Kréta je velký ostrov mezi Egejským a Libyjským mořem, z některých míst je to k pobřeží Libye blíž než do Athén. Přesto nejde o žádný ztracený kus světa, snad s výjimkou některých horských okresů, ale často o velice kulturní krajinu. Střídají se tu docela vysoké hory a rozsáhlé úrodné nížiny, zvláštností jsou náhorní planiny a rozsáhlé rokle pod nimi. V rámci Řecka Kréta vždy byla velice specifickým útvarem, součástí novořeckého státu se stala až roku 1913. Prostě „Královský ostrov“, jak Krétu nazýval místní rodák Nikos Kazantzakis.
Multikulturní a multietnickou povahu Kréty popisuje už Odysseia (19,17-179): Řekové několika kmenů, Kydónové (příbuzní Etrusků), zbytky „původních“ dávných Kréťanů, tedy potomků Mínojců. Kréta byla v Řecku na jedné straně ctěna, ale na druhé měla občas podivnou pověst, viz např. článek Lžou Kréťané všichni a pořád?, nebo zase Plútarchovo svědectví o „jednání na krétský způsob“, tedy synkrétismu, viz článek Mnoho podob Luny a jak se chovat při zatmění Měsíce. V rámci psaných dějin bychom mohli sledovat příchody Římanů, Arabů, Normanů, Benátčanů, Turků, pak řadu slavných povstání. Teď však zaměříme pozornost opačným směrem, do vzdálenější minulosti. Nejzřetelnějším útvarem, který vyjadřuje krétskou specifičnost, byla minojská kultura. Ta patří mezi nejrozvinutější kultury Středomoří doby bronzové a výrazně poznamenala i Řecko.
Nevíme, nakolik byla minojská kultura etnicky jednotná. Na Krétě vždy vládly velice nejasné etnické poměry, což zmiňují i antičtí řečtí historici. Ti se také shodují, že šlo o silnou námořní mocnost, krétské lodě byly vyhlášené. Při novodobých výkopech se zpočátku nenacházely zbraně, což spolu s výtvarnými motivy minojských fresek vedlo k představě „květinové kultury“, jedné z inspirací pro hippies, kteří se také na jižní Krétu hromadně stahovali. Archeologové to raději vykládali silou loďstva, díky níž Mínojci vedli války mimo svůj ostrov. Pak se ovšem zbraně našly. (Bude to asi podobné, jako když se často píše, že na Krétě nežijí jedovatí hadi a štíři. Žijí tam, ale nebývají s nimi moc často problémy, běžný turista je většinou nepotká.)
Mínojci a Řekové
Mínojci nebyli na rozdíl od Řeků Indoevropané, ale nejspíš příbuzní dnes zaniklých maloasijských etnik, jejichž potomci možná dodnes žijí jižně od Kavkazu (Gruzínci?). Řekové se s Mínojci potkávali po celou pozdní dobu bronzovou a s jejich zbytky na Krétě dokonce ještě v dobách římské antiky. Toto setkávání mělo různé podoby: Nejprve mohutné ovlivnění nejstarší řecké kultury (achájské čili mykénské) právě kulturou minojskou, pokus o minojskou hegemonii nad částí Řecka, řecká vzpoura proti ní, vylodění řeckých Achájců na Krétu a převzetí minojských center, příchod řeckých Dórů na Krétu a definitivní marginalizace Mínojců. Konfliktní i nekonfliktní setkávání tedy probíhalo po velice dlouhou dobu, ale časová souslednost je jasná: Napřed byli Mínojci a pak Řekové.
V pozdní době bronzové řečtí Achájci obrátili směr vlivů a postupně ovládli Krétu, mytickou vzpomínkou na to je například Théseova plavba. Vrchol minojské kultury je v době starší, mezi dávnými Kykladami rané doby bronzové a nejstaršími Řeky – a výtvarný projev tomu odpovídá.
Řecké pochopení minojského odkazu
Odkaz minojské kultury se postupně stal součástí řecké identity. S Mínojci bojovali i obchodovali, nakonec je na Krétě překryli, ale rozuměli jim po svém. Řecké pochopení minojské kultury je ovšem svérázné, jak už to v takových případech bývá, od „pochopení“ minojských palácových měst jako labyrintů po řecké přetlumočení minojského náboženství.
Cizinec se v minojském městě ztrácel v síti ulic se schodišti propojujícími různá patra, takže ze slova pro dvojitou sekeru – dabris nebo labris – se stal příslovečný labirint. Dvojitá sekera byla také obřadní nástroj, jehož četná zpodobnění zdobila paláce. A slovo Mínós je možná spíš původním krétským titulem krále než osobním jménem. Taurobolie (býčí zápasy) a posvátná role býků byla „pochopena“ v postavě monstra, Minotaura.
Krétská božstva si Řekové vyložili po způsobu těch svých. Bohyni, které se přinášely nejhojnější oběti (a nejspíš i horskou bohyni, pokud od ní vůbec byla odlišná) si představovali jako svoji bohyni Artemis. Společným jmenovatelem byl vztah k býkům, vize Paní zvířat a představa té, která život dává i bere, zvířatům i lidem.
Krétský bůh ctěný v horských jeskyních a na vrcholcích byl pochopen jako Zeus. Prostě Nejvyšší, v daném případě doslova. Vede to však k řadě paradoxů: „Zeus“ se na Krétě narodil v nejedné jeskyni a na hoře Iouktas (Júktás) je i jeho hrob. Zeus Krétagenés (Zeus narozený na Krétě) je mnohem chtoničtější, tedy zemitější a podsvětnější bůh než obvyklý řecký Zeus.
Stará řecká vyprávění o Krétě občas míchají časové vrstvy. Příkladem může být Daidalův pokus o letecký útěk z pracovního zajetí na Krétě. Řecký umělec v minojských službách, byť vynucených, je opakem toho, co očekáváme. Samotné to nucení by mohlo být realistické, jenže pokud jde o umělce, tak reálně spíš ti minojští pracovali v mykénském Řecku než naopak, samozřejmě za dobrý plat.
A korunu tomu dává termín „daidalské sochy“, slavené za první verismus (realismus); ty byly vytvářené v řecké archaické době, přibližně v 7. století před n. l. a rozhodně ne dřív. Možná však v pojmenování tohoto stylu sehrálo roli, že některé o tisíciletí starší minojské plastiky byly opravdu nečekaně veristické.
Periodizace minojské kultury
Teď se v tom pokusíme vyznat diachronicky, pěkně v časové posloupnosti. Na Krétě samozřejmě potkáme také památky egejského neolitu, ale ten teď přeskočíme a začneme ranou dobou bronzovou (3200 až 2000 před n. l.).
Tehdy až na Krétu sahá svým jižním okrajem Kykladská civilizace rané doby bronzové, která sama právě v rané době bronzové kulminuje. V téže době se formuje i minojská kultura, která však má delší trvání: kulminuje ve střední době bronzové a dožívá v pozdní, místy dokonce ještě v době železné. Vlastně kykladskou civilizaci zničila nebo překryla, jak kde. Svébytný vývoj minojské kultury těžko rozčlenit podle obecného vrstvení bronzové doby, proto byla zavedena specifická terminologie.
O přesné datace epoch minojské kultury (a dokonce i o způsob jejich rozvrstvení) planou mezi archeologickými školami spory, tu přetrvávajícím vlivem autority sira Evanse, tu díky různým datacím exploze sopky na ostrově Théra (Santorini), viz článek Kdy poprvé vyšlo slunce nad Atlantidou?. Z volně dostupných zdrojů pro tento případ doporučuji německou Wikipedii.
Předpalácové období (2700/2600 až 1900 před n. l.) je charakteristické pěkně malovanou keramikou, kamennými nádobami i figurkami. Pozdější náboženská i politická centra už existují, ale ještě nemají charakter měst s paláci. Občas je patrný vliv starší kykladské kultury, koncem tohoto období naopak Mínojci expandují na ostrovy Kyklad. Objevuje se krétské hieroglyfické písmo, nerozluštěné a málo doložené.
Krétské hieroglyfy, 2100-1700 století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Kamarská keramika z Knóssu, 1800-1700 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Doba prvních paláců (1900 až před n. l. až 1700 před n. l., podmnožina střední doby bronzové) představuje první pomyslný vrchol minojské kultury. Minojci vládnou také Kykladám a začínají ovlivňovat i řeckou pevninu. Na Krétě vyrůstají charakteristická palácová města, např. Knóssos, Faistos… Hospodářství je centralizované zhruba v měřítku okresů. Obilí, olivový olej, víno a další produkty se skladují při centrálních palácích a druhotně se distribuují. Rozvíjejí se řemesla, doložené jsou sofistikované zlatnické výrobky, tenkostěnná keramika točená na kruhu a mnohé další. Velice pohledná je tzv. kamarská keramika, výrazně zdobená polychromií. Vedle hieroglyfického písma se začíná objevovat i tzv. lineární písmo A, které je slabičné.
Hadí bohyně z Knóssu, 1650-1550 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu, skříň 83. Kredit: Zde, Wikimedia Commons-
|
Minojská freska z Knóssu, 1600-1500 před n. l.
Archeologické muzeum v Irakliu.
Kredit: C messier, Wikimedia Commons.
|
Trůnní sál v Knóssu, 15. století před n. l. Kredit: Annatsach, Wikimedia Commons.
|
Disk z Faistu. Kréta, 1600-1450 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu. Kredit: Siren-Com, Wikimedia Commons.
|
Doba nových paláců (= Druhé palácové období, 1700 až před n. l. až 1450 před n. l.) je co do své chronologie zvláště nejasná. Není totiž shoda o tom, co způsobilo pád prvních paláců, ani zánik těch nových. Periodizace paláců málo odpovídá ničivé erupci Théry, nejspíš roku 1628 před n. l. (Tato datace je dendrochronologická, jsou i různé jiné, jednotné nejsou ani archeologické datace, rozdíly jsou až o více než 150 let.) Paláce jsou nyní ještě honosnější, právě z této doby se zachovala i většina fresek z nich. Malba na keramice prochází různými módami, např. florální styl. Výtvarný dojem se občas začíná barokizovat. Minojská kultura se teď podílí také na konstituci kultury mykénské, Kréťané ovládají řadu míst na řecké pevnině, zvláště na pobřeží. Lineární písmo A se používá natolik hojně, že zachované tabulky jsou prý špatným snem dešifračních oddělení. Neznáme totiž jazyk, dokonce je podezření, že mohlo jít o více jazyků, ale nijak podobných řečtině nebo něčemu jinému známému.
Ze začátku tohoto období známe i různé variace typů slabičných písem, nejznámější z nich je tajemnostmi opředený Disk z Faistu.
Post-palácové období (= Třetí palácové období, 1450 až před n. l. až 1150 před n. l., podmnožina pozdní doby bronzové) vypadá velice podobně jako předchozí až na jednu „drobnost“: Objevuje se lineární písmo B, kterým je zapisovaná mykénská řečtina! Mocenská centra tedy už byla řeckojazyčná. Obě slabičná lineární písma si jsou trochu podobná, takže díky rozluštění písma B umíme foneticky alespoň přibližně přečíst taky A, jenže nám to je houby platné, zůstaneme u přibližné fonetiky neznámého jazyka (nebo jazyků). Keramice dominuje mořský styl. Výtvarný dojem se výrazně barokizuje. Památky z této vrstvy se řadí k minojské kultuře, ale těžko mít jistotu, co je minojské a co achájské (z mykénské kultury expandované na Krétu). Rozdíl výtvarných podob mykénské a minojské kultury je totiž minimální.
Subminojská kultura (1150 až 1000 před n. l., kolem předělu doby bronzové a železné). Kromě toho, že řečtí Achájci prakticky převzali minojskou kulturu, takže jejich díla mnohdy těžko odlišujeme od minojských, tak ani Mínojci samotní nezanikli. Jednotlivé nápisy v lineárním písmu A v předřeckém jazyce se nacházejí ještě z dob pozdější antiky. I řecká antická produkce je na Krétě po dlouhá staletí místy ovlivněna zděděným krétským vkusem.
Památky minojské kultury
V prvních letech 20. století kopal na Krétě sir Arthur Evans. Odkrytí byla průkopnická, ale poplatná dřevním dobám archeologie.
Jako problematická se ukázala nejen jeho časová škála, ale třeba taky částečná rekonstrukce Knóssu. Kritici dnes říkají, že je to secesní divadlo, byť rezonance mezi secesí a minojským výtvarným stylem byla obapolná. Naštěstí zůstala další palácová města uchovaná v nerekonstruovaném stavu.
Jednotlivé žánry minojských památek snad představím někdy jindy, stejně jako prolínačky kykladsko / minojsko / achájské. Zatím můžu odkázat na článek Optika z mínójské Kréty pozdní doby bronzové?.
Většina nalezených předmětů zůstala na Krétě, v asi osmi muzeích, jimž vévodí Archeologické muzeum v Irakliu (Hérakleion). Mimo Krétu jsou zajímavé předměty hlavně Britském muzeu v Londýně a v Ashmolean muzeu v Oxfordu.
Odkazy na fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:
Archeologické muzeum v Irakliu (Hérakleonu)
Diskuze:
