Šoky tam a zpět

Už stokrát to prošlo médii, a přece - s pohledem na psychiku - stojí za to si zopakovat naše hlavní piruety v anabázi pandemie covidu. Poprvé jsem zaslechl o novém viru z autorádia. Redaktorka řešila únorový problém, zda je bezpečné cestovat do Číny, když se tam objevil nový nebezpečný vir. Pak se už informace hrnuly ráz na ráz. Budování kontejnerového nemocničního zařízení ve Wuchanu během deseti dní; pochmurné záběry uvnitř jeho budov připomínajících detenční centra. Za pár dní tajně natočené záběry příkopů, do nichž íránští hrobníci ukládají řady rakví. A útok rostoucích čísel - oficiální čínský počet obětí činil téměř čtyři tisíce, nakažených bylo v rychlém sledu přes osmdesát tisíc. Údaje o jiných epidemiích člověk neměl v hlavě. Pod stálým vodopádem denních informací není pomyšlení na srovnávání. Třeba s ročními oběťmi tuberkulózy, které jdou až někam ke dvěma milionům. Soustředit se na vlastní vodopád má ale dobrý smysl v tom, že člověk zůstává ve střehu a vnímá, že ještě hodně vody přiteče.

Stísněnost narůstala s tím, jak se virus přibližoval českému území. Nejdřív přenos do Itálie, stovky mrtvých pod Alpami denně, a už první případy u nás, nechtěný to důsledek zájezdů do krásných letovisek. Po krátkém období hádanic se vláda (nejspíš naštěstí) vyděsila a došlo k nouzovému stavu s maximálnm uzavřením veřejných aktivit. Ještě před chvílí nepředstavitelné se stalo skutkem. Umrtvení ekonomiky nikdo nepamatoval; to je sice dobře, ale znamená to, že řešení bylo třeba teprve hledat. Kdo by začátkem roku upadl do kómatu a probudil se v půli března, nepoznal by změněnou realitu. Ještě v únoru možná měl šanci projít parlamentem zákon o zákazu zahalování obličeje. V březnu se již řešilo něco zcela jiného a rouška se statečně dmula na tvářích všem politikům, těm nejvýřečnějším nejvíce.

První akutní šok jsme měli do začátku dubna za sebou. Řešení bezprecedentní pro ekonomiku mělo zdravotní úspěch, což významně umožnil razantní epidemiolog v bezprostřední blízkosti vlády. Profesor Prymula se rázem prodral mezi národem nejuznávanější kapacity. Koronavirus jsme udrželi na snesitelné úrovni, šok z nákazy se začal vstřebávat a do hlav se vracela na chvíli upozaděná hospodářská melancholie. Podpůrné programy zafungovaly zčásti. Většina lidí na jaře neznala ve svém okolí žádného nakaženého a návrat pocitu zdravotní jistoty tak byl přirozený. Přání bylo otcem myšlenky. Svět za zavřenými hranicemi byl daleko a čísla odtamtud ztratila na psychologické závažnosti. Ve vekých číslech se ztratila ta konkrétní tragičnost srdcervoucích reportáží z italských nemocnic a rozhodování, koho nechají přežít.

Kdo by do kómatu upadl v dubnu a probudil se v červenci, opět by si hlavu ukroutil. Národní vzepětí opatrnosti a vstřícnosti reprezentované vzájemným šitím a roznášením roušek dopadlo jako obvykle. Rozvolnění přineslo ztrátu ostražitosti a vnímavosti k tomu, jak opatrní jsou jinde. Při bližším pohledu do Německa či Británie by nám nepřestala blikat kontrolka. Terminologií magnetizace se ukázalo, že Češi jsou z měkčího magnetického materiálu. Brzy se vrací do předchozího stavu.

Média v prázdninových měsících přednostně řešila, kam se dá odjet k moři. Rádi odjeli i politici, když předtím doporučili ostatním, aby zůstali doma. Denní přírůstek nákazy kolísal kolem dvou set, mrtví nepřibývali. Zvítězili jsme. Mluvily tak i některé lékařské kapacity. V dané chvíli to podpírala řada dobrých zdůvodnění. Ekonomika nevyhnutelně potřebovala vzpruhu - spousta podniků neměla na jaře tržby a k některým státní podpora nedosáhla. Umění tápalo v příjmové tmě.

Ze zahraničí přicházely zprávy, které si bylo možno vyložit všelijak. Pravidla se jinde tolik nerozvolnila, ale vznikal proti tomu odpor. Německo nemá zcela jednotnou zdravotní politiku, protože ta v německém spolkovém státě náleží do kompetence zemských vlád. Přesto se plošně dodržovalo pravidlo nosit roušky ve veřejné dopravě, v obchodech či veřejných budovách typu knihoven a škol. Veřejnost na to reagovala standardním německým způsobem: převážná většina to podle průzkumů podpořila, na druhé straně se srpnových demonstrací proti pandemickým opatřením. v Berlině účastnily desetitisíce lidí. Zraněny byly desítky policistů a na konci srpna demonstranti dokonce ohrožovali Reichstag. Nechyběla ani výbava dávnými říšskými vlajkami, zraněno bylo 45 policistů.

V Británii, která prožívá všestranně divoké období a kde vláda zpočátku nečinně vyčkávala, došlo k nouzovému uzavření 23. března, ale zato bylo důkladné. Britové vydrželi v uzavření nejdéle - teprve 10. května začalo jisté uvolnění (u nás vznikl plán uvolnění v půli dubna). Londýnský odpor byl váhavý, typická demonstrace proti pandemickým opatřením měla účast stovek až tisíců lidí.

Počet aktuálně nakažených u nás začal po poklesu ke dvěma a půl tisícům podivně stoupat. Nakažení se ale nepromítali do mrtvých, a to platilo globálně. Druhou půli srpna vysvětlovali hygienici i politici, že zasažena jsou pouze lokální ohniska. Vytvářeli poslední uklidnění před bouří.

Stačilo se však opět na pár dní vzdálit od zpravodajství a třetí zásah do psychiky byl na světě. Na rozdíl od příjemného léta zamrazilo opět jarním způsobem: dvě stovky denních nakažených se brzy vyhouply ke třem tisícům, z premianta se stával nemocný muž Evropy a ta si toho začala všímat. Začalo období přivírání hranic - drobné upozornění, že uvolnění pravidel kvůli ekonomice nemusí vždy znamenat dobro pro ekonomiku.

První říjnová dekáda znamená bohužel další silný úder: razanci exponenciálního nárůstu. Česká republika se s přírůstky dostává do první desítky zemí. Zahraničí přidává hraniční bariéry a čeká nás pozice pionýra evropské vlny, v níž na jaře byla Itálie. Zatím naštěstí jen se zvolna se zvyšujícími následky v úmrtích. Jde možná o chvilkové prvenství, za námi se v Evropě řadí další země tak rychle, že o některých se ani média nestačí zmínit; třeba Holandsko. Evropa poprvé přesahuje bariéru 100 000 nakažených za den. Reprodukční číslo V ČR spadlé na 1,2 vzápětí rychle stoupá na 1,4. Opět stojíme před neznámem. Naší nadějí je, že smrtnost covidu opravdu poklesla.

Na jaře bylo dost zemí, které koketovaly s myšlenkou upozaďovat dopady pandemie. Žádný nápad nechyběl, nakonec ale v Evropě kromě Švédska zvítězily razantní obranné strategie. Pandemie má svou nemilou zákonitost, že se velice lehce přehoupne do exponenciálního nárůstu nakažených a do zahlcení obslužných institucí. Růst nákazy se bez zásahu neustále urychluje, zpočátku ale zlehka, nevypadá to tak. Potíže zdravotních zařízení přicházejí s odstupem za nákazou, pak ale najednou přestane působit kouzlo obrazu Doriana Graye a nechtěná ošklivost se promítne do reality. Někam tam jsme se dostali na přelomu září a října. Nový aktuální stres je na světě. Podle průzkumu agentury Median se již v září počet lidí s akutními obavami z koronaviru zvýšil z jarních jedenácti procent na osmnáct. Realita se zahušťuje, lze si vybrat, komu budu věřit, protože někomu v tísni musím. Přestalo platit jarní pravidlo, že známý s infekcí je rarita.

Vlna jako mnohostranný problém

Když už má epidemická vlna našlápnuto, je její otáčení bolestné. Čím je nárůst strmější, tím rychlejší a silnější vyžaduje zásah. V půli října je u nás už každý den drahý. Zvyšuje se psychický tlak: řešení nemůže počkat a není čas si ho rozmýšlet. Jednoduchá intuice selhává, protože hrozí rány z různých stran a odrazit jednu ránu nestačí. Při použití poslední záchranné brzdy, celkového uzavření, skučí ekonomika bolestí a je věcí odhadu, kdy ji znovu probudit k životu a umožnit epidemicky nebezpečné kontaktování. Bez skloubení zkušeností a improvizace se to neobejde.

I na komplikované cestě ven z pasti se však může zadařit. Finanční svět se dostal do osudové situace před dvanácti lety. Po kolapsu trhů v roce 2008 a výpadku příjmů řešily státy akutní dluhy a měly přitom zároveň za úkol rozhýbat skomírající hodspodářství. To je na první pohled neřešitelná situace, protože další půjčování zadluží stát a budoucnost dvojnásob a úroky se zdražují. I velké finanční instituce po předchozí dlouhé době bezstarostnosti najednou čekaly na saturování. Dobrá rada nad zlato. Spojené státy, první na ráně krize, přesto dokázaly zamanévrovat v zúženém prostoru. Mohly využít své důvěryhodnosti i při vysokém zadlužení, znalostí šéfa FEDu o velké krizi ve 30. letech minulého století, jeho dobrého tandemu s prezidentem, výlučného postavení dolaru. Ztrátám odpomohl například nákup spadlých akcií, které později opět stouply. Podpořily finanční domy „příliš velké, aby padly“ i průmysl, vše se po krocích narovnávalo. Výsledkem sice bylo, že se k viníkům ve finančním světě nedostala spravedlnost (ti se naopak dostali jako první na koně), ale v rámci systému šlo přece jen o velmi dobré ze špatných řešení. Řešitelé krize byli na úrovni problému a americké hospodářství mohlo zamířit na pozici lídra zotavení. - Toto je jen jeden z možných pohledů, ale společná s dneškem je určitě mnohostrannost problému i to, že cesta ven je závislá na přesně vypiplané invenci. Poslední finanční krize dopadla nesrovnatelně lépe než ta ve 30. letech.

Zkušenost z roku 2008 už letos možná pomohla. Přispěla k tomu, že návrhy na finanční podporu v první vlně na jaře přišly rychle a převážně hladce prošly. Zároveň ale dnešní invence naráží na mnoho nového. Krize nepřichází zevnitř ekonomiky, zkušenosti z minulých pandemií jsou zapomenuty, ekonomové drží v rukou jen některé karty. Finanční krize měla podobu jednorázového kolapsu, pandemie přináší posloupnost nečekaných úderů a dokud nebude koronavirus poražen dobrou vakcínou, půjde stále o jakési šlapání vody - opakovaně budeme čelit přicházejícím vlnám a kdo poleví v pozornosti, bude mít potíže udržet se nad hladinou.

Jak pomoci myšlence ?

Pandemické projevy se příčí intuici. Proč epidemiolog straší lidi neblahými předpověďmi, když se nic neděje? V čem je ten velký rozdíl oproti chřipce, když je průběh v mnohém podobný? Proč je důležité nosit roušky, když zase tolik nechrání? Proč budou opatření platná až od pondělí? Odpovědi je obvykle vyměřeno jen několik vět a rozdíly v představě i zájmech jsou u epidemiologa a laika k nepřekonání. Pro pozdější znázornění si k tomu dovolím vložit drobnou okliku.

Ani delší příval slov nemusí znamenat, že vysvětlování padne na úrodnou půdu. Myšlenky se často zdají pohybu odolné. Argumentem, proč nelze matematiku ustanovit jako povinný maturitní předmět, bylo, že jsme se ji ještě nenaučili správně vyučovat. Za dva tisíce tři sta let od Eukleida se to nepodařilo, vzali jsme si proto odklad. Maturita a matematika se navzájem nespasí, u zkoušky dospělosti může figurovat například dějepis, pokud už od dob Hérodota uzrál. Dějepis k nakousnutí si představuji jako výklad, po němž žákovi tanou na mysli otázky. U Karla IV. například : „Považují Němci největšího Čecha za Němce?“ nebo „Co ho přimělo založit Nové Město s tak širokými ulicemi a velkými bloky domů?“, „Proč byly Čechy tak skvělou základnou pro ovládnutí Evropy?“, „Pracoval vlastně s těmi samými Čechy, co se pak stali husity?“, „Je to ostuda s těmi Židy v Norimberku?“, „Je hladová zeď dobrý hospodářský nápad?“, „Který gotický kostel v Praze nebyl založen za jeho vlády?“. Odpovědi na kdeco i otázky o kdečem je dnes možné instantně vyhledat. Živá otázka naznačující, že se tazateli začínají skládat znalosti se souvislostmi, je však k nezaplacení. Tak jako pozorovat, jak se mozku již zdařilo pár přemetů.

Matematika není méně žírná gymnastika mozku. Nemá na růžích ustláno, neboť ji nelze příliš omluvit (ve významu „okecat“). Myšlenka se jaksi musí týkat tématu. To nezřídka přináší zoufalství, ale nedaleko od stresu nevyřešené slovní úlohy leží potěšení, když se potřebný spoj v hlavě přece jen vytvoří. Na jednom televizním kanálu jsem nedávno zhlédl trochu nezvyklý pořad pro celou rodinu. Animovaná postava holčičky, asi tak pětileté, tam hrála roli vševěda. Položila publiku záludnou otázku „Proč se vlastně učíme matematiku?“ a vyžívala se v čekání na odpověď. Maminky horkotěžko vymýšlely upřímná vyznání jako „Nejvíc jsem se při ní naučila trpělivosti“. „No přece kvůli tomu, abchom se naučili logicky myslet“, rozhorlila se holčička a z hlavy se jí animovaně zakouřilo. Následně ještě přítomný expert porozmýšlel o tom, že logika rozšiřuje obzor a člověku bez rozhledu zbývá mluvit a přemýšlet především sám o sobě. Nad pořadem se vznášel pel usilovné didaktičnosti, ale kdyby měla znamenat zřídlo logického uvažování i pro život, tak by se mi matematika u maturity líbila. Kdyby ještě vštípila žákům složený úrok, zrychlování auta při rozjezdu a princip množení živých organismů, měli bychom o přípravu na pochopení nárůstu epidemie postaráno.

Myšlenkám (no, ne všem) by nevadil jistý odlesk z toho, jak úspěšně se šíří infekce. Myšlenka může pěkně skotačit i na papíře beze slov. Velký skok od prázdného papíru je i stránka s pár čtverečky a čárečkami, protože na zhmotnění překvapivě mnoha představ stačí. Tak jak se do komixu, dříve pouhého čtení pod lavicí, stále více převádějí i „dospělá“ témata, zvládne dospěláckou myšlenku znázornit i minimum jednoduchých symbolů.

Dokud je na papíře holé nic, myšlenka se ještě nehmotně vznáší nad vodami. Ze vznášení vyvstává nápad znázornit cestu letadlem. Let je technicky složitá záležitost s mnoha parametry, ve kterých se drobný smrtelník záhy ztratí. K hrátce s jednoduchým grafickým znázorněním ale spousta úvah o letu nemá daleko. Když letíte mezi Oslem a Soulem, míjíte na mnoha místech lidi dole. Z pohledu vzdálenosti mezi metropolemi od nich nejste moc vzdáleni, váš vztah ale daleko lépe odpovídá dvěma odděleným útvarům. Ten váš vede mezi letišti a od těch dole jej odděluje něco nepřekročitelného. Jejich se nachází třeba mezi ubikací a kamenolomem. Dokonce ani když se vám neplánovaně podaří sletět k matičce Zemi, nepomůže vám to pravděpodobně nacházet se s nimi ve stejném světě. Obsluha na vzdáleném letišti je v tomto smyslu vždycky blíž, čeká vás tam neodolatelný duty free shop. Letecká společnost bude šťastná, jak to vidíte - dosáhla toho, že přesně jako ona ve svém letovém prospektu.

Ocitají se cestující v letadle a člověk na zemi blízko sebe nebo jsou jejich světy zcela oddělené ?

Jednoduchá struktura má někdy sílu historického průlomu. Takzvaný Russelův paradox je stručně se tvářící hříčka, přesto sehrála zásadní roli v logickém myšlení. V populárním podání jej přibližuje prapodivnost sousloví „Holič ze Sevilly holí právě ty sevillské muže, kteří se neholí sami“. Sevilla v tom není důležitá, může to místo ní být v kterémkoli českém městě. Otázka s tím spojená zní, zda holič holí sám sebe. Když jdete po tom, co věta říká, nedoberete se uspokojivého výsledku. Ten lze možná vyslovit, ale spokojeni jste, jen když uznáte, že stokrát vyslovený nesmysl dává smysl. Kde je problém a jak ho vyřešit? Jazykověda na to má rčení, že taková věta nepatří do jazyka, logika však má logickou potíž. - Potíž s tímto paradoxem hrozí i při jeho citaci. Uvedená formulace není Russelův paradox, protože ten byl formulován pro množiny, a ani jeho originální znění není zřejmě Russelovo, ten ho jen převzal a vyslal do světa. Pro koho je však záležitost nepřehledná, může místo toho bez citace řešit u nás oblíbený problém „Člověk, který vlastní právě ty firmy, které nevlastní“.

S normálním lazebníkem není žádný problém. Když chce ale oholit všechny, kteří se neholí sami, vzniká nesmysl. Nejde tedy o člověka ?

Jednoduchost grafiky s pár objekty umožňuje vyhmátnout to podstatné. Často je jasnější než co se původně honilo v hlavě. Estetik by napsal, že v jednoduchosti je krása. Maminka ve zmíněném televizním pořadu se rozpomněla, že ji matematika naučila trpělivosti. Ale teprve při snaze to znázornit zjistíte, že není zcela zřejmé, jak to myslí. Je možné, že má trpělivost nekonečnou, kdysi dostala ve škole úkol a dodnes nad ním trpělivě sedí. Lepší variantou je, že si vypěstovala jen takovou trpělivost, jež jí ještě ve školních škamnách umožnila nad úlohou zvítězit.

Pro kreslíře je ale významné, že grafika dokáže oslovit jiný mozkový lalok a najít v něm něco, co by se jinak ztatilo.

Podstata a názornost

Nabízí se legitimní otázka „Co je to podstatné a jak to znázornit?“. Myslím, že označením otázky za legitimní mluvčí většinou konstatuje, že otázka není úplně hloupá. Může také jít o otázku nepříjemnou, na niž je třeba trochu získat čas. Tím pro mluvčího vzniká legitimní výzva. Výzva je něco, co se zdá beznadějné, ale v skrytu duše doufáte, že se to stane nahrávkou na smeč. Tak je to i s touto otázkou. Chcete popsat realitu nebo se znázorněním od ní osvobodit? Jde jen o tvary kresby, protože je to pro vás především umění, nebo má být hlavně srozumitelná? I v triviálních věcech vidí podstatu každý jinde. Například tento text je taková skoro realita, hlavně když funguje dodávka elektrického proudu. Co je v něm podstatné, to záleží na posouzení. Základní názor říká, že nic. Někdo si ale může najít těžiště v úvodní a závěrečné části o koronavirových patáliích a ve vyjímečném případě někoho osloví zrovna tato pasáž uprostřed, kterou jiný vidí jako balast mezi solidnějšími informacemi.

Schema textu lze vidět různě. Rozložením do V může začít úvaha, zda do sebe oba znázorněné pohledy zapadají.

Zjednodušení představy a zhuštěný zápis jsou legitimní téměř jako vynález písma. Bez nich by mnoho myšlenek skončilo dříve než by začalo. Dobře se to ilustruje na přírodovědných a technických oborech. Ty nutně potřebují ulehčit dorozumění, pracovat jinak než se slovy. Chemický vzorec dává rychlou a komunikovatelnou informaci o látce, i když o ní přináší jen omezenou informaci. Pythagorova věta je vzorec, jenž se dá bezpečně napsat na tabuli, protože je krátký. Zápis

a² + b² = c²

o osmi znacích lze dobře dostat do hlavy i vysvětlit. Intuitivně navozuje představu vztahu čtverců. Naproti tomu věta

Obsah čtverce sestrojeného nad přeponou libovolného pravoúhlého trojúhelníku je roven součtu obsahů čtverců nad oběma jeho odvěsnami

říká možná to samé, ale je beznadějně upovídaná a ke zvládnutí nejlépe v hodinách literatury, pokud má jít o básničku. Krátký zápis vyžaduje zvládnutí symbolů, pak je to ale spolehlivá řadicí páka k základní otázce „Proč to proboha tak je?“

Jednoduché schemátko není pokus o hledání pravdy. Zkusit si ho vytvořit znamená hledat inspiraci z mála. Nebo jen myšlenkový posun. Svým způsobem je to opak právního procesu. Ten jde na problém od velmi složitého lesa. Zapojuje do akce řadu institucí od policie přes státní zastupitelství, soudní lékařství, kaskádu soudů, vězeňský systém a podobně. Informace získává z mnoha zdrojů, které mají své morální kodexy, zájmy či obavy. Jde o nesmírně sofistikovaný systém, zákony ovšem nejsou jednoznačné a nemohou postihnout celou proklouzávající realitu. Vyvstává tušení, že přes sofistikovanost od sebe mají spravedlnost a právo nezanedbatelný sociální distanc. A tak jako u koronavirové krize: selhání v jednom bodě znamená neúspěch celé akce.

Zásadní pojem: zahlcení

Vedle exponenciálního šíření nákazy je pro epidemiology největším strašákem zahlcení zdravotního systému. Damoklovy meče zahlcení jsou zavěšeny nad každým místem, které přichází do hry. Nefunkčnost přitom provází ztráta humanitárních jistot pro postižené, jejich příbuzné, při nejhorším i pro mrtvé. Jde o stav intenzivního stresu. Zkusme si zahlcení představit na decentnějším příkladu samoobsluhy.

Za normálního dne přijde člověk k obchodu, uvolní si koš z řady, dveře se mu automaticky otevřou a zákazník vstoupí dovnitř. Prochází kolem zaplněných regálů a vybírá si jen to, co nejlíp vypadá. Občas nervózně počká deset vteřin, když mu překáží jiný zákazník. Na závěr vytrpí pár minut v proceduře u pokladny a ze supermarketu s vozíkem odjede k autu, do něhož přeloží kontraband - a hurá domů. Vše jde téměř jako po másle.

Ne tak, když u sámošky dojde k zahlcení. Scéna se změní k nepoznání. Procedura se stává nekonečnou a nesnesitelnou. Všechno se spiklo proti, nic najednou nejde. Zvlášť to, co předtím byla úplná samozřejmost. Už na příjezdu vás přepadne spleen. Řada aut před vámi vytváří před parkovištěm nepřehlednou clonu. Nehýbe se, občas se nějaké auto otočí a odjíždí neznámo kam; bude praktičtější to také vzdát. Nevíte, proč se provoz zastavil, mohlo se tam stát cokoli. Řidiči vystupují z aut a vypadá to na potyčku. Musíte přitom něco nakoupit, protože venku se nenajíte; restaurace jsou zavřené nebo mají omezený přístup, a stejně nevíte, jaká pravidla dnes platí. Rozvážková firma by jídlo dovezla až za tři dny. Zaparkovat se nakonec podaří o pět ulic dál - budete moci nakoupit jen to, co unesete.

Před vchodem do obchodu je beznadějný chumel lidí, neslyšíte vlastního slova. Koše dávno došly, a kdyby nedošly, nešel by koš davem protlačit. Polovina lidí je názoru, že se mělo dávno postavit víc samoobsluh. Uvnitř vaší duše narůstá beznaděj a vztek. Soused se vám svěřuje, že to za komunismu nikdy nebylo. Máte dojem, že ho musíte fyzicky napadnout bez ohledu na to, co říká; prostě vám schází fackovací panák. Deset metrů od vchodu zjistíte, že u něj stojí zřízenec a měří všem teplotu. Dělá to neuměle, asi poprvé. Za chvíli se ukáže, že v přístroji došla baterka, po pěti minutách mu obsluha konečně donese náhradu. Křičí, že všichni musí dodržovat rozestupy dva metry a stoupnout si do řady podle značek. Zřízenec neumí nasadit baterku, ale snaží se být důležitější než vrátný u Kafky. Systém zadržování zákazníků se zákonitě hroutí a dav se prolamuje dovnitř.

Jste uvnitř, ale moc jste si nepomohli. U turniketu vás natlačili na sloupek a máte modřinu. Nejsou ani košíky a nezbývá než střádat zboží rovnou do tašky. Byl by to dobrý nápad, ale téměř není co. O zbytky zboží ve vyprázdněných regálech zápasíte s tlačícími se soupeři. Jenom proto, abyste dosáhli na to zboží, které byste si jinak nikdy nekoupili. V půli cesty narazíte na neproniknutelný hlouček. Všichni dychtí koupit si nožní pumpičku, kterou vydávají u zvláštního pultu. Pumpičky pochopitelně došly. Tady už všichni bez ostychu klejí, chtějí se probořit do skladu a nikdo nedovede pochopit, proč se pumpiček dávno nevyrobilo desetkrát tolik. „Nikdo to nikdy nekupoval“, oznamuje suše pracovník u pultu, poslední, který ještě zachovává klid. Ten ho přejde, když se kolem něj lidé přeženou do skladu. Podaří se vám uniknout davu a prosmýknout se blíže k pokladně. Ale jenom o něco, protože špunt zákazníků před ní už zabírá půl prodejní plochy. Nákup poušíte z hlavy, protože hlavní je dostat se jakkoli domů. Pohání vás vidina, že doma vyrabujete ledničku. Řada lidí využívá zmatku a protlačují se s lupem ven kolem pokladny. Slušná paní pokladní se však stále snaží markovat zboží posledních poctivých. Ti jsou ovšem také vytlačováni ven, pokladní to ve finále nevydrží, práskne mraženým kuřetem o pokladnu, kterou tím zneschopní, a vzlyká „Já tu taky nemusím být!“. V příštím okamžiku omdlí a podaří se jí tím na kratší čí absolutní dobu zařídit, aby tam už opravdu nebyla.

Něco takového bohdá nepoznáme, ale surreálných scén nejsou ušetřeny ani vyspělé země. Ten pocit nepochopitelnosti a deprese při náhlém přeskoku níž na žebříčku civilizace se vtíral při jarních reportážích z Itálie či New Yorku. Poprvé, protože scény z minulých epidemií do našich srdcí tolik nevstoupily.

Technika zahlcení

Při epidemii rozhoduje cit pro to, jak daleko jsme od neprůchodnosti kritických zařízení. Odvrátit neprůchodnost je právě ta utkvělá představa, kterou mají na mysli ti odpovědní, co před sebou vidí oči všech, na něž se nedostalo. Je otázkou, jakou má normálně člověk o průchodnosti intuici.

Zdánlivě to není problém. Když sanitka přiveze pacienta do nemocnice, obsluha rychle pozná, jestli je příjem plný nebo ne. Okamžitě vyhodnotí, jestli může pacienta dopravit dovnitř. Z pohledu příjmové místnosti zase pacienti v nějakém sledu přicházejí a nějakou rychlostí se dostávají dále. Na čem všem ale záleží, aby byli pacienti průběžně odbavováni? Co vše zajišťuje nemocnice, aby na kterémkoli místě předešla zácpě pacientů?

Běžný provoz na příjmu je oproti variabilitě při epidemii relativně rovnoměrný. Stanou se tragédie, jejichž příčinou je, že nemocnice pacienta nevzala; oproti potenciálu epidemie jde o jednotlivce. Je čas řešit případy mediálně. Nemocnice to na celkovém provozu nemusí poznat. Při epidemii se však nemocnice už předem připravuje na příliv pacientů, aby se pak nehromadili jako Cimrmanovi horníci v dole. Subtilnější otázka je, kolik pacientů - například na příjmu - zvládne. Když jich průměrně přijíždí dejme tomu deset za hodinu a stráví v čekárně půlhodinu, je jich tam průměrně 10 * 0,5, tedy 5. To je intuitivně zřejmé, leč není triviální dokázat, že průměrný počet čekajících na vůbec ničem jiném nezáleží, například na výkyvech v přísunu pacientů. S tím může nemocnice kalkulovat spolu s tím, že na všech odděleních je to v principu stejně.

Krátodobě mohou nastat výkyvy, pacienti se dostavují nepravidelně a vstupní prohlídka každého trvá jinak. Celkově se ale nemocnice může spolehnout na to, že se víceméně zachovává průměr dlouhodobého stavu. Při epidemii ale schopnost vyrovnávat výkyvy rychle padá, nároky rostou na všech místech. Když je pacientů chvíli málo na příjmu, bylo by vhodnější využít lékaře jinde, ale aspoň s nějakou jistotou je nutné vědět, že za chvíli nenastane nával. Při epidemii nemocnice neví, kam až návaly na příjmu mohou stoupnout, z plánování se situace může rychle přiblížit řešení ad hoc, náročného na nervy všech. K tomu přistupují nové činnosti jako přestavění oddělení pro covid. Kromě početního zahlcení nastává i problém nového rozvržení personálu i arzenálu. Problém nestojí o mnoho jinak, ani když přijdou posily.

Zdálky nejsou v celkových údajích kritické hodnoty pro zahlcení vidět. Zblízka jsou ale rozostřeny také. V srpnu odpovídali epidemiologové donekonečna na to, při jakém denním počtu nakažených se zahltí zdravotnický systém. Šlo o to, jestli toho ze situace 400 denních nákaz dosáhneme při přírůstku například o další čtyři stovky. Lékaři odpovídali vyhýbavě, jak jinak. Předem to není jasné, v případě potřeby se mobilizuje kdekdo a kdeco. V říjnu přibude za den třeba o tisíc nových nákaz víc než včera a společnost stále odněkud vydolovává další rezervu. Jen je udržování průchodnosti stále namáhavější. Maximum možného, i když leží neodhadnutelně vysoko, existuje.

Jakékoli neprůchodné místo při léčení znamená celkový neúspěch. Skutečnost má mnoho dalších úzkých profilů, třeba záchrannou službu.

Při epidemickém náporu chybí prostory, přístroje, zdravotníci. Lokální problém se hned stává bolavým místem celkové funkčnosti. Probíhá spolupráce s jinými nemocnicemi, nad tím se klene úvaha o zásahu státu. V nemocničních rozhovorech často padá otázka, kolik ještě zbývá neobsazených respiračních přístrojů. Lékař pak odpovídá, že na nejužší stezce se nenacházejí přístroje, ale sestry. Přístroje vypadávají méně než personál, mají méně důvodů. Část sester je již vyřazena z provozu a nelze je nahradit, protože post je kruciální pro život a speciální proškolení trvá až tři roky. Odpovědnosti za hroucení systému padá v takových případech nahoru, člověk pochopí funkci krizových štábů a perlící se pot na čelech vrcholných politiků. Nemají komu svízel přeposlat. Chyby se množí, protože situacím chybí precedens. Objevují se morbidní úvahy: zahlcení nemocnic se zmenší, když pacienti budou umírat rychleji, divadelníka napadne přeškolit se na hrobníka.

Nad všechny úvahy ční práce lékařů, sester i dalších v první linii styku s nemocí. Žádný popis nemůže nahradit to, co lze zažít za jediný den při péči o pacienty.

Potřební a jejich potřeby

Mnohokrát zazněla éterem věta, že tu s covidem budeme muset nějakou dobu žít. Tomu vědomí, že se budeme ještě dlouhé měsíce, alespoň do rozběhu očkování, pohybovat po hranách možného, se ale mysl vzpírá. Nebudeme zřejmě procházet jiným typem vln než doposud: umrtvení, oživení, uvolnění, požitek, lehké chmury, uklidňování a eventuální průšvih ano či ne. Jedna krásná východní pohádka vypráví o jeřábu, za kterým přicházejí potřební, aby jim z nejhoršího pomohl darováním svého pírka. To má čarovnou moc a zázračně vyléčí jejich neduhy. Jeřáb je krásný svým vzhledem i tím, že je ztělesněná dobrota a svá kouzelná pírka jim sice váhavě, ale přesto vydává. Jenže s jejich ztrátou odchází jak jeho krása, tak schopnost létat a nakonec i schopnost žít. Jeřáb je opak jestřába.

Každý stát má v tomto vyjádření na starosti vícero jeřábů, ke kterým chodí pro pírko. Jeřábi mezi sebou chodí také. Zároveň stát předem ví, že je potřebuje udržet při životě. Jeřábi zdraví, ekonomiky i vzdělání už nyní létají jen ztuha. Ochrana zdraví znamená decimaci ekonomiky, provoz škol má zdravotní konsekvence a ostatní vztahy nejsou o moc sladěnější. Ani preferovaným oblastem, v Evropě to na prvním místě bývá ochrana zdraví, nelze dostatečně pomoci. Můžete poslat všechny do práce a do škol, ale šíření infekce ochromí brzy velkou část provozů. Rozměry výkyvu v ekonomice, hlavně vzhledem k prodlouženému provizoriu do budoucna, jsou mimo představu. Vzestupy jsem počítali v procentech a hrozili se sestupu v desetinách. Přeřadili jsme a žijeme v jistotě deseti či stonásobku. Největším jeřábem-otloukánkem se hrozí stát vzdělání: jeho úpadek není na popředí hned vidět a vzdělání také mívá nejhorší možnosti lobbingu. Pedagogové i studenti významný rozval prostředí přežijí, mnozí mladí ale ztratí kus potřebného dozrávání. Vzdělání také zažívá narušení řady drobných životadárných vazeb. Stačí si představit lékařskou fakultu, jejíž provoz se odvíjí nejen od státu a místních financí, ale výrazně i od plateb zahraničních studentů. Vzdělání rozhodne o cestě do budoucna nejvýrazněji.

Nesnesitelná lehkost rozhodování

Složitý problém vyžaduje rozkročení úvah hodně do šířky. Zkušenosti z dynamiky obchodních a společenských jevů však napovídají, že leccos podstatného lehce unikne. Americký automobilový průmysl se v devadesátých letech potýkal mimo jiné s tím, že špatně odhadl poměry cen a prodejů čerstvě vyrobených vozů a tehdy zaváděných leasingů. Po několika letech automobilky zjistily, že lidé kupují především středně ojetá auta a nová zůstávají na ocet. To je pro automobilku rána do vazu. Pandemie je ještě nepoměrně složitější než jedno odvětví průmyslu, šéfové u kormidla však rádi inklinují k jednoduchým řešením.

U nás jsme zažili významné točení kormidlem v týdnu od devatenáctého srpna. Ministr zdravotnictví vyhlásil striktnější covidová pravidla jen pro to, aby je předseda vlády vzápětí shodil se stolu se slovy „pan ministr byl uveden experty v omyl“. To je trefné vyjádření: komu se podaří jednou větou zesměšnit hned dva politiky, a u mnoha lidí ještě vládní experty na koronavirus k tomu. Netrvalo dlouho a česká pobočka Světové zdravotnické organizace v jiné souvislosti upozornila, že omezit trasování kontaktů nakažených lidí není dobré řešení. „Ta WHO, která nedoporučila roušky a ani nevěděla, že je pandemie! Podle mě by měla mlčet”, čílil se premiér.

Dvojí vymezení se vůči expertům v rychlém sledu, to již lze považovat za směr uvažování, takový drobný manifest laicismu. Premiér má pravdu, že WHO zpočátku snižovala význam nošení roušek a její výkon je celkově neslavný. A přesto když dva dělají chybu, není to totéž. Vysvětlení proč tomu tak je se obtížně přelévá do písmen, ale výsledkem je, že česká cesta koronavirovou krizí připomíná rychlobruslařský trénink Martiny Sáblíkové na domácím trenažeru: výpady do stran na doraz. Expert, také různě chybující, se z chyby poučí, protože se jeho názor vyvíjí na podkladě poznatků, které s tématem souvisí. Méněkrát si řešení vycucá z prstu (v angličtině trump up). - Odpovědná škola si rozmyslí, zda pustí k maturitě nepoučeného studenta, když hrozí stavba provizorních státních budov v Letňanech. V celé společnosti je to složitější.

Světová zdravotnická organizce a Česká republika. Vývoj názorů je v jednom případě méně vrtkavý.

Jemnou inteligencí společnosti je, že v krizové situaci, kdy všichni dělají chyby, nepodlehne rozkladu. Stát má problémy s testováním a vyhledáváním kontaktů, nefungují podpůrné programy nebo chytrá karanténa, v kultuře nenašlo adresáta 700 milionů. Prostoru pro kritiku je spousta, stoupá ale zároveň důležitost schopnosti táhnout za jeden provaz; třeba svým drobnou pomocí přispět k tomu, aby e-rouška fungovala smysluplněji. V takové krizi i tehdy, když nedůvěřujete úřadům, kterým předáváte svá data. Důvěra společnosti navzájem nakonec rozhodne, a jiný soubor než vládní tu k řízení kompetenci nemá. Důvěra ve vládu je to, co zásadně pomáhá Skandinávcům, ať si zvolí přísnější, nebo v případě Švédska volnější řešení.

Mnoho zemí má však s důvěrou ve své vedení problém, mnohde vedení do tažení proti covidu nevytáhlo. Na rozdíl od situace před pěti či deseti lety je dnes ve světě řada vedoucích politiků, podstatou jejichž úspěchu je brilantní schopnost nepřátelsky přebírat dobře fungující struktury. Kdo by se také honil za nefunkčními. Vyžaduje to hodně neohroženosti, důslednosti a odhodlání do častého boje s morálkou či zákony. Když je tou přebranou strukturou stát, nedává to příznivou perspektivu pro konstruktivní spolupráci, ve které hraje prim minuciózní schopnost dohody uvnitř i na mezinárodním poli. Vláda silné osobnosti je slabá tím, že zákulisní zájmy jsou bezprostředně blízko těm veřejným. Agresivní vůdce není svobodný; závisí na získané moci a často vládne rozštěpené zemi, v níž by při změně stylu zratil důvěru své půlky národa. Taková země je více vystavena krizi, protože ztrácí mnoho energie vnitřním pnutím. Na krizi typu koronaviru je přitom potřeba důvěra a společné nasměrování všech proti nebezpečí. Kdo nevěří v prekérní situaci vůdci, může to zkusit aspoň s jeho odborníky, bývají to lidé s klasičtěji stavěným smyslem pro odpovědnost a vztah k realitě. Okolnosti je k odpovědnosti neúprosně nutí.

Brazilský prezident Bolsonaro je přední popírač covidového nebezpečí. Zpopularizoval výraz „chřipečka“. V jeho konceptu je běžící ekonomika prioritní, uzavření se nekoná. Rychlost vypalování amazonského pralesa se za jeho vlády zrychluje, země má na 150 000 obětí koronaviru. K rozdělení obyvatelstva přispěly i pravolevé hospodářské důvody. K nadpoloviční přízni obyvatel zatím stačí dobře zkalkulovat plošné vyplacení dávek v krizi a vidina pracovních příležitostí souvisejících s vypalováním pralesa.

Podstatnou novinkou pandemické krize je to, že se jí český stát nemůže vyhnout, jak si to dokázal zařídit s krizí migrační. Nyní zavládl problém, pro jehož řešení musíme najít reálný scénář uvnitř sebe, nelze jej delegovat na jiné země a pozorovat skrz prsty, jak je to rozežírá. Ani Řecko, ani Itálie či Německo to tentokrát za nás neodpracují. S malými výjimkami. Bezplatné testy pro české pendlery pracující v Bavorsku financuje bavorská zemská vláda.

Udržet přijatelný průběh pandemie má kromě akutního i hlubší smysl. Když se ukáže, že autoritářské země zvládly pandemii lépe než rozhádané demokratické společnosti, nebude následovat příjemné vyústění. Ocitli bychom se v blízkosti toho, jak hodnotíme takzvané arabské jaro, totiž že obyvatelé tam ještě do demokracie nedorostli.

Na zdraví s novým ministrem

Průběh epidemie se dnes v rychlém tempu stará o to, že hodnocení vývoje okamžitě zastarává. Nastalo období rekordů, které se chovají opačně než ve sportu. Čím jsou vyšší, tím lehčeji se překonávají. A tím déle ovšem trvá, než se je podaří zkrotit.

Zhoustlou atmosféru u nás výrazně ovlivnila výměna v čele resortu zdravotnictví. Profesor Prymula byl přes léto na pozici nesouvisející přímo s covidem. Odborník s nezávislým typem uvažováním je neklamným znamením toho, že již v září šlo do tuhého. Od jara má nespornou autoritu, ale i kdyby lékárnicky vyvažoval svá rozhodnutí, na podzim ji těžko může udržet na jarní úrovni. Čeká přitvrzování opatření, a to býváme nerudní. Lékárnické váhy se také těžko v takovém náporu hledají. Formulace při uzavření části ekonomiky, že jde o omezení volnočasových aktivit, je nešťastná. Pro příliš mnoho lidí to neodpovídá realitě. Epidemiologové nemívají ekonomiku v krvi. Spory o tom, zda se 80 až 90 procent zdravotníků nakazilo mimo zdravotnická zařízení nebo ne, je zase nešťastná šarvátka uvnitř lékařského stavu. Komunikace mnohde chybí, například s uměleckým světem by prakticky pomohla, otázkou je, na co je čas. Rychlost zavedení opatření je bohužel hodnotou naprosto zásadní. Epidemická opatření jsou navíc z podstaty věci nepřesnou střelbou na nepřítele, který se pohybuje rychleji, než střelec míří. Škody se každému zdají na hraně snesitelného a přestává působit i argument, že podobným způsobem míří i jinde ve světě. V Izraeli, kde je premiér v podobném kriminálním ohrožení jako u nás, začal být covidový nárůst ještě strmější, až nejstrmější. Protestní demonstrace proti němu i proti omezením tam neutichají, premiér se však přesto urychleně postavil za plně obnovené uzavření.

Zajímavá je ministrem Prymulou ohlášená snaha provést plošné testování obyvatel pomocí rychlého testu na protilátky. Praktický lékař či jiný odborník odebere vzorek z nosní sliznice stejně jako při testu PCR, test ale do několika minut vyhodnotí přímo na místě. Rychlý test je poněkud méně přesný, může častěji označit nakaženého za zdravého a opačně, ale celkově získáme poměrně přesnou představu o promořenosti v populaci. Je to jiná varianta než pomalejší testování kolem dvaceti tisíc případů denně, které nechává mnoho bezpříznakových šiřitelů mimo testovací síť. V případě rychlého testu je snahou provést otestování všech v krátkém čase a získat jasný vzorek. Pravděpodobně to přinese statisíce akutních pozitivních testů spolu s problémem, co s tolika problematickými případy v běžném životě. Díky nepřesnosti odizolujeme i mnoho lidí bez nákazy, vznikne potřeba potvrzení přesnějšími testy. Naproti tomu můžeme efektivně zabránit mnoha dosud nezachyceným případům šíření. Protože ani poté virus nezmizí, zanedlouho budeme v podobné situaci opět. Cena rychlého otestování se odhaduje na tři a půl miliardy, ve srovnání s uzavřením ekonomiky však jde o alternativu levnější a méně destruktivní. Určitou roli hraje i to, že jde o u nás vyvinuté testy. Jinou souvislostí je, že zkušenosti s hromadným otestováním všech obyvatel v oblasti mají v Číně. Čím je množství pozitivních menší, tím je celá akce i s dopady proveditelnější a ve výsledku efektivnější.

Vlastními zdravotními úvahami si člověk musí sám projít, mnohdy nelze jednoznačně a odpovědně poradit. Genetik z Harvardovy univerzity George Church se naočkoval vakcínou vyrobenou téměř po domácku. S důvěrou v jejího výrobce, svého byvalého studenta. Umožnilo mu to psychicky překonat dlouhé domácí uvěznění a svobodně vyrazit do nebezpečí bostonské aglomerace. Jak to dopadne, nelze předpovědět, je možné, že vakcína zafunguje. Něco takového ale nelze doporučovat kvůli přílišnému risku. Onemocní-li v jiném případě někdo z divadelního souboru, je pro soubor výhodnější absolvovat naráz jednu karanténu místo přerušení na pětkrát. Zařiďte to ale v praxi. Do jaké míry se může cítit na koni ten, kdo již covid prodělal, není známo. Imunita může vydržet kratší dobu než pandemie. Podobná dilemata jsou individuální a vyžadují šestý smysl pro pandemii. Opravné pokusy bývají ale naštěstí možné, to po pádu pod kola vlaku nenastává. Kdo se setkal s pozitivně testovaným známým, ví, kolik úvah při tom proběhne hlavou. Okolností nás tlačí do jednodušších řešení, i když jsou nebezpečnější. Procedura v případě, že se obrátíte na zdravotnický systém, je komplikovaná a také neoplývá bezpečností. Několik pro vás drahocenných dní můžete čekat na testy, pak na jejich výsledky. A pak se teprve začnou odpočítávat karanténní lhůty. Chce se tomu vyhnout, ale na druhé straně je odpovědnost k druhým. Všechno jsou to typické situace, kdy člověk málokdy udělá to, co radí druhému.

Když se virus odevšad přibližuje, padá alespoň stigma toho být nakažený. Onemocnět může prakticky každý, už se těžko dohledá zdroj nákazy. Není rozumné vnímat to jako aspekt uvolnění. Ošidné je také zobecňovat případy, které známe z okolí. V rodině známých přinesl domů jako první nákazu syn ve středním věku. Prodělal několikadenní těžký průběh se škálou příznaků jako ztráta čichu či horečka. Kromě jiných se nakazila i jeho maminka, která ale potíže necítila žádné a dál si užívala světa všemi smysly. Dlouhé víkendové posezení s přáteli, vylepšené hromadným použitím jedné lžičky na porci zmrzliny, k nákaze nevedlo. Takových nesourodých příběhů je spousta, ve větších počtech ale epidemiologická teorie daleko víc odpovídá praxi.

Se selským rozumem na trh

O covidu se šíří celá škála informací. Je-li úkolem dezinformačních serverů vnášet do věci zmatek, nejsou tentokrát vůbec potřeba. Protinázory se objevují u laiků i u expertů. Instituce odpovědné za obranu proti koronavirové krizi však již většinou dokázaly setřást informace do krátké sady doporučení. Hygienická doporučení v Americe, Evropě či jihovýchodní Asii se sobě podobají jako vejce vejci, vypadá to skoro, jako by návod vymyslel jeden člověk. Základní princip ruce, roušky, rozestupy je totožný jak v České republice, tak třeba ve Velké Británii. Krajové rozdíly jsou jen v akcentech: mezi námi a Británií maximálně v tom, že někteří britští experti přišli s námitkou, že pořadí důležitosti je právě opačné: sociální distanc, pak rouška a nakonec osobní hygiena. Možná to mají ověřené výzkumem, ale neklame ani základní intuice: protože jde o přenos, řídí se situace stejnou logikou přenositelnosti jako při sexu. Kdo nechce přijít do jiného epidemického stavu, ví, na co si dát pozor.

Přes matoucí palbu názorů z různých stran má tedy každý k základní informaci blízko. Protože jde do tuhého, nezbývá než vzít proticovidový rozum do hrsti a nějakou dobu si ho přednostně hýčkat. V podobné nouzi se mění pravidla: pomáhá se i protivníkovi, slušňák zloduchovi i zloděj poctivému (když jsou všichni doma při lockdownu, zlodějům práce nejde od ruky). Mušketýři i sokolové ctí princip „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. V obou případech to je jádro jejich vnitřní síly. Možná je to ale zavádějící asociace, protože v obou případech máme na mysli, že jde pouze o spravedlivé.

Kromě potřeby invence a pozornosti stojí za to uvažovat o tématech

• Neobvykle rychlý způsob šíření koronaviru (exponenciela)

• Problém mnoha míst, kterým hrozí zahlcení, ale musí zůstat funkční

• Mnohotvárnost škod (zdraví, ekonomika, školství, ...)

• Žádné pravido není spásné, dodržováním ale člověk snižuje pravděpodobnost neštěstí

Pravidlo Zasáhni co nejdříve, ale nikdy není pozdě také není k zahození. V praxi člověk všechna dobrá předsevzetí mnohokrát poruší (o tom je už Starý zákon), ale s principem v hlavě, že nebezpečí není v mnoha situacích pravděpodobé, se k nim hodí pořád vracet. Když nedodržím vzdálenost od jednoho člověka, není chytré si dát pohov i u dalšího. Srazit chováním lidí reprodukčního číslo R pod hodnotu 1 je abstraktní představa, přesto princip funguje. Lépe vzedmutím zdola než omezením shora. Abstraktní je i představa šíření. Průměrného přenašeče tak jako průměrného občana asi zrovna nepotkáte. Spíše existují ti, kteří nákazu roznesou naprosto minimálně, a pak superpřenašeči, od kterých virus zdomácní u desítek lidí. V ikonickém korejském případě se na náboženském shromáždění nakazilo od superpřenašeče na 5 000 lidí.

Rouška přebírá hlavní roli jako nejhmatatelnější symbol ochrany před covidem, ale také jako symbol nesvobody. Strašně těžko se člověk smiřuje se zdánlivě nesmyslnými pravidly nošení. Nebo s vysvětlením, že nemůže na stadion kvůli tomu, že se k němu musí nějak dopravit. V drtivé většině se potkávají samí zdraví lidé, mezi nimiž jsou roušky zbytečné. Mnohdy, například při jídle, stejně není zbytí a musíme je sundat. Takže jaképak copak. Ve velkých množstvích se však situace mění jako při efektu televizních reklam. Každý má dojem, že je proti nim imunní - až na takzvané reklamožrouty. Ze sta reklam vás žádná nezajímá, a přece člověk stačí na minimu uvíznout (ten parfém je přece jen můj sen...). Firmám to bohatě stačí k tomu, aby se jim reklama vyplatila. Když máte zesláblý televizní signál a obrazovka jen škytá, nebo zrovna vytahujete pití z ledničky, přijdete o spot s parfémem, chuť nakupovat se nedostaví a trh utrpí jemnou ranku. Lze si představit, že televizní reklamy mají také své epidemické reprodukční číslo, a kdyby vysílání zasáhla antisignálová rouška a obrazovky více škytaly, reprodukční číslo by šlo dolů a procenta prodeje by reklamu neodůvodnila.

Nemoci a prodeje

Televize, a to je už zpráva z reality, ale utrpěly s reklamou těžší ránu. Zadrhl se celek zadávání reklam. Výrobcům se za covidu potrhal vztah užitečnosti reklam a prodeje zboží. Je-li v pohotovosti méně hotovosti, anebo i když jen panují obavy, je trh náchylný k epidemickému ochabnutí. Standardně jsme zvyklí na vysokou stabilitu prostředí vycizelovanou dlouhým vývojem, kdy je požitkem výrobců díry na trhu zaplňovat. Za epidemie se předefinovává území pro tržní úspěch, zužuje se. Dodávky přes internet zažívají boom, restaurace naopak sešup natvrdo a jen nějakou dobu dokážou plavat na suchu. Křišťálové koule na věštění se zakalují - kudy povede budoucí oživení, je ve hvězdách. Závažného stavu při druhé vlně se začínají obávat i američtí finančníci, doposud žijící v neopadávající euforii. Přes masové propouštění a krizi mnoha firem se totiž těm velkým zatím neobvykle daří. Prodeje i akcie Amazonu na jejich špici zažívají pohádkový boom a doposud se neobjevilo nic, co by omezovalo naděje investorů. Menší firmy, nezbytné pro ekonomiku jako krevní vlásečnice trhu, však mají o to větší chmury na tváři. S druhou vlnou, to platí obecně, se na podzim rozhodne, zda se krátkodobá propuštění či redukce stanou dlouhodobými. Akciový trh v Číně vyrostl letos více než americký a na vyšší úroveň než při bublině nákupů v roce 2015.

Část ekonomů přichází s akutním varováním, že dosavadní podpůrné programy příliš konzervují pracovní místa, která již neexistují. Struktura ekonomie se do neznámé míry bude měnit. Tak velký zásah do ekonomiky, jaký zažíváme, se nezacelí během několika týdnů ani měsíců a je nasnadě, že v nové situaci se pozmění styl uvažování. Mnoha konkrétním firmám se ale těžko předpovídá, jak přežijí a kam se jejich obor po krizi vydá při vzestupu. Řízením osudu je jednou z ohrožených firem Česká republika. S tím, co se má udělat teď, hodně souvisí, co se bude dít za dlouhou řadu měsíců. V turbulentní situaci se nejspíš potvrdí, že ve chvílích sestupu bude evropský model se záchrannou sítí příjemnější, v době vzestupu pak méně svázaný americký model osvědčí vitálnost a udá směr. Česká republika má zkušenost z transformace; dokonce na jiný typ hospodářství, takže pro některé procesy může využít zkušeností. Dobrých i těch, na něž bychom raději zapomněli.

Není pravda, že uzavření ekonomiky na dva až tři týdny je to nejhorší, co může ekonomiku potkat. Ekonomicky jde pořád o jednorázovou záležitost. Důležitější je, aby celková škoda na konci vlivu covidu na hospodářství byla minimalizovaná, a to se může bez lockdownu posčítat hůře. Stejně důležitý je i směr, kterým se ekonomika v době inventury covidu bude ubírat. V tom smyslu lockdown není rozhodující. Stát, který za něj nese odpovědnost, však musí kompenzovat ekonomice ztráty do té míry, aby příčinou firemních kolapsů lockdown nebyl. Bez toho lockdown osudový je.

Náš stát vyhlašuje nouzový stav, ale sám je s ním v nouzi, neboť má podle krizového zákona povinnost nahradit, co uzavřením způsobil. Řeč zákona je poměrně jednoznačná. Při psaní zákona nikdo na pandemii nepomyslel, text je stavěn spíše na povodně. Ale i kdyby byl stát všemocný a bez dluhů, dnešní situaci nejde reálně řešit bez společné snahy o vstřícnost.

Vedení států jsou všude vystavena nevšední zkoušce. Epidemie obnažuje omezené schopnosti vůdců do popředí velmi brzy. Standardní ekonomika vede k takovému poznání nepoměrně pomaleji, obvykle se to během jednoho či dvou volebních období ani nepozná. Často na to doplatí až vláda další. Finanční deficit ale může i při epidemické krizi dlouho zůstat v pozadí. Koronavinová krize znamená těžké zadlužení. Je důležité, aby opatření, kterými stát krizi řeší, platila jen po omezený čas. Když stát nastaví dlouhodobý výpadek příjmů, u nás hlavně některými návrhy na zrušení superhrubé mzdy, vzniká trend stálého zadlužování. Většinou se ekonomika těmto opatřením jen nedostatečně odvděčí zvýšenými odvody státu. Když má stát nízké dluhy, může si řadu let půjčovat, ale výpadek se nakonec stejně řešívá zvýšením daní. Nikdo se k tomu však dlouho nemá. Politický risk zavedení daní je příliš vysoký. Vládě se těžko točí kormidlem a jen snílkové mohou počítat s tím, že s programem vyšších daní opozice prorazí do vlády. V tomto ohledu je k úvaze německá kázeň. Němci už pro příští rok plánují jen malý deficit, takzvanou červenou nulu, zatímco návrh rozpočtu vznikající u nás se pohybuje kolem tří set miliard v minusu.

Příznivé zprávy

Kdo hledá příznivé zdravotní zprávy, užije si také. Při cestě boje proti covidu leží úspěchy proti chřipce. Statistická noticka z Japonska uvádí, že ve čtvrtém zářijovém týdnu tam minulý rok skončilo v nemocnici s chřipkou 5 716 lidí, letos 4, slovy čtyři. Je to podivuhodné, protože roušky a hygiena tam panují dlouhá léta a v zahuštěné tokijské aglomeraci s téměř čtyřiceti miliony lidí rozestupy neudržíte. Ale statistickou chybou to nebude. U nás se zase zvýšila poptávka po sezonním chřipkovém očkování, a to až do maxima dostupných vakcín. Máme tedy dobrou naději, že by u nás chřipka letos mohla proběhnout značně utlumeně.

Jsou spolupráce, kde si na své přijde více zúčastněných stran najednou. Rodinám v období vrcholící krize může pomoci ubytování části členů domácnosti v hotelích. Ulehčí se jak státu, sledujícímu šíření nákazy, tak zdraví rodin i hotelům, jejichž budovy by jinak zely prázdnotou. Situace také urychluje digitalizaci, ta v mnohém již během pandemie pomohla. E-recept jako kdybychom našli. Praha chystá otevřený přístup k pražským datům platformy golemio.cz. Ministerstvo zdravotnictví vystavuje data na své stránce o covidu-19.

Docent Konvalinka, biochemik a prorektor Univerzity Karlovy, k nám vábí při rozhovorech ještě jiné naděje. Kdo prodělá nákazu jiným ze skupiny koronavirů, má šanci získat jistou imunitu i proti koronaviru způsobujícímu covid-19, a to díky takzvané zkřížené imunitě. Vzhledem k podobnosti virů fungují protilátky vytvořené naším tělem i proti koronaviru novému. Ukazuje se také, že u covidu významně záleží na množství viru proniklém do organismu. Když se podaří inhalovat správně malé množství viru (je ale ošidné říci, co znamená malé množství), může organismus zafungovat podobně jako při očkování. A právě tomuto efektu může v některých šťastných případech posloužit rouška. Nebylo by potom tak rozhodující, že nezachytí viry všechny.

Když už se dobré zprávy vyskytují pouze za obzorem, když nelze den absolvovat bez stresu, vyjít si na čerstvý vzduch a potěšit se s blízkými, zbývá poslední možnost: ponechat si otevřené takové okénko do světa, které umí dobrou zprávu hledat, zachytit a absorbovat. Jinak skosí psychika daleko více lidí než virová patálie.

Mezinárodní datová sonda

Jak země začaly poskytovat data v prvních měsících roku, tak také pokračují. Řady údajů jsou za jednotlivé země vcelku konzistentní, ale pro srovnání je v nich příiš mnoho děr, třeba v datech uzdravení a testování. Pro srovnání je teď instruktivní podívat se na počty nakažených, jejichž data jsou nejúplnější. S přibývající dobou nabývá na smyslu pohled na denní přírůstky: co na jaře vypadalo jako neuchopitelné denní kolísání, to se časem zahlazuje celkovými trendy a raketovými vzestupy počtů. Určitě nás zajímají naše data a evropské okolí, závan dat z jiných kontinentů zase dá datům širší smysl. Příklady jsou spíše vzorkem pro ilustraci, neboť výrazných datových příběhů je již mnoho.

Počty denních nakažených ve světě rostou do výšin a zároveň od jara procentuálně ubylo nebezpečných případů. Jednoznačný důvod pro snížení smrtnosti v létě se těžko hledá, o důvodech se široce diskutuje. Koronavirus mohl zmutovat a přizpůsobit se soužití v lidském těle, tyto změny ale nejsou prokazatelné. Velká část nakažených v létě byli mladí a odolnější lidé, přispět mohl daleko častější pobyt ve venkovním prostředí a letní počasí. Venku se lépe rozptylují jak lidé, tak kapénky, a základní ostražitost při kontaktech přece jen vstoupila do povědomí, což může omezit virový přenos. O dodržování hygieny to nesporně platí také. Víme, že nákazy u starších lidí se musíme obávat jako čert kříže, ale ochránit je dlouhodobě je nadlidský úkol.

Předpokládá se, že covidové počty, pokud se dopočítají tak jako u jiných infekcí, jsou mnohonásobně vyšší než co plyne z testování. Podle vyhlášení Světové zdravotnické organizace z počátku října je předpokládané množství reálně nakažených na jedné desetině celé světové populace. Tedy asi na dvacetinásobku množství vykázaného denními statistikami.

Technická připomínka: v následujících grafech jde o postižení vývoje. Pozor, každý graf má své vlastní měřítko. Základní denní počty jsou převzaty z dat serveru Univerzity Johnse Hopkinse, data testů ze serveru humdata.org a populační údaje z worldbank.org.

Evropa nyní nejvíce doplácí na efekt nárůstu denních nakažených a absence zvýšené opatrnosti kvůli snížení smrtnosti. Do jaké míry jde s úmrtími o časovanou bombu, jestli jsou imunitní reakce organismu na podzim robustnější, se začne ukazovat později v říjnu. Každopádně ale měla vlna úmrtí na jaře daleko rychlejší náběh po první vlně nákaz. U nás jsme od začátku měsíce do 10.října zaznamenali nárůst zhruba od deseti úmrtí denně ke čtyřiceti jako odraz šíření infekce v první půli září.

Svět: přírůstky nakažených (červená) a (pro názornost trendu) třicetinásobek denních mrtvých (oranžová). Neustále stoupající přírůstky nakažených a kolísající množství úmrtí.

V celkovém počtu nakažených se naše země v pořadí zemí posouvala od jarního dvacátého místa až k sedmdesátce, v září se ovšem začala vracet zpět k padesátému místu a v říjnu zamířila k půli čtvrté desítky. Vykazujeme podobné časování koronavirových vln jako další země Visegrádské čtyřky, od začátku září však český nárůst ostatní zřetelně předběhl. V první dekádě října raketově. Ostatní se připojují, rychle jsme se ale přiblížili Polsku dokonce v celkovém počtu nakažených. Na rozdíl od prázdninového klidového stavu dnes epidemiologická křivka ukazuje to nejhorší, co dovede.

Česká republika (červená) v rámci Visegrádu ( Polsko (modrá), Maďarsko (zlená), Slovensko (žlutá)) a na vzestupu druhé vlny. Kdo v červenci cítil v kostech, že se z českých kopečků stanou velehory ?

Ve vykazovaných datech existují značné denní výkyvy, nevyhýbají se ani Evropě. Počty v evropských zemích v posledních dnech nabírají v závěsu za námi exponenciální strmost. Denní kolísání a tu a tam změna v systému vypadají občas bizarně - viz data nakažených ve Španělsku a Francii. Relativně (!) nízké počty vykazuje Německo, i tam však případy rostou a brzy hrozí dosáhnout jarních hodnot. Paříž zavřela bary na dva týdny, 40% nakažených je ze škol, 26% z pracovišť, 10% ze soukromých shromáždění. Madrid byl uzavřený celý, soud rozhodnutí zrušil, vláda však kontruje nouzovým stavem. V Británii se po údajných chybách v softwarové obsluze nevyšetřily desítky tisíc potenciálních nakažených, nařízení se tam často mění. V zemi nezafungovala potřebným způsobem lokální uzavření. Irsko zvažuje uzavření země obdobné jako na jaře.

Ve Španělsku (červená) a Francii (žlutá) připomínají po létu denní data nakažených varhanní píšťaly, notně se prodlužující. Itálie (zelená) a Německo (modrá) mají data stabilnější, ale trend se zpožděním obdobný.

Pandemické fáze v počtech případů se po světě hodně rozrůznily. Rozdíl v přílivech vlny, nasazení pravidel, podnebné vlivy či rozdíl sociálních prostředí už stačily vlny značně rozhodit. Evropa nabírá většinou druhou vlnu, v Íránu či Rumunsku již probíhá vlna třetí. V Indonésii stoupají počty od začátku v jediné vlně mírně, ale soustavně. A pak jsou země, ve kterých zíráme na neuvěřitelné skoky. Výjimečná vlna postihla koncem září Izrael. V jedné chvíli měl dokonce vyšší absolutní nárůst než Rusko. Důsledný lockdown však vlnu přírůstků srazil během tří týdnů zpět na červencové hodnoty.

Neblahé kouzlo exponenciely. Poměrně opatrný Izrael (červená) (s menším počtem lidí než ČR) najednou v září konkuroval Rusku (žlutá). Před půlí května byl stav přibližně dvacet k jedenácti tisícům. Izraelský lockdown trend obrátil.

Maximum denních přírůstků nakažených neotřesitelně vykazují tří země: Spojené státy, Brazílie a Indie (ta atakovala hranici 100 000 lidí na den). Krize se vrací do New Yorku, newyorský starosta podniká kroky k uzavření škol, celkové počty v zemi se však zatím udržují na vcelku stabilní úrovni. Indie po zavedení tvrdých počátečních opatření musela uvolnit, čímž se dostala do neslavného prvenství. Za první trojicí následují s denními nárůsty do deseti či patnácti tisíc Argentina, Rusko, Kolumbie, Velká Británie, Peru, Mexiko.

USA (červená), Indie (žlutá) a Brazílie (zelená) drží momentálně neblahé prvenství denních přírůstků. Země na dalších místech vykazují v absolutních počtech několikanásobně méně.

Devátého října se Česká republika posunula v absolutním přírůstku na deváté místo na světě, v přepočtu na hlavu na druhé (za Andorrou). Situace se vzpírá přívětivému komentáři. I po omezujících opatřeních se ještě nerýsuje vrchol krize.

Česká republika, Izrael, Indie a USA, pokud se denní přírůstky nakažených vztáhnou na milion obyvatel. Kéž by naše počty při potlačování druhé vlny napodobily Izrael.

Globální epidemické křivky někdy navozují myšlenku o podnebných vlivech, nejvíce díky srovnání Evropy a Latinské Ameriky. Platí to ale spíše jen ve srovnání s Brazílií. Oproti evropskému rozmachu zažívá Brazílie, nejvíce zasažená země na subkontinentě, mírný sestup. K němu se připojují další země, a to i ve Střední Americe. Tomu ovšem neodpovídá průběh v Argentině, kde křivka postupně akceleruje nahoru. Na severní polokouli - mimo Evropu - epidemie v Indii po raketovém letním růstu zvolňuje, V Afghanistánu, Pákistánu a Bangladéši došlo po letní špičce k prudkému opadu.

Evropa (červená) a Latinská Amerika (žlutá). Sezonní výměna pozic. Evropský exponenciální vzrůst a latinskoamerický pokles.

Na řadu zemí v pacifické oblasti hledí epidemiologové s úctou. Souhra faktorů jako zkušenosti se SARS, ostrovní nebo jiná izolovanost a disciplína vedou k zářným výsledkům. O pravém propuknutí infekce se tu nedá mluvit. Tchajwan, země s téměř dvaceti pěti milióny obyvatel neustále pozorná k jakémukoli nebezpečí, doposud vykázal sedm mrtvých. Za ním jsou už jen ministáty a území, která raději nevykazují téměř nic. V situaci Tchajwanu nenávratně nejsme. V první říjnové dekádě jsme v celkovém počtu případů téměř současně předběhli zvolna stoupající Japonsko i Čínu vykazující jen jednotkové přírůstky. Během několika dnů se přibližujeme k dvojnásobku. Jde přitom o země s mnoha megalopolemi. Z některých opatření v Číně jde z evopského pohledu strach, při výskytu nákazy není ohled na soukromí člověka vysokou hodnotou. Japonsko střídavě sešlapává a upouští plyn, pracuje například s uzavřením hranic mezi prefekturami.

Zemím v Pacifiku se daří virus pacifikovat. Tchajwan (červená), Vietnam (žlutá) a Nový Zéland (zelená) vykazují pro nás výsměšné počty. Tyto země nikdy nebyly nuceny ve dni napočítat ani do sta.

Česko-španělská chřipková reminiscence

Pro ty s nekonečnou trpělivostí k číslům ještě nahlédnutí do chřipkových souvislostí: proti infekci, kterou náš organismus důvěrně zná, se letos počítá s navýšením počtu očkovaných o dvacet procent na 900 000. V roce 1995, kdy se po vzniku ČR objevila největší sezónní epidemie, zemřelo na chřipku asi 6 000 lidí. V běžném roce se chřipková úmrtnost odhaduje asi na 2 000, z toho se ovšem aktivně zachytí asi 300 případů, zbytek se statisticky dopočítává podle celkového počtu úmrtí. Procento zemřelých se u chřipky pohybuje kolem 0,1. Koronavirus způsobující covid-19 je nový. To způsobuje nejasnosti jak našemu tělu, které se musí virové novince teprve učit, tak statistickým číslům, která se teprve utvářejí. Na jaře to vypadalo se smrtností covidu na dvě procenta, nyní se některé odhady přibližují až číslu 0,3. To, co u nového koronaviru určitě neznáme, jsou však dlouhodobé následky. Chřipka také nemívá tak degradující vliv na stavy zdravotníků. U koronaviru je zasažení zdravotnického personálu nesmírně významné: například na začátku září bylo nakažených zdravotníků kolem 250, na konci září průběžných 1 700.

Španělská chřipka propukla ke konci první světové války a měla u nás na 60 000 obětí. Lze uvažovat o tom, jak k tomu příspěly davové oslavy samostatnosti. Teď ovšem máme neskonale lepší podmínky pro boj s pandemií než kdykoli v minulosti a můžeme si brát z minulosti poučení. Informace dnes sice kulhají, ale stále jsou to v poměru k minulosti superinformace a značná část světa má ten luxus, že se na boj proti koronaviru může plně soustředit. To není samozřejmost. Před sto lety, kdy útočila španělská chřipka, bylo utrpení nepředstavitelné. Zákeřné nemoci spojené navíc s válečnými strastmi tehdy lidé neměli šanci účinně čelit. Vlády informace tajily, ba je ze zásady cenzurovaly. Termín „španělská“ neznamená, že vznikla ve Španělsku. Ta nálepka jí zůstala, protože Španělé jako první o ní začali solidněji referovat. Chřipce pomáhaly podvýživa a stres. Nemocní v míru ulehnou nejčastěji doma do postele, za války místo toho do přeplněných nemocnic, skvělého prostředí pro šíření nákazy. Reprodukční faktor R prý začínal na hodnotách mezi dvěma a třemi. Nákazou byly nejvíce postiženy nejaktivnější generace dvacátníků a třicátníků. Nebyly prostředky, jak nemoc detekovat, malý virus byl tehdy pod mikroskopem neviditelný. Diagnózy šly úplně mimo. Tak jako tak nebyly protivirové léky ani antibiotika na druhotné bakteriální nákazy. Na konci války nastaly velké přesuny lidí na cestách domů, mnohde se však světová válka přelila do válek lokálních či do sociálních nepokojů. V lepším případě do oslav, které nejsou infekčně o mnoho lepším řešením. S podzimním skončením války vykvetla tehdy obdobně jako dnes po několika měsících silná druhá vlna. Do jara naštěstí atak významně opadl. Přinejmenším rok však ještě chřipka šířila zkázu.

Důsledky byly devastující a dodnes částečně skryté, protože válka byla informačně rozhodně viditelnější než chřipka. Původ a číselné odhady budou vždy předmětem diskuze, sahají ale k tomu, že nakažena mohla být až třetina tehdejšího lidstva (přes půl miliardy lidí), mrtvých bylo (ve velké rozptylu odhadů) od dvaceti do sta milionů. Nejpostiženější země známe i z dnešní pandemie: v Indii řádově deset milionů, Írán milion, Británie, Francie, Brazílie, USA či Rusko na statisíce. Zkáza v Íránu byla neuvěřitelně mnohostranná: jeho neutrálním územím se za války ničivě proháněly osmanská, ruská i britská armáda, respektování domorodců bylo na hony vzdálené zájmům každé z nich. Ke konci války a po ní tam probíhal těžký hladomor a četné vlny bakteriálních infekcí, také s oběťmi na milionové úrovni.

Za války nikdo nediskutoval, zda zavést lockdown.

Douška

Zbývá upřesnit, co znamená poněkud zamlžený název článku. „Odvaha myslet si“ může někomu připadat jako protimluv. Buď má někdo odvahu a dává to aktivitou najevo, nebo si něco v koutku myslí a nechává si to pro sebe. Zde je myšlen mírný novotvar, který má odraz v celém textu: myslet a užívat si. Buďto proto, že něco použitelného vypadne z hlavy, nebo proto, že přemýšlet dává lepší šanci užívat si zdraví. A když slovní představu podpoří graf či malůvka, může vše být ještě o něco nadějnější.