Začínám omluvou, že nabízím efemérní svědectví banálně cestopisného charakteru, a ne referát o řádné studii. Zčásti mě k tomu ponoukla redakce v odpovědi na e-mail, že jsem se vrátil živý, veselé mysli a nejspíš i zdravý. Slibovaný článek o minojské Krétě proto chvíli počká.

Stavební úprava některých ulic v Delfách dává tušit, že s jarní vodou ze strmých stěn Parnasu tady nebývá legrace. Kredit: Marie.

Řecko má s naší zemí některé společné rysy, např. počet obyvatel jen o 2 % větší, členství v EU, několik výrazných politiků v poměrně krátkých novodobých dějinách, ale taky malé štěstí na rozumné vlády. Kupodivu podobná je i obliba protivládních vtipů a černého humoru. Více si většinou uvědomujeme rozdíly, spočívající v odlišné mentalitě a jiných přírodních podmínkách. Pokud jde o zasažení koronavirem, tak Řecko velice překvapivě situaci zvládá, přinejmenším zatím, a to ještě musí zvládat pohromy u nás nevídané. Podle oficiálních statistik měli začátkem léta kolem deseti nakažených denně, začátkem srpna začal exponenciální nárůst, ale podařilo se ho řadou opatření zastavit na hodnotě kolem 300 denně. Těžko říct, jaký podíl na tom má současná docela zodpovědná vláda, míň rovnoměrná hustota osídlení, víc UV záření, jiná lidová mentalita, možné problémy s testováním… Předpokládám, že všechno z toho – a nehodlám rozsuzovat, co víc. Přitom je Řecko vystaveno importu infekce prostřednictvím turistiky, i když zvláště v Athénách má taky své vlastní problémy. Naivní člověk by čekal, že jižané mají ve všem bordel. V lecčem ano, ale jindy je to zase naopak, pocit celkového chaosu mám velice jednoznačně spíš z Česka, a to nejen stran epidemie.

Letošní cesta byla pro mě netypická: okruh kolem Peloponéského zálivu, žádné ostrovy, zato kombinace vykřičených památek, méně známých míst a hor. To vše od 15. do 29. září, ve čtyřech lidech, ještě k tomu autem půjčeným na letišti (neřídím, dávám přednost lodím, autobusům a vlastním nohám). Méně znalé kamarády jsem ubezpečoval, že Parnas a Arkádie nejsou v tomto případě noční bary, ale pohoří. Naplánované a nakoupené to bylo všechno už v lednu, na jaře jsme to měli za ztracené, pak se stále rychleji střídalo ano/ne, až jsme po poledni před stanicí metra nasadili respirátory, s vědomím, že je na delší dobu sundáme pozdě večer.

Airbus společnosti Aegean Airlines pro 180 cestujících byl obsazený tak z pětiny, let působil spíše kajícnicky, oproti jindy mlsnému občerstvení, ale v pohodě. Dramaticky očekávaná namátková kontrola po příletu se omezila na průchod kolem skupiny lidí ve skafandrech, sedících za sklem. To by mohla být drobná indicie k podceňování testů, podobně jako poměrně vysoká řecká úmrtnost na virus, několikrát vyšší než česká (v procentech z nakažených). Ale v té „smrtnosti“ určitě budou i jiné faktory, protože kdyby to bylo (jen) špatným testováním, tak by to už dávno někde bouchlo. Zarouškované athénské letiště jelo večer tak na desetinu obvyklé hustoty lidí. Kdo měl mobil, dorazila mu SMS: Uvítání v Řecku a pravidla pro roušky, restaurace, shromažďování i případné onemocnění. Bez roušky jen venku mimo koncentrace lidí nebo při jídle a pití; zavírací hodina hospod v kompetenci místních samospráv, ale nejpozději do půlnoci, což je v Řecku skoro časná hodina; pravidla osobní distance; pravidla pro pláže… Opatření výrazně tvrdší, než jaká byla v té době v Česku při násobně silnějším šíření, navíc s exponenciálním náběhem. Byl jsem zvědavý, jak to bude fungovat dál od letiště. Vždyť Řekové se rádi shlukují, objímají, líbají; svým vládám důvěřují jen o málo víc než Češi; úředníci jim jsou pro srandu (zvláště z berňáku). Jenže mají taky smysl pro jednání v krizových situacích, mockrát vyzkoušený nejen válkami, ale taky častými přírodními pohromami, od zemětřesení po povodně, jaké u nás naštěstí neznáme. A epidemiologie prý v Řecku patří pod CO a ta pod armádu, takže je to jasné. Navíc zde uniforma budí u většiny lidí respekt, zvláště vojenská nebo hasičská. Sám uniformy nemiluji, spíš naopak, ale pokud jsou jejich nositelé funkční k prospěchu lidí, tak k nim mám úctu.

Cesta z Delf nahoru k Fedryádám, značená jako E 4. Kredit: autor článku.

Delfy a tajfun

V postarším levném hotýlku Athina, kde bydlívám vždycky, když cestuju s lidmi, co nechtějí do kempu, mě paní v recepci gestem zastavila dál před stolkem, abych jí jen na dálku ukázal otevřený pas. A to jsme oba měli respirátory. Byla velice vlídná, ale lekla se, když jsem se později nechtěně dotknul recepčního stolku. Klíče jsem si měl vzít sám a odevzdat je až při odjezdu. Ale jinak byla moc milá a podstrojovala nám, i když hodně distančně. Všude byly rozmístěné dezinfekce. Kromě nás tam byly jen další dvě dvojice hostů. Později říkala, že neví, jestli se podnik v zimě zvetí, že tohle je horší než minulá krize, protože to je skutečné. Přitom podle řeckého „semaforu“ patří tenhle okres k nejméně postiženým infekcí, skoro vůbec ne.

V Delfách obvykle vládne přebujelý turistický ruch ve dne, k archeologickému areálu a muzeu asi tak od 10 do 16 h kvantitativně najíždí autokary, převážně s lidmi od pláží. Na noc tam však zůstává málokdo, není to u moře, nýbrž 700 metrů nad mořem, ve strmých srázech Parnasu. Novodobé Delfy jsou maličké městečko, vystavěné v 19. století francouzskými archeology pro obyvatele vesnice, která překážela vykopávkám. V podvečer se tu i normálně rozprostře docela klid, který setrvá až do dopoledne, i když nějací hosté tu bývají. Pro bujaré davové pijatyky to není příhodné místo. Jinak je tomu prý v zimě, protože se tady nově rozmohla lyžařská turistika, v Delfách levnější než ve výše položeném sousedním městečku Arachova. Teď jsem za 3 dny viděl 4 autokary, možná jich bylo o pár víc.

V areálu bylo poloprázdno, on je navíc docela velký, takže se tam lidi rozptýlí. Poprvé jsem mohl fotografovat nepřelidněné památky, dokonce i jindy než v plochém popoledním Slunci, kdy část turistů zalézá do stínu. Požehnáním pro první ostré užití nového foťáku bylo muzeum. Všechny archeologické areály a muzea mají otevřeno, ty velké a hojněji navštěvované dokonce déle než obvykle, aby se tam lidi vystřídali a nehromadili se, i když návštěvníků je tak desetina. Přesto nás z jednoho sálu vykazovali už po 15 minutách, protože by se tam nahromadilo víc než 10 lidí, ale to se dalo zvládnout. Byli sice nekompromisní, leč přívětiví, tak jsem si zvykal fotit s respirátorem.

Večer se začalo kazit počasí. Kolem půlky září už je možné čekat nějakou tu bouřku, zvlášť v horách, ale teď to působilo nějak divně. Od Řeků i od vzorně fungujícího českého Ministerstva zahraničí přišlo varování: Blíží se velice silný medikán, tedy středomořská verze hurikánu! Prý jsou vzácné, ale nejspíš nějak vázané na můj pobyt, předloni jsme takhle zůstali trčet na odlehlém ostrově Amorgu. Záběry v řeckých médiích vypadaly děsivě, ale předpověď na osvědčeném www.meteo.gr opatrně mínila, že by se nám to mohlo vyhnout. Měla pravdu, tenhle tajfun nám jenom zkazil počasí, zle řádil jinde.

Výhled na Delfy, jsou vlevo dole, dál je Itea u Korintského zálivu, za ním v mracích hory Peloponésu. Kredit: Marie.)

Původně jsme chtěli vyrazit na Parnassos, ne až na vrchol, ale jen na půl cesty, ke Kórycké jeskyni Dionýsova narození (Koriaki spilio). To samozřejmě padlo. Delfy jsou od severu chráněné horami, které je převyšují skoro o 2 km, takže sice bylo ošklivo, ale při 22 C a jen s mírným větrem. Když déšť trochu polevil, nedalo nám to, a opatrně jsme vyrazili aspoň kousek po opraveném antickém chodníku k posvátným Fedryádám přímo nad Delfami. Asi o 300 m výš jsme museli otočit. Fičelo, lilo, dál a výš lítaly blesky, takže jsme to brali dolů sešupem. Nechtěli jsme zastoupit athénské dámy, které tam v antických časech tancovaly mezi blesky na počest Dionýsovi. Za odstavným parkovištěm pro autokary byli hasiči, armáda a starostovi muži, někteří v lezeckých postrojích. Nestáli tam na ozdobu, ti chlapi vypadali dost akčně a znaveně po čemsi, pucovali si techniku a místní je hostili. Medikán ještě nepřešel, i když nejde přímo tudy, je to na několik dní. I podle zpráv byla v Řecku na posílení hasičů rozmístěna armáda. Leckde museli mocně zasahovat, jinde byli jen preventivně u exponovaných míst a úseků silnic.

K ránu bylo zemětřesení, jenom slabé a daleko na Krétě, leč ani tak kuráže moc nepřidá. Mířili jsme na jih na Peloponés, přes obří most z roku 2004, a báli se, aby nás to nesfouklo. Předpověď síly větru B 6/7 pro tato místa se naštěstí splnila, jinde to bylo až 11, a to už opravdu není radno vylézat. Věštbu o viru nám Delfy neposkytly.

Masiv Kyllény z vršku nad jeskyní Hermova narození. Kredit: autor článku.

Na arkadské pomezí

Kvůli archeologickému muzeu jsme navštívili Aigio (Aegion, Egio), někteří se taky chtěli trochu vykoupat v moři. Tady jsme podle řeckého semaforu v 3. zóně rizika ze 6 stupňů (ten je jen v Athénách). Náměstí je poloprázdné, ale venkovní občerstvení nás obsloužilo. Ve středně velkém muzeu jsme sami spolu se třemi muži ochranky, všichni s respirátory. Na nábřeží je pár rybářů a několik lidí se koupe, lineární koncentrace asi 30 lidí na 1 km, takže bez roušek. Najednou to působí málem jako nuda pláž.

Silnička odbočující do hor z pobřežní dálnice Patras – Korint působí místy spíše jako lanovka nebo výtah. Změna na 18 km je neuvěřitelná, ocitáme se v naprosto jiném světě. Ubytovali jsme se v pěkné kamenné chatě ve vísce Kato (Dolní) Trikala, 900 m vysoko. V Ano (Horní) Trikala zakládají na Špindl. Tady níž je milo. Virus sem prý skoro vůbec nezasahuje, ale to neznamená, že by se vůči němu nechránili. I u prázdného otevřeného kostelíku je dezinfekce a oznámení o vstupu pouze s rouškou. A když se provalilo, odkud jsme, tak se nás v hospodě na návsi pod platanem přímo báli. Sami jsme se odsadili na kraj venkovní části a všude kolem nás zůstalo volno, večer tam bylo docela zima. Odlehlý kraj má zvláštní zvyky i jídla, a paní majitelka nás nakonec úspěšně pohostila a odvážně zinkasovala.

Dál a výš směrem ke svaté hoře Kylléné (Kyllini, Ziria) je po starostech, není tam nikdo. Krajina nese známky nedávného lijavce, což nabádá k obezřetnosti při volbě cesty. Rozsáhlé sesuvy půdy nebo zase padající balvany nejsou v členité řecké krajině ničím neobvyklým. Za daných okolností se spokojujeme s návrším nad jeskyní Hermova narození (1700 m) a upouštíme od návštěvy Nejvyššího pastýře Arkádie, jehož salaš je dál a výš.

Podvečerní majestát Mykén. Vpravo jsou vidět stopy požáru. Kredit: autor článku.

Mykény a okolí

Staroslavné Mykény už dávno degradovaly na vesnici, kde se krom kempu obtížně hledá dostupné ubytování. Řádný turista to má jako zastávku po cestě, a že tu bývají davy! Takže bydlíme v dražším hotýlku La Petite Planete, jehož personál je ozdoben stylovými rouškami, v nichž vystupuje s elegancí jen sobě vlastní. Nebojí se ničeho, ani nás, leda návratu tajfunu. Brzy se naštěstí ukázalo, že medikán se nevrací, že bude „jenom“ další vichřice, asi té síly, jaká letos byla i v Česku.

Lví bránu požár nepoškodil. Kredit: autor článku.

Archeologický areál bývá obležený, zažil jsem i fronty před Lví bránou. Teď jede na několik procent, potkáváme i jednu českou dvojici. V létě v okolí hořelo, dokonce se objevila fáma, že požár zasáhl památky zdejší akropole. Spíš poničil půlku olivového háje majitele kempu a okrajově zasáhl do zadní části areálu. Jo požáry, to je další řecký problém!

Snad jediné míst, kde požár trochu zasáhl zadní část mykénského areálu. Kredit: autor článku.

Severně od Mykén leží na vysočině Nemea. Tam je nutno vzdát hold princátku Ofeltovi kdysi uštknutému hadem, mytickému lvovi a skvělému vínu. Po nafocení nově rozšířeného muzea obcházíme místní vinařství, jenže ochutnávky jsou kvůli epidemii zrušené. Stáčírny vín však fungují, takže jsme se zásobili.

Kvetoucí bramboříky na mykénské akropoli jsou jasným dokladem pohody. Kredit: autor článku.

Až nedaleko Epidauru je obec Arkadiko a blízko ní most z pozdní doby bronzové, vystavěný a užívaný Achájci, nejspíš i přímo Mykéňáky. Tehdy se ještě stavělo na výdrž v měřítcích tisíciletí, stará dobrá megalitická technologie to dobře zvládá. To je vzor odolnosti pohromám všeho druhu! Mostní konstrukce je 22 m dlouhá a drží už 33 nebo 32 století prakticky bez oprav. Byla to součást vozové cesty. Kdosi mi tvrdil, že našel předválečnou fotku s autem na tomhle mostě.

U jedné z nemejských stáčíren. Kredit: Marie.

Nauplion a Korint

Nauplion (Nafplio) je turistická perla Řecka, bývalé hlavní město v 19. století. Na přístup na jeho hlavní náměstí se leckdy stojí fronta. To teď nehrozilo, i když lidí tu bylo celkem hojně, včetně cizinců. Řecký šestistupňový semafor ukazoval míru rizika 2 až 3. Přesto byl zdejší život o poznání uvolněnější než na minulých štacích. Asi tím velkým světem.

Silniční most z pozdní doby bronzové. Kredit: autor článku.

Muzeum tu mají nádherné, ale o nocleh jsem měl obavy. Bylo to dojednané naslepo a úplně ve stylu, jako kdyby vám někdo v Praze nabízel nocleh v Nerudovce na Malé Straně za pětistkovku v Kč. Nakonec to byla nádhera, bydleli jsme v ulici, kde měla dům Manthó Mavrogenous a další řečtí hrdinové z dob založení novořeckého státu. V neděli tam byla i jakási vlastenecká slavnost, kde to taky s rouškami nepřeháněli, včetně řecké TV.

Kapela gymnazistů při jakési slavnosti v „naší“ ulici. Kredit: autor článku.

V Epidauru jsme slušně poprosili Asklépia a Hygeiu o slitovnost a odjeli do Korintu. Tam nás málem nechtěli ubytovat, když jsme z toho Česka, ale slitovali se nad námi a dali nám zvláštní oddělení penzionu. Přesto v Korintu panovaly nejvolnější mravy, ne ovšem v muzeu, které je zde součástí areálu. U vchodu nás nabádali, abychom šli napřed do muzea. Ukázalo se, že to není buzerace, ale rozumná rada, než nepřijede jakýsi objednaný zájezd. Stejně jsme byli pomalejší, takže nás zájezd postupně předběhnul a přežili jsme to, ochranka taky.

Závěrečné poučení

Letadlo zpátky je kupodivu z poloviny obsazené, přestože pro opačný směr už Řekové vyžadují test. V Praze nás vítá šedivé odpoledne končícího září. V Česku je denně už desetkrát víc infikovaných než v Řecku, v Praze vůči regionům, které jsme navštívili, až stonásobně, v přepočtu na počet obyvatel. Přesto zatím platila mírnější opatření než v Řecku – a navíc je dost lidí nebere vážně, dokonce i někteří otitulovaní lidé vážnost situace veřejně zpochybňují, nemluvě o dalších nesmyslech na asociálních sítích.

Z efemérní zkušenosti neplyne žádné obecné poučení, ale námětů k inspiraci a srovnání je dost. Jedno poučení je však nasnadě, i když by k němu nebylo nutné cestovat: V Řecku se virus nestal problémem politickým, zůstal problémem epidemiologickým. Požehnaná země, aspoň zatím! U nás to dopadlo jako v Izraeli, z už tak dost velkého problému vznikl problém politický. Politické problémy se obecně vzato řeší špatně nebo vůbec neřeší. Jdeme s dobou, neboť četní teoretici tvrdí, že prakticky všechno je politický problém, málem i přírodní zákony. Až budeme politicky řešit, kolik je 2 a 2, tak se už nedomluvíme vůbec na ničem. Rozumná politika se snad pozná podle toho, že své problémy nerozšiřuje o jiné, že minimalizuje své pole. Leč o politice to být nemělo.

A nedávno volala naše paní bytná z Naxu plná starostí, jestli jsme živí. Na tomto kykladském ostrově s 20 tisíci obyvateli už prý mají taky jednoho infikovaného, místní lékař si to přivezl z Londýna, ale snad ho včas dali do karantény.

Poznámka

Omlouvám se, že tentokrát jsou fotky jenom provizorně upravené náhledy. Musím je za dlouhých zimních večerů vyvolat, dvojjazyčně popsat a odeslat na Wikimedia Commons.