Jak velká může být černá díra? Zatím si nejsme jistí. Můžeme ale vzít jed na to, že vážně hodně veliká, přesněji řečeno hmotná. Teoretický kosmolog Bernard Carr z britské Queen Mary University of London a jeho kolegové tvrdí, že supermasivní černé díry mohou dorůst až do ohromujících extrémních velikostí. Stanou se z nich SLABy, podle anglického „stupendously large black holes“.

Zatím jsou pouze teoretické. Ale jejich objev by prý mohl přispět k pokroku v kosmologii a k objasnění podstaty temné hmoty. V současnosti víme, že se v centru prakticky každé galaxie vyskytuje supermasivní černá díra. Vzácně jich tam může být i více. Jejich hmota se pohybuje mezi statisíci Sluncí a miliony, někdy i miliardami Sluncí. Naše stará dobrá známá supermasivní černá díra v srdci Mléčné dráhy, čili Sagittarius A*, má hmotu asi 4,5 milionu Sluncí.

 

I takto giganticky hmotný objekt ale bledne ve srovnání s těmi největšími známými supermasivními černými děrami, jejichž hmotnosti jsou asi tak o 3 řády vyšší. V současnosti je v tomto směru považována za rekordmana supermasivní černá díra kvasaru TON 618, jehož hmota je cca 66 miliard Sluncí. Jeho nezměrná hmota přivedla vědce k úvahám o tom, zda mohou existovat ještě větší černé díry – a zda existuje nějaká horní hranice hmotnosti těchto gravitačních behemotů.

 

Carr s kolegy se domnívají, že extrémně velké supermasivní černé díry s hmotou nad 100 miliard Sluncí, tedy SLABy, opravdu existují. I když jsme ještě žádnou takovou černou díru zatím neobjevili. Podle nich je až udivující, že se pátrání po takových monstrech nevěnuje větší pozornost.

Je otázkou, jak by tak extrémní černé díry mohly vzniknout. Ale taková otázka vlastně nikoho nevzrušuje, protože stále ještě ani pořádně nevíme, jak vznikají „konvenční“ supermasivní černé díry. Dnes se obvykle předpokládá, že veliké černé díry vznikají splýváním těch malých. Problém je ovšem v tom, že pozorujeme velké supermasivní černé díry i ve velmi mladém vesmíru. A podle našich znalostí by to neměly stihnout. Prostě na to nebylo dost času. V našich úvahách jsou tedy ještě zjevně díry.

 

Dalším možným vysvětlením by mohlo být, že se na vzniku raných supermasivních černých děr a také SLABů podílely primordiální černé díry, které se měly zrodit na samotném úsvitu vesmíru. Jejich existence je ovšem ryze teoretická a jedna studie za druhou je vyvracejí, namísto toho, aby je potvrzovaly.

 

Jak bychom mohli SLABy objevit? Jednou z možností je jít po gravitačním čočkování. Jestli SLABy někde visí ve vesmírném prostoru a nepožírají hmotu, tak jsou za normálních okolností prakticky neviditelné. Ale jejich gravitace by je mohla prozradit tím, že zkroutí procházející světelné záření. Gravitační obluda by se také mohla odhalit tak, že potrhá struktury ve svém okolí, třeba galaxii. Jako když se tlustá masařka prodírá tenkou pavučinou. Nejsnadnější by to bylo, když by se SLAB pustil do jídla. Hodující supermasivní černou díru lze přehlédnout asi jako mohutně soptící vulkán. Uvidíme, co astronomové uloví v okolním vesmíru.

 

Literatura

Space.com 18. 9. 2020.

arXiv:2008.08077