Začnu problémem s pojmoslovím, naštěstí je skoro veselý. Slovo škola (řecky scholé), které jsme prostřednictvím latiny zdědili, původně znamenalo volný čas, opak všedních povinností dospělého člověka. Pozdější význam vznikl tím, že Platón a jemu podobní tvrdili, že svobodný člověk se má ve volném čase věnovat také něčemu kulturnímu a intelektuálnímu, a ne pustým pitkám nebo zahálce. Když už pitka, tak kulturně regulovaná, to jest symposium (řecky symposion), jehož tradice sahají od nejstarších dob řecké kultury. A ještě lepší bude nějak organizovaná myšlenková hra – někde dokonce i výuka – v institucích, které od 5. a 4. století před n. l. zakládali sofisté a filosofové. Říkalo se jim školy proto, že zde někteří svobodní lidé trávili významnou část svého volného času. Řeč teď byla o dospělých a dospívajících.
Dětem a dospívajícím byla určena paideia, tj. hra, výchova a vzdělání, prostě to, co podle řecké představy dítě (pais) potřebuje ještě krom potravy, péče a lásky, aby z něj mohl být člověk. Dospělý člověk je dospělý krom jiného tím, že přebírá svou paideiu do vlastní režie, byť často za pomoci škol nebo jiných institucí, třeba divadla nebo knihovny.
Dál se tomto případě sluší postupovat scholasticky: od jednoduchého ke složitějšímu, tedy od základní školy přes střední po vysoké. Antika samozřejmě neměla naše členění stupňů škol, ale nějakou jeho analogii ano, protože je zčásti dané už povahou lidské ontogeneze v prostředí kulturně a intelektuálně exponované civilizace. V různých dobách a v různých městech byly zvyky rozličné, ale jakýsi obecný rámec starého řeckého školství se popsat dá.
Pro děti (obecná škola)
Myslím teď opravdu děti, tedy před pubertou, „škola“ se tomu ovšem neříkalo. Děti bylo potřeba naučit písmenka, kupecké počty, nějaké básničky a písničky, hrát na píšťalku… a taky je nějak zabavit. K tomu mohl sloužit učitel, řecky didaskalos. Neměl nijak vysoký sociální statut, ale špatný taky ne, asi jako řemeslník. V některých městech snad fungoval na náklady obce, bohatí si pro své děti najímali učitele domů. Bohužel neznám žádné zobrazení takovéhoto obyčejného učitele, asi to nebylo dost chytlavé téma. Zato sloveso učit je doložené už v achájské (mykénské) řečtině pozdní doby bronzové, v 13. století před n. l.
K učiteli, tedy do školy v našem smyslu slova, bylo nutno děti nějak přivést, někdy málem nahnat, a po vyučování je zase nějak odlákat kus dál, aby nedělaly rotyku hned v okolí, a ještě je chvíli nějak zabavit. K tomu byl potřeba pedagog, řecky paidagogos. Doslovně: vodí děti. Byl to obecní otrok, nebo otrok někoho z rodičů. Není známo, že by tuto roli vykonával svobodný člověk. Byla to jedna z typických otrockých prací (druhou bylo od klasické a helénistické doby opisování knih, napřed v knihovnách, pak i v nakladatelských domech). Bohatí měli svého pedagoga rovnou doma, asi aby asistoval učiteli a krom toho děti zabavoval. Někdy pedagog taky sám učil. Každopádně se kladl důraz na nácvik paměti, to bylo ceněné.
Pedagogové bývají zobrazováni velice často, ponejvíce jako značně odevzdaně působící starší mužové. Je to jedna z typických figurek lidové komiky. Proplešlý muž, který vypadá, že to už vzdal, bývá vybaven rákoskou a pytlíkem, v němž prý má bonbónky, nebo jindy hrací kostky. Evidentně postupoval taktikou cukr a bič, ale jelikož šlo o děti, tak pouze rákoska, a protože to bylo dávno, tak fíková cukrátka. K tomu hry, chléb obstarali rodiče. (Figurek pedagogů jsem viděl kvanta, ale použitelnou fotku mám jenom jednu, protože tyhle drobné terakoty bývají vystavované hromadně v zaprášených vitrínách v zákoutích muzeí skoro potmě, pokud nejsou jen v depozitářích. Není to ta důstojná antika a prý by to návštěvníky nezajímalo, když to neznají z TV, ani z knihy rekordů, ani z učebnic. Ta jediná fotka bohužel není úplně typická, není na ní vidět rákoska a pedagog vypadá ještě docela při smyslech.)
Pro dorůstající děti i odrostlou mládež
Pro děti počínaje ranou pubertou až po mladé dospělé (zvl. pro věkovou kategorii efébos, tedy kolem 18 let nebo o málo víc) byla určena řada aktivit, které bychom dnes označili jako „zájmové“. Některých se účastnili i starší lidé, většinou ale jen o málo starší. Nejčastěji šlo o hudbu, plus to, co bychom my nazvali sportem. Slovem didaskalos se označoval také učitel hudby, jinde zase trenér, většinou atletický, někdy i zápasnický.
Dorůstající děti z lepších rodin ještě provázel paidagogos, ale spíše už jako rodinný sluha nebo pomocník učitele. V průběhu dospívání ustupovala role pedagogů roli milovníků, neboť výchova a vzdělání byly konstitutivně spjaty s paiderastií.
Část aktivit, které my považujeme za sportovní, souvisela s vojenskou přípravou, část s různými veřejně organizovanými hrami, včetně náboženských. K tomu sloužily rozličné instituce, včetně adekvátních budov a areálů. V původně vojenských kontextech to byly palaistry, tedy cvičiště. Postupně je však pohlcovala gymnasia. Gymnasion patřilo k reprezentativním obecním stavbám, tedy k veřejnému prostoru, ovšem s vyloučením žen a malých dětí, aby nerušily. (V některých obcích prý měly dívky vlastní cvičiště.) Jmenuje se podle toho, že se tam mladíci cvičili v atletických disciplínách a hráli různé sportovní hry, přičemž nebyli nijak oblečení. (Říká se, že trenýrky vynalezl Miroslav Tyrš kvůli revitalizaci něčeho podobného v 19. století, ale nevím, jestli je to pravda.) Roli pedagogů zde vytlačovali trenéři, tedy opět „učitelé“ (didaskaloi) z řad svobodných lidí – a řada speciálních sluhů z řad otroků, např. natírači olejem, aleiptoi.
Gymnasia byla také centry obecnějšího vzdělání. Většinou tam byla knihovna (zachovaly se zlomky katalogů, další knihovny byly u chrámů i jinde) a prostor pro debaty jak mezi mládeží, tak s milovníky a jejich přáteli. Na chlapce z lepších rodin však stále dohlíželi pedagogové. Míru jejich obliby v prostředí gymnasií vystihuje závěr Platónova dialogu Lysis:
…tu jako nějací neblazí daidmonové přišli paidagogové, Menexenův a Lysidův, s jejich bratry, volali na ně a poroučeli jim jít domů; neboť bylo již pozdě. Tu jsme je nejprve i my i kolemstojící odháněli; ale když nás nic nedbali, nýbrž špatnou řečtinou nás zlostně odbývali a stále stejně je volali – zdálo se nám, že se o Hermajích podnapili a že s nimi není žádná řeč – tu přemoženi od nich jsme ukončili rozmluvu. (František Novotný v poznámce překladatele upozorňuje, že „to byli otroci koupení v cizině“. S dováženou pracovní sílou nebyly při vzdělání vždy dobré zkušenosti.)
Ke kultuře a vzdělání patřilo samozřejmě také divadlo. Pro děti, i když nejen, to bylo oblíbené loutko-stínové divadlo. Dnes něčemu podobnému Evropané říkají javánské divadlo, nejspíš odtud vzal Platón mustr pro geometrické uspořádání svého podobenství o jeskyni. Pro dospělé byly velké amfiteátry a divadelní soutěže. Prodávaly se tam i knihy, a to nejen takové, které souvisí s divadlem, byla tam knihkupectví. Mimochodem, slovo didaskalos, „učitel“, označovalo taky režiséra. Asi proto, že „učí“ herce, co a jak mají hrát.
Profesní příprava
Antika neměla představu, že je k něčemu dobré „mít papíry“ ze školy. Vše stálo na přirozené autoritě učitele a schopnostech učedníka. Pokud šlo o řemesla, tak se učení z velké části odehrávalo v rodině, občas někdo šel do učení k mistrovi, většinou už v raně pubertálním věku.
Podobně tomu bylo i s méně obvyklými a náročnějšími „řemesly“. Tak se šlo třeba do učení k matematikovi nebo k astronomovi. Jindy zase k lékaři, často do lékařské školy chápané jako instituce (i když se jí neříkalo škola), to většinou po nějakém zácviku v roli pomocníka ošetřovatelů.
V helénistické době a později, zhruba od pozdního 4. století před n. l., se na náročnější obory chodilo do učení nebo školy často až po absolvování nějaké sofistické školy nebo části filosofické školy.
U sofistů
Slovo sofista (sofistés) označovalo člověka, který učí tak, že činí lidi moudrými. Někdy ovšem spíše zchytralými. V řecké klasické době to bylo už v 5. století před n. l. jakési hnutí nebo kulturní proud ne nějaká škola v jakémkoli smyslu slova. Vyznačovali se velkou mobilitou, ale jejich nejoblíbenějším hnízdem byly Athény. V typických případech sofisté vyučovali hlavně gramatiku, větnou syntaxi, logiku, rétoriku a teorii práva. Poslední dva obory považovala tradičněji laděná část společnosti (Aristofanés, Platón…) za příliš snadno zneužitelné, a proto sofisty haněla. Vyučování sofistů ovšem lákalo mnoho mladých lidí, kteří toužili tu po vzdělání, zvláště humanitního typu, tu po rychlém společenském uplatnění ve stylu PR. Někteří sofisté se zabývali také přírodními vědami, ale protože latinské školství taková témata moc nepřevzalo, tak o tom málo víme.
V raném 4. století před n. l. vznikaly i opravdové školní instituce sofistů. Značný věhlas měla athénská Isokratova škola, cosi mezi naší střední školou a bakalářským stupněm studia, orientovaná zčásti na humanitní obory, zčásti na praktické znalosti a dovednosti. O Isokratovi píše kupodivu celkem smířlivě i Platón, který jinak sofisty rozhodně nemusel. V tomto smyslu je tedy sofista něčím na způsob středoškolského až vysokoškolského učitele, nejčastěji humanitních oborů.
Později se slovem sofista označoval člověk, který není jen zdatný řečník, ale lze mu svěřit řízení důležitých veřejných akcí. Ještě později to slovo znamenalo prostě učence. Na tradici sofistů navázaly i řecké právnické školy, např. slavná na Rhodu, jeden z mustrů latinského vyššího školství.
U filosofů
Pomineme-li zvláštnost typu pythagorejců, tak první filosofickou školu založil Platón. Nazval ji Akadémie. Následovalo Aristotelovo Lykeion a Epikúrova Zahrada. Stoici se scházeli ve veřejném prostoru, zvaném Malovaná stoa. To vše v Athénách. Vedoucí takové školy se po vzoru Platónovy Akadémie nazýval scholarcha (scholarchos), tedy něco jako děkan fakulty nebo rektor univerzity.
Časem se stalo, že zrovna v Akadémii převládli na nějakou dobu skeptici. To mělo v helénistické době tuze významný následek: Mladí lidé, kteří se chtěli uplatnit ve vědě, pobyli nějaký čas v Akadémii, a pak šli do učení k mistru mechaniky nebo filologovi, geografovi, astronomovi a podobně. Nejschopnější se ucházeli o místo v gigantické instituci Músaion v Alexandrii, což bylo něco jako akademie věd v našem smyslu slova. Skeptická metoda vědy se stala standardem.
U scholastiků
V dobách pozdější antiky vyústil vývoj vyšších škol a vědeckých institucí ve svéráznou školní učenost, tedy ve scholastiku. Ta pokračovala v Byzanci a pak našla ozvěny i v arabském světě a na latinském Západě, ponejvíce na univerzitách. To by bylo na jiné říkání. Je ovšem dobré vědět, že veřejně přednášející učitel byl u latiníků už od antického Říma nazýván doctor. Doktor neléčil, doktor učil! Na středověkých univerzitách to bylo označení ekvivalentní našemu vysokoškolskému učiteli. Synonymem byl výraz docens, „učící“ (zatímco doctus znamená „vzdělaný“ nebo aspoň „naučený“).
Významní univerzitní učitelé byli dokonce obdařování oslavnými a občas i vesele znějícími tituly, někdy až posmrtně. Např. Tomáš Akvinský byl nazýván Doctor angelicus, ne že by léčil andělsky nebo anděly, ale že o nich učil. Bernard z Clairvaux zase Doctor melifluus, doktor medotekoucí, pro mystičnost nauky i řeči.
Význam učitele nebo správce školy získalo už koncem antiky i latinské slovo magister, které jinak obvykle označovalo šéfa nebo dozorce. Na středověkých univerzitách je po vzoru řemeslnických škol titulem učitelů, mistrů, ale taky titulem stupně vzdělání, podobně jako dnes (ale s menší mírou inflace).
Na závěr si neodpustím drobnou ilustraci toho, jaké mínění měl o scholastické učenosti už v pozdní antice řecký lid. Velká část vtipů byla o scholasticích, a to v podobném duchu, jako u nás bývaly o policajtech nebo blondýnách. Scholastickou mentalitu, ba přímo metodu, pěkně vystihuje třeba tenhle, zapsaný ve sbírce Filogelos kolem roku 400 n. l., možná ze starší předlohy:
Scholastik potkal svého přítele a řekl mu: „Slyšel jsem, že jsi zemřel.“ Ten mu odpověděl: „Vidíš mě však živého!“ Scholastik na to: „To ano, ale ten, kdo mi to říkal, byl mnohem věrohodnější než ty.“
Literatura
Platón: Charmidés, Lachés, Lysis, Theagés. Přeložil František Novotný. Praha: Oikúmené 1995.
Na veselé struně. (Filogelos.) Přeložili Radislav Hošek et al. Praha: Antická knihovna 1971. Praha: Ikar 20002.
Z. Kratochvíl: Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Praha: Academia 2009.
Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020.
Diskuze:
