Poslední článek o nejstarší kykladské civilizaci začnu výrokem jednoho kamaráda o skalním umění, i když raně dynastického Egypta: „Je to spíš skalní.“ Petroglyfy představují pradávný žánr, velice odlišný od toho, co známe jako více či méně veristické (realistické) skalní reliéfy, prováděné obvyklou sochařskou technikou. Pořádné petroglyfy se mlátí kladivem, nanejvýš tak ryjí dlátem dost jednoduchým způsobem. Širší veřejnost má nejspíš povědomí o dost popularizovaných petroglyfech dávné Skandinávie, amerických kultur a nejrůznějších „přírodních národů“ (kterýžto dvojnásob absurdní protimluv obchází problematické označení „primitivů“). Je nasnadě, že tento žánr nenabízí mnoho prostoru k projevům rafinované kultury Kyklad, zvláště jejich kamenné něhy, zato dobře vyjadřuje jejich kamennou drsnost. Civilizace, která si tolik libovala v jemně zpracovaných plastikách (viz kykladské idoly), vytvářela i mnohem primitivněji působící petroglyfy. Nejsou projevem neschopnosti vytvořit podstatně uhlazenější výtvarné dílo, nýbrž zvláštním žánrem, což občas platí i mimo Kyklady, například v raně dynastickém Egyptě téže doby.
Nejprve představím běžnější nefigurální petroglyfy, pak přitažlivější figurální, které jsou na Kykladách vzácné. Omezím se na první a druhou fázi kykladské rané doby bronzové, tedy na dobu 3200 až 2300 před n. l.
Nefigurální petroglyfy
V typických případech a na vícero místech vidíme specifické „jitrnicovité“ struktury, vyryté v ploše kamene. Časté jsou také spirály, případně kombinace obojího, něco jako labyrinty. Tyto motivy navazují na pozdně neolitické petroglyfy, jaké známe z Kyklad (např. v Strofilias na ostrově Andros) i odjinud. Je to velice obecný zvyk prehistorických dob, s mnoha analogiemi napříč kontinenty. Většinou jsou tvořené souvislou rýhou, někdy řadou drobných dolíků; velikost bývá kolem půl metru, ale potkáme i malé nebo zase skoro metrové. Kromě toho najdeme i méně pravidelná uspořádání drobných dolíků v jakoby řadách. Někdy se možná vrypy vyplňovaly barevnou hlinkou, ale na Kykladách to doložené (resp. zachované) není.
Interpretace se různí: hra s kamenem, zkoušení nářadí, označení hrobů nebo tradovaných posvátných míst…
Zvláště spirály potkáváme po velice dlouhou dobu, od neolitu po historickou antiku, v podvojné roli znaku podsvětních sil a znaku Slunce, asi podobně jako symbol hada. Na Kykladách, minojské Krétě i v řecké antice jsou časté, postupem doby se stěhují spíše na vázové malby. Přesto je i na kamenech potkáme ještě v období řeckého geometrického stylu (9. až 7. století před n. l.), tedy v rané antice. Možná je to rozpomínka na neolitický motiv i technologii, stále živá v prostředí některých kultů.
Spíše pro poveselení zmíním, že „Učená společnost Apeiranthu“ vydávala věstník Acta Apeiranthica, ještě v 90. letech tam vládly poněkud svérázné poměry. Když jsem tam byl poprvé, tak zrovna mocně slavili 5 tisíc let kultury. Nerad bych se jich dotknul, protože mám ten naxijský horský městys i ty obětavé lidi rád, ale co je moc, je příliš. Rozličná méně pravidelná uspořádání drobných dolíků v řadách byly interpretovány jako námořní mapy, málem oceánské, nebo jako kalendář, málem s číselnými znaky. U podivností nevíme, kdy máme čest s ryze zábavným číslem, byť nechtěným, a kdy by stačilo představovaný výklad nějak podělit pomyslným rozumným koeficientem a ubrat plyn z jistoty vyjádření, a možná bychom měli zajímavou hypotézu k diskuzi. Jedním z předpokladů diskuze je velice detailní znalost reálií. Ta učencům v Apeiranthu nikdy nechyběla, znají svůj kraj i nálezy z něj a umí vzít to ruky nářadí; horší to bylo s předpokladem opatrnosti, upřednostňujícím minimalistický výklad.
Čirou náhodou jsem na webu potkal územně i časově velice vzdálenou analogii v kultuře Anasazi, což byli puebloví indiáni na horském jihu USA v době, kdy v Evropě byl středovek. Taky vytvářeli nefigurální i figurální petroglyfy. Část těch nefigurálních, konkrétně spirály, bývá hypoteticky interpretována jako ukazatel slunovratů díky hře stínu svislého útesu ve skalní štěrbině, jejíž jedna stěna je opatřena rytou spirálou. Prý se tomu říká „sluneční dýka“, sun-dagger, viz. Nevím, nakolik je onen výklad konsenzuální.
Figurální petroglyfy
Dost odlišně působí petroglyfy, které zobrazují scénky s lidmi a zvířaty. Ve světě mají četné analogie, leč na Kykladách se našly na jediném místě, na Korfi tou Aroniou (Korfi t´ Aroniou, „Návrší jeřabin“), kousek nad jihovýchodním pobřežím Naxu. Roku 1960 tam Christos Dumas (portrét viz) odkryl malé sídlo (800 m2), které bylo nejspíš starokykladskou svatyní pod širým nebem.
Drobné plastiky skončily v Archeologickém muzeu na Naxu, tedy v Naxijské Chóře, ale petroglyfy v Archeologickém muzeu v Apeiranthu na Naxu, díky záchranné akci před ilegálními odvozy, kterou o několik let později provedl Michail Bardanis z Apeiranthu, místní matematik. Jsou velké kolem čtvrt metru a nejspíš náleží ke kulturní skupině Keros–Syros z let 2800 až 2300 před n. l.
Kameny s petroglyfy prý zdobily okrajovou zeď na způsob ohrady nebo terasy s úžasnou vyhlídkou na Malé Kyklady, včetně posvátného ostrova Keru. Zobrazené scénky by se hodily tak nejspíš k mužským loveckým rituálům. Možná právě tento charakter místního kultu nárokoval spíše žánr petroglyfů než uhlazenější a pro Kyklady typičtější výtvarné projevy.
Nejběžnějšími domácími zvířaty byly kozy, ovce a prasata, lovnými srnčí i další vysoká zvěř a divoká prasata. Výsadní roli měl mezi divokými zvířaty kozorožec, ten byl zvláště na Krétě přímo znakem velkoleposti divoké horské přírody (tam společně s divokým býkem v nížinách), avšak nevím, jak to bylo s jeho výskytem na Kykladách, tedy krom toho zlatého z minojské Théry. Z domácích zvířat byl ceněn hovězí dobytek, na kamenitých ostrovech ne zrovna početný.
Na petroglyfech je určování zvířat ošemetné. Přesto se zdá, že vzácnější a větší zvířata dostávají přednost před menšími a běžnějšími.
Hodně zajímavé jsou scény kombinující lidi a zvířata, například jelen a člověk. Působí spíše jako lovecko-rituální než vyloženě lovecké. Lidé patrně mají obřadní masky, přinejmenším na části petroglyfů. Na jiném kameni zase člověk v masce přistupuje k nějakému dost velkému zvířeti.
Jelen a člověk. Lovecká nebo rituální scéna? Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
|
Muž s maskou a větší zvíře, detail. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Lovecká scéna, chov, nebo obřad? Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Zdá se, že na petroglyfech jsou zobrazování pouze muži, což kontrastuje s obrovskou převahou postav žen, nejspíše bohyně, na mramorových plastikách kykladských „idolů“. I tento žánr zná zobrazování mužských postav, byť méně často, a jedním z rozdílů je, že mužské postavy mohou být zobrazeny v nějaké akci (hudebníci, přípitek), zatímco ženské postavy zůstávají vznešeně statické.
(Škoda, že dávní Kyklaďané už nezažili malé ostrovní slony, Palaeoloxodon lomolinoi. Pozůstatek jednoho z období svrchního pleistocénu, navíc z místa nedaleko Korfi t´ Aroniou, vystavuje Geologické muzeum v Apeiranthu. To by byla scénka!)
.
Tanec, asi s maskami. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Mořeplavba. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
|
Několik petroglyfů z Naxu zobrazuje pouze postavy lidí, bez zvířat. Například tři muži, asi s maskami, nejspíš při obřadním tanci. Muž vpravo má vysokou čepici, podobně jako jeden „idol“ vystavovaný v Naxijské Chóře.
Najdeme i dvě postavy na stylizovaně zobrazené lodi.
Literatura
Colin Renfrew: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Millenium BC. Oxford: Oxbow Books, 2011.
Z. Kratochvíl: AM Apeiranthos, Petroglyfy v Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.
Fotogalerige Petroglyfy v Archeologickém muzeu v Apeiranthu na Naxu
Kvantum petroglyfů z celého světa v obecné kategorii Petroglyphs na Wikimedia Commons.
Diskuze:
