Simulace supernovy ovlivněné solární větrem. Kredit: Jesse Miller / University of Illinois at Urbana-Champaign.

Některé hypotézy se vracejí jako bumerang. Někdy jsou prostě příliš sexy na to, aby na ně lidé zapomněli. Právě to je případ teorie, podle které jsou za minimálně některá vymírání v historii Země zodpovědné supernovy. Objevuje se znovu a znovu, jak by ji připlavoval nějaký kosmický příliv.

Teď si na příliv naskočil se svým týmem Brian Fields z americké University of Illinois, Urbana-Champaign. Ve své studii pitvají možnost, že by za masové vymírání na konci devonu, které je formálně považováno za jedno z neblahé Velké pětky masových vymírání, mohly právě blízké supernovy.

Brian D. Field.Kredit:

University of Illinois at Urbana-Champaign.

Badatelé se soustředili na rozhraní mezi devonem a karbonem, tedy na dobu před 359 miliony let. Ve vrstvách z této doby se nacházejí spory rostlin, které vypadají, jako by byly spálené od Slunce: To je podle nich důkazem dlouhodobého úbytku ozonu v atmosféře. Podle Fieldse by ozonovou vrstvu mohly zničit i jiné katastrofy, jako například rozsáhlý vulkanismus, ale důkazy o něčem takovém na konci devonu nejsou příliš konzistentní. S kolegy navrhují, že by ke dlouhodobějšímu vymizení ozonu mohlo dojít v důsledku exploze jedné či více supernov, které se odpálily ve vzdálenosti kolem 65 světelných let od Země.

Dnes je jednou z nejbližších hvězd, která podle všeho exploduje jako supernova, mediálně slavný červený veleobr Betelgeuze, vzdálený od nás něco přes 600 světelných let. Jeho exploze by nás kromě světelné show neměla nijak vážněji zasáhnout. Fields s kolegy zkoumali další možnosti, jak by nějaký kosmický jev mohl zničit ozonovou vrstvu. Teoreticky to mohl být dopad meteoritu, solární bouře nebo třeba gama záblesk. Je ale prý nepravděpodobné, že by některý z nich způsobil dlouhodobý úbytek ozonu, jaký badatelé předpokládají na konci devonu.

Ve vymíráním na konci devonu skončili i ikoničtí vrcholoví predátoři, pancířnaté ryby rodu Dunkleosteus. Kredit: Neil Conway / Wikimedia Commons.

Zato exploze supernovy je podle nich dobrým kandidátem. Nejprve by totiž Zemi zasáhla vlna zničujícího ultrafialového, rentgenového a gama záření. Pak by dorazil materiál takové supernovy, který by Zemi zaplavil kosmickým zářením. To by mohlo poškodit ozonovou vrstvu Země na cca 100 tisíc let.

Exploze supernov jsou nepochybně sexy. S vymíráním na konci devonu je ovšem problém. Ve skutečnosti to není jediné masové vymírání. Podle fosilního záznamu šlo o dlouhodobý pozvolný úbytek diverzity doprovázený několika výraznými epizodami vymírání, z nichž největší, takzvaná událost Kellwasser, navíc proběhla asi před 372 miliony let. Načasování vymírání a úbytku diverzity není úplně jasné, trvalo to možná až 50 milionů let, s cca 10 epizodami většího vymírání. Jedna umělá inteligence dokonce nedávno vyřadila vymírání na konci devonu z Velké pětky.

Značným problémem pro masová vymírání v důsledku supernov je i to, že se na konci v devonu hodně vymíralo v oceánu, kde jsou přitom organismy dobře chráněné před kosmickým zářením. Ve skutečnosti se v souvislosti s vymíráním na konci devonu zmiňuje mnohem více možných mechanismů, než jenom zničená ozonová vrstva.

Fields a spol. to nicméně nevzdávají. Tvrdí, že mohlo jít o více katastrof, které se sešly se supernovou. Dokonce to prý mohlo být více supernov najednou. Masivní hvězdy se podle nich často vyskytují v hustě uspořádaných seskupeních a mohly se odpálit v astronomicky krátké době. Klíčovým důkazem by podle nich bylo objevení radioaktivních izotopů plutonium-244 a samarium-146 v horninách z konce devonu. Zatím ale nemají v ruce žádný přesvědčivý důkaz. Masová vymírání zůstávají děsivým přízrakem minulosti, kterému stále příliš nerozumíme.

Video: Saturday Physics for Everyone 2017: Brian Fields

Literatura

Illinois News Bureau 18. 8. 2020.

PNAS online 17. 8. 2020.