Dominantním státem v počtu platných druhohorních dinosauřích druhů je již 12. rokem Čína. Jedním z více než tří stovek druhů, dosud popsaných z území této velké asijské země, je například teropod Chuandongocoelurus primitivus, žijící v období střední jury (asi před 165 miliony let). Byl formálně popsán v roce 1984 na základě fosilií objevených v sedimentech souvrství Ša-si-miao na území provincie S’-čchuan. Kredit: Paleocolour; Wikipedie (CC BY-SA 4.0)

Také tento „prázdninový“ příspěvek začnu stejnými větami jako v loňském a předloňském roce. Když jsem před patnácti lety zakládal dinosauří blog, mým vůbec prvním příspěvkem byla „dinosauří statistika“, tedy jakési číselné hraní se součty tehdy známých rodů dinosaurů, počty dinosaurů na jednotlivých kontinentech, v jednotlivých státech, dinosauřími rody podle geologických věků, roky podle množství popsaných nových rodů a spoustou dalších údajů. Od té doby se samozřejmě mnohé změnilo (například přibylo i několik stovek nově popsaných dinosauřích rodů) a na novější, přehlednější a hlavně přesnější statistice průběžně pracuji od roku 2015. Poradním hlasem mi byl ze začátku Dan Madzia, což se jistě také počítá. Statistiku stále průběžně aktualizuji a nové druhy (nyní již skutečně druhy, nikoliv rody) jsou pravidelně přidávány. Kromě jména a roku popisu nechybí ani údaje o systematickém zařazení, přesném místě nálezu, době, kdy daný druh žil, jeho udávaných rozměrech (délce a hmotnosti – jsou-li k dispozici), a to vše pouze z ověřených odborných zdrojů. Nyní z ní již tradičně zveřejním alespoň některé základní informace, které mnozí čtenáři jistě ocení. Pojďme se na ně tedy podívat.

Celkový počet vědecky platných druhů druhohorních neptačích dinosaurů činí k datu 8. 7. 2019 zhruba 1387. Mírná nepřesnost (přibližně ±0,1 %) je zde dána tím, že přibližně u deseti druhů je jejich přesná taxonomická příslušnost nebo vědecká platnost (validita) některými důvěryhodnými zdroji uznávána a jinými zase zpochybňována.[1] Nicméně počet třinácti stovek vědecky platných dinosauřích druhů je nezpochybnitelný. Jaký je to rozdíl například jen od doby prvního Jurského parku na počátku 90. let minulého století, kdy bylo známo pouze něco přes 300 dinosauřích druhů! Od doby prvního vědeckého popisu dinosaura (teropod Megalosaurus, představený Williamem Bucklandem v únoru 1824)[2] tak máme průměrně každý rok popsáno asi 7,1 nového druhu dinosaura. Samozřejmě je však obrovský nepoměr mezi prvními zhruba 170 lety výzkumu a posledním čtvrtstoletím, kdy dochází doslova k explozi nových objevů. Například jen v roce 2010 bylo popsáno přes 60 nových rodů druhohorních dinosaurů a průměrně je každý rok popisováno kolem třiceti nových.

Nejvyšší průměrnou „hustotu“ (množství na jednotku plochy) dinosauřích druhů má stále Velká Británie, kde je v průměru objeven jeden druh na méně než 3000 kilometrech čtverečních. Na obrázku je fauna z geologického souvrství Wessex, objevená na území současného ostrova Isle of Wight. V době před 130 až 125 miliony let zde žili například zobrazení ornitopodi rodů Iguanodon a Hypsilophodon, větší teropodi rodů Neovenator a Eotyrannus nebo ornitomimidi rodu Thecocoelurus (není však jisté, zda byl hypsilofodon ornitopodem a tékocélurus ornitomimidem). Kredit: ABelov2014; Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Počet podle kontinentů je již dlouhodobě stejný a jasně v něm dominuje Asie. Na jejím území bylo k tomuto datu vědecky popsáno hned 500 druhů, což odpovídá (ze započítaných 1379 druhů) asi 36,3 % z celku. Severní Amerika je jasně druhá se 362 druhy, což odpovídá zhruba 26,3 procentům z celkového počtu. Následuje Evropa s 207 druhy (15,0 %) a s menším odstupem za ní Jižní Amerika se 185 druhy (13,4 %). Afrika zatím „nabídla“ světu 96 dinosauřích druhů (7,0 %) a Austrálie s pouhými 23 druhy dosahuje jen na 1,7 % z celkového počtu. Nejméně druhů má na svém kontě zatím ledová Antarktida, která s šesti vědecky popsanými druhy nedosahuje ani půl procenta z celku.[3] Tento stav ale samozřejmě vůbec neodpovídá skutečné bohatosti jednotlivých pevninských celků, co se dinosauřích fosilií týká. Zatímco Evropa a Severní Amerika jsou do značné míry prozkoumány, Antarktida prakticky vůbec (Afrika a Jižní Amerika s Austrálií na tom nejsou o mnoho lépe). Díky tomu mají dnešní kontinenty na severní polokouli nesrovnatelně více objevených dinosauřích fosilií a popsaných jejich platných druhů (v poměru zhruba 1000 ku 300). Mimochodem, na svoji rozlohu má nejvíce popsaných druhů Evropa (průměrně 1 druh na 49 179 km², nejméně pak dle očekávání Antarktida s jedním druhem na rozlohu 2 366 667 km²). Z jednotlivých států vede jasně Velká Británie s jedním druhem na 2887 km² plochy, následovaná Portugalskem (4391 km²) a Lesothem (6071 km²). Naopak nejhůře ze započítaných států je na tom kromě Antarktidy široširé Rusko s 1 druhem dinosaura na každých 1 424 854 km² plochy.

Ještě zajímavější je pak seřazení jednotlivých států podle počtu platných dinosauřích druhů, popsaných na jejich území. Výsledek je stále velmi podobný tomu, který mi vyšel u staré statistiky již před třinácti lety. Na prvním místě je stále Čína, nyní již s 308 druhy. Ta je velmi těsně následována dřívějším „lídrem tabulek“, Spojenými státy americkými, a to s počtem 280 druhů. Na třetím místě je již s odstupem Argentina se 147 druhy. Následuje Mongolsko s 94 druhy a kousek za ním s 84 druhy první evropský stát Velká Británie. „Velkou šestku“ pak doplňuje se 79 druhy Kanada. Následuje velký skok o téměř celou padesátku druhů dolů až k Brazílii s 31 druhy, Jihoafrické republice s 29 druhy a Indii se Španělskem s 27 druhy. Francie načíná druhou desítku v pořadí s 26 druhy. Přes dvacítku druhů se dostává ještě Austrálie (23 druhů) a Portugalsko (21 druhů). Německo má druhů 19, Niger 18 a Tanzanie 16. Rusku, Rumunsku, Thajsku a Uzbekistánu stačí 12 popsaných druhů již pouze na pomyslné 17. místo. Další v pořadí je Maroko s Mexikem shodně s desítkou druhů. O jeden méně má Japonsko a o dva méně Madagaskar a Pákistán (kde jsou ovšem popsané taxony značně kontroverzní). Sedm druhů zatím nabídl vědě Egypt. Kazachstán a Antarktida mají 6 druhů, Jižní Korea a Lesotho 5. Na třicátém prvním místě se nachází Maďarsko se čtyřmi druhy, dalších jednadvacet zemí (včetně České republiky) už má na svém území pouze tři a méně popsaných druhů. V současnosti jsou vědecky platné druhy popsány z padesáti dvou států světa, z toho osmnácti evropských, dvanácti asijských, deseti afrických, pěti jihoamerických nebo (všech) tří severoamerických. Prvních šest zemí dává dohromady celých 72,0 % všech popsaných dinosauřích druhů.

Rekonstruovaná kostra sauropoda druhu Qiaowanlong kangxii, jednoho z 11 druhů dinosaurů, jejichž rodové jméno začíná na písmeno Q. Tento zástupce kladu Macronaria žil na území současné čínské provincie Kan-su v době před 100 miliony let, tedy na rozhraní spodní a svrchní křídy. S délkou kolem 12 metrů a odhadovanou hmotností 6 tun však patřil k velmi malým sauropodům. Kredit: SSR2000; Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Podle systematického zařazení jasně početně vedou plazopánví dinosauři (Saurischia) nad ptakopánvými (Ornithischia), a to konkrétně svými 859 druhy vůči 520. Plazopánví (teropodi a sauropodomorfové) tedy počtem svých popsaných druhů „vedou“ v poměru 62,29 % ku 37,71 %. Konkrétněji jsou jasně vedoucí skupinou teropodní dinosauři se 486 druhy (35,2 % – představují tedy více než třetinu všech známých dinosaurů), následovaní sauropody s rovnými 307 druhy (22,3 %) a ornitopody s 216 druhy (15,7 %). Další v pořadí jsou rohatí dinosauři se 114 druhy (8,3 %) a ankylosauři s 95 druhy (6,9 %). Následují sauropodomorfové mimo vlastní sauropody (66 druhů; 4,8 % – celá skupina Sauropodomorpha by tedy zahrnovala 373 druhů, což činí 27,0 %), dále stegosauři (28 druhů; 2,0 %) a pachycefalosauři (22 druhů; 1,6 %). Poslední přirozenou skupinou jsou heterodontosauři s celkově 8 druhy (0,6 %). 37 zbývajících druhů, tedy necelá tři procenta z celku, pak dosud není možné přesněji systematicky zařadit (jedná se zejména o Ornithischia indet.). Toto rozdělení samozřejmě odpovídá klasickému třídění dinosaurů, nikoliv novému (a ne nutně správnému) pohledu z posledních dvou let.[4] Druhohorní neptačí dinosauři existovali po dobu nejméně 167,2 milionu let.[5] V průměru tedy žilo v každém milionu let druhohorní éry (počínaje obdobím svrchního triasu, dobou před 233,2 miliony let a konče dobou před 66,0 milionu let) asi 8,3 druhu dinosaura. Ve skutečnosti však známe drtivou většinu dinosauřích druhů až z období pozdní svrchní křídy (geologické stupně/věky kampán a maastricht, před 84 až 66 miliony let).

Co se týká počtu dinosaurů podle počátečních písmen jejich rodových jmen (kde započítáváme druhy, takže jednotlivá rodová jména se mohou vyskytnout vícekrát), pak je pořadí následující: 1. A (160); 2. S (128); 3. P (117); 4. C (97); 5. T (91); 6. M (84); 7. L (71); 8. B (67); 9. D (65); 10. G (54); 11. E (51); 12. H (49); 13. N (46); 14. O (41); 15. K (36); 16. R (30); 17. I (26); 18. Z (25); 19. J, Y (24); 21. V (23); 22. F, X (20); 24. W (14); 25. U (13); 26. Q (11). Stále tedy jasně „dominuje“ první písmeno v abecedě se 160 položkami, přes stovku se dostávají ještě písmena S a P, písmeno C se pak stovce výrazně přibližuje. Pouze tři písmena abecedy mají naopak méně než 15 položek, nejméně z nich potom Q s jedenáctkou dinosauřích rodových jmen. Písmena W, X, Y, Q a Z vděčí za relativně velkou početnost (i přes jejich pozici spíše ke konci přehledu) zejména ohromnému množství objevů v Číně – anglický přepis mnoha čínských názvů totiž začíná obvykle právě těmito písmeny. Český taxon Burianosaurus augustai přispívá druhému písmenu v pořadí abecedy a je tak jedním z 67 druhů, jejichž rodové jméno začíná právě touto literou.[6]

V představování statistiky a jejím dalším vyhodnocování by se samozřejmě dalo ještě dlouho pokračovat, pro účely jakéhosi „přehledového“ příspěvku však výše uvedené údaje postačí. I ty jsou ostatně více než výmluvné z hlediska toho, v jak úžasném období pro nové objevy a výzkumy vyhynulých tvorů žijeme. A to se samozřejmě zdaleka netýká jen dinosaurů a pouze „naší“ pojednávané druhohorní éry.

Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz

[1] Wang, S. C.; Dodson, P. (2006). „Estimating the Diversity of Dinosaurs“. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 103 (37): 13601–13605. doi:10.1073/pnas.0606028103

[2] Buckland, W. (1824). „Notice on the Megalosaurus or great Fossil Lizard of Stonesfield“. Transactions of the Geological Society of London. 2. 1 (2): 390–396. doi:10.1144/transgslb.1.2.390

[3] Matthew C. Lamanna; et al. (2019). Late Cretaceous non-avian dinosaurs from the James Ross Basin, Antarctica: description of new material, updated synthesis, biostratigraphy, and paleobiogeography. Advances in Polar Science. 30(3). doi: 10.13679/j.advps.2019.0007

[4] Baron, Matthew G.; Norman, David B.; Barrett, Paul M. (2017). „A new hypothesis of dinosaur relationships and early dinosaur evolution“. Nature. 543 (7646): 501–506. doi:10.1038/nature21700

[5] Langer, M.C.; Ramezani, J.; Da Rosa, Á. A. S. (2018). „U-Pb age constraints on dinosaur rise from south Brazil“. Gondwana Research. X (18). doi:10.1016/j.gr.2018.01.005

[6] Madzia, Daniel; Boyd, Clint A.; Mazuch, Martin (2017). „A basal ornithopod dinosaur from the Cenomanian of the Czech Republic“. Journal of Systematic Palaeontology: 1–13. doi:10.1080/14772019.2017.1371258