Skutečný vrchol Arkádie
Arkádie je myticky silně exponovaný region na Peloponésu. Některá místa zdejších podivných obětí, od pradávných dob skoro do konce antiky, jsem už popsal v článku Arkádie – Lykosúra a Lykaion podle Pausania i na vlastní kůži. Teď nás čeká svatá hora Kylléné, vysoká 2376 m. Je nejvyšším vrcholem stejnojmenného pohoří na severozápadě Arkádie, vlastně pomezím Arkádie s regionem Achaia na severu a krajem kolem Korintu na západě. (Místopis je trochu komplikovaný, jak bývá v Řecku zvykem: V antice se hora jmenovala Kylléné, dnes novořecky Kyllini, ale častěji Ziria, někdy i Agios Nikolaos, jenže těch je moc, anglicky Mount Kyllini.)
Pohoří je to nádherné, většinou lesostep v krasových terénech. Přímo parková krajina. Roku 174 n. l. popsal řadu zdejších pozoruhodností Pausaniás (Cesta po Řecku VIII, 17, 1-2):
Za hrobem Aipytovým se zdvíhá nejvyšší hora v Arkádii Kylléné a na vrcholku hory je zřícený chrám Herma Kyllénského. Je zřejmé, (…) že od ní dostal bůh své příjmení. (…) Kylléné má také další zvláštnost: jsou na ní bílí kosové…
Hermés, nejveselejší z bohů, se narodil v hluboké jeskyni ve svazích hory. Jeho matkou byla Máia, podle jedné verze místní horská nymfa, podle jiné bohyně této hory, lokální podoba dědičky Velké bohyně, nebo také první z Plejád. (Herma lze považovat taky za patrona IT, proto jsem loni pro řešení technologických potíží doporučil redakci menší oběť Kyllénskému bohu: Jednoznačně Hermés.)
V této úžasné horské krajině se narodil taky Hermův syn Pan, horský bůh s poněkud kozlím zjevem. Žije v divočině s nymfami a stády koz nebo ovcí, přestože je povedený smíšek. Tomu, kdo ho v krajině vyruší, nažene „panický“ strach. Homérský Hymnus na Pana říká, že Hermés, který zde má svůj kyllénský svatý okrsek … tu pásal stáda ovcí s šedivou vlnou, když v něm vzplála mocná touha spojit se v rozkoši se sličnou nymfou, jíž Dryops byl otcem. Došel blahého sňatku a nymfa v svém domě zrodila Hermovi milého syna, hned při zrodu divného zjevu: kozlí měl růžky, byl křikloun a veselý smíšek… Jménem Pan ho nazvali, že tak rozveselil všecky. (Správně by se jméno tohoto boha mělo přepisovat Pán, jenže to by vypadalo jako překlad řeckého slova kyrios, pán, což není ten případ.)
Hermés i Pan jsou veselí a bezstarostní bohové. Milují hudbu, první prý zrovna tady vynalezl lyru, druhý zase Panovu flétnu. Hermés se na rozdíl od Pana lidí nestraní, naopak se s nimi rád vybavuje. Taky provází poutníky, i když ne vždycky tam, kam chtějí. Jakožto Psychopompos vede lidský život („duši“) náležitou cestou, nakonec tedy do Hádu. Na křižovatkách horských cest mu lidé stavěli hermovky, někdy doplněné malým oltářem; takové pracnější podoby orientačního „mužiku“ – nebo nepříliš cudné kapličky. (Pak se hermovky stavěly i ve městech, v helénistické době se na nich místo hlavy Herma objevují i hlavy mocnářů a městských úředníků. Takové hermovky už ani nebývají ithyfalické. V římské době se z osamostatněných vršků hermovek stanou busty.)
Kousek na severozápad od Kyllény je pohoří Chelydoré, tedy „Vydlabané želvy“, což taky souvisí s Hermovým vynálezem lyry. A na severním obzoru, za Korintským zálivem, je dobře vidět pohoří Parnassos s Delfami v úbočí, které tolik oblibuje Apollón. S ním se Hermés rád hašteří, je to přece jeho starší bratr.
Planina Dasiou
Autobusová linka z městečka Xylokastro na severním pobřeží Peloponésu končí v horské vsi Ano (Horní) Trikala, asi 1100 m vysoko. Odtud je to na planinu Dasiou (čteno Dasiú, „U lesa“) něco přes 5 km, jenže vzdušnou čarou, po cestě skoro dvakrát tolik a do stoupání. Autoví lidé se až na planinu dostanou po asfaltu, protože je to lyžařské místo. Dokonce sem můžou přijet i z opačné strany, od Feneu. V létě je tu většinou liduprázdno, tedy krom skupinky pastýřů.
Široká planina ve výšce 1490 m n. m. je reliktem po horském jezeře, jehož zbytek je na jaře patrný. Kolem stepní planiny jsou lesíky, převážně mediteránních jedlí a borovic. Dá se odtud jít dolů do přírodní rezervace v hluboké lesnaté rokli Flambouritsa, nebo nahoru k jeskyni nad touto roklí, nebo ještě víc nahoru na vrchol Kyllény. K nalezení jeskyně je potřeba dobrá mapa a štěstí, zato cesta na vrchol je přehledná a snadná.
Hermova jeskyně
Když vystoupáme na hřebínek nad údolím Flambouritsa, dojdeme ve výšce něco přes 1700 m k místu, odkud strmě dolů do rokle odbočuje sotva viditelný klikatý chodníček. Vede ke vchodu do jeskyně, kterou by bylo možné i z malé vzdálenosti snadno přehlédnout. Pausaniův cestopis o jeskyni nemluví. Homérský hymnus pouze zmiňuje, že Hermés se hbitě protahoval vchodem jeskyně jako klíčovou dírkou. Člověk neobdařený hbitostí Herma se spolehne na červenou šipku na skále, tamní lano, vlastní světlo a krajní opatrnost. Terén uvnitř je značně o ústa, takže hlubší postup lze doporučit jen otrlým jeskyňářům s důkladnou výstrojí. Prý je to dlouhý jeskynní komplex uvnitř hory, s řadou dómů, včetně bohatě krápníkových. Už pohled od vchodu do jeskyně, ven i dovnitř, však stojí za to! Místo je tak odlehlé a skryté, že o zdejších Diových záletech se nedozvěděla ani Héra. Že jde o starobylé kultovní místo, lze poznat už podle střepů ve vnitřním okolí vchodu. Dál je vidět velký krápník a propast. Hra odražených světel na krápnících v temnotě vykreslí i siluetu Máie.
Ocituji začátek delšího Homérského hymnu na Herma, v prozaické parafrázi podle K. Kerényiho:
Máia, cudná nymfa, nechodila nikdy do shromáždění blažených bohů. Bydlela v hloubi stinné jeskyně; tady se s ní Zeus v neproniknutelné noční tmě oddával milostným hrám, zatímco Héra spala. Nikdo, ani bozi, ani lidé, to netušili. Diovo přání se splnilo. Nymfě nadešel desátý měsíc a vynesl všechno na světlo, vyšlo najevo, co se stalo: Máia porodila neobyčejně bystrého syna, lstivého lichotníka, lupiče a zloděje dobytka, průvodce snů a nočního zákeřníka, jako jsou ti, kdo číhají před vraty na ulici. Brzy se měl mezi bohy proslavit svými činy. Časně zrána se narodil, v poledne hrál na lyru, večer uloupil Apollónova stáda, to vše čtvrtého dne onoho měsíce, kdy ho Máia přivedla na svět.
Sotva chlapec vyskočil z nesmrtelného matčina lůna, nezůstal dlouho ležet v posvátné kolébce, nýbrž vstal, překročil práh vysoké jeskyně a pátral po Apollónově skotu. Našel želvu a získal z ní nedocenitelný užitek. To Hermés byl první, kdo vytvořil z želvího krunýře nástroj. Želva mu přišla do cesty hned před vchodem do jeskyně, kde se loudavě pásla, jak mívají želvy ve zvyku. Diův syn, hbitý Hermés, ji uviděl a zasmál se: „Už to je dobré znamení! Vidím tě docela rád! Vítej, krásná tanečnice, družko při hostině! Přicházíš mi právě vhod. Kdes vlastně vzala, želvo, tak půvabnou hračku, ten ochranný štít na hřbetě, ty, která žiješ v horách? Vezmu si tě domů, buď mi užitečná! Doma je líp, venku je nebezpečno. I zaživa budeš ochranou proti zlomocným kouzlům. Což teprve až zemřeš, jak krásně budeš zpívat!“
Tak započal Hermés s vynálezem lyry. Oběma rukama odnesl želvu do jeskyně a tam ji rozřízl; rychlá byla jeho řeč a rychlý byl jeho čin. Připevnil na želví krunýř dvě rákosové hůlky, nahoře je spojil a celý nástroj pak vypadal tak, jak vídáme na starých vyobrazeních.
Přes krunýř pak napjal sedm strun z ovčích střev. Když byl s tou půvabnou hračkou hotov, vyzkoušel tepátkem zvuk strun: v jeho rukách zazněly mocně a Bůh zpíval krásně a spatra; zanotoval v tónině, v níž se mladíci při hostině beze studu škádlí.
Zpíval o Diovi a Máii, jak se spolu oddávali milostným hrám, a velebil své vlastní zrození, jež vzešlo z jejich lásky.
Kousek odtud prý Hermés jako první rozdělal na zemi oheň, třením klůcku z tvrdého dřeva o měkčí a zápalnější dřevo.
Na vrchol!
Cesta na vrchol Hermovy svaté hory vede přímo z planiny Dasiou, ale od vyhlídky nad Hermovou jeskyní se na ni můžeme napojit, když projdeme kus silničky pro teréňáky k nejvyšší salaši (1860 mn. m.) ve svahu hory. Tato usedlost bere vodu ze studánky, kterou lze považovat za Máiin pramen. Je to jediný zdroj pitné vody v dost širokém okolí. Další cesta vzhůru nabízí impozantní výhledy.
Vrchol je mírný a v sedélku těsně pod ním jsou patrné kamenné zbytky menší čtvercové stavby. Není mi jasné její stáří. Nejsou to základy Hermova antického chrámu?
Žádný jeho popis jsem v odborné literatuře nenašel, jen v antických pramenech. Ty se shodují, že na této hoře opravdu stával Hermův chrám, ale přesné údaje neposkytují. Pausaniův cestopis (VIII, 17, 1) udává, že na vrcholku hory je zřícený chrám Herma Kyllénského. Pak se soustředí na popis tamní sochy: Lidé v dřívějších dobách zhotovovali – pokud jsem se mohl poučit – dřevěné sochy z ebenu, cypřiše, cedru, dubového dřeva, z tisu a lótu. Socha kyllénského Herma není z ničeho takového, avšak byla zhotovena z chvojky (θύον, Tetraclinis articulata nebo Callitris quadrivalvis); přisoudil bych jí asi 8 stop. Také Pseudo-Hyginus (Fabulae 225) považuje chrám za prastarý, i když to nejspíš přehání: Lykaón [mýtický první král Arkadie], syn Pelasgův, postavil v Arkádii [první] chrám Hermovi Kyllénskému.
Na vrcholu jsou kvanta odpadků od lyžařů, kteří se na tomto místě nechovají zrovna uctivě. Zatím tady naštěstí nepostavili lanovku – a v létě se sem vypravuje jen málo lidí.
Zač je toho loket kolem Hermovy, Máiiny a Panovy hory
Musím potupně doznat, že při první výpravě (2000 s čerstvými pány doktory ze školy) jsme přes veškeré úsilí i rady pastýře jeskyni nenašli. Hledali jsme moc vysoko. S postupujícím soumrakem vítr na hřebeni rval stránky řeckého kritického vydání Pausánia a přestávalo na ně být vidět. Božstva hory si naštěstí nevyžádala lidské oběti, spokojila se s důkladnými šrámy. Nocovali jsme kus nad stropem jeskyně. Její přesnější polohu jsem se zvláštní náhodou dozvěděl v Praze den po návratu, z čerstvě spuštěného řeckého jeskyňářského webu.
Hned jsem to posílal jednomu z oněch mladých učenců, který ještě před několika dny jeskyni potupně prohlašoval za výplod mytopoéze anonymního autora Homérského hymnu.
O čtyři roky později a vybaven novou mapou jsem na planinu Dasiou dovedl „posvátnou Karosu“ s velkou výpravu studentů. Všechno bylo najednou jasné, doslova, i počasí, a spřátelení pastýři byli dojati fotkami z minulé výpravy. K jeskyni dokonce vedla cedulovaná značka. Prý už tam však zase není.
Hermés mívá různé nálady. Cestou domů, na dálnici u Břeclavi, mu Karosa přinesla noční oběť v podobě skoleného divočáka. (Dopravní policista však moje zdůvodnění odmítl zaprotokolovat, považoval je za řeč pomateného opilce.
Literatura
Pausaniás: Cesta po Řecku II. Překlad Helena Businská. Praha: Antická knihovna 1974.
Homérské hymny. Překlad Otakar Smrčka. Praha: SNKL 1959.
Fotogalerie Kylléné a Hermova jeskyně
Kategorie Mount Kyllini na Wikimedia Commons
Večerní majestát Kyllény. Kredit: Zde, Wikimedia Commons
Diskuze:
