Zvětšit obrázek

Štítná žláza

Je logické předpokládat, že pokud jsme vznikli z původně mořských živočichů, tak se i naše orgány vyvinuly z orgánů mořských tvorů. Současný rozvoj studia ultrastrukturních a molekulárních znaků jednotlivých orgánů umožňuje takové předpoklady ověřit a zjistit, ze kterých konkrétních orgánů předků ty naše pocházejí. Profesor Anthony Graham se svými spolupracovníky z londýnské King’s College zjistili, že příštítná tělíska opravdu během evoluce suchozemských obratlovců přímo vznikla z rybích žáber.

Příštítná tělíska jsou obvykle 4, může jich ale být 6 až 8. Regulují hladinu vápníku v krvi.

Zvětšit obrázek

Příštitná tělíska

Když se naši předkové vynořili z moře, museli kromě jiných záležitostí vyřešit i problém s vápníkem, který předtím vesele přijímali z mořské vody. Šli, jako ostatně vždy, cestou nejmenšího odporu. Použili to, co bylo po ruce, ve stylu domácích kutilů, a z parathyroidního hormonu, vitamínu D a vápníku z potravy vytvořili jakžtakž fungující soustavu regulace vápníku. Vápník, jehož hladina v krvi musí být v poměrně úzkém rozmezí, aby fungoval kupříkladu nervový systém, svaly a proces srážení krve, se ukládá do kostí jako do skladu. Pokud koncentrace vápníku v krvi poklesne, příštítná tělíska začnou produkovat parathyroidní hormon.

Zvětšit obrázek

Příštítná tělíska myší a kuřat a žábry ryb zvaných zebřičky, mají mnoho společného.

Ten je protihráčem kalcitoninu a je odpovědný za uvolňování vápníků z kostí a podporuje i příjem vápníku ledvinami, což zvýší hladinu vápníku v krvi zpět na požadovanou úroveň. Bohužel, na tomto systému je krásně vidět, že ho nevykoumal konstruktér všemohoucí, ale upachtěná a slepá evoluce.
Kosti totiž kromě zásobárny vápníku hrají i roli opory našich těl a někdy se prostě kostra obětuje v zájmu udržení koncentrace vápníku v krvi. Smutným důsledkem je pak řídnutí kostí – nechvalně známá osteoporóza.

Již dlouhou dobu se vědělo, že ryby žádná příštítná tělíska nemají – hladinu vápníků ve svém těle regulují žábrami, kterými ho přijímají z okolní vody. Hypotéza, že příštítná tělíska vznikla z žáber je tedy poměrně nasnadě. Ne, že by to bylo něco nového. Tušilo se to už docela dlouho na základě různých pozorování vývoje embryí a dalších nepřímých dokladů.
Teď je ale konečně po ruce přímý molekulární doklad.

Zvětšit obrázek

Ze stejného typu tkáně z jakého vznikají naše příštitná tělíska, vznikají i žábry vývojově starší chrupavčité ryby - máčky skvrnité, která taxonomicky náleží ke žralokům (parybám).

Badatelé ve zmíněné studii porovnali příštítná tělíska myší a kuřat a žábry akvarijních rybek danií (zebřiček, anglicky zebrafish) a žraloků máček a objevili řadu pozoruhodných podobností. Jak žábra tak příštítná tělíska vznikají během vývoje embrya ze stejného typu tkáně, z faryngeální výchlipky entodermu. V obou strukturách se během vývoje embrya exprimuje gen Gcm-2, který je pro jejich normální vývoj nezbytný. A nakonec objevili i gen pro parathyroidní hormon u ryb a zjistili, že se exprimuje, nijak překvapivě, v rybích žábrech.

Definitivně tak lze odpovědět na otázku, proč máme příštítná tělíska ze všech možných míst po těle zrovna namačkaná v krku, když by svoji funkci mohla stejně dobře vykonávat kdekoliv jinde. Je to tím, že jsou to žábry, nosíme s sebou vzpomínku na naše dávné předky. Člověk obojživelník by byl jistě pyšný.

Prameny: PNAS 101(51): 17716-17719,  Scientific American 288 (3): 70-77.