Všechny lidské činnosti jsou spjaty s určitou mírou rizika. Neexistuje aktivita, která by byla stoprocentně bezpečná. Každý z nás denně podstupuje nemalá rizika při činnostech, které už ani jako rizikové nevnímá. Žadatel o povolení nové technologie, která by jen v České republice ročně připravila o život více než tisíc lidí, by asi tvrdě narazil. Přesto takovou technologii většina z nás provozuje a využívá. Je jí automobilová doprava. Přesto nikoho seriozně uvažujícího nenapadne volat po jejím zákazu automobilové. Dohadujeme se jen o tom, jak ji regulovat, aby vzniklé škody byly co nejmenší. Důvod je jediný – tato technologie přináší i významné přínosy a ty v očích společnosti rizika smrtelných úrazů vyváží.

Naše neochota vzdát technologií spojených s určitou mírou rizika se neomezuje jen na technologie, které jsou už dlouho zavedené. Stejně přistupujeme i k technologiím relativně novým, s jejichž zákazem bychom neměli mít tolik potíží. Světová zdravotnická organizace se zatím zdráhá  vyslovit jednoznačně o zdravotní nezávadnosti mobilních telefonů, a přesto většina lidí využívá mobilní telefony bez jakýchkoli zábran. I tady bezprostřední zisk převažuje zátěž případných rizik.

Existují snad jen dvě technologie, u kterých část laické veřejnosti vyžaduje záruky bezpečnosti na „101%“, a těmi jsou atomová energetika a genetické modifikace. Přinejmenším v případě genetických modifikací je tento postoj části veřejnost vyvolán na jedné straně malou znalostí potenciální přínosů a straně druhé nereálnými představami o rizicích. Tento materiál se snaží nalézt odpověď na otázku: Jaká jsou rizika genetických modifikací  u živočichů a nakolik jsou tato rizika odlišná od rizik provázejících jiné aktivity, při nichž lidé vstupují do interakcí s živočichyk

Nejprve si položíme otázku:  Máme vůbec právo zasahovat do dědičné informace živočichůk

Tato otázka přichází se zpožděním nejméně 12 000 let. Tak dlouho už člověk do dědičné informace živočichů zasahuje. Při domestikaci docházelo k výběru zvířat, která nesla dědičné vlastnosti výhodné pro člověka-chovatele, ale která by přírodní výběr v drtivé většině z divoce žijících populací nikdy neupřednostnil. O tom, že šlo o změny skutečně výrazné, svědčí dramatický rozdíl mezi anatomií i fyziologií domácích zvířat a jejich divokých předků, například  rozdíl mezi vlkem a nejrůznějšími  plemeny psů od pekinéze po irského vlkodava.

Genetické modifikace jsou logickým pokračováním procesu, který začal v době kamenné. Volání po jejich zastavení před nás staví otázku, proč bychom měli omezit další šlechtění zvířat právě ve chvíli, kdy máme pro tyto účely využít metody genového inženýrství. Proč nemělo být zušlechťování zvířat a rostlin zastaveno v okamžiku, kdy se na něm začaly podílet jiné zásadní výsledky vědeckého výzkumu, např. mendelovská genetika, populační genetika nebo umělé navozování mutací. Jediným důvodem, proč bychom měli na genetické modifikace nazírat jinak, by byla situace, kdy by tato technologie přinášela zcela nová závažná rizika, s kterými jsme se dosud nestřetli. V dalším textu chceme demonstrovat, že taková rizika se zatím neobjevila.

 Geneticky modifikovaná laboratorní zvířata

Drtivá většina geneticky modifikovaných živočichů patří k druhům využívaným jako laboratorní zvířata, tj. myš, potkan, králík, danio pruhované, octomilka, hlíst Caenorhabdtitis elegans aj.

Tyto experimenty probíhají v uzavřeném prostředí laboratoří a kladou si za cíl studium funkce genů. Z těchto experimentů získáváme poznatky, které nám odhalují tajemství lidských genů. Význam těchto experimentů pro medicínu je nedozírný.

Genetickými modifikace zvířat můžeme získávat modelové organismy, na nichž lze studovat dědičné choroby. Vedle možnosti poznat do hloubky příčiny chorobných změn provázejících tak závažná onemocnění jako je cystická fibróza, hemofilie nebo dědičná svalová dystrofie  se nám s pomocí geneticky modifikovaných zvířat otevírá cesta k vývoji a testování nových léčebných postupů.

Výhrady k experimentům využívajícím geneticky modifikovaná laboratorní zvířata nevybočují z rámce výhrad, které vznášejí někteří lidé vůči experimentům na zvířatech obecně. Z tohoto hlediska tedy nepřinášejí genetické modifikace živočichů nová rizika.

 Geneticky modifikovaní primáti – první krok ke genetickému vylepšení člověka

Je faktem, že pro studium některých vážných problémů je nutné přistoupit ke genetickým modifikacím primátů. Například vznik nádorů mléčné žlázy je silně spjat s podmínkami hormonální regulace reprodukčního cyklu a ten se u primátů a hlodavců diametrálně liší. Proto nelze některé pokusy zabývající se tímto závažným onemocněním  provádět na laboratorních myších. Stejně tak jsou pokusy na myších nevhodné pro studium vyšších funkcí nervové soustavy.

Proto jsou prováděny první pokusy s geneticky modifikovanými opicemi (makak rhesus). V tomto případě se zdá, že genetické modifikace vystupují za rámec běžných experimentů na zvířatech, protože pokusy na primátech mohou otevírat cestu do zcela nové oblasti, která je vnímána jako silně kontroverzní. Jde o genetické vylepšení člověka.

V současné době se rozvíjí celé jedno odvětví medicíny označované jako genová terapie. Při ní se vnášením dědičné informace navozují v těle pacienta procesy, které vedou k uzdravení. Na jedné straně jde o nápravu dědičných chorob, například vrozené imunitní nedostatečnosti nebo hemofilie. Podstatně větší objem výzkumu a klinických zkoušek se ale zabývá genovou terapií nádorových onemocnění, při kterých vnášená dědičná informace obvykle činí nádorové buňky vnímavými ke standardním léčebným postupům.

Genetické modifikace primátů jsou ale vykládány jako první krok k postupům, které by neměly léčebný charakter (tj. nevracely by stav lidského těla k normálu), ale dodávaly by člověku nové vlastnosti (např. vyšší intelekt, enormní fyzickou sílu a zdatnost apod.) a posouvaly by fyziologické funkce za jejich přirozené hranice. Tyto zásahy do dědičné informace člověka považuje veřejnost za nežádoucí a pod vlivem vizí získaných většinou z děl žánru science fiction za zrůdné.

Je třeba si uvědomit, že posun organismu člověka za „hranice přirozenosti“ nejsou výsadou genetických modifikací. Pokud se člověk nakazí původcem tetanu, bakterií Clostridium tetani, pak má  i v zemích s velmi vyspělou medicínou (např. v USA) zhruba 30% vyhlídku, že onemocnění nepřežije. Očkováním lze tuto situaci zásadně zvrátit. Navodíme tak ale zcela „nepřirozenou situaci“, kdy člověk původci tetanu odolává. Dodáme člověku vlastnost, kterou nikdy neměl.

Z toho je zřejmé, že k „vylepšení“ člověka, tedy k posunu funkcí jeho těla za obvyklé fyziologické meze, docházelo a dochází dnes a denně bez toho, že by byly využity technologie genového inženýrství. Právě na příkladu vakcín lze názorně ukázat, že „genetické vylepšení“ a jiné typy „vylepšení“ člověka nedělí ostrá hranice. V současné době jsou vyvíjeny a testovány tzv. DNA-vakcíny, které jsou založeny na účinku podání vybraných sekvencí dědičné informace patogenních mikroorganismů (virů, bakterií ale i prvoků). Do těla se vnáší cizí dědičná informace a ta dodává tělu zcela nové vlastnosti. Jednou z nejnadějnějších vyvíjených DNA-vakcín je očkovací látka proti původci onemocnění AIDS viru HIV. Nezbývá než doufat, že v právě v  tomto případě lidé jasně pochopí nesporný přínosu „posunu za hranice normálu“, jenž je prezentován situací, kdy po nákaze  s virem HIV je člověk odsouzen k pomalému umírání.

Živé bioreaktory

Jedním z perspektivních oborů využívajících geneticky modifikované organismy je výroba lidských bílkovin pro účely léčby závažných onemocnění. Jde o obor velmi perspektivní. Na trhu jsou preparáty vyráběné s pomocí geneticky modifikovaných bakterií (např. růstový hormon pro léčbu poruch růstu u dětí, gonadotropiny pro léčbu neplodnosti, inzulín pro léčbu cukrovky). Řadu důležitých lidských bílkovin ale geneticky modifikované bakterie vyprodukovat nedokážou. Na překážku je buď velikost bílkovinných molekul nebo jejich složitost. Produkci velkých a komplikovaných bílkovin zvládá jen savčí buňka.

Nabízí se nám dvě cesty k výrobě léků savčími buňkami. První je založena na vpravení lidského genu do zvířecích buněk, které jsou pak pěstovány „ve velkém“ v kultivačních nádobách. Z namnožených buněk je možné získat relativně velmi kvalitní lidské bílkoviny, ale produkce je náročná a drahá. Proto jsou upírány velké naděje k tzv. živým bioreaktorům. Tak se říká zvířatům, do jejichž  dědičné informace byl metodami genového inženýrství vpraven lidský gen a která pak vylučují příslušnou lidskou bílkovinu v mléce.

Pořizovací náklady  jednoho geneticky modifikovaného zvířete se pohybují v desetitisících dolarů, ale to je jen zlomek milionových investic, jež si vyžádá výstavba velkých kultivačních provozů pro pěstování geneticky modifikovaných bakterií nebo savčích buněk. Provozní náklady složitých kultivačních zařízení se pohybují ve statisících. V případě „živých bioreaktorů“ dosahují provozní náklady zlomku těchto částek. Léky produkované  geneticky modifikovanými zvířaty jsou proto pořizovány stokrát až tisíckrát levněji než léky vyráběné použitím „klasických“ metod. Přitom několik desítek „živých bioreaktorů“ dokáže pokrýt celosvětovou spotřebu léku.

Řada soukromých biotechnologických firem v Severní Americe i západní Evropě investovala do „živých bioreaktorů“ velké sumy s těšila se na rychlou návratnost svých investic. Britská firma PPL Therapeutics patřila v tomto směru k nejaktivnějším. Velké naděje vložila do ovčích  „bioreaktorů“, které v mléce vylučují bílkovinu alfa-1-antitrypsin. Ten se používá pro léčbu vážných plicních chorob, ke kterým patří např. rozedma plic nebo cystická fibróza. Doposud je příprava čisté bílkoviny z lidské krevní velice obtížná a lék  je proto patřičně drahý. Svítající naděje  na lacinější zdroj léku z živých bioreaktorů však v červenci roku 2001 znatelně pohasly, když americký Úřad pro potraviny a léčiva oznámil, že u třech pacientů s rozedmou plic musela být přerušena pokusná léčba pomocí alfa-1-antitrypsinu získaného z mléka geneticky modifikovaných ovcí. Pacienti trpěli po podání léku silnými dechovými obtížemi. Na intenzitě nabraly právě ty zdravotní potíže, od kterých měl lék nemocným ulevit.

Představitelé PPL marně hledali příčinu potíží v nepřesném dávkování či v nežádoucích příměsích v léčebném preparátu. Lék je podáván ve formě spreje, a proto byl podroben zevrubným testům i nosič léku, který pacienti vdechují. Ani ten ale dechové potíže nevyvolává. Obtíže pacientů zřejmě vyvěrají z nízké kvality samotného alfa-1-antitrypsinu. Pokud se to v následujících testech potvrdí, bude to pro biotechnologický průmysl znamenat obrovské zklamání. S tím souhlasí i výkonný ředitel PPL Therapeutics Geoff Cook.

„Současná situace je pro nás skutečně velkým zklamáním,“ přiznává Cook. „Pro nás je ale nejdůležitější, abychom si byli jisti, že do další fáze klinických zkoušek půjdeme s maximální jistotou ohledně bezpečnosti alfa-1-antitrypsinu. Schvalování bude velice přísné, protože jde o první lék z geneticky modifikovaných zvířat, který by byl uveden na trh.“

Mohlo by se zdát, že tady byly geneticky modifikované organismy přistiženy „in flagranti“ a že máme v rukou skutečně pádný důvod pro jejich zákaz. Opět se ale ocitáme v situaci, která není ve farmaceutickém průmyslu nová. Potíže se léky při klinických zkouškách jsou zcela běžné a zdaleka nejsou výsadou preparátů získaných od geneticky modifikovaných organismů. Naopak, u řady preparátů získaných klasickými postupy se objevily nežádoucí vedlejší účinky až poté, co byly uvedeny na trh.

Na přelomu 50. a 60. let byl těhotným ženám předepisován pro potlačení nevolností preparát thalidomid. Vedlejší účinky léku vyvolaly těžké poškození plodů a vedly k narození zhruba 10 000 těžce postižených dětí. Velmi populární preparát Viagra vyvolal za jeden rok po uvedení na trh 31 úmrtí. Bez negativních účinků nejsou ani „přírodní“ rostlinné preparáty. Rostlinný potravní doplněk Kava-kava vyvolala u několika lidí těžká poškození jater. Tři uživatelé preparátu zemřeli a šest zachránila před smrtí jen transplantace jater.

Z toho je patrné, že ani nežádoucí vedlejší účinky preparátů získaných od geneticky modifikovaných organismů nejsou specifickým důsledkem genetických modifikací a nepředstavují nové specifické riziko spojené výhradně s GMO.  

            Xenotransplantace – zvířecí orgány lidem

Akutní nedostatek vhodných orgánů pro transplantace nemocným lidem vytváří enormní tlak na hledání nových zdrojů. Nejnadějnější se zdá být získávání orgánů geneticky modifikovaných prasat. Použití prasečích orgánů pro transplantace lidem se staví do cesty bouřlivá obranná reakce lidského imunitního systému označovaná jako hyperakutní rejekce. Už samotný styk prasečí tkáně (srdce, ledvin) s lidskou krví vede k bouřlivé reakci, v jejímž důsledku je prasečí orgán prakticky okamžitě zničen. V současné době jsou prasata genetickými modifikacemi „upravována“ tak, aby jejich tkáně lidský imunitní systém tolik „nedráždily“ a k hyperakutní rejekci nedocházelo. Lze k tomu zvolit dva protichůdné přístupy.

První spočívá v „obohacení“ prasečí dědičné informace o lidské geny, jejichž „produkty“ potlačují obrannou reakci lidského organismu. Takových genů bylo vyzkoušeno několik a některé linie prasat jsou vybavena hned několika lidskými geny. Jejich orgány snášejí styk s lidskou krví bez úhony po dny i týdny. 

Druhý přístup spočívá v tom, že se z prasečí dědičné informace odstraní prasečí geny, jejichž produkty činí prasečí tkáň pro lidský imunitní systém nepřijatelnou. I tato prasata jsou už k dispozici a vlastní je např. americká pobočka britské biotechnologické firmy PPL Therapeutics.

Hlavní potíž s uplatněním prasečích orgánů pro transplantace lidem představují tzv. prasečí endogenní retroviry. Jde o dědičnou informaci virů, která se nachází v dědičné informaci prasat a která se předávají z potomků na rodiče. Těmito viry se zvíře nenakazí ale dědí je. Podle některých  endogenních retrovirů se mohou v těle prasat vytvářet plně funkční viry. Přinejmenším dva tyto prasečí viry jsou schopny nakazit lidské buňky pěstované v laboratorních podmínkách. S použitím prasečích orgánů pro transplantace tedy před lidstvem vystává hrozba infekce viry, které mohou být potenciálně velmi nebezpečné. To je skutečně významné riziko. Není ale specifické pro xenotransplantace a geneticky modifikované organismy.

Už domestikace zvířat vystavila člověka novým infekcím. Od domestikovaných zvířat se člověk nakazil tuberkulózou či spalničkami. Viry chřipky prodělávají vývoj ve vodní drůbeži a domácích prasatech a díky tomu procházejí neustálou proměnou, jejímž důsledkem je stálá obměna kmenů virů chřipky. Odborníci poukazují na reálné riziko vzniku nového vysoce patogenního kmenu, který by se vyrovnal ničivými účinky viru tzv. španělské chřipky. Ten počátkem 20 let připravil o život více lidí než kolik jich padlo v právě ukončené první světové válce.

V současné době jsme svědky přenosu mnoha retrovirů  z opic na člověka. Dochází k němu v Africe, kde prudce roste obliba masa z divoce žijících zvířat včetně opic. Maso označované jako „bushmeat“ je podáváno i v luxusních restauracích a konzumují jej i turisté ze Západu. Testy masa na tržištích v Kamerunu odhalilo v masu opic řadu vědě zcela neznámých opičích virů, z nichž mnohé patří do blízkého příbuzenstva viru HIV  - původce onemocnění AIDS.

Hrozba infekce prasečími endogenními retroviry je zcela jistě velmi významným potenciálním rizikem, ale svými stávajícími dimenzemi je toto riziko neskonale menší než rizika infekce z jiných zdrojů.

            Živočišné produkty geneticky modifikovaných zvířat

            S geneticky modifikovanými organismy jsou spojovány obavy z alergií, které by mohly vyvolat nové bílkoviny, které se s genetickou modifikací objeví např. v těle prasete, ovce nebo skotu. Rizika alergenů v potravinách jsou ale obecným problémem. Mnoho lidí trpí alergiemi na bílkoviny kravského mléka, na některé druhy ovoce (jahody, kiwi) a další potraviny (mořské ryby, burské oříšky aj.).

            Produkty geneticky modifikovaných zvířat mohou být z hlediska rizik alergií bezpečnější než stávající potraviny. Řada významných efektů je u hospodářských zvířat dosažena nikoli obohacením dědičné informace o další gen, ale naopak zablokováním genu, který je zvířeti vlastní. Zvíře pak nemá v těle bílkovinu „navíc“ ale naopak mu jedna z jeho mnoha bílkovin chybí.

            Významného zvýšení růstu lze u zvířat dosáhnout blokováním genu pro bílkovinu zvanou myostatin. O zdravotní nezávadnosti masa takových zvířat svědčí výmluvně fakt, že zvířata s nefunkčním genem vznikla zcela spontánně již před několika staletími. Patří k nim skot plemen belgické modré nebo piemont. Maso těchto zvířat je konzumováno celými generacemi spotřebitelů bez toho, že by někdo pozoroval nepříznivé dopady na zdraví konzumentů.

            Zablokováním genu lze získat zvířata, jejichž tělo nebude obsahovat tzv. prionový protein. Konzumace jejich masa pak nebude zatížena rizikem přenosu prionů. Priony vyvolávají těžká degenerativní onemocnění mozku. Ovce postihuje prionová choroba zvaná klusavka, skot trpí prionovou   chorobou označovanou jako BSE (tzv. „nemoc šílených krav“). V možnostech genetických modifikací je získat zvířata, jejichž maso bude „prion-free“.

            Pokud jde o alergie na mléčné bílkoviny, kterými trpí především děti do věku dvou let krmené mléčnými náhražkami vyrobenými z kravského  mléka, lze riziko jejich vzniku snížit tzv. humanizací kravského mléka. Genetickou modifikací je možné získat skot, který bude vylučovat v mléce  místo alergenních proteinů skotu nealergenní lidské proteiny.

            Z těchto faktů vyplývá, že ani z hlediska rizik vzniku alergií nepřinášejí geneticky modifikovaní živočichové nová specifická rizika.

Geneticky modifikovaní živočichové a životní prostředí

Pokud představují geneticky modifikovaní živočichové vážnější riziko pro životní prostředí, pak jsou to hlavně geneticky modifikované ryby a z nich pak především ty, které získaly díky novému genu schopnost velmi rychlého růstu.

Otázka vlivu rychle rostoucích geneticky modifikovaných ryb se zdá opravdu aktuální, protože americká biotechnologická firma Aqua Bounty Farms již získala lososy, kteří mají díky změně v dědičné informaci zvýšenou produkci růstového hormonu a díky tomu dorůstají konzumní hmotnosti třikrát až čtyřikrát rychleji než lososi, kteří nebyli genetické modifikaci podrobeni. Aqua Bounty Farms by ráda s těmito rybami obchodovala. Dodávala by je firmám, které se zabývají chovem lososů a které by z nich produkovaly konzumní ryby. Za tímto účelem už Aqua Bounty Farms požádala americký úřad FDA (Food and Drug Administration čili Úřad pro potraviny a léčiva), aby prověřil maso geneticky modifikovaných lososů jako potravinu. Úřad má potvrdit, že konzumenti těchto ryb nebudou vystaveni nějakým zdravotním rizikům, například zda se u nich nemohou objevit alergické reakce.

Pokud by ze strany FDA nebylo proti geneticky modifikovanému lososovi námitek, pak by to automaticky naznamenalo, že se losos smí volně prodávat. Slovo by dostaly ještě orgány, které mají na starost ochranu životního prostředí. A tam bude situace při schvalování zřejmě složitější než na půdě FDA. Odborníci označují za největší problém škody na životním prostředí, které by mohly napáchat geneticky modifikované ryby uprchlé ze sádek a dalších chovných zařízení do volné přírody.

Zatím nejsou s podobným únikem rychle rostoucích geneticky modifikovaných ryb žádné praktické zkušenosti. K dispozici jsou pouze výsledky počítačového modelování situace, kdy do volné přírody uniknou geneticky modifikované ryby. V závislosti na jejich rozmnožovacích schopnostech a životaschopnosti (kterými se většinou zdaleka nevyrovnají divoce žijící populaci) mohou v extrémních případech tito geneticky „nadupaní“ jedinci založit novou populaci, která zcela rozvrátí stávající ekosystém. Vytlačí nejen divoké příslušníky vlastního druhu, ale zdecimují i živočichy nebo rostliny, kterými se živí a tím přivedou řeku nebo jezero k ekologickému krachu. Zdůrazněme si ještě jednou, že se takový ekologický karambol vyvolaný geneticky modifikovanými rybami zatím odehrál jen v imaginárních počítačových vodách.

Světové řeky a jezera ale už prožily katastrofální ekologické kolapsy, které měly na svědomí „klasické“ tedy geneticky nemodifikované ryby. Zřejmě zdaleka největší průšvih světového sladkovodního rybářství má na svědomí průnik mihule mořské do Velkých jezer na americko-kanadském pomezí. K němu došlo na přelomu 19. a 20. století. Mihule mořská, která žije jako parazit, se dostala do jezer Wellandským kanálem a záhy začala decimovat pstruhy a další ryby, na jejichž lov záviselo živobytí tisíců lidí. Ve 40. letech se populace ryb ve Velkých jezerech pod tlakem mihulí zcela zhroutila a rybářství v této oblasti prakticky zaniklo. Vlády Kanady a USA sice vyhlásily mihulí boj, ale mihule zůstávají dodnes nedílnou součástí fauny Velkých jezer navzdory tomu, že se na jejich hubení ročně vynakládá 12 milionů dolarů.

Strach o osud divoce žijících lososů a dalších ryb  bychom neměli zdaleka spojovat jen s rizikem představovaným geneticky modifikovanými příslušníky jejich druhu. Tyto elegantní ryby se už dnes nacházejí v ohrožení z celé řady důvodů. Jedním je velice intenzivní lov, dalším pak znečištění životního prostředí. Ukazuje se, že i řeky s pověstí panenských toků, jsou ve skutečnosti znečištěny látkami, které působí na ryby jako pohlavní hormony. Ty pak i ve nepatrných koncentracích vyvolávají poruchy plodnosti ryb. Například v řekách kanadské provincie Britská Kolumbie je drtivá většina lososích samečků proměněna účinkem těchto látek na samičky.

Nedávný výzkum z Aljašky potvrdil, že tamější lososy  ohrožují štiky. Štika je na Aljašce domácím druhem. Nevyskytovala se ale původně na jih od pohoří Alaska Range, kde jsou řeky nejbohatší na lososy. V padesátých letech vysadili rybáři štiky do jezera Bulchitna. Třicet let zůstávaly štiky jen v tomto jezeře, ale pak je velká voda zanesla do povodí řek Matanuska a Susitna, odkud se šířily dál. V současné době probíhá invaze štik do vod polostrova Kenai, kde se nachází řada velmi cenných ekosystémů chráněných jako rezervace a národní parky. Biologové o šíření štiky věděli, ale nepovažovali je za velký problém. Dramatický pokles stavu lososů   připisovali nadměrnému rybolovu nebo znečištění řek. Jenže v roce 1999 odhalily výzkumy štik na jih od Alaska Range alarmující fakt. Plných 80% potravy štik tvoří lososi. V té chvíli bylo jasné, kam se mizející lososi poděli.

„Teď už víme, že jakmile se někde objeví cizí živočišný druh, musíme po něm okamžitě vystartovat,“ přiznává Barry Stratton z aljašského úřadu pro lov a rybolov.

Svědkem takového „startu“ se stal bahnitý rybník poblíž marylandského města Crofton. Náhodný rybář, který si tu jednoho květnového dne roku 2002 nahodil udici, vytáhl z vody prapodivnou asi 40 cm dlouhou rybu. Hodil nezvyklý úlovek zase zpátky do vody, ale předtím si rybu vyfotil. Se snímkem zašel na oddělení policie, které má na starosti ochranu přírody. Ochranáře snímek vyděsil. Mimo jakou pochybnost se na něm skvěl exemplář ryby s vědeckým názvem Channa argus, kterou Američané označují jako „snakehead“.

Ryba Channa argus dorůstá až 90 cm délky a hmotnosti kolem 6 kg. Tlamou plnou ostrých zubů uchopí cokoli, co není dost velké nebo silné. Dokonce i samci a samice se obvykle třou jen v případě, že jsou zhruba stejně velcí, protože jinak hrozí, že větší exemplář svého menšího nápadníka sežere. Tyto ryby přežívají i ve vodách s velmi nízkým obsahem kyslíku. Ba co víc, mají kolem zaber vytvořen jakýsi vak se silně prokrvenými stěnami a díky němu mohou přežít i na suchu. Nezůstávají jen tak ležet, ale plazí se a hledají lepší místo k životu. Při teplotách kolem 10°C až 15°C vydrží „snakehead“ na suchu až čtyři dny. S průnikem ryb druhu Channa argus do svých udělalo v šedesátých letech smutnou zkušenost Japonsko. Škody, které tam tento vetřelec pocházející ze severočínských řek v povodí Jang c´ tiang napáchal, nelze vyčíslit v penězích. I proto běhal americkým biologům při zjištění „snakeheadů“ u  Croftonu.

Vyšetřování ukázalo, že původcem kritické situace je newyorský akvarista, který si koupil dvě rybky druhu Channa argus pro chov v akváriu. Ryby se dovážejí do USA živé pro potřeby asijských restaurací, které z nich připravují pochoutky čínské a vietnamské kuchyně. Nadšený akvarista si zřejmě neprostudoval příslušné příručky, které doporučují k chovu druhy Channa asiatica nebo Channa gachua. Ty totiž nedorůstají velkých rozměrů a  nemůže u nich nastat situace, do které se dostal chovatel „snakeheadů“ poté, co rybkám začalo být akvárium těsné. Akvaristovi bylo ryb líto, a tak je pustil právě do rybníčku u Croftonu. Shodou okolností byla dvojice ryb odlišného pohlaví a vzápětí se v rybníku úspěšně vytřela. V době, kdy přítomnost „snakeheadů“ vyšla najevo, žily v malém rybníčku desítky, ale spíše stovky ryb, protože dospělá samice klade kolem 100 000 jiker.

Nikdo neví, kam všude se při své tulácké povaze „snakeheadi“ dostali. Řeka Little Patuxent teče jen šedesát metrů od břehů rybníka a její voda končí v jedinečné brakické zátoce Chesapeake. Ryba druhu Channa argus je schopna přežít v podmínkách Sibiře stejně dobře jako v tropech. Croftonský rybník se pro ni mohl stát startovní místem na expanzi po celé Americe. I proto přikročili biologové k poměrně drastickému kroku. Nejprve zničili v croftonském rybníku pomocí herbicidů veškeré rostlinstvo a následně otrávili vodu rostlinným jedem rotenonem, který „hadí hlavy“ spolehlivě hubí.

Také případ „snakeheadů“ dokazuje, že ekosystémy jsou mnohem snáze zranitelné ze strany nezodpovědných laiků než ze strany vědců a že invaze geneticky modifikovaných ryb nepředstavuje nové riziko. Na tomto místě si připomeňme, že kapr žijící ve volné přírodě České republiky je téměř bez výhrad reprezentován nejrůznějšími hybridy ušlechtilých kaprů evropské i asijské provenience a s původním divokým kaprem sazanem už nemá prakticky nic společného. Zmizení sazana z Čech je nenahraditelnou ekologickou škodou, o které drtivá většina veřejnosti nic netuší. 

Biotechnologické firmy, které geneticky modifikované ryby chovají, si jsou ekologických rizik svých „chovanců“ vědomy a dělají vše pro to, aby podobným katastrofám včas předešly. Například Aqua Bounty Farms hodlá svým zákazníkům dodávat jen neplodné samičky, které by v případě úniku do volné přírody v žádném případě nemohly (na rozdíl od mihule mořské ve Velkých jezerech nebo „snakeheadů“ v zátoce Chesapeake) založit životaschopnou populaci.

Závěr

Vědci rizika spojená s geneticky modifikovanými živočichy rozhodně nebagatelizují. Rádi by je snížili na „nulu“, ale vědí, že je to nereálný požadavek. Žádají jediné – racionální přístup zproštěný propagandy plné emocí, polopravd a lží. Stejná nebo ještě větší rizika jsou spojena se zdánlivě všedními činnostmi, které nepřitahují pozornost veřejnosti tak jako genetické modifikace. S těmito riziky žijeme vcelku bez potíží a často jim ani nevěnujeme patřičnou pozornost. Jejich řešením se zabýváme obvykle až ve chvíli, kdy na nás dolehnou o něco tíživěji. V tomto směru  by pro nás mohl být zodpovědný přístup „biotechnologů“ ke geneticky modifikovaným živočichům podnětnou inspirací.

 Presentace přednášky v PowerPointu

Obr:

1. Mihule mořská

2. Mihule decimuje ryby Velkých jezer navzdory tomu, že na její likvidaci vydávají USA a Kanada 12 mil. Dolarů ročně

3. Channa argus, Američané ji označují jako „snakehead“

4. Losos s upraveným genomem dorůstá tržní hmotnosti třikát rychleji