Děje se všechno na světě tak průhledně kauzálně, že vše má jasnou příčinu? Nebo je přinejmenším část jevů výsledkem náhod? A jak se obě tyto možnosti projeví v lidském životě? Na takto položené otázky jsou odpovědi těžké, každá má své pro a proti. Příčiny se proplétají; hra náhod vytváří přehledná rozložení. Často nezbývá, než volit kauzální nebo stochastický (náhodný) popis na míru problému. Ono se to nemusí vylučovat.
Nad vztahy náhody a nutnosti se zamýšleli už básníci řecké archaické doby, těm šlo hlavně o vztah lidské svobody a osudové moci. Koncem archaické doby se objevil iónský přírodozpyt, a prvním, kdo rozsáhleji představil roli náhody v uspořádání kosmu, byl Hérakleitos z Efesu. Základní charakteristiky jeho díla, psaného v prvních letech 5. století před n. l., jsem představil v článku Hérakleitos, diference a spojitosti.
Hérakleitos dokáže děje v přírodě popisovat také docela kauzálně, např. když jde o cyklické střídání převažujících tenzí ve škálách protikladů (diferencí). Například (B 126): „Chladné se zahřívá, horké se ochlazuje; vlhké se vysušuje, seschlé se zvlhčuje.“ Takové zákonité jevy umožňují nastartování vědeckého popisu světa, a už odedávna taky předvědeckou orientaci v přírodě, abychom se na světě neztratili a nějak v něm obstáli. Po noci přijde den – a naopak. Každý den je jiný, není to celé jednoduše mechanické, ale má to významnou jednoduše mechanickou složku, díky níž i bez vědy rozpoznáváme denní a roční doby. V lidské společnosti je to podobné. Řada dějů probíhá jaksi ode zdi ke zdi, na což často žehráme, ale prý máme být rádi, že jen ode zdi ke zdi, že se svět nevymkne úplně, ve všech ohledech a natrvalo; podobně jako se Slunce vždy vrací od jednoho obratníku k druhému a zase zpátky. Cykly v chodu světa souvisí s jeho tragickou krásou, patří k nim i střídání generací, to je tradiční řecký motiv. To je osud. Jenže osudovou roli má také náhoda, jak v uspořádání světa, tak v božských a lidských dějích, v těch navíc taky božská i lidská svoboda. Jak se to porovná? Hérakleitos připsal náhodě základní roli přímo v uspořádání kosmu (B 124):
„Jako hromada ledabyle nasypaných věcí je nejkrásnější svět.“
Dá se to přeložit i tak (Ch. Kahn), že „Nejkrásnější uspořádání na světě je hromada nahodilého smetí.“ Nebo: „Nejhezčí uspořádání je jako nakupení bezdůvodně roztroušených věcí.“ (Každopádně se tento zlomek hodí jako nápis nad pracovní stůl.) V řecké antice šlo mimo jiné o výklad estetiky souhvězdí, tvořených náhodným rozložením hvězd, ale to je jen jeden z velice mnoha příkladů nahodilého základu estetického nebo jindy zase sociálního řádu, který nám umožňuje orientaci. Řečeno antickým slovníkem: Osud se děje skrze náhodu! Té náhodě, která se zrovna uplatnila, říkáme osud. Z dnešního pohledu je problém v tom, že statistika není o jednotlivých případech, nýbrž o souborech. U hrací kostky víme pokaždé totéž, totiž že pravděpodobnost pádu šestky je 1/6. To je osud jaksi globálně, ale víc nás by zajímal ten lokální, co padne zrovna teď.
Hérakleitos byl v jistém smyslu náboženský reformátor, viz Jak se Hérakleitos smál náboženskému vyžití. Je tedy potřeba připomenout řecké náboženské pochopení osudu, pak představit Hérakleitův popis, zvláště pojetí lidské povahy jako individuální úrovně osudu a pojetí božské hry jako pořádání kosmu. Sofokleovo navázání na tyto motivy při výkladu Oidipa (a jeho „komplexu“), v konfrontaci s globální osudovou mocí značenou Sfingou i s lokálními vrtochy Tyché (Štěstěny), nechám na jindy.
Osud, bohové a lidé
Kdybychom se dnes lidí ptali, zda berou vážně osud, dostali bychom nejspíš různé odpovědi. Typický ateista by zakroutil hlavou, máme přece přírodní zákony! Většina křesťanů by osud taky považovala za dávný přežitek pohanských časů a přimlouvala by se za boží prozřetelnost. Někdo z alternativců by možná řekl, že „věří na osud", ale nejspíš myslel by tím myslel nějaký předem daný jízdní řád lidských a kosmických dějů. Takovým odpovědím je společné převedení osudu na deterministický popis dějů, k tomu došlo už v řecké klasické době. Ty různé odpovědi jsou jenom různá pojmenování deterministických popisů světa, pokaždé na míru oblíbených témat vyznavačů toho či onoho. Teď se zkusíme podívat po pochopení osudu před jeho deterministickou reinterpretací.
Řecké náboženství archaické doby zná dvě špatně souměřitelná pochopení osudu. V tom prvním, častějším a známějším, je osud úradkem Diovým. Zeus je přece nejvyšší vládce kosmu. Nerad se ovšem namáhá sám, proto svůj úradek svěřil Apollónovi, a ten jej po kouskách sděluje věštcům a pythiím, někdy prostřednictvím Mús taky básníkům. Hierarchizace je přitom jasná a lidé zůstávají oddělení od bohů propastí své smrtelnosti, jen občas na chvíli překlenované věšteckou nebo básnickou inspirací (řecky enthúsiasmem).
Druhé pochopení osudu jej klade dokonce nad bohy. Osud je totiž pojmenováním pro vzájemnou provázanost jednotlivých příběhů, díky níž je svět celistvý a nějak uspořádaný. I každý z bohů musí nést následky svých činů, proměňují jeho možnosti i možnosti příběhů ostatních (bohů, lidí, zvířat i míst), byť nesmrtelní v tom mají oproti smrtelníkům řadu výhod. Podobně i činy ostatních proměňují také jeho další možnosti. Z tohoto hlediska si jsme s bohy nečekaně rovni, přinejmenším v něčem podobní, asi jako chudák vůči boháči.
Lidská povaha
Mezi fragmenty Hérakleitova díla najdeme i poněkud záhadnou stručnou větu (B 119):
„Povaha člověka: daimón.“
Po probrání všech možností, co může v řečtině té doby znamenat éthos (povaha) a daimón, se jako nejpravděpodobnější řešení jeví pochopení slova daimón ve smyslu „individuální úroveň osudu“, resp. „životní úděl“, jak to většinou překládáme u Sofoklea. Dnes bychom řekli, že povaha člověka je daná jeho genetickými a zčásti i sociálními dispozicemi, včetně individuálních podmínek, které posouvají projevení těch či oněch predispozic, což bychom svedli tu na epigenetiku, tu na výchovu nebo individuální volbu. S lecčím se dá různě hrát, ale základní dispozice těžko úplně obelstít. A přesně to Héraklitos a Sofoklés mysleli, jen bez těch moderních výkladů.
Náhoda a hra
Snad nejzáhadnější fragment Hérakleitova spisu dnes nese označení B 52:
„Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království dítěte.“
Už první slovo je problematické, v archaických kontextech znamená aión hlavně životní sílu. Dítě je jednoznačně pais, pouze nevíme, jestli jde o dítě obecně nebo o kluka, ani to, zda jde o mrně nebo dítě dospělé. Obecná představa výkladové tradice míní malého kluka, protože zde vidí odezvu homérského podobenství o vztahu lidských snah a božských dějů: Jako když si dítě na písku staví hrad, ale kolemjdoucí bůh mu cestou úplně jinam do něho mimoděk šlápne a děcko začne řvát. Tak se prý my lidé stavíme k osudu. Jenže Hérakleitos tady nepíše o žádném neštěstí, navozuje spíše přívětivé naladění a soustředění na hru. Nutno také vědět, že Řekové své děti sice velice hýčkali, ale neměli romantickou představu nějaké dětské nevinnosti. Výchova (včetně vzdělání, paideia) dětí byla krajně důležitá a její součástí byly i hry, ale zrovna tak je slovo pais i označením sluhy, někdy i otroka, něco jako pacholek.
To dítě si hraje, takže nezlobí. Naopak tvoří, samozřejmě ne ve smyslu stvoření, ale pořádání. Tvoří různá uspořádání nějakých hracích kostek, posunuje nějakými hracími kůstkami nebo kamínky. Hra je zde označena jako „posunovací“. Jde taky o slovní hříčku: dítě si hraje (paizón) tak, že čímsi posunuje (pesseuón), v originále je to dokonce aliterace, vzácný poetický výrazový prostředek. V egejském prostoru jsou tradiční deskové hry, založené na kombinaci náhody a inteligentní herní strategie. Náhodná stránka se realizuje házením kostek; přirozených kůstek, většinou ovčích (ty sloužily taky k věštění), i vyrobených hracích kostek velice podobných těm našim. Herní strategie se uplatňuje na desce s posuvnými kameny, něco jako dáma, ale možnosti jsou dané tím, co padlo v kostkách, a samozřejmě stavem hry vlivem štěstí a strategie protihráče. Jinými prostředky to emuluje naše inteligentnější karetní hry. V jednoduchých verzích jde spíš o to, co padne. Ve složitějších je v pravidlech hry pečlivě vyvážena role náhody a inteligentního záměru. Leckde se najde dávné pesseuterion, tedy deska pro takové hry. Názvy jsou různé. Na Krétě minojské doby prý zatrikion, jenže to je až moderní označení nálezu. V novodobém Řecku nejčastěji tavli. U nás vrhcáby.
Křesťan Kléméns z Alexandrie koncem 2. století n. l. napsal: „Hrakleitos říká, že tuto jakousi hru hraje sám Zeus.“ Zeus jako hravý malý kluk, to je dost na pováženu. Analogii to ovšem má, například na řecké Krétě. Tam si Zeus hrál už jako mimino. Když ho Rhea tajně porodila v jeskyni a Kuréti svým divokým tancem maskovali jeho křik, tak v jedné verzi mu taky přinesli hračky, aby se zabavil a byl zticha. V Hérakleitově verzi je už kluk trochu povyrostlý a baví se hrou, pořádá kosmos. Z jedné strany vato je hra jenom hra, nic moc vážného; zevnitř je ale hra naprosto vážná, jako o život, někdy i opravdu o život. Právě tato podvojnost hry ji činí zábavnou. Taková je podle Hérakleita povaha kosmu. Ony celkem ustálené cykly přírodních i lidských dějů jsou něco jako navyklé postupy v božské hře, málem pravidla, ale zábavnost hry je garantovaná možností překvapivých zvratů. Kdo nebere hru života a světa vážně, ten nevstoupí do hry, ale kdo zapomene, že jde o hru, skončí vážně.
Všechno souvisí se vším, ale jak?
Další obtížný Hérakleitův fragment (B 41) říká:
„To jedno moudré: vědět, že důmysl †...† řídí všechno skrze vše.“
Už uvození věty je docela dvojsmyslné. Můžeme je chápat tak, že jakési „to jedno moudré“ působí to, o čemu je dál řeč, včetně toho, že o tom můžeme vědět. Spíše je snad máme chápat tak, že tím jedním (nejdůležitějším) moudrem je, že máme vědět, jak probíhá řízení kosmu, totiž že všechno se důmyslně řídí skrze vše. Důmysl nebo důvtip (gnómé) to musí být značný, přímo božský, neboť uřídit všechno, a navíc takto, skrze vše, je málem šílené. Naštěstí už víme, že je to hra: božská hra na svět a naše hra o život. (Značka †...† znamená, že tam je kousek textu pomršený k nečitelnosti, ale doktorské pindy o tom teď vynechám.) Jedno u Hérakleita nebývá něčím nad světem, ale způsobem pohledu na mnohost věcí v kosmu, jaksi napříč, říká tomu provázání (harmonia). Jedině tak je možné ono řízení, doslova „kormidlování“, jako když dobrý kormidelník využívá proudů a větru a vyhýbá se úskalím. Nejde o nadřazené postavení Platónova „vozataje“ (intelektu) nad nižšími složkami duše, ale o co možná bezpečné využití mnohdy nebezpečných krásných sil, jaksi zevnitř, neboť i kormidelník je součástí oné hry o život, byť součástí zvláště důležitou.
Takže všechno souvisí se vším! Tato věta se od věty „nic nesouvisí s ničím“ liší mnohem větším (nebo prostě jiným) emočním nábojem, leč informační hodnotu má bohužel stejnou, nulovou. My potřebujeme vědět, co z toho nejčastěji nebo v daném případě souvisí s čím, a prostřednictvím čeho. Takové lokální odlaďování souvislostí ovšem vyžaduje důvtip, nemáme-li ty vztahy brutálním zjednodušením pochroumat.
Tendence k vyrovnávání nedostatků a k nahrazování
Když něco chybí, je po tom poptávka, která se většinou časem nějak pokryje. Tak to prý chodí i v kosmu. Viz B 126b:
„Vždy roste jedno tak, jiné [jindy?] jinak, vzhledem k tomu, čeho je [má?] zrovna nedostatek.“
Dalo by se to pochopit i v tom smyslu, že prázdné niky (ekologické i sociální) provokují k obsazení, někdy i novými druhy. Epicharmos, který zlomek díky citaci zachoval, to však komentuje víc při zemi, jako generační náhradu po starcích a zemřelých: „Jestliže tedy nic neustává, když se podoba rozplývá a mění, rodí se jindy jiné bytosti pro nepřetržitou náhradu.“ Hra běží dál. Vůči zrodu novinek je takový pohled přinejmenším otevřený.
Osudová řeč
Hérakleitos užíval různé výrazy pro osud (moira) nebo úděl (moros). Vždy jde o souvislosti se životem a smrtí. O kosmickém významu osudu se bohužel zachoval jenom zlomek B 137, kde si nejsme jistí, zda nejde jen o stoický referát. Hérakleitos prý osud nazýval řeč (logos), která prostupuje veškerenstvem. Je prý jakoby semenem veškerenstva a mírou uspořádaného cyklu. Všechno se děje podle osudu, který je zároveň nutností. Napsal například toto:
„Vždyť [všechno] je [osudem] veskrze přidělené.“
(To „přidělené“ je zde řecky heimarmena, od čehož je odvozeno stoické a pak obecně tradiční novější řecké slovo pro osud, heimarmené.) Mohl mít centrální Hérakleitův výraz logos (řeč) opravdu význam osudu, osudové řeči? Nebo je to jen stoická interpretace, podobně jako „světový rozum“? Nejspíš mohl, rozhodně spíš než ten světový rozum. V některých kontextech to mohla být božská osudová řeč, strukturující a rytmizující běh světa. Zvláště antickým křesťanům se Hérakleitos tuze líbil, protože u něho viděli analogii k slovu božímu; samozřejmě v jiných kontextech, takže často chybně.
Ostatně, představením logu prý Hérakleitův spis začínal (začátek zlomku B 1):
„Vůči řeči, která zavazuje – vždy – nechápající jsou lidé, jak předtím než ji slyšeli, tak poté, co uslyší prvně. Ačkoliv se všechno děje podle této řeči, podobají se nezkušeným…“
Kongeniálním pokračovatelem Hérakleitových myšlenek byl Nietzsche, zvláště ve svém Zarathustrovi:
„‘Znenadání‘, toť nejstarší šlechtictví světa, které jsem vrátil věcem, osvobodiv je z rabství pod vládou účelu. (…) Něco málo rozumu, semínko moudrosti, rozhozené od hvězdy k hvězdě, – ano, tento kvas je přimíchán ke všem věcem: ve jménu bláznovství je všem věcem přimíchána moudrost! (…) Tuto blaženou jistotu jsem však nalezl na všech věcech: je jim milejší, když nohama náhody – tančí. Ó nebe nade mnou, ty čisté, vysoké! Hle, to je mi tvá čistota, že není věčného pavouka rozumu ani pavučin rozumu: – že tys mi taneční síní pro božské náhody, žes mi stolem bohů pro božské kostky, pro božské hráče!“
Literatura
Z. Kratochvíl: Délský Potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann a synové 2006.
Charles Kahn: The Art and Thought of Heraclitus. Cambridge Univerity Press 1979, 20019.
V. Hladký, Z. Kratochvíl: „Deontos: Reconstruction and Reading of Heraclitus’ B1 and B2.“ Ancient Philosophy 37 (2017). Pittsburgh: Mathesis Publications.
V. Hladký, R. Kočandrle, Z. Kratochvíl: Evoluce před Darwinem: Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2013.
Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra, přel. Otokar Fischer. Praha: Mánes 1914.
http://www.fysis.cz/presokratici/Herakleitos.htm.
Kybernetická analýza Hérakleitova textu. Včetně programu a dat kolymbetes.zip k prohlížení zlomků podle klíčových slov, ke stažení (Pavel Šácha).
Diskuze:
