Veřejnost na informace ohledně BSE už poněkud otupěla. Je to logické, protože  ze sdělovacích prostředků se  s jistou pravidelností dozvídáme o dalších a dalších pozitivních krávách a to i přesto, že se s nově objevenými případy likvidují i stovky jejich vrstevnic. Léčení, ať  už zvířat, tak lidí, je zatím v nedohlednu, a tak i kdybychom se vzrušovali sebevíc, stejně s tím nic nenaděláme. A tak se ani nelze divit, když vedle stovek utrácených krav nás jedna, dvě kozy s BSE nijak nevzruší.  Sdělovacím prostředkům tato  informace  unikla, a nebo jí presentovaly jen jako zajímavost bez dalšího vysvětlení.

Francouzská koza
Proč vlastně jsou z jedné kozy, nota bene z roku 2002, odborníci, jak by asi komentoval pan Horníček slovy: "tak  stife“ ?  Je to proto, že nás připravila o falešnou naději, kterou jsme se mohli ukájet -  že  BSE zase až tak infekční není a že dokonce možná o žádnou infekci  ani nejde, protože to všechno vzniká mutací. Falešné naděje jsou fuč, protože  u kozy od řeky Loire, vysvětlit přítomnost hovězích prionů v jejím těle tím, že vznikly mutací kozích prionů, prostě nejde.

Koza zpoza Lamanšského průlivu
Ještě do včerejška jsme se mohli utěšovat, že  jedno zvíře by nemuselo nic znamenat, a že by mohlo jít v případě francouzského zvířete o artefakt nebo o  omyl. První pozitivní test na BSE u kozy ze „staré dobré Anglie“ nám sebral i zbytek nadějí. Oznámení dalšího možného případu šílené kozy je o to závažnější, že se ve Velké Británii testovalo koz prakticky minimum. Větší zájem zabývat se tímto živočišným druhem vznikl až po objevení BSE u francouzské kozy. Soudilo se totiž, že tato zvířata mohou mít jen klusavku, která se na člověka nepřenáší. Nyní se testují kozy  nad 18 měsíců věku, přičemž mladší zvířata se testují také, ale jen pokud se jedná o úhyn a nebo pokud koza jeví známky problémů s  pohybem.

Zvětšit obrázek

Africké kozy chorobou BSE, při které dochází ke ztrátě koordinace pohybů, evidentně netrpí, jinak by tak šílených kousků nebyly schopny.

Odhalit BSE u koz je  podstatně obtížnější než když testujeme BSE u skotu. Není to z důvodu, že by samotný test byl nějak komplikovanější, ale složitost vyplývá z toho, že u koz a u ovcí je nutno odlišit prionovou chorobu BSE od prionové choroby skrapie. Obě se vyznačují infekčními priony, ale v případě skrapie (klusavky) se má zato, že z důvodu nepřenosnosti na člověka se prakticky o nic moc nejedná. Priony bovinní a priony skrapie jsou poněkud odlišné a tak se  v testech i mírně odlišně chovají. Odhalit, zda se jedná o priony člověku neškodné a nebo ty nepřátelské, umožňuje současné provádění trojice testů - western blot,   ELISA a imunohistochemický test (IHC). 
Právě k tomu došlo, jeden ze jmenovaných testů na britské koze o které je zde řeč, potvrdil, že se jedná o člověku nepřátelský prion - tedy  kravskou chorobu BSE. Vzniknul tu ale jeden problém, vědci nemohou u tohoto vzorku test zopakovat, ani provést další dva testy. Je tomu tak  proto, že koza už nežije a jediný, malý vzorek mozkové tkáně, který byl k dispozici, padnul  všechen na ten první test. Vědci ale vymysleli, že z odpadu, který po provedeném testu zbyl(ze zbytků ve zkumavkách ve kterých jsou i reagencie) izolují tyto již jednou použité priony znovu a poté je vstříknou do mozků pokusných myší. Pokud se u myší vyvinou bovinní priony (BSE), bude to druhé potvrzení výsledku prvního testu a vědci budou moci prohlásit, tentokrát se stoprocentní jistotou, že „koza jejího veličenstva“, stejně jako „koza galského kohouta“, obě trpěly šíleností krav.