Je velká otázka, zda u Hérakleita vůbec můžeme o nějaké politické filosofii mluvit, proto jsem ji dal do uvozovek. V době, kdy psal svoji knihu, tedy na samém konci řecké archaické doby (kolem roku 500 nebo spíš krátce po něm), slovo filosofie ještě neexistovalo, a školní rozdělení filosofie zavedl až Aristotelés a stoici. Když se však v klasické době filosofie ustavila, bylo do ní Hérakleitovo dílo inkorporováno. Zachovala se z něj přibližně stovka citátů a desítky referátů (na 500 místech antických textů), což z něj činí jeden z nejlépe zachovaných spisů předsokratiků (výrazně lépe je zachován jen Empedoklés). Politiky se týká jen několik fragmentů. Nevíme, nakolik je to až umanutost naší doby, že chce i u Hérakleita mermomocí hledat taky politickou filosofii, když už tam není stopy po genderové nebo po filosofii managementu, přestože politická témata musela být pro Hérakleita z osobních důvodů akutní. Většina těch fragmentů má povahu cynických poznámek, ale jeho vidění politiky se z nich snad dá trochu pochopit. (Hérakleitem se zabývám dlouho. Občas se tím někoho dotknu, jindy mě docela poleká, kdo všechno a z jakých pozic na něho nebo na mé výklady odkazuje. Ještě štěstí, že díla Darwina a Nietzcheho mám rád jenom jako laik.)
V kolektivu neoblíben
Nejjednodušší přibližnou mírou všeobecné neoblíbenosti jednotlivých předsokratiků mohou být způsoby smrti, které jim připisují doxografové (sběrači nauk a drbů) pozdější antiky. Hérakleitos suverénně vede jako co do počtu verzí, tak bizarností připisovaných způsobů smrti. Prý shnil v hnoji, v němž se marně pokoušel vyléčit vodnatelnost; nebo ho roztrhali psi, kteří jej v hnoji nepoznali; zemřel zahrabaný do písku; možná ho taky sežraly vši. To jsou samozřejmě nesmysly, vzniklé jako škodolibé narážky na různá místa Hérakleitova spisu, pojednávající o úplně jiných věcech. Dají se snadno dohledat.
Už v římské době byl Hérakleitos ozdoben atributy Temný a Plačtivý. Prý byl misantrop, stranil se lidí a mluvil o nich špatně. Aristotelův žák Theofrastos tvrdil, že Hérakleitos psal v záchvatech melancholie. V pozdějších dobách by se to dalo přeložit jako trudnomyslnost, ale v té době to jednoznačně znamená šílenství. Aristotelés se velice rozčiloval nad jeho větným stylem i nad tím, že souřadně vyslovuje opozita. Ač jindy předsokratiky znevažuje celkem akademickým způsobem (jako zasloužilý profesor práci studenta, z níž přečetl jen začátek), tak vůči Hérakleitovi mu výjimečně povolily nervy (Metafyzika 1062a30): Jednoduše není žádný důkaz proti takovým věcem, nýbrž proti tomu, kdo je tvrdí. Kdyby se někdo na ten obrat raději zeptal samotného Hérakleita, přinutil by jej k souhlasu, že protikladné výpovědi o těchže věcech nikdy nemohou být pravdivé. Kde není možná logická argumentace, tam už zbývá jen přinucení, pokud si chceme uchovat monopol na pravdu.
Hérakleitovi se posmrtně povedlo pohněvat si jak prostý lid, tak scholastiky. Můžeme tušit, že populismus není jeho parketa, a školometnost také ne. Přesto ho jednou i Aristotelés vzal na milost (O částech živočichů 645a16), totiž jako přírodní úkaz: Vždyť ve všech přírodních bytostech spočívá cosi úžasného. Jako se také vypráví o cizincích, kteří se přišli setkat s Hérakleitem: Když prý k němu přišli a viděli, že se vyhřívá u pece, zůstali stát ve vchodu. On je však vyzval, aby odvážně přistoupili, neboť i na tomto místě jsou bohové. Tak máme ke zkoumání každého živočicha přistupovat beze strachu, neboť v každém je něco přirozeného a krásného.“
Nepřítel otevřené společnosti?
Na pováženou ovšem je, že v polovině 20. století kritizoval Hérakleita klasik novodobé filosofie vědy, Karl Popper, a to právě ve věci politického impaktu. V knize Nepřátelé otevřené společnosti Hérakleita nejen řadí mezi tyto nepřátele, ale vidí v něm přímo zdroj ideologií totalitních režimů. Popper sice nebyl znalec nejranější filosofie, ale každopádně velice racionální člověk a přesvědčený demokrat. Velice moudře viděl zdroj novodobých totalitních ideologií (zvl. nacismu a komunismu) v Hegelově filosofii. Ta měla původně sloužit restauraci pruského státu: pěstovat úctu ke státu, k národu a k ideově pochopeným dějinám. Tak měl v ideově koncipovaném státě působit „absolutní duch“, málem se v něm vtělit. Popper se na rozdíl od hegeliánů velice rozumně obejde bez nějakého postulovaného smyslu dějin. (Naštěstí teď vykládám samotného Poppera, takže můžu riskovat hněv kvanta filosofů; v kolektivu školních filosofů je totiž Hegel až na výjimky velice oblíben, zdaleka ne pouze u sympatizantů Pruska, nacismu a komunismu.)
Zajímavým Popperovým postřehem je i Hegelovo zprostředkování mezi Platónem a novodobými totalitarismy. Cílem těchto úvah samozřejmě není prohlásit Hegela nebo dokonce Platóna za zločince nebo pitomce, ale jak k tomu přijde dávný Hérakleitos? Popper si všímá, že Platón navazuje na Hérakleita mnohem víc, než sám deklaruje a než bývá běžně reflektováno. V tom má určitě pravdu, Platón si s mnoha motivy Hérakleitova spisu hrál často a rád. Podle Poppera „Platón cítil, podobně jako Hérakleitos, že v dějinách působí kosmické síly.“ Ano! Podle Hérakleita člověk nebývá zrovna pánem svého osudu, a už vůbec ne pánem světa, spíše jeho dost nicotnou součástí. Platón je také autorem slavného shrnutí Hérakleitovy nauky slovy „vše proudí“ (panta rhei, často se překládá méně přesně jako „vše plyne“). Popper to proudění chápe jako uplývání všeho časného, jako úpadek a únik před racionálním poznáním. Jenže Platón se na rozdíl od Hérakleita před prouděním utekl k odtělesněným a věčným idejím. Adekvátnější je Popperův popis Platónovy představy o úpadku forem vlády. Platón opravdu neměl rád demokracii, podle Poppera v ní viděl předstupeň tyranidy. Za mnohem povážlivější vak považuji Hegelův výklad Hérakleita, který u dalších hegeliánů přerůstá do docela drsných dezinterpretací.
Odbočka o antické politické terminologii
Co je monarchie nebo demokracie, to zhruba tušíme. Samozřejmě mají v různých dobách a v různých zemích rozličné podoby, ale rozpoznatelné pro našince jsou. Někoho překvapí, že v antické demokracii se do zastupitelských sborů místy losovalo, a že hlasování probíhalo až uvnitř těch orgánů. Důvodem byla třeba představa, že volby by dlouho předem paralyzovaly chod státu, že by uchazeči leccos slibovali, co by v horším případě občas plnili, že by podíl zlodějů a podvodníků ve volených orgánech byl větší než v populaci. Nějakou představu máme i o oligarchii, obávané vládě skupiny, která se povýšila nad ústavu a zákony obce. Často ale nemáme náležitou představu o tyranii, protože tímto slovem označujeme v nové době něco trochu jiného. Přitom jde o hlavní terč Hérakleitovy kritiky. Antický tyran je většinou bohatý populista, kterého lid provolá vládcem, a to za příslib hospodářského růstu. Dokud růst trvá, remcají proti němu jenom někteří básníci, filosofové a podobná individua. Raději ocituji Slovník antické kultury (Praha 1974): Tyrannis, samovláda tyranna, dosl. pána, který byl podpořen lidem; mluvčím lidu byla peněžní aristokracie, která se skrze tyranna dostala k moci na úkor staré rodové aristokracie…
(Před dalším výkladem ubezpečuji čtenáře, že po vzoru údajného Churchillova výroku považuji demokracii za velice špatný režim plný afér, přesto neporovnatelně méně hrozný než kterýkoli jiný.)
Monarchista anarchista v azylu
V průběhu archaické doby důvěra iónských přírodovědců a filosofů ve veřejné dění postupně klesá, od státotvorných rad připisovaných Thalétovi a Anaximandrovi, po Hérakleitovu závěrečnou totální skepsi. Pryč jsou už časy začátku 6. století před n. l., kdy moudrý aristokrat Solón zaváděl v Athénách demokracii. I jemu se však podařilo získat souhlas lidu, až když předstíral šílenství, aby mohl problémy popsat pravdivě. V Iónii navíc za leccos může perská nadvláda. Peršanům bylo dost jedno, jakou formální podobu má ta která místní městská vláda, z ekonomických důvodů a pro hladkost vztahů však rádi viděli tyrany.
Hérakleitos byl vysoký aristokrat, snad dokonce potomek královského rodu. Prý se své hodnosti zřekl a odešel do azylu Artemidina chrámu. Svým založením nevítal konzumní společnost, nesdílel ambice finančníků a lidu. K tomu opovrhoval konvencemi, dokonce včetně pohřebních (B 96): Mrtvoly se mají vyhazovat rychleji než hnůj! A kariérní úsilí považoval za jakýsi drobný spánkový děj, jako pocukávání očních víček nebo prstů, mimoděk provázející tento životní sen.
Probuzení z uzavřenosti vlastního snu
Spícímu se zdá o životě, někdy se strašně bojí, jindy těší. Po probuzení je to všechno pryč. Sen skončil, zčásti je zapomenut, hlavně jsou zapomenuty drobné pohyby víček a prstů, které jej provázely. Probuzenému se otevírá společný svět (kosmos), sdílený smrtelníky i bohy, upřednostňuje jej před tím, co je pouze jeho, vlastní (idios), ať už názory nebo vlastnictví. Skutečně probuzený se na rozdíl od „mnohých lidí“ podobně oklepe i ze svých zdánlivě bdělých životních strachů a snů o úspěchu. To je jeden z předobrazů vědomí, ale zdaleka ne onoho sebevědomého vědomí, které známe z novověké filosofie. Jde spíše o rozvahu (fronésis). Metafora probuzení má u Hérakleita roli dost podobnou té, kvůli níž byl princ Siddhártha označen čestným titulem Buddha, Probuzený. Slovo pro mysl (noos, klasicky pak nús) zatím zůstává ve svém běžném a nijak netechnizovaném významu. Asi jako když o člověku přebíhajícím dálnici řekneme, že nemá rozum, ale nemyslíme to nijak ontologicky.
Hegel v tom ovšem viděl vědomí v silném smyslu slova, přímo uvědomění dějinné role. A Marxovi následovníci vyvodili, že po vyvlastnění (expropriaci) lidé dojdou politického uvědomění. Ke vstupu do společného kosmu prý poslouží kolektivizace. V případě fašistů zase pevný „svazek“. Hérakleitos je v tom stejně nevinně jako Darwin vůči hrůzám „rasové biologie“.
Jeden a mnozí
Jednou ze zvláštností Hérakleitova literární stylu je pejorativní význam plurálu. Nejznámější analogií mimo Řecko je text Tao-te-tingu, kde „lidé jsou samá osvěta, jen já jsem jako ve tmách“ a po úpadku příčetnosti a vztahu k cestě (Tao) nastoupí „deset tisíc zákonů“. V textu Hérakleita je nejčastějším pejorativem slovní spojení „mnozí lidé“. Vždy mi připomene trapnou otázku „máš rád lidi?“ a upřímnou odpověď: „Jak kterého.“
Hérakleitos má na mysli většinu, a to ve smyslu davu, nikoli pospolitosti jednotlivců. K „mnohým idem“ patří veřejné mínění a stádní chování. Kult veřejného mínění smete rozumné otázky i odpovědi jako menšinové, dokonce individuální, a stádo zadupe, co mu stojí v cestě. Hérakleitos se také rád stylizuje do starších časů. V tomto případě odkazuje na jednoho ze sedmi mudrců, který žil asi dvě generace před ním. Je jím Biás z nedaleké Priény, slavný svými spravedlivými rozsudky. Chválí ho (B 39) za výrok Většina je špatná. Nejspíš jde pouze o smutné konstatovaní, co že převládá v míněních a náladách davu. Síla výroku, „názoru“, se nepoměřuje počtem stoupenců. Hérakleitos ho také parafrázuje (B 49) slovy Jeden je pro mě za tisíce, když je nejlepší. Tato věta by se dala pochopit monarchisticky. Výklady Popperova pochopení v ní spatřují význam, že jeden člověk, je-li vynikající, má cenu více než deseti tisíc lidí. To už je trochu tendenční „oceňování“. Spíše bych si z těchto výroků vzal varovné poučení, že nejopatrnější a nejvíc sebekritický mám být tehdy, když názory podobné mým zastává hodně lidí.
Většina je každopádně navyklá na své způsoby, a pokud se zvrhne v dav, chová se agresivně, nejčastěji xenofobně, útočí na ty, kdo k ní nepatří. Je otázka, zda do tohoto kontextu patří Hérakleitův fragment (B 97) Psi štěkají na toho, koho nepoznávají. V hlavním plánu asi jde spíše o paradox rozpoznávání díky nepoznání. Podle Plútrchovy rukopisné verze by to však mohlo být o davové většině: Psi totiž také štěkají na toho, koho nepoznávají. Psi bývají xenofobní, zvlášť když je k tomu lidé vychovali.
Distance od konzumní společnosti
Hérakleitos krom jiného napsal (B 101): Není lepší, když se lidem stává, cokoliv chtějí. Ono to platí velice obecně, jako v těch pohádkách o splněných přáních. Možná v tomto případě ani nešlo o politiku, nebo ne hlavně. Jednoznačnější je zlomek B 125a: Ať vás neopustí bohatství, Efesané, aby dosvědčovalo, že jste ničemníci. Sice bychom jej mohli přeložit i slovy Ať vás neopustí Plútos, Efesané, aby dosvědčoval, že jste ničemníci, ale mínění o plutokracii je jasné. Přání věčného bohatství je Hérakleitova specifická zlomyslnost vůči vyznavačům nově nastupujícího náboženství konzumu a obdivovatelům bohatství i boháčů.
Sarkasticky propojuje Hérakleitos hodnocení efeských politiků s Biantovým míněním o davové většině (B 104): Jaká je jejich mysl či rozvaha? Důvěřují zpěvákům démů a jako učitele užívají zástup; nevědí, že většina je špatná, menšina dobrá.
První věta zlomku je zjevně řečnická otázka s názvukem negativní až neslušné odpovědi. Proč ztrácí mysl (noos, nús) i rozvahu (frén, taky dech i bránice, rozhraničující oblasti dechu a trávení)? Protože se obracejí k davu a jeho oblíbencům. Ti „zpěváci démů“ nebudou nějací lidoví zpěváci nebo písničkáři, ale buď úspěšní pochlebující řečníci, kteří zástup pěkně povodí, nebo hésiodovské mýty.
Zápas a jednota diferencí
Fragment B 53 pěkně ukazuje začlenění problematiky, kterou chápeme jako politickou, do celkové vize vztahu smrtelníků a nesmrtelných: Zápas je všech otec, všech král: Jedny předvádí jako bohy, jiné jako lidi; jedny činí otroky, jiné svobodnými.
Kdo bude svobodný a kdo otrok, o tom někdy rozhodují sociální zápasy, jindy válka. To vše může být pochopeno jako chod osudové moci, která zakládá dokonce i stratifikaci mezi bohy a lidmi. Společná je jim ovšem ambivalentní role poct (B 132): Pocty si podrobují bohy i lidi.
Když někomu vzdáme poctu, tak jej vyvýšíme nad sebe, ale zároveň si ho trochu zavážeme. Je to typ relace, která by mohla dobře ilustrovat oprávněně slavnou Hegelovu „dialektiku pána a raba“, lépe než jím zmiňovaný zlomek B 84, který je Plótínovou montáží dvou Hérakleitových výroků, navíc asi o něčem jiném: Proměňujíc se odpočívá. Je namáhavé pro totéž se lopotit a začínat. (Hegel ovšem čte ve verzi: Usilovat o něco a zároveň tím být ovládán, je dřina. Nebo dokonce: Je únavné se pro tytéž [věci, pány?] lopotit a být jimi ovládán.)
Jednoznačně, i když překvapivě, zní slavný fragment B 80: Je třeba vědět, že zápas je společný a právo je sporem…
Tím společným, co činí běh kosmu jednotným, je zápas. Zcela podobně tomu, jako se právo děje prostřednictvím soudního sporu. Cesta řádu kosmu není podle Hérakleita předem vyšlapaná, ale děje se skrze bezpočet událostí. Jednota mnohosti je hlediskem napříč mnohostí, nikoli nadhledem, natož z nějakého hlediska věčnosti. Už v článku Hérakleitos, diference a spojitosti jsem se přimlouval za to, abychom raději než o protikladech mluvili o diferencích; je to přesnější a působí to méně nedorozumění. Tam jsem to ilustroval příkladem spojitosti některých diferencí, třeba teplotní. Snadněji se tak vyhneme neadekvátnímu Hegelovu výkladu, jako kdyby se „jednota protikladů“ vždy manifestovala jeho triadickou vizí „teze, antiteze a synteze“. Někdy ano, ale často ne. Plynulá povaha škály řady diferencí (jak velice vtipně ukazuje Platón v dialogu Filébos) lépe odpovídá velké části fyzikálních i společenských dějů. Například plynulá škála podle majetku nemusí vést k sortování občanů do „tříd“, dokud ji někdo neklastruje podle svých kazatelských potřeb. Pak už je cesta zpátky k plynulému a mnohoznačnějšímu pochopení krajně obtížná.
Odpočívající Hérakleitos
Zbývá otázka, proč Hérakleitos zápas o podobu Efeské obce vzdal. Nejspíš už bylo moc pozdě, pro obec i pro něho. Legenda, kterou zapsal Diogenés Laertios (A 1,2-3) říká: Když pak ho žádali, aby jim dal zákony, odmítl to, protože obec již byla opanována špatnou ústavou. Uchýlil se do svatyně Artemidiny a hrál s dětmi kostky; když ho pak Efesané obstoupili, vzkřikl na ně: Co se divíte, ničemové? Což není lepší dělat toto, než s vámi spravovat obec?
Tomu odpovídá i sarkastické znění rady ve zlomku B 121: Všichni dospělí Efesané si zaslouží, aby byli usmrceni a zanechali obec nedospělým, neboť vyhnali Hermodóra... Těžko si představit, že by to byla vážně míněná politická rada. Spíš to připomíná hipísácké úsloví „nevěř nikomu, komu je přes třicet“, jen ještě přitvrzené.
Hérakleitos asi neodešel jen tak na odpočinek. Přenesl svůj zápas na úroveň kosmu a osudu, i když vůči efeské obci už žil jen jako „odpočívající“ (B 20, B 67a). A když stoikové hledali, co je podle koho smyslem života, připsali (A 21) Hérakleitovi „zalíbení“ (euarestésis, příjemnost).
Literatura
Zdeněk Kratochvíl: Délský Potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann a synové 2006.
Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995 – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.
Překlady i originály všech fragmentů, testimonií a nápodob Hérakleita na mém starém webu.
Diskuze:
