Křesťanské nauky obsažené v textech Nového zákona teď budu vykládat způsobem, jakým jsme zvyklí popisovat tzv. „mrtvá“ náboženství, jako kdyby nešlo o nic osobně chytlavého, a už vůbec ne aktuálního. Sice víme, že žádné náboženství není tak úplně „mrtvé“ (viz Řecké náboženství), protože žije přinejmenším ve svých metamorfátech, ale trocha akademického odstupu snad nezaškodí.
Řada parametrů křesťanství je určena už návazností na dobové formy judaismu: Křesťané převzali hebrejské pojetí božství, koncept posvátných knih, stvoření, představu náboženské exkluzivity. Leccos z toho je ovšem modifikováno, neboť jde o hnutí reformní: Novozákonní texty v nějaké míře odrážejí patrně už Ježíšovu snahu o rozvolnění eupraktických rysů náboženství, tedy předpisů určujících každodenní život. K novinkám starokřesťanských textů patří koncept „milosti“ (přízně boží, charis), důraz na konkrétní společenství, a především specifický koncept víry (pistis) i téměř kult novosti. Další vlastnosti křesťanství jsou formovány také jeho vstupem do řeckého kulturního světa.
Posvátné spisy
Část náboženství má posvátné spisy. Že to není samozřejmostí ani ve vysoce gramotných (až grafomanských) kulturách vidíme z toho, že řecké náboženství nic takového nemá. Ta náboženství, která posvátné spisy mají, se mezi sebou liší nejen jejich obsahem, ale také tím, jak striktně jsou vymezeny vůči ostatní literatuře, jak striktně je chápaná jejich posvátnost. Z tohoto hlediska patří judaismus k extrémům: Sakrální kánon je pochopen jako boží slovo, ne pouze jako dílo lidského autora, jako kdyby autorem byl přímo Bůh. Navíc je posvátný přímo text, ne pouze jeho význam. Posvátná jsou přímo jednotlivá písmena textu, v krajním případě konkrétní řetězec znaků. Podobně tvrdé pojetí posvátnosti tetu je vlastní např. Koránu.
Křesťanské posvátné spisy toto velice ostré pojetí kanonicity textu do jisté míry oslabují. Představují svérázný kompromis mezi hebrejským pojetím a řeckým konceptem básnické nebo prorocké inspirace. Lidský autor spisu byl inspirován od Boha. Proto ve většině proudů křesťanství nebylo a není urážkou mluvit o historických okolnostech vzniku Nového zákona. Navíc je nositelem posvátnosti význam, nikoli písmena. Je to dobře vidět na způsobu, jakým pak křesťanští autoři citují zpaměti, často s drobným přehozením slovosledu nebo podobnou obsahově nevýznamnou úpravou, což by při striktním pojetí kanonicity stringu znaků nepřipadalo v úvahu. Novozákonní texty nepracují ani s pojetím posvátného jazyka, jsou tedy otevřenější překladům. Překlad není plnohodnotným pouze v takovém smyslu slova, jaký známe z odborné nebo krásné literatury.
Kromě vlastních textů Nového zákona křesťané převzali také hebrejský kánon (Tenak, Tanach), dokonce včetně dobové legendy o Mojžíšově autorství jeho významné části, ale většinou pracují s jeho řeckým překladem (Septuaginta) a s měkčím pojetím posvátnosti textu.
Exkluzivita
Každé náboženství se samozřejmě považuje za to nejlepší. Některá jsou určená pouze pro „našince“, takže jen velmi neochotně přijímají do svých řad cizince, který k nim chce přestoupit, třeba v souvislosti se sňatkem. Teď však jde o exkluzivitu v ještě jiném významu, totiž o neochotu až nemožnost sdílet určité náboženství spolu s jiným náboženstvím. Tedy podobně, jako když některé státy nedovolují svým občanům druhé státní občanství. Nebo jako výlučnost členství v politické straně. Pro Židy nepřipadá v úvahu, že by současně ctili i jiné bohy, a pro křesťany a muslimy je tomu stejně. (Alespoň teoreticky a veřejně, v jednotlivých případech může být praxe trochu jiná, ale okolím je to považováno za špatnost až zradu.)
Misie
Obecně vzato jsou misie zvláštností menšiny náboženství, byť vnitřně různorodé, např. islámu, některých proudů buddhismu i některých (spíše asi pozdějších) indických kultů, třeba Krišnova (většině indických náboženství je něco takového cizí). „Původní“ i novodobý judaismus misie skoro nemá, je přece pro Židy, je to etnicky definované náboženství. V helénistické době, přibližně od 3. století před n. l., se však i v rámci judaismu objevila myšlenka, že Židem se lze také stát, přistoupit ke smlouvě s Bohem. Judaistická misie byla v rámci Středomoří překvapivě úspěšná, z řady pohanů různého etnického původu se stali „proselyté“, tedy ti, „kteří se přidali“. Křesťanská zvěst se už v 1. století šířila prakticky stejnými kanály jako tato židovská misie, což přispělo k tomu, že Židé se své vlastní misie postupně vzdali. Nejvášnivějším křesťanským misionářem 1. století byl Pavel z Tarsu, ale koncept misie („apoštolátu“) je jasně zakotven v celém Novém zákoně. Křesťanství tedy patří mezi menšinu misijních náboženství, a to docela výrazně, výraznější je z tohoto hlediska snad jen islám. (S misiemi může souviset i náboženská nauka a instituce, ale to zatím nechávám stranou. Je také otázkou, zda mezi misijní kulty zařadit také primárně nenáboženské úsilí pozdějších osvícenců a části ateistů. Přinejmenším v nich působí vliv postkřesťanské tradice, samozřejmosti toho, že šíření určité nauky je kýžené, včetně kritiky starších mýtů.)
Rozvolnění eupraktičnosti
Judaismus je náboženství do značné míry eupraktické, tedy regulující i každodenní život. Obecně známé je Desatero a z jiného soudku třeba zákaz vepřového, košerování potravin, pokrývka hlavy… Přitom nejde o extrém, některá náboženství toho regulují mnohem víc a ještě detailněji. Řecko patří k opačnému extrému, s minimem eupraktičnosti, i když s výjimkou některých menšinových proudů, tzv. „očistných kultů“, třeba pythagorejců. Křesťanství 1. století je v tomto ohledu zvláštní.
V křesťanství jasně dominuje představa evangelií o Ježíšovi jako o tom, který záměrně porušuje řadu náboženských i sociálních tabu. K tomu přistupuje snaha Pavla z Tarzu, aby noví proselyté, tedy křesťané z pohanství, byli „osvobozeni od Zákona“, tedy aby se na ně nevztahovalo např. judaistické potravní tabu. V této terminologii je „osvobození od (mojžíšského) Zákona“ jedním ze znaků „spásy“ skrze Ježíše Krista. Oproti tomu bývá někdy stavěna snaha Petra nebo hebrejštěji orientovaných apoštolů o uchování nějaké části těchto předpisů. Možná je to literární fikce, možná obraz reálného stavu problému v polovině 1. století. Zajímavější je však něco jiného: zdůrazňování Ježíšova téměř volnomyšlenkářství v evangeliích a svérázná teologie Evangelia podle Jana.
Janovskému okruhu se celkem oprávněně připisují vazby na hebrejské sakrální prostředí, ale přesto právě toto evangelium vypracovává vizi konce Zákona přímo ve smyslu diskurzu. Žádný zákon už prostě není zajímavý. Kupodivu si toho spíše než teologové všimli někteří filosofové, snad nejvýrazněji Friedrich Nietzsche. Ostře kritizuje křesťanství ve smyslu instituce vybudované Pavlem z Tarsu na proměněných zákonných principech, ale k Evangeliu podle Jana je mnohem vstřícnější (a také k Ježíšovi samotnému, i když jej nehodlá následovat, zdá se mu „dekadentní“).
Spása
Spása (sótéria) je hodně rozšířeným náboženským konceptem. Základem této náboženské metafory je uzdravení nebo záchrana z krajně obtížné situace. Ten, kdo vyléčí nebo zachrání z potápějící se lodi, je uctěn jako spasitel, zachránce. Celkem nezávisle na tom, zda tak učinil prostřednictvím vědy a techniky, nebo magickou operací, nebo zda je takto uctěn některý z bohů. Spasitel (sótér) je doslovně vzato „zachránce“, málem záchranář. Někdy jde o záležitost individuální, jindy o kolektivní, třeba o posádku lodi nebo o obyvatele obleženého města, které přijde osvobodit spojenecké vojsko. V každém z těchto případů je ovšem ona záchrana („spása“) lokální jak ve smyslu počtu osob a teritoria, tak ve smyslu časovém. Ten uzdravený nebo vylovený stejně jednou umře, osvobozené město se nestane věčně šťastným vládcem všehomíra. Limitované je i uctění lidského zachránce: je opravdu uctěn, div ne s božskými poctami, ale není na věky ctěn jako autorita ve všem, protože to třeba může být nepěkný vejlupek v jiných ohledech. Svět není černobílý a zachránce neradno předem kádrovat, ani poté oslavovat jinak než jako zachránce z určité situace. Křesťanství je co do konceptu spásy zvláštní, protože pracuje i s globálním dosahem této metafory: Spása se může týkat také všeho lidstva, dokonce kosmu, na věky. Hlavním teologem tohoto konceptu „spásy v Kristu Ježíši“ je Pavel z Tarsu.
Víra
Leckterý křesťan a muslim (i postkřesťanský ateista) žije v domnění, že víra je zásadní položkou každého náboženství, přímo konstitutivním znakem. Jako kdyby se různá náboženství lišila hlavně tím, „čemu věří“, málem „v co věří“. Jenže něco takového jako náboženský význam víry se mimo tyto okruhy najde jen v buddhismu a možná v judaismu (přinejmenším část Židů říká, že přílišné zdůrazňování role víry v judaismu je jeho křesťanská interpretace). Například Řek nebo „animista“ by netušili, co otázka po jejich víře znamená. Víra (pistis) je samozřejmě řecké běžné slovo, ale mimo křesťanské prostředí znamená spíše všednodenní důvěru, jako když nepředpokládám, že studenti přišli na přednášku proto, aby mě zbili a okradli. Pro vztah k bohům nebo mýtům má řečtina jiná slova (zbožnost, úcta…). Se slovem víra (pistis) pracovali i někteří filosofové, ale až na nepatrné výjimky v nijak výsostných významech. Třeba pro Platóna je to stav duše, který sice nedává pravé poznání, ale plně dostačuje k všednímu životu, třeba abych trefil domů a najedl se. S náboženstvím to nemá co dělat.
Výsostný náboženský význam víry patří mezi hlavní specifika křesťanství. Je to však složitější, protože v Novém zákoně se slovo pistis (nebo sloveso pisteuein, věřit) užívá několika způsoby. Často jde o „víru v“, „věřit v“. To je široce popularizované. Teologové tomu říkají „předmětné pojetí víry“. Někdy to sice může znamenat jen prostou důvěru, jako v obecné řečtině, ale zásadnější jsou specifické významy, kdy jde o jednoduché naukově znějící náboženské vyznání. Běžný řecký význam zaznívá i ve vazbách s dativem, které překládáme třeba „věřit Bohu“ nebo „věřit Ježíšovi“, a pro pochopení si můžeme vybrat mezi onou prostou důvěrou a jakousi ideovou důvěrou v obsah toho, co praví. Krajním příkladem „nepředmětného pojetí víry“ jsou užití typu „víra Boží“ („mějte víru boží“, tedy jako má Bůh), „víra Ježíšova“.
Charis a agapé
Leckterý příslušník „atlantické civilizace“ a jejího okolí žije v domnění, že ke konstitutivním znakům každého náboženství patří nějaké „nadpřirozeno“. Doslovně vzato je ovšem rozlišení na „přirozené“ (naturalis) a „nadpřirozené“ (supranaturalis) specifikem starolatinského náboženství, které později zdomácnělo taky v latinském křesťanství. Asi by se našlo ještě nějaké další náboženství s podobným konceptem. Nový zákon něco takového nezná z jednoduchého důvodu, totiž že to nejde říct řecky. Už to je dostatečnou výpovědí, jak cizí je toto pojetí řeckému náboženství.
V Novém zákoně však slovo pro přírodu a přirozenost (fysis) nemá tak pozitivní až výsostný význam jako ve starší řečtině. Jde sice o boží stvoření, ale narušené hříchem, obojí je hebrejským dědictvím. Kontextem je představa o zlém činiteli, přinejmenším pokušiteli, ďáblu. To je další zásadní rozdíl oproti Řecku starší doby. Podle evangelií prý o pokušiteli mluvil i Ježíš. Pavel z Tarzu mluví přímo o „pádu“, čímž předjímá vliv okrajových řeckých kultů („očistných“, orfických) a později i novoplatónské filosofie na vývoj křesťanství.
Kontrapozicí přirozenosti však v Novém zákoně není nějaká nadpřirozenost, nýbrž charis. Slovo je to obtížně přeložitelné, tradiční staročeský překlad zní „milost“. Většině lidí je snad srozumitelnější latinský ekvivalent gratia, zaznívající v tom, co je gratis. Další možné významy jsou „půvab, přízeň“. Vždy jde o něco, co lze pouze dostat, odtud i význam „dar“. V křesťanské teologii se z toho stane určení Boha jako dárce milosti.
V listech Pavla z Tarzu i v textech janovského okruhu je vypracován koncept zastoupení nebo zdokonalení přirozenosti milostí a rozdávající láskou (agapé), v janovských textech dokonce přímo ztotožněnou s Bohem. Agapé je také názvem pro křesťanskou bohoslužbu, a současně pobídkou k upravení vztahů uvnitř křesťanského společenství. Slovní přesmyčkou s charis se ovšem častěji říká „charita“. (Podobný důraz na charitativnost je obvyklý i u muslimů. Pohané pozdní antiky za toto jediné křesťany chválí, ale současně se tohoto jejich aspektu trochu bojí, asi jako mafie.)
Slovník Pavlových litů proniknul euroatlantickou civilizaci neméně než slovník římských moralistů a právníků.
Duše
Často si myslíme, že v každém náboženství je řeč o duši. Kupodivu většinou ano. V textech evangelií je to ovšem pro velkou část křesťanů hodně překvapivé, nečekaně podobné většině starých náboženství: Duše je prostě synonymum pro život; duše je také to, co je nutno krmit (i když nejen chlebem) a napájet, a nemá se to přehánět; duše se může radovat nebo rmoutit. U Pavla z Tarsu a v pozdních epištolách lze najít i zásvětnější pojetí duše, na které pak naváže křesťanská teologie.
Tělo a svět
V evangeliích, zvláště v synoptických, je tělo především tím, co je nutno šatit, a to jak z důvodů klimatických, tak sociálních, ale nemá se to s tím přehánět. Středobodem je zvěst o tělesném vzkříšení, které není sváděno na duši. Současně je tělo součástí stvoření, tedy dobrého, leč „hříchem narušeného“, někdy dokonce „padlého“ světa.
Specificky pejorativní význam mívá tělo v Evangeliu podle Jana a v některých Pavlových litech. Můžeme to číst buď jako opovržení tělem na způsob pozdějších novoplatoniků, nebo jako odlišný význam slov pro tělo. Tělo významu masitosti (sarx) je krom naděje na vzkříšení také znakem zakořenění do koloběhu generací, je svázané se vším tím „starým“ a tradičním, co křesťané opouštějí. Tělo ve významu těleso (sóma), většinou ve smyslu sociální korporativnosti, označuje sociální, ekonomickou až politickou vazbu, nejčastěji asi určení sociální identifikací, které se křesťané pokouší překonat.
Svět (kosmos) byl v řeckém náboženství naprosto výsostný, zatímco v Novém zákoně je to často málem nadávka. Ve výsostném významu je svět pro křesťany samozřejmě božím stvořením, ale častěji mluví o světě jako o impériu nebo o sociálním statutu světskosti, ještě hůř než o „světských“. Peníz s obrázkem císaře se má dát císaři, nejspíš je jeho, ale dál se tím není důvod zabývat. (Dvojznačnost křesťanského užití slova kosmos mi vždycky připomene kamaráda astronoma, nadávajícího na reklamy a politiku.)
Nový člověk
V 1. století bylo křesťanství náboženstvím provokativním a novátorským, byť se v něm uplatnily i tendence k uchování některých judaistických tradic. To hlavní, co se později stalo zdrojem konzervatismu většiny křesťanů, byly ve své době kupodivu novinky. „Zbavte se starého kvasu, abyste byli novým nekvašeným těstem.“ Křesťanství mělo otevřít „nový život“. Skrze „připodobnění Kristu“ se měl „nový člověk“ opět připodobnit k tomu, jak byl stvořen, k obrazu božímu. Z nízkého hodnocení kontinuity, pokud by neprošla zásadní proměnou, se ovšem časem vyvinula nauka, která tyto „radostné novinky“ přetlumočila do rámce katecheze a dogmat, dokonce v rámci instituce, která je spravuje. Jen je prý třeba se k ní „obrátit“. To je už na jiné říkání. (Další dvojznačností je, že někdy až revoluční inovativnost dávného křesťanství po tisíciletí inspirovala jak hnutí výrazně osvobodivá, tak nanejvýše podivná.)
Literatura
Kurt Aland et al.: The Greek New testament. Stuttgart 1968, 1996; California: Schwabe Books 2001. (Kritická filologická edice řeckého textu.)
Eric R. Dodds: Pohané a křesťané ve věku úzkosti. Praha: Petr Rezek 1994. (Čistě religionistický popis širších kontextů.)
Francois Vouga: Dějiny raného křesťanství. Praha-Brno: Vyšehrad-CDK 1997.
Diskuze:
Vlado Maďar,2020-04-30 21:48:28
Alebo túto poznáte?
Keď sa z ničoho všetko stalo?
Alebo, že keď sa nič zrazu uvedomilo?
Jedno je fyzika, druhé mystika, nájdi 10 rozdielov.
Chuck Norris hraje kocky?
Křesťanství a řečtina
Rony Hetzer,2020-04-28 18:29:31
Čekal jsem, že jako odborník na antickou řečtinu rozeberete rozdíly mezi "chronos" a "kairos", případně "sóma" a "sarx".
Re: Křesťanství a řečtina
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-28 19:09:55
Když provokujete, tak to zkusím, i když by to bylo spíš na samostané pojednání a novozákonní problematiky se to týka jen zčásti:
Chronos je základní a nejčastější výraz pro čas. Kromě této obecné funkce může taky označovat jakýsi abstraktní a málem objektivovaný čas, asi jako v novověké fyzice.
Kairos je "čas k něčemu", "vhodná doba", kterou neradnou prošvihnout. Třeba čas žní nebo mládí. Blízko k tomu má i slovo hóra, které se pak technizuje do významů "roční doba" nebo "hodina", ale může znamenat taky jakoukoli zajímavou fázi nějakého časového cyklu: ráno, jarno, mládí...
Biblická řečtina je v tom jen malinko specifická, když poměrně často užívá výrazy kairos a hóra.
S tělem je veliká potíž. Archaické řečtina nemá žádný výraz pro to, čemu my říkáme tělo. Místo toho se užívá třeba "člověk" (anthrópos), muž (anér), nebo nějaký opis celku, třeba plurál "údy" (meleta), nebo "kůže" (chrós) jakožto viditelný a hmatatelný povrch člověka. Oni by si vůbec neuměli představit, v jakém smyslu slova může člověk "mít tělo", když jím je.
Slovo sóma znamená v archaické řečtině vždy mrtvé tělo, nejčastěji na pláni po bitvě, protože jinak jsou pro mrtvoly i jiné výrazy. Někde v klasické době začíná slovo sóma označovat to, co se dřív opisovalo těmi různými slovy pro celek člověka. Podle některých výkladů za to může lékařská terminologie, těžko říct. Vedle toho ale taky slov osóma dostává formálně geometrický význam: těleso. A taky metaforický nebo právnický význam, ve smyslu korporace. Latinsky je pak tohle všechno corpus.
Slovo sarx normálně znamená maso, třeba u řezníka, ale od klasické doby se začne používat i pro tělo, myslím že prvně u tragiků. Latinsky je pak caro a podobně.
V Novém zákoně je to trochu specifické, a to jsem zmiňoval.
Re: Re: Křesťanství a řečtina
Rony Hetzer,2020-04-28 19:35:06
"kairos" jsem vždy chápal jako kvalitativní stránku času ( opravdu nejsem odborník na řečtinu ) - pro chápání biblického pojetí času je to docela podstatné.
Šifra samotného boha
Vlado Maďar,2020-04-28 16:28:53
Dobrý deň,
titulok je názov knihy od portugalského autora " José Rodrigues dos Santos ", kde na pozadí špionážneho románu(hľadajú šifru samotného boha objavenú samotným A.Einsteinom).
Zaujala ma teória stvorenia sveta z tejto knihy a tak si dovolím úryvok:
„Jistě že vzal.“ Buddhista přitiskl ruce k sobě, jako kdyby se chystal něco hníst. „Když vesmír začínal, všechna hmota byla soustředěná. To znamená, že gravitační síla byla zpočátku obrovská, a čas tudíž ubíhal velice pomalu.“ Zvolna ruce roztáhl. „Jak se hmota vzdalovala, čas se zrychloval, protože gravitace se zmenšovala“ „A o kolik pomalejší byl čas dřív?“ naléhala Íránka. „Milion miliónkrát,“ řekl Tänzin. „Ten výpočet potvrzuje měření prvotních světelných vln.“ „Ale pak se zrychloval.“ „Ovšem.“ „A jakou měrou?“
„Při každém zdvojnásobení rozměru vesmíru se čas zrychlil dvakrát.“ „A co z těch výpočtů vyplynulo?“ Bódhisattva rozpřáhl paže. „Něco mimořádného,“ prohlásil. „První biblický den trval osm miliard let. Druhý den trval čtyři miliardy, třetí trval dvě miliardy, čtvrtý trval miliardu, pátý trval pět set milionů let a šestý trval dvě stě padesát milionů let.“ „Kolik to dává všechno dohromady?“ „Patnáct miliard let.“ Ariana po dlouhý okamžik na starého buddhistu upřeně zírala. „Patnáct miliard let?“ „Ano.“ „Ale to je úžasná shoda!“ Tomás poposedl na polštáři. „Promiňte,“ přerušil je. „Vysvětlete mi to. Co je na patnácti miliardách let tak zvláštního?“
Je to tam ešte podané s omáčkou a celkom uveriteľné/pochopiteľné, keby keby ...
A celkom zaujímavý je tento úryvok :
„Einstein nevěřil v biblického Boha, nevěřil v žárlivého a ješitného Boha, jenž vyžaduje uctívání a věrnost. Myslel si, že biblický Bůh je lidský výtvor. Zároveň ovšem došel k závěru, že ono starobylé dílo obsahuje některé hluboké pravdy, a začal věřit, že Starý zákon ukrývá velké tajemství.“ „Velké tajemství? A jaké?“ „Důkaz existence Boha.“ „Kterého Boha? Toho žárlivého a ješitného?“ „Ne. Opravdového Boha. Inteligentní síly, která stojí za vším. Existenci brahman, dharmakáji a tao. Jediného celku, který se projevuje mnohočetně. Minulosti a budoucnosti, Alfy a Omegy, jin a jang. Toho, který se objevuje pod tisíci jmény, není žádným z nich a přitom je všemi. Toho, jenž nosí Šivovo roucho a tančí kosmický tanec. Toho, který je neměnný i nestálý, velký i malý, věčný i pomíjivý, je život a smrt, všechno a nic.“ Obsáhl pažemi všechno kolem. „Boha.“ „Einstein věřil, že Starý zákon ukrývá důkaz existence Boha?“
Veľmi dúfam, že som nikoho neurazil ..
S pán Bochníkom ....
Re: Šifra samotného boha
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-28 17:44:07
Neurazil, i když to je mimo téma. Bylo by zajímavé si probrat, co vlastně dokazují všechny důkazy boží existence: nereflektované předpoklady myšlení svých autorů. A k Einsteinovi málem velký obdiv jako k teoretickému i experimentálnímu fyzikovi, nikoli jako k filosofovi. Jeho představa boha, dokonce že "bůh nehraje v kostky", je jen odvarem tradic 13. až 19. století. Ale to je jiné téma, v žádném křesťanském spisu z 1. století naštěsí žádné důkazy nejsou.
Re: Re: Šifra samotného boha
Vlado Maďar,2020-04-28 23:17:45
Skôr som reagoval na jeden z komentárov, ale nepriradil som ho správne.
Váš článok sa mi veľmi páčil, o tom žádná!
Už len, že je zaujímavé, že všetky písomné zmienky o živote dvoch najpreferovanejších svetových mysliteľov sa objavujú až dlho po ich skone. Ak to vezmeme do úvahy, môžme fabulovať, že nemali potrebu presviedčať ani nikomu nič dokazovať, obhajovať a už vôbec nie stáť za vznikom organizovaných náboženstiev, ktoré sa dajú zneužiť. A to ma privádza ku Gnóze(gnosis).
Niekde som zachytil, že na počiatku kresťanstva prevládala gnostická škola, tak ma napadlo, že by som Vás skúsil, ak by ste mal viac info a chuť túto tému spracovať.
Každopádne ďakujem za články ...
Re: Re: Re: Šifra samotného boha
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-29 10:31:30
O gnósi časem něco uchystám. Z 1. století ale není moc dokladů, skoro žádné přímé. Zlatým věkem gnóse je 2. století, zvl. třeba Hérakleón a Valentínos. Navíc to nebyla "škola", ale hodně roztříštěné různorodé koncepty, od velice zajímavých po surreálné až psychiatrické. Kvantitativně to těžko vyhodnocovat, ale určitě nikdy nešlo o většinu ani v rámci křesťanské menšiny.
Re: Re: Re: Re: Šifra samotného boha
Vlado Maďar,2020-04-29 19:19:46
Áno, tá škola ma mrzí, potom ma to trklo, ale pozde bycha honiti.
Už teraz to vyzerá zaujímavo!
Ďakujem, teším sa.
To s tím fysikálně vzdělným buddhistou
M. D.,2020-05-07 10:40:02
je velmi zajímavé. Docela se mi to líbí.
Ale nenechám se zmást.
Pro mne je ten začátek Bible nikoli naukou o historii, ale o morálce.
Dobře si to přečtěte: nejde o to, kdy Bůh co stvořil, v jakém sledu a za jak dlouho, ale jak to sám hodnoti: "... a viděl, že je to dobré".
To je základ, z něhož na celý text pohlížím. Boží stvoření je dobré. Na rozdíl od mnohých pozdějších herezí které v materiálním světě spatřují zlo, od něhož je třeba se "osvobodit". Od budhistů po katary a některé moderní subjektivní idealisty.
Hmotný svět je dobrý, Bůh stvořil dobré věci. Krásné a radostné. Svět (čili po staroslovansku vesmír) je úžasný. Nádherný, překrásný, fantastický. A já jsem nesmírně rád, že v něm jsem, že ho mohu obdivovat. Líbí se mi to a děkuji za to Bohu.
Kresťanstvo a grécka kultúra
Z Z,2020-04-27 23:45:55
Nakoľko je Nový zákon či kresťanstvo pokračovateľom gréckej kultúry či gréckeho náboženstva a nakoľko je s nimi v rozpore?
Spolutvorcami bájok o Ježišovi boli totižto vo veľkej miere grécki židia.
So skutočnosťou je to spojené asi len tým, že Rimania asi naozaj popravili nejakého židovského buriča Ježiša.
Kresťanstvo je síce "oficiálne" monoteistické, no má svätú trojicu, Máriu, ..., teda mu ten jeden Boh asi celkom nestačí, niektorí kresťania sa modlia k Bohu, niektorí k Ježišovi, niektorí k pane Márii, niektorí k nejakému zo zástupu anjelov či svätých, to už trochu pripomína grécky polyteizmus.
Re: Kresťanstvo a grécka kultúra
M. D.,2020-04-28 10:50:27
Vy jste velmi neinformovaný.
Podle křesťanů všech denominací je Bůh jen jeden, ale ve třech osobách, to je jako Otec, Syn a Duch svatý. Jako třeba jetel má trojlístky (to je podle podobenství sv. Patrika, patrona Irů) nebo jako když si představíte, že mezi dvojrozměrné bytosti na vodní hladině strčí tři prsty člověk nebo jiná bytost trojrozměrná (to je z matematickofysikální učebnice z ranných 60. let, kterou jsem četl ve svých 10. letech a jejíhož autora si nepamatuji).
Maria, matka Ježíšova, rozhodně není Bůh, není žádnou boží osobou. Je to člověk, prostá žena, odlišující se od ostatních jen tím, že byla "neposkvrněně počata" svými rodiči, což znamená, že se narodila bez zátěže dědičného hříchu Adama a Evy. To bylo nutné, aby se z ní mohl narodit Ježíš, neboť Bůh nemůže být zatížen hříchem spáchaným lidmi proti němu. To ovšem neznamená, že by snad Maria byla bohyní. To tedy ani náhodou. Ovšem když se Bůh rozhodl prožít život svého stvoření fysicky, stát se člověkem, a narodil se proto z ženy, kterou předem očistil od dědičného hříchu, aby se z ní mohl narodit a následně na sebe vzít hříchy všech lidí. Protože sám byl bez hříchu, jeho převzetí hříchů od ostatních lidí mělo přeskosmický dopad.
Ani světci nejsou žádní bohové - i to jsou jen lidé. Ovšem lidé, kteří mají k Bohu velmi blízko a proto se mohou u něho za nás přimlouvat.
Re: Re: Kresťanstvo a grécka kultúra
Pavel Holásek,2020-04-28 11:07:44
Takhle to vypadá teologicky. Ale v religionistice nebo třeba psychologii je otázka, jestli světci u katolíků (nebo pravoslavných) nejsou jistou obdobou polyteismu, jistě legitimní.
Re: Re: Re: Kresťanstvo a grécka kultúra
M. D.,2020-04-28 11:41:04
Ta otázka samozřejmě legitimní je, avšak jen při pohledu zvnějšku.
Zevnitř je to jasné - nikdo se nemodlíme k nějakému světci, aby něco učinil, ale jen, aby se u Boha za něco přimluvil.
Re: Re: Kresťanstvo a grécka kultúra
Josef Hrncirik,2020-04-28 11:09:46
Co však, kdyby Patrik v paralelním 4 dimenzionálním Vesmíru upadl do pole 4 lístkového jetele?
Jak to však viděl zapálený a horoucí sv. mučedník Giordano Bruno?
Neupadal v podobná pokušení Nicolaus Cusanus?
Re: Re: Re: Kresťanstvo a grécka kultúra
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-28 11:51:29
Linie Mistr Eckhart (nebo už František z Assisi), Mikuláš Kusánský a Giordano Bruno je hodně zajímavá, ale to by bylo samostatné téma.
Re: Kresťanstvo a grécka kultúra
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-28 11:48:59
Teď šlo o specifika textů Nového zákona. Co bylo před nimi, to může být předmětem akademické diskuze jen z malé části. Určitě jde o jev na kulturním šfu řecko-židovském, ale původně spíš z té židovské strany. Jiná věc je, že křesťanství se od 2. století dál formovalo také pod vlivem okolních kultur, někde víc, někde míň, někdo to považuje za klad (otevřenost), někdo za rozklad. Např. syrský vliv askeze, řecký vliv Artemidina (mariánského) kultu a kultu héroů (světců), latinský vliv Sol Invictus a nadpřirozena...
Víra a dinosauři
Tomáš Novák,2020-04-27 07:24:38
To mi připomnělo postavu Roberta T. Bakkera, jednoho z nejuznávanějších (byť kontroverzních) autorit na dinosaury. Je to pentecoastal preacher a nikdy neměl problém skloubit svou víru a vášeň pro paleontologii (ne, že by to šlo úplně dohromady)...
další aspekt křesťanství
Pavel Brož,2020-04-26 19:52:09
Dobrý den, pane Kratochvíle, děkuji za další pěkný článek. Ve Vašem shrnutí je hodně věcí k zamyšlení, nicméně podařilo se mi myslím objevit jeden aspekt, který možná také může přidávat další kamínek do mozaiky různých aspektů křesťanství, a tím je aspekt boží dokonalosti. Myslím, že tento aspekt je pro křesťany, ale i muslimy, mnohem více nekompromisní než u ostatních náboženství, pokusím se to ilustrovat na následující příhodě, kterou jsem prožil na podzim roku 1986 během prvního roku studia na MFF UK.
Už na chmelové brigádě jsem se skamarádil se spolužákem Honzou, který byl na rozdíl ode mě věřící, nicméně nebyl to dogmatik. Křesťané měli za bolševika mezi studenty velmi velké sympatie, bohužel ale jen někteří z nich byli nábožensky tolerantní, někteří naopak vystupovali jako dosti militantní katolíci. Honza rozhodně nepatřil do té dogmatické sorty, dalo se s ním svobodně diskutovat skoro o všem. On sám si mě nejspíše zařadil jako váhajícího skorověřícího, což byl ale naprostý omyl, měli jsme v rodině strýce Jehovistu, který nás při každé návštěvě zásoboval všemi nám chybějícími čísly časopisů Strážná věž a Probuďte se, a samozřejmě se nás všemožně snažil přesvědčit na svou víru. Uměli jsme odolat i jemu, byl jsem proto dokonale imunizován, a rozhodně nehrozilo, že by mě někdo svým evangelickým působením zlanařil. Protože jsem si ale každé vydání těch jehovistických časopisů podrobně přečetl (měly naprosto dokonalé ručně dělané ilustrace), tak jsem díky tomu znal i spoustu tam referovaných biblických příběhů, kterými jsem pak uměl argumentovat v polemikách s křesťany, kteří mě pak díky tomu považovali buďto za nebezpečného odpadlíka, nebo naopak váhajícího přívržence.
Jednou mě Honza vytáhnul na jednu přednášku, která ale nebyla na půdě univerzity. Teprve na místě jsem zjistil, že se jedná o schůzku unitářů, tedy přívrženců ekumenického hnutí, postaveného na myšlence tolerance mezi různými křesťanskými církvemi. Považoval jsem to za trik Honzy, jak mě získat pro křesťanství, nicméně rozhodnul jsem se tam zůstat a nějak to přežít, ostatně, díky strýci Jehovistovi jsem měl v tomto směru výborný trénink.
Nejednalo se o přednášku, ale spíše o volnou diskuzi, ve které se účastníci pokoušeli sladit biblické učení o stvoření světa v sedmi dnech s tehdejšími fyzikálními poznatky o vzniku vesmíru Velkým Třeskem. Základní myšlenkou té diskuze bylo to, že možná je správná nebrat biblická řčení o sedmi dnech doslovně jako dny, ale jako etapy milióny až miliardy let dlouhé. Teprve mnohem později jsem si uvědomil, jak hodně neortodoxní pokus ze strany přítomných křesťanů to byl, i dnes by za to byli ze stran současných představitelů církve tvrdě odsouzeni.
Začátek diskuze probíhal víceméně hladce, biblická pasáž „Budiž světlo“ byla totiž interpretována právě jako Velký Třesk, a v podobném duchu byla snaha interpretovat i další dny tvoření světa. Celou tu dobu jsem si krátil čas pozorováním mouchy na stínítku lustru, a na občasné všetečné dotazy, jaký je můj názor, jsem většinou neutrálně odpovídal „nejsem si úplně jist“ či „ano, to je zajímavý problém“. Potom se najednou účastníci nečekaně zasekli na druhohorách, konkrétně na problému, proč vlastně bůh stvořil dinosaury, když je pak stejně nakonec nechal vyhubit. Viděli to jako slepou kolej v příběhu stvoření světa, a nevěděli, jak se s tím vypořádat. Když se zeptali jako každého z přítomných i mě, tak jen proto, že jsem chtěl, aby se to posunulo ke kýženému konci, jsem navrhnul: „Třeba to bůh ještě neuměl, třeba se to teprve učil“. Tváře ostatních přítomných se viditelně odkrvily a ten sedící vlevo ode mě se narychlo pokřižoval, v nastalém tichu jsem měl pocit, že slyším, jak si moucha na stínítku myje packy. Potom se Honza pokusil zkonstruovat nějakou interpretaci, jak jsem to asi myslel a že jsem to pouze špatně řekl. Nastalo všeobecné ujišťování ostatních, že zcela samozřejmě, že jsem to nemyslel tak jak jsem to řekl, protože všichni přece víme, že bůh je přece dokonalý. Chtěl jsem to trochu změkčit a tak jsem řekl: „Samozřejmě, že je dokonalý, ale třeba se k té dokonalosti propracoval vlastní pílí“. Honzův pohled mi napověděl, že už bych raději neměl říkat vůbec nic, a tak jsem to holt nějak přečkal do konce.
Proč tuto příhodu vzpomínám – chci totiž ilustrovat, jak hodně velké je toto pro křesťany tabu. Tehdy jsem tam nediskutoval s nějakými katolickými dogmatiky, naopak, bavil jsem se s lidmi, kteří byli evidentně ochotní jít hodně daleko za standardní křesťanská dogmata. Přesto ale ani pro ně nebylo myslitelné představit si boží bytost jako nějakou entitu, která se byť sama od sebe učí, jinými slovy, která není od samého počátku své existence naprosto dokonalá. Minimálně ve srovnání s řeckým božstvem, ale dost možná i s indickým, zde proto vidím další důležitý rozdíl.
Re: další aspekt křesťanství
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-26 20:40:06
Děkuju. On je to docela složitý problém s vícero hodně různorodými vrstvami: Církevní vrchnost, teologové, prostý lid, jak v které epoše, co text Nového zákona, nakonec kniha Genesis. Třeba příklad výkladu "dnů" jako epoch je už z pozdní antiky a v 20. století ho zastávala většina teologů, zatímco vrchnost je nabádala, aby to lidu nekomplikovali, když to takhle není napsané v Katechismu. Znám dokonce jednoho místního biskupa, který to teda chtěl nechat změnit v tom Katechismu, ale se zlou se potázal u ostatních, že by to nebylo tradiční. Teď vítr fouká podobně jako v politice, a to nejen u nás, do sebe uzavřené sebevědomé hlouposti se říká tradiční hodnoty.
Ale radši k tomu problému s boží dokonalostí:
Problém je to proto, že zčásti se to dá svést na scholastickou dezintepretaci křesťanství, na substituci křesťanství Aristotelem a novoplatonismem. Kdybych si chtěl zahrát na obhájce křesťanství, tak bych to tudy uhrál, že až scholastici udělali z pánaboha vrchního intelektuála, noésis noéseos, odtud pak už byl jenom krok k podivnému Velkému hodináři, kterým 17. století nahradilo křesťanství. Antické křesťanství a zvlášť Nový zákon jsou oproti tomu hudba andělská.
Jenže tohle by nebylo úplně fér. Nejde ani tak o tom, že se vždy najde nějaká výjimka, protože o pitomce nebyla nouze nikdy a nikde.
Problém je, že už biblické texty (hebrejské i křesťanské) předpokládají nějakou boží dokonalost, byť to nepojednávají teoreticky, je jim cizí představa nějaké boží "evoluce", byť jen ve smyslu "ontogeneze". Je otázka, nakolik to je spojené s monoteismem. Obtížně se to zkoumá hlavně proto, že je to překryté tou pozdější scholastickou a barokní vrstvou, takže člověka i při čtení biblického textu napadají ty úplně nesmyslné asociace pozdějších výkladů a reálný problém se tím skrývá.
A ještě něco jiného je, že by se našlo pár mystických teologů, kteří s pracují s představou božího sebetvoření a vývoje. To je sice zajímavé, ale k analýze pramenných textů to taky moc nepřispívá.
Kdyby mě k tomu ještě něco napadlo, tak napíšu.
Re: Re: další aspekt křesťanství
Pavel Brož,2020-04-26 22:13:35
Děkuji za odpověď. Jenom k tomu, že už biblické texty předpokládají nějakou boží dokonalost, tak tam by se dalo namítnout, že v některých minoritních pasážích to jako dokonalost tak úplně nepůsobí, viz třeba Jákobův zápas s bohem. Když jsem tuto pasáž poprvé četl, včetně toho jak bůh "když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub", tak jsem si pomyslel, že holt při sbírání těch ústních pramenů pro jejich pozdější písemné zachycení ve Starém Zákoně se asi uhmátli a zařadili tam nesouvisející historku na základě shody jmen. Z mého pohledu to opravdu jako boží dokonalost nepůsobí, samozřejmě že znám ty interpretace, jak to bůh jako udělal aby si Jákob myslel, že zvítězil, atd., nicméně přesto mě přijde pravděpodobnější, že historku o zápasu s bohem prostě omylem sebrali z nějakého jiného příběhu a přiřkli ji jinému Jákobovi.
Nicméně nerad bych působil dojmem, že jsem odborník na bibli. Jsem ateista, a bible je pro mě jen jeden z textů zrcadlících kus lidské historie, navíc regionálně hodně omezené historie. Tím samozřejmě ale nepopírám, že jde o jeden z nejvlivnějších textů v historii.
Re: Re: Re: další aspekt křesťanství
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-26 22:23:08
Takovýchto zajímavých pasáží je víc. V tomhle případě to možná bude efektem sešívání Pentateuchu z různých starší tradic (elohistická, jahvistická, kněžský kodex...). Tedy podobně, jako když je v knize Genesis stvoření dvakrát a různě, v 1. a pak v 2. kapitole. Oni tenkrát někdy v 5. století před n. l. asi hodně stáli o to, aby se nic neztratilo, tak tam sešili všechnoo. Ale nevím, jestli je to opravdu tím. Ani já nejsem biblista, a už vůbec ne přes hebrejské knihy.
Ještě zajímavější je kniha Jób, protože to je dost ostrá polemika s dobovoou morální teologií a hlavně s theodiceou.
Re: další aspekt křesťanství
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-26 21:46:34
Vidíte, zapomněl jsem na jeden docela dobrý výklad: Nemusí to být monoteismem, ale naopak tím, že Nový zákon přejímá představu nějakého zlého působitele, přinejmenším pokušitele. Oproti němu je pak to boží dobro úplné. Místo boha mimo dobro a zlo (jako třeba v případě řeckých bohů) je pak černobílé vidění. Tahle moralizace se pak může promítnout i do představy úplné dokonalosti, nejen morální, ale třeba i poznávací.
Re: Re: další aspekt křesťanství
Pavel Brož,2020-04-26 22:45:41
Sice jsem už uvedl, že jsem ateista a tak tomu i zůstane, přesto bych si dovolil být částečným advokátem Nového Zákona v jednom možná trošku nezdůrazňovaném, přesto ale velice důležitém aspektu. Po pravdě řečeno nevím, jak ten aspekt nazvat, použiju amatérské názvy, určitě budou existovat přiléhavější, nazval bych to něčím, jako generalizace transcendentních kategorií. Nyní nezbývá, abych ten jazykový paskvil nějak vyložil. Už od dob koncentrování lidí v prvních obrovských sídlech, ať už to byla obří sídla v údolí Indu, nebo v Mezopotámii, nebo v Egyptě, nastával postupný posun ve vnímání takových kategorií, jako třeba dobro a zlo. V původních kmenových společnostech bylo zlem, když příslušník sousedního kmene ukradl naši krávu, ale bylo dobrem, když příslušník našeho kmene ukradl tomu sousednímu krávu. Veškeré toto nazírání bylo vždycky limitováno dobou existence toho kterého individua - nemělo žádný význam zabývat se tím, co bude po mé smrti, protože mou smrtí vše končí, má proto smysl se starat pouze o to, co ovlivní můj vlastní život, a ten je ovlivněn prosperitou mého kmene.
S koncentrací původně různorodých kmenů v obřích sídlech vznikla potřeba něčeho rozsáhlejšího. Ukázalo se nutné definovat zlo jako když se ukrade kráva, tečka. Ne jenom jako když krávu ukradne cizí kmen. V těchto posunech můžeme začít spatřovat první zárodky transcendence coby něčeho, co překračuje dobu existence jednoho individua. Do té doby různorodá kmenová božstva mající odlišná totemová zvířata se najednou musela začít postupně integrovat. Úkolem božstva už nebylo seslat porážku či zhoubu na sousední kmen, jejich agenda se musela poněkud přeorganizovat. Přesto i nadále po dlouhá tisíciletí tato náboženství nepřekračovala rámec odpovídajících říší, judaistické náboženství nevyjímaje, spoustu dokladů o tom, že co je morální uvnitř komunity není morální mimo ni najdeme i v Talmudu.
Nový Zákon, nebo přesněji řečeno, jeho rozšíření mimo Judeu, tuto bariéru zbořilo. Ba dokonce si myslím, že by se špatně hledalo druhé takové náboženství, islám nevyjímaje, které je v tomto pojetí transcendence tak univerzalistické, jako je křesťanství. Transcendence má pro nemalou část příslušníků euroatlantické civilizace nemalý význam. I pro ateisty - tak třeba snaha vědců zanechat nějaký užitečný odkaz celému lidstvu, to není nic jiného, než projev takovéto filosofie, že je třeba žít tak, aby člověk po sobě něco zanechal i když už tu on sám osobně nebude. Na to není dokonce ani třeba být věřící. A právě toto je podle mě možná ta nejcharakteristější stopa Nového Zákona v moderní civilizaci.
Re: Re: Re: další aspekt křesťanství
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-27 00:04:56
Tuze děkuju! Něco trochu podobného jsem si chtěl nechat na článek o dědictví Nového zákona. To zajímavé z něho totiž není omezeno na křesťanství, v některých případech je to málem disjunktní. Tím z vás samozřejmě nehodlám dělat "anonymního křesťana", to by bylo neslušné a hlavně zavádějící, protože ty zajímavé linie jdou někudy jinudy než po takovýchto nomenklaturách.
Re: Re: Re: další aspekt křesťanství
Josef Hrncirik,2020-04-27 11:00:47
Tuto transcendenci vyřešil Konfucius
Re: Re: Re: Re: další aspekt křesťanství
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-27 11:16:50
A taky Lao-ce a blíž k nám stoici (nemyslím ani tak ty řecké moralisty, ale kosmopolitní řeckou stou).
Re: další aspekt křesťanství
Honza Kohout0,2020-04-27 13:24:09
Ahoj,
pár poznámeček neodborníka
Bible (ani "Starý" ani "nový) není učebnicí historie ani biologie. Jestli ji tak někdo chápe, je na špatné adrese.
Celkm vtipné je, že popis stvoření má pravdu v tom, že napřed bylo světlo a potom až Slunce ;-)
Popis stvoření cíleně říká, že Hospodin je stvořitel světa. To vypadá jako drobnost, ale tím pádem nic jako hromada bohů Egypta, Řecka ani bohové z materiálů.
Tím, že Hospodin je stvořitel, také nemouhou být jiní bohové "stejné úrovně". Proto je jeden a nic jiného. Rozdíl proti Římánům, kteří do svého světa bohů přiřadili jakohokoliv boha podrobeného národa.
Vůči/Proti kterým národům (a jejich teismům) stavěli staří Židé svoje náboenství, to už je otázka na opravdu odborníka.
Re: Re: další aspekt křesťanství
Josef Hrncirik,2020-04-27 14:30:00
Asi je to pomluva.
Římané prý demokraticky stavěli sochy (Dosud?) Neznámému Bohu, kde se mohli modlit všichni žoldáci svorně současně.
My to mírumilovně kopírujeme jako Hrob Neznámého Vojína.
SZ to psal jasně a nekompromysně jako vojenské řády: Pobijte Je ostřím meče! Vyhubte je do třetího kolene!! Vyhubte je jako klaté, ani kořist neberte!!! Byl to velmi napínavý krvák a zdá se, že ještě neskončil. Byl vylepšen Nesmrtelnými Bojovníky za odpustky a záložními Armádami Hůr. I bombarďák Havel říkal, že jsou schopni vyhubit Indiány a zotročit černochy.
Re: Re: Re: další aspekt křesťanství
M. D.,2020-04-28 11:44:56
Mýlíte se.
Sochu - či jen podstavec, sokl sochy neznámého boha - měli nikoli Římané, leč Řekové v Pantheonu nad Athenami. A víme to díky druhé části Bible, Novému zákonu, kde o tom referuje sv. Pavel (Paulus Saul z Tarsu).
Re: Re: Re: Re: další aspekt křesťanství
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-28 11:56:21
Jen pro upřesnění: Oltář zasvěcený "Neznámému bohu" stál v Athénách blízko cesty panathénajských slavností, nedaleko Areopagu, ve svahu akropole. V Řecku bylo takových oltářů a možná i chrámů asi víc, výklady toho jsou různé. Pavel z Tarsu se toho snažil misijně využít, což bylo z hlediska Řeků hodně nefér a mimo kontext. V Římě prý měli podobný oltář taky, protože museli mít všechno (asi tak, jako je prý v Las Vegas taky Eifelovka).
Re: Re: Re: Re: další aspekt křesťanství
Josef Hrncirik,2020-04-29 08:54:38
I v Práglu jsou 2 sokly pro Zatím Neznámá Božstva.
Re: další aspekt křesťanství
Tomáš Lehký,2020-04-27 20:54:10
Také dobrý den, zásadně se snažím příliš nezapojovat do internetových diskuzí, nicméně tady mi to nedá. Je velká škoda, že máte tento pohled na křesťany primárně jako na dogmatiky neschopné diskuze s vědeckými názory ustrnulými ve středověku s výjimkami, které se občas snaží za současným poznáním pokulhávat ohýbáním křesťanských základů. Píši proto, že zároveň máte pocit, že jste již vlastně v myšlení křesťanů zběhlý a u ostatních diskutujících se tento názor objevuje také. Já jakožto křesťan hlásící se ke katolictví (ale nemaje potřebu příliš křesťany diferencovat) ve svém okolí (desítky lidí, i starší generace) neznám nikoho(!), kdo by chápal stvoření světa jako 6ti-denní šichtu a měl nějaký problém s teorií evoluce (potkávám Jehovisty, kteří mají doslovné chápání Bible a vzpomínám si na 2 Adventisty sedmého dne, myslím). Zkuste třeba někdy přednášku od M.O.Váchy (kněz!), pokud by Vám ani toto nestačilo, pak doporučuji si najít, co k evoluci říká papež (nevím, kam jít "výše"). Zároveň si troufnu říci, že něco málo o evoluci vím (vysoká škola i samostudium). Vaše prožitá přednáška u unitářů opravdu patří mezi vtipné historky i pro mne.
Důvod, proč Vaše komentáře byly pro ně tak šokující, ale nedokázali Vám to vysvětlit, je ten, že ontogeneze křesťanského Boha je oxymoron. Žádný křesťan nepatřící mezi fundamentalisty (a bohužel jsou i tací, stejně jako militantní ateisté) Vám neřekne, kdo Bůh JE, ale spousta lucidních křesťanů je Vám schopná říct, kdo Bůh NENÍ. Bůh nejenže není entita v tomto světě, on není ani entita MIMO tento svět! Nerad bych používal křesťanskou "terminologii", protože z vlastní zkušenosti jako konvertita vím, že se okamžitě roztočí v mozku kolotoč předsudků. Zkuste si na chvíli představit, že Bůh není podstatné jméno. Zkuste si ho představit jako sloveso, BYTÍ - "Bůh se děje"... (hluboce mystické "Já jsem, který jsem.")
Re: Re: další aspekt křesťanství
Pavel Brož,2020-04-27 23:59:46
Ale pane Lehký, to si příliš moc berete, já opravdu proti křesťanům nic nemám. Potvrdila by Vám to i moje přítelkyně, je to hluboce věřící katolička, jsme už spolu dvanáct let. Jako v každém partnerském vztahu, i my se spolu kolikrát pohádáme (naposled to bylo jestli je potřeba posekat zahradu, hádejte, jaký názor jsem hájil), ale o náboženství to ještě nebylo nikdy.
Nicméně nedělejte si iluze, že by mě nějak změnila přednáška kněze M.O.Váchy, a už vůbec povídání papeže o evoluci, víte, já mu neberu odbornost v otázkách duchovních, ale pro hledání odpovědí na otázky týkající se evoluce se přeci jenom obracím na jiné autority, opravdu, nic proti svatému otci. Už jsem si povídal s mnoha kněžími, byly to vždy velice zajímavé diskuze, ať už to byl Václav Malý, Ivan Odilo Štampach, Tomáš Halík (knížky od něj vždy kupuju přítelkyni k Vánocům, vždy si je zběžně prolistuju, mimochodem, neberte to jako jeho kritiku, ale ve svých knížkách recykluje nejen odstavce, ale skoro celé kapitoly), Jiří Reinsberg (už bohužel není mezi námi), ale i další.
Pro mé rozhodnutí být ateistou mě vede hodně důvodů. Tak např. člověk potká ze celý svůj život spoustu blbců, kteří mu pijou krev, ale kteří se nakonec podle křesťanů do nebe taky dostanou, ono zase není nutné až tak mnoho pro to na smrtelné posteli udělat. Teď si představte, že s nimi v tom nebi budete celou věčnost v doslovném významu toho slova. Vždyť by to bylo peklo! Ne, to po mě opravdu nikdo nemůže chtít. Pokud už bych neměl být ateistou, tak leda kdybych to vyměnil za nějakou takovou víru, která by mi umožnila být v příštím životě psem u dobrých lidí. Jo, to potom bych svůj ateismus klidně obětoval, to by stálo za to. Ale věčnost v nebi ... Ona ta matka příroda to vymyslela velice moudře, že život je konečný, a na jeho konci se nesobecky uvolní místo zase pro nějaký život jiný.
Re: Re: Re: další aspekt křesťanství
Pavel Holásek,2020-04-28 06:36:31
No, něco proti křesťanům přece jen máte, totiž minimálně představu, že Vás budou chtít obracet. ;-) Opakovaně tu dáváte najevo, že Vás teda nedostanou, což zrovna vůči Zdeňku Kratochvílovi, který je zcela antimisijní člověk, vyznívá trochu přehnaně (o řeckých bozích píše často sugestivněji, ale tam se asi ohrazovat, že z Vás Artemidina ctitele nikdo neudělá, nebudete). Jako by pokus o religionistické pochopení vždycky už zaváněl tím, že člověk uvízne háčkem a konvertuje (což možná jo, jak na to tak myslím, těžko si udržet vůči předmětu zájmu absolutně odtažitou pozici, ale ta se neudrží ani opakovaným vymezováním).
A zrovna v posledním odstavci se dotýkáte dalšího křesťanského tématu, totiž nebe, a zase - evangelijní království nebeské (které se přiblížilo a je mezi námi, snad i v nás, jak se tam píše) se liší od představy nebe jako zásvětního přebývání, ať už by to byl Hádés nebo šeol. (Navíc je zajímavý přístup, že když se mi "nebe s blbci" nelíbí, tím že ho popřu, zabráním tomu, abych se tam dostal. To je silné pojetí víry, které si s křesťanským nezadá.)
Pojetí věčnosti nebo obecněji vnímání času je vlastně další věc, kterou by tu stálo za to rozebrat (doufám, že v textu něco nepřehlížím).
Nemíním to jako ostrou kritiku, jen akcentuju pár bodů, co mě na Vašich jinak vstřícných příspěvcích zaujaly.
Re: Re: Re: Re: další aspekt křesťanství
Pavel Brož,2020-04-28 09:03:40
Ale no tak, kde jste našel, že zrovna panu Kratochvílovi zdůrazňuji, že mě nedostanou? Zmínil jsem to jenom pro dokreslení toho, proč mě ten kamarád Honza bral jako váhajícího a tahal na tu přednášku. A co se týče té mé zmínky o peklu v nebi s blbci, to byla jenom úsměvná nadsázka, moje výhrady vůči křesťanství jsou převážně neúsměvné povahy. Něco jako názor nositele nobelovy ceny Stevena Weinberga, je to hodně korektní, ale přesto velice tvrdý názor, se kterým se do puntíku ztotožňuji. Nebudu ho tady ventilovat, nemíním zabřednout do zbytečných hádek ohledně náboženství, absolvoval jsem jich hodně, opravdu si to můžeme odpustit.
Můj pohled na křesťany ani na křesťanství není zlý, jsem schopen na křesťanství vidět i pozitivní přínosy. To ale neznamená, že neumím vidět ty negativní. Nemám problém s většinou křesťanů normálně lidsky vyjít, koneckonců s křesťankou žiju, a ještě jsme oba naživu. Jsou samozřejmě i křesťané, s jejichž pojetím víry mám problém nejen já. Pana Kratochvíla samozřejmě neřadím mezi lidi, se kterými bych se nedomluvil.
To zmiňuji jenom abychom si upřesnili, o kterých věcech má a o kterých už nemá smysl se bavit. Byla by škoda zabřednout do pro- kontra proti-křesťanských hádek, nemá to žádný dosažitelný cíl, je to úplně zbytečné.
Re: Re: Re: Re: Re: další aspekt křesťanství
Pavel Holásek,2020-04-28 14:03:39
Však mír, já se taky nechci hádat a k hádce s Vámi nemám ani důvod, na lecčems se asi shodneme. (A když tu čtu příspěvky M. D., docela chápu Vaši nechuť do takových polemik jít.)
Re: Re: další aspekt křesťanství
Josef Hrncirik,2020-04-28 08:34:02
To máš lehký: Již Doctor Angelicus (T.A.) vydedukoval: "Bůh se Nestává Nanejvýš Nedokonalým".
Pánové Kratochvíle a Broži,
M. D.,2020-04-28 11:03:23
Otázka, zda je Bůh dokonalý "od počátku" nebo zda se sám učí a zdokonaluje je zcela jistě oprávněná. Podíváme-li se na vývoj kosmu včetně jeho živé části, zdá se, jako by se Stvořitel postupně učil. Jakoby jeho kroky šly od jednoduššího k složitějšímu se spoustou zákrut a slepých cest.
Jenomže my křesťané (všech denominací) věříme, že Bůh stvořil svět z ničeho, tedy že stvořil všechno. Všechno, to je čas, prostor, hmotu i energii a kdoví, co všechno ještě. A tedy stvořil-li čas, stojí nad ním. Nemůže se vyvíjet v čase a zdokonalovat se, když samotný běh času je jeho dílem.
Jestliže se tedy v čase něco odehrálo dříve, mělo to jinou příčinu, než že by se byl Bůh učil, že by postupoval od nedokonalosti k dokonalosti. Například neexistence dřevokazných hub způsobila ložiska uhlí, která nás miliony let po té dovedla do průmyslového věku. Nebo existence mohutných dinosaurů (těch býložravých bylo mnohonásobně více než jejich lovců) byla patrně potřebná ke vzniku prsti, půdy pro růst květin a trávy, což zase bylo nutné pro rozvoj savců etc. etc.
Prostě stvořil-li Bůh čas, stojí nad ním a nepohybuje se v něm. Vidí co bylo, co je, a co může být. Jako když se my koukáme na turistickou mapu. Také v ní vidíme, kudy jsme šli, kde jsme, a kudy všudy ještě můžeme jít. A vidíme, která cesta vede rovnou do bažin, která do pouště či nepřekročitelných skal, a která k hospodě, kde se občerstvíme.
Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-28 12:01:31
Tohle bych radši nechal na někdy jindy, nejspíš v kontextu nějakého pojednání o metafyzice a teleologii. Problém je v tom, že se velice obtížně odlišuje, pokud sahá křesťanské (původně hebrejské) téma stvoření - a odkud nastupuje sokratovská (plus platónská, aristotelská...) představa finality a "inteligentního designu". Zkřížilo se to, spíš během tisíciletí vznikla chimérická prorostlice těchto motivů.
Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Josef Hrncirik,2020-04-28 12:50:51
Proč však JHVH dopustil, aby zelení všežravci žádali zrušení těžby lignitu, který vznikl i dávno po stvoření dřevomorek?
No dobře: "Vidí co bylo, co je, a co může být".
Vidí však i to co způsobil a co nutně bude? Ví co schválí kongregace pro Věci víry? Vyskytuje se v Apokalypse záporný úrok?
Re: Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-28 13:16:32
Mezi starými vtipy se najdou o "tři výjimky z boží vševědocnoutsti". Jedna z nich je docela pěkná:
"Ani Pánbůh neví, co všechno o něm vědí jezuiti." (Jezuiti to prý říkali pro změnu o dominkánech a jejich inkvizici.)
Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Z Z,2020-04-28 13:24:36
"tedy že stvořil všechno."
Vraj stvoril dokonca aj sám seba.
"Nemůže se vyvíjet v čase a zdokonalovat se"
Existovala Svätá trojica aj pred narodením Ježiša?
Ako to tak isto viete, čo môže a čo nemôže, veď Boh je všemohúci, tak keď bude chcieť, tak sa bude môcť aj vyvíjať - veď cesty božie sú nevyspytateľné.
Re: Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
M. D.,2020-04-28 13:42:33
Existovala svatá trojice před narozením Ježíše?
Ve vyznání víry (credo) to při každé nedělní mši vyznáváme a ve zjednodušené podobě i v každé soukromé večerní pobožnosti.
https://www.vira.cz/texty/knihovna/credo
https://www.getsemany.cz/node/428
KDOKOLI chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.
Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni. Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.
K věčné spáse je však pro člověka potřebné, aby pevně věřil i ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista.
Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk jsou jeden Kristus.
Ten trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých; vystoupil na nebesa, sedí po pravici všemohoucího Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé musejí vstát se svými těly, dostanou odplatu za své činy. Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně. Taková je katolická víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen. Amen.
Re: Re: Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Z Z,2020-04-28 14:09:07
"Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně."
Presne tak, zlo je aj všemohúcemu Bohu niečo zakazovať, či nariaďovať. Že sa napríklad nemôže zmeniť, vyvíjať, zdokonaľovať, aj vtedy, ak by to on sám chcel.
Re: Re: Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Josef Hrncirik,2020-04-28 14:39:26
Je TO zcela zřejmé a dokazatelné.
3^1 = 3
1^3 = 1
lim (1+0/1)^ lim 1/0 = cca 3
Re: Re: Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Josef Hrncirik,2020-04-29 12:03:04
Pravá (= PrávoSlavná) Pneumatologie.
Vycházení Ducha svatého a pneumatologie
Nyní přistupme k problematice vycházení Ducha Svatého. Na počátku je důležité si vyjasnit místo pneumatologie v theologii a důsledky rozdílů v pneumatologii. Pneumatologii nelze oddělit od triadologie a triadologie je základem, nebo lépe předmětem theologie. Pokud se lišíme v triadologii, pak se lišíme v celé theologii. Pro východní theologii je příznačný apofatismus a myšlení v antinomiích. Příklad, který se nabízí je: 1=3; 3=1. Bůh je jeden. Je nevýslovnou jednotou tří osob, kde každá je idios. Východní theolog se toto tajemství nesnaží pitvat, ani nenechává jednu stránku této antinomie převážit nad druhou, nýbrž se pokorně skloní před tajemstvím. Trojice je nevýslovná jednota a nekonečná rozdílnost. Tři osoby, které nesplývají v jednu, můžeme rozlišit podle "způsobu bytí" (tropos tés hyparxeos). Rozdílnost osob se projevuje ve způsobu vztahu (Otec - to agennéton; Syn - to gennéton; Duch Svatý - to ekporeuton). Otec je bezpočátečný, nezrozený; Syn je zrozen a Duch Svatý vychází. Takto je můžeme dostatečně rozlišit. Otec není Syn; Duch není Otec atd. Rozdílnost Osob však není konstituována těmito vztahy, jak by si přáli západní theologové. Plození a vycházení odkazují k Otci, který je jediným počátkem -- odtud monarchia. Pokud tuto monarchii zrušíme, máme před sebou tři individua spojená jakousi abstraktní ideou božství. Jednotu třech hypostasí nelze myslet vně monarchie Otce. Zde může dojít k obvinění ze subordiniacismu. Na vše, co jsme právě řekli, se však musíme dívat očima negativní theologie. Termíny jako počátek, příčina, rození, vycházení je nutné chápat v prostředí, do kterého jsou zasazeny. Je to věčnost, kde první nepředchází druhé, není počátek ani žádný proces. Od nejdokonalejší příčiny nemůže vzejít nic menšího, ona je tak příčinou jejich rovnosti a pramenem jedné a téže podstaty. Otec ale není onou podstatou. U žádného pravoslavného autora nenalezneme termíny hovořící o soupodstatnosti jako účasti Syna a Ducha Svatého na bytnosti Otce. Každá osoba je Bohem svou přirozeností. Většina západních theologů nebude s touto původní triadologií a takto podanou monarchií Otce souhlasit. Není však nic lehčího než ukázat, že u většiny předníkajských otců je monarchie Otce chápána spíše silněji a naopak, že victorinovsko-augustinovský model byl naprosto netradiční spekulací úzkého okruhu osob, tj. soukromým míněním a ne vírou církve. Pravoslavná theologie vychází z prvotní antinomie mezi podstatou a osobami. Monarchie Otce nám dává možnost jasně a dostatečně rozlišit osoby v Trojici. A správně vyznávat, že Duch Svatý vychází pouze z Otce (ek monoú tú Patros). Na důležitou otázku, jak je to se spojením Syna a Ducha Svatého, můžeme zopakovat, co bylo řečeno dříve. Duch Svatý nepůsobí mimo Trojici. I samotný svátek Letnic je svátkem Trojice. Tzv. veličánije na Padesátnici říká toto: Velebíme tě, dárce života, Kriste a oslavujeme nejsvětějšího Tvého Ducha, kterého jsi poslal od Otce svým božským učedníkům. A celá liturgie je jedinou oslavou Trojice, která vrcholí v epiklesi. Zde prosíme Otce o seslání Ducha Svatého, aby byly proměněny dary na tělo a krev Ježíše Krista. Vztah Syna a Ducha Svatého je někdy vyjadřován předložkou dia, která není chápána ve smyslu ek. Musíme upozornit, jak vidíme např. ve veličániji, že pravoslavná církev neupravuje Spasitelova slova a nezamlčuje první část věty, na kterou mimo jiné poukazují zastánci filioque: "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví." A pokud se vrátíme zpět k epiklési zjistíme, že prosba o seslání Ducha Svatého je směrována k Otci a poté ve slovech nalézajících se pouze ve slovanských služebnících, která začínají slovy: "Hospodine, jenž jsi Přesvatého Ducha svého..." zřejmě i k Synu (Jedná se však o pozdní doplněk (14-15. stol.; do služebníku vešel zřejmě až v 16. stol.), který mnozí liturgikové považují za ne zcela šťasntý). Z toho co bylo řečeno můžeme vyvodit závěr: filioque slovy, "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce", není nutně implikováno!
Re: Re: Re: Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Josef Hrncirik,2020-04-29 14:37:57
Jak vidno zříti z obr.1, byl mladý Christos Pankrator optimisticky naladěn a obklopen ještě veselejšími optimystickými zvířátky.
Re: Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Zdeněk Kratochvíl,2020-04-28 13:44:54
Já jenom referoval náboženské parametry křesťanství podle textů Nového zákona. O roztomile absurdních dogmatech, na která narážíte, vím jenom to, kdy a jak vznikaly v průběhu 4. až 19. století. O tom je možná relativní jistota. Nezaměňujte prosím popis nauk, byť docela vlivných, za tvrzení o jejich náležiosti. Jen pro přesnost: Nauka, že bůh stvořil i sám sebe, resp. že od věčnosti sám sebe tvoří, je jedna z roztomilých herezí (kacířstev) odsuzovaných v církvi od 12. století.
Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Jan Novák9,2020-04-29 23:11:22
Bůh se může vyvíjet v čase a zároveň stát nad ním. V tom není žádný rozpor.
Představte si to takhle:
1. vesmír se vyvíjí k inteligenci
2. před koncem vesmíru inteligence transceduje a dostane se mimo čas
3. Inteligence která existuje MIMO čas je přítomná VŽDY i před vznikem vesmíru ve kterém se vyvinula - příčina a následek platí jen v čase.
Bůh tak klidně může stvořit vesmír ve kterém se potom vyvine :-)
Re: Re: Pánové Kratochvíle a Broži,
Josef Hrncirik,2020-04-30 09:14:03
A nestačí k TOMU pouhá transsubstanciace běžně prováděná JEHO Služebníky?
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
