Idyla tragické krásy
Náboženství výrazně ovlivňuje obecnou kulturu – a/nebo naopak. Směr příčinné souvislosti většinou těžko diskutovat, náboženství je prostě důležitou součástí kultury (což platí i o ateismu). Když vidíme obecné rysy řeckého náboženství, očekáváme kulturní konfiguraci málem blízkou liberálně vedenému kulturnímu a sportovnímu centru vedle nuda pláže, s dostatkem dobrých hospod. To je samozřejmě karikatura, byť velice přitažlivá, jenže svět je složitější a život není vždy péříčko. Navzdory našim lidským sklonům ke konzumu, hašteřivosti, až zpupnosti, které se projevují v každé civilizaci, však platí, že řecké náboženství přeje umění, sportu, kultivovanému a uměřenému bonvivánství a na svou dobu nevídané svobodomyslnosti (v některých ohledech dokonce nejen na svou dobu), byť se najdou výjimky. Hlavní hodnotou je uměřenost ve smyslu vyhýbání se extrémům. Samozřejmě, že je to různé od místa k místu. Hodně jinak působí třeba Sparta se svou krutou vojenskou kázní, ale i tam je to přinejmenším do konce archaické doby provázeno překvapivě vysokou kulturou. Opačný extrém představují spartské kolonie na Sicílii, kde se zbohatlíci chovají jak utržení z řetězu.
Teď půjde o specifický problém, totiž kde se v Řecku vzala nedůvěra ke světu a k tělu. To jsou přece přímo facky povaze řeckého náboženství! Ani v něm sice život na světě není selanka, nýbrž prostředí převážně tragické krásy koloběhu rození a umírání, ale jsme tady na světě doma a žádnou lepší možnost stejně nemáme. Kde se vzala představa, že jsme tady cizinci, a že „doma“ jsme někde jinde, v nějakém zásvětí?
Kdo to pokazil?
Hledání viníků patří k oblíbeným disciplínám. Už v 19. století mnozí hledali, čím se řecký styl vztahů ke světu a lidskému tělu pokazil až do té míry, že např. o Plótínovi se říká, že se za své tělo styděl a opovrhoval jím co by „koženým pytlem kolem člověka“. Je to sice novoplatonik a v římské době (žil 204-270 n. l.), ale co je moc, je příliš. Zčásti se to dá svést na dost pozdní dobu s kultem niternosti (ke kterému přispěl), ale podobným směrem mířili i někteří významní autoři klasické doby a před nimi tzv. „mužové boží“. Navíc to nejde zjednodušit do černobílého schématu „viníků“, protože řada z nich přinesla i velice zajímavé a plodné myšlenky.
Když v pokročilém 19. století psal Erwin Rohde svá proslulé dílo o řecké představě duše a nesmrtelnosti, vznesl řečnickou otázku: „Kde se vzala ona kapka cizí krve v řeckých žilách?“ A nebyl sám. Dotyčná otázka se stala příslovečnou a provokovala řadu badatelů, od historiků a filologů přes filosofy po křesťanské teology. Samozřejmě to bylo poznamenané dobovou náladou hledání národní čistoty atd., ale nelze to odbýt jako národoveckou a div ne rasistickou nebo třídní naivitu.
Sama formulace této slavné otázky je ovšem v příkrém rozporu s tím, jak se na vztah řecké kulturní tradice k velkým cizím kulturám dívají řečtí historici klasické doby: „Řekové vše přijímají a činí to krásnějším!“ Jako kdyby „národním specifikem“ (to je samozřejmě až novodobý pojem) Řeků byla právě nespecifičnost, otevřenost a transformace všeho přejatého. To Rohde samozřejmě dobře věděl. A nejde jenom o vztahy k sousedním velkým kulturám. Musíme si uvědomit, že značně fraktální struktura řeckých městských států v Mediteránu se na mnoha místech potkávala s různorodými etniky, a navíc byl tento prostor prostoupen i podobnou sítí fénických kolonií, později místy taky etruských. Můžeme ty cizorodé „duchovní“ aspekty hodit na cizince? A jsou pozdější evropské kultuře cizí, nebo na ně (podle mě bohužel) navazuje skoro víc než na normální řecké náboženství?
Kdo pokazil význam těla v křesťanství?
Velice hlasitě se ozývali kupodivu křesťanští teologové, napřed spíš z řad evangelíků, pak se přidali i někteří katolíci. Byla to liberální část teologů, kterým se zajídala scholastická a pak ještě deistická předělávka křesťanství do podoby formálního dogmatického systému se zásvětním duchovnem. Zdroj těchto úpadků viděli právě v Řecku. Často říkali, že nejvíc za to může řecká filosofie. Před řeckou filosofií sice varovali už četní latinští a syrští křesťané pozdní antiky, ale to bylo většinou z pozic moralistního náboženského fundamentalismu. Teď stojí problém úplně jinak: Filosofie je od části křesťanů nařčena ze zásvětních tendencí, tedy z toho, z čeho ateisté právem podezřívají křesťany!
Liberální část teologů nejedné církve má už víc než sto let problém: Na jedné straně vítá obecnou vzdělanost (včetně filosofie) jak kvůli ní samotné, tak jako zbraň proti fundamentalismu, ale na druhé straně v ní spatřuje hnací sílu řady tendencí, které Ježíšovo poselství postupně proměnily do kultu Velkého hodináře, a to prostřednictvím dogmat, katechismových pouček a konzervativní morálky.
Podle řady teologů nám křesťanství pokazilo právě Řecko, jako celek. Z „původního“ palestinského „žido-křesťanství“ se následkem řeckého kulturního vlivu stalo to, co se stalo. Proto se pokouší o „návrat k hebrejskému myšlení“. Jenže velká část oněch rozdílů mezi „řeckým“ a tím kýženým „hebrejským myšlením“ jde na vrub toho, že se z Řecka vyberou myšlenky klasické doby a ze Starého zákona (Tanachu alias Tenaku) myšlenky archaické doby. Kdyby se to udělalo naopak, dopadlo by to nejspíš opačně.
Karl Rahner, docela významný katolický teolog 20. století, napsal: „Křesťanská víra ve vzkříšení těla byla po staletí zastíněna řeckým znehodnocováním těla.“ Kde se však to znehodnocování těla v Řecku vzalo? Nejvíc na ráně je Platón, autor „důkazu“ nesmrtelnosti duše v dialogu Faidón a poučení ze zásvětí na konci Ústavy (viz také Sublimace erotiky podle Platóna). A samozřejmě novoplatonici.
V českém prostředí potkáváme tento kritický styl myšlení u řady filosofů z protestantského prostředí (Emanuel Rádl, Ladislav Hejdánek) i u některých katolických teologů (Bonaventura Bouše).
Kdo nám pokazil filosofii?
Ani filosofové nezaháleli. Většina z nich už dávno šla naprosto jinými cestami než antika; např. Edmund Husserl napsal: „Tradiční pojmy jsou podstatě nové dimenze zcela cizí, a nemohou ji tedy uchopit.“ Někteří ale hledali v antice inspiraci, to bylo v 20. století dost významné; jiní se spíš učenecky zabývali dějinami filosofie, samozřejmě včetně řecké. A objevila se stejná otázka: Odkud se v ní vzalo zásvětí, nedůvěra ve svět a tělo; někdy až církevnické manýry představitelů některých škol i důvěřivost jejich žactva.
Někteří z ateistů obviňovali náboženství jako takové. Jiní hledali (spolu s částí křesťanů i dalších), z kterých náboženských prvků to mohlo povstat. Podezření rychle padlo na tzv. „očistné kulty“, tedy na menšinové alternativní proudy, stojící v Řecku spíše na okraji, skoro mimo standardní řecké náboženství. Nejznámější z nich jsou orfici, s filosofickým impaktem u pythagorejců, Parmenida, Empedoklea, Platóna, novoplatoniků… Kritika tedy míří k autorům, které Marcel Detienne charakterizuje jako příklady užití „jazyka (řeči) filosoficko-náboženských sekt“. (Viz Co je pravda?) Tradiční pojem pro něco hodně podobného je „mužové boží“.
Těžko ale zůstat u černobílého vidění. Sice bychom poměrně snadno rehabilitovali tradiční řecké náboženství a distancovali se od podivných a sociálně okrajových náboženských extremit, ale za šiřitele nákazy bychom museli prohlásit velkou část významných filosofů, kteří se těmito extremitami inspirovali. (Sám jsem takovému řešení docela nakloněn, aspoň by se vylouplo mnohdy zanedbávané zajímavější dědictví.)
Kdo pokazil řecké náboženství?
Aristofanés (448-385 před n. l.) viděl nebezpečí pro řeckou zbožnost ze dvou stran: od orfiků (viz komedie Ptáci) a od sofistů (Oblaka). Orfiky považoval za bláznivé alternativce a sofisty za namyšlené a rozkladné řečníky (něco jako jistý typ advokátů). Kéž by byl svět takhle prostý! Novodobí religionisté ale občas docházejí k překvapivě podobných závěrům. Ne všichni.
Od sedmdesátých let 20. století byla docela v módě Burkertova představa, že Řecko bylo ovlivněné také šamanismem. Nemyslel to (aspoň ne primárně) jako vadu. Takhle doslova to už dnes drží málokdo, ale jako upozornění na pestrost různých náboženských proudů v Řecku to pořád docela funguje. Včetně toho, že právě ty „očistné kulty“ připomínají trochu gramotnější verzi šamanských náboženství. Je vedlejší, jestli to vyložíme vlivy z Balkánu, nebo předpokládáme domácí zdroje v sociálně okrajovém prostředí připomínajícím „jurodivé“.
Orfeus
Orfeus je v řeckých mýtech postavou víceznačnou: Zaprvé je to snad nejslavnější řecký pěvec, zadruhé thrácký pěvec s řadou „šamanských“ rysů, zatřetí úběžník řady dost nezvyklých kultů od pozdní archaické doby po konec antiky.
Soustředím se na to první pojetí, protože si myslím, že krása až líbivost mýtů o Orfeovi poskytla základ pro šíření těch extravagantnějších verzí. Orfeova hra prý uvádí lidi i zvířata do stavu harmonie. Je to skoro metafora populační stability v ekosystému. V ohradě by soužití zelí, zajíců a vlků vzalo poměrně krátký konec, nejspíš v podobě hladových vlků vedle zelí. V přírodě se to nějak porovná, byť ne na způsob idyly. Viz taky známá evolucionistická metafora „jestřábi a holubice“. Podobně je tomu i v lidské společnosti. Také v životě („duši“) jednotlivce působí rozličné tenze, na střídačku nebo naráz, a hudba je jedním z tradičních prostředků jejich konejšení nebo poměrně neškodného vybití. Orfeovi se postupně připisují až zázraky právě na tomto poli působnosti.
Když pak jeho ženu Eurydiku uštkla zmije a zemřela, oplakával ji natolik upřímně, že jeho zpěv dojal i podsvětní mocnosti. Orfeus směl zkusit navštívit s Hermovou pomocí podsvětí a vyvést Eurydiku zpátky. To se samozřejmě nepovedlo, vždyť i v pohádkách hrdina leccos pokazí nedodržením podmínek.
Orfeus sám vzal nepěkný konec. Rozsápaly ho extatické bakchantky. Buď jen tak, že se jim vyskytnul po cestě a ony byly mimo sebe; nebo proto, že nesnášely, jak se hezký mladý muž po smrti své ženy straní všech žen. (V některých verzích dokonce káral tento Dionýsův kult.)
Na příběh o cestě do podsvětí a na drastickou Orfeovu smrt pak navazuje řada extravagantnějších verzí. Třeba o zázračném nálezu jeho hlavy a jejích činech, o magické moci hudby; až se z Orfea stane také údajný propagátor odtělesňujících cvičení i myšlenek a kazatel reinkarnační nauky. Ze stesku mladého vdovce se stal vzor opovržení sexem, tělem a světem. Smrt se nečekaně stává cestou „domů“. Je to zvláštní předjímání barokní zbožnosti už v antice, zatím ale zůstává menšinové.
Orfici a očistná náboženská hnutí
K Orfeovi se po celou antiku hlásil kdekdo. Mezi jinými taky mnohá z takzvaných očistných náboženských hnutí. Říká se jim tak proto, že kladou zvláštní důraz na očišťování. Samo o sobě je očišťování jedním z běžných obřadů skoro v každém náboženství, často jako předehra dalšího obřadu nebo jako přechod mezi různými prostory, jako umytí si rukou. Zmiňovaná očistná hnutí však nemají rituálních očist nikdy dost, staví na nich, asi jako ti z dnešních lidí, kteří se snaží zdravou stravou a očistnými kúrami těla i duše od všeho možného i nemožného dojít málem spásy. Možná je to taky jedna z reakcí na počátek vychládání standardního řeckého náboženství.
V očistných hnutích se těžko vyznat. Zůstala nám po nich neuvěřitelná směs všeho možného, od úchvatných veršů přes extatické bláboly po průhledné pitomosti všeho druhu. Část z toho je na destičkách nalézaných v hrobech, na způsob amuletů nebo miniaturizované „knihy mrtvých“. Bývají na nich modlitby zásvětního charakteru, občas dokonce návody, jak se zachovat v podsvětí po překročení řeky Léthé („Zapomnění“, opakem jejího jména je řecké slovo pro pravdu, alétheia), aby člověk neztratil paměť; z čeho se napít a z čeho ne, kam se dívat a nedívat, co říkat a neříkat. Takové destičky bývají zlaté (Jižní Itálie, severní Řecko) nebo kostěné (okolí Oděsy), což je poněkud pikantní, protože v prostředí těchto kultů se předpokládá vegetariánství.
Dost bohatě, ale ne srozumitelně, jsou doloženy literární památky zvané orfické. Povaha je podobná, jen se všude dovolávají Orfea. Další zase spíš Pythagory nebo Ferekyda. Občas předpokládají i reinkarnační nauku. Tato nauka sem skoro určitě nepřišla z Indie. Epicentrum takových památek je podél spojnice vedoucí od nejjižnější pevninské Itálie přes severní Řecko do okolí Oděsy, zatímco řecký východ (Iónie) něco podobného dost dlouho nezná. Dost dlouho je to v rámci Řecka zápaďácká a seveřanská specialita. Někdo dnes hledá původ takové nauky na Balkáně (třeba od Thráků); někdo to považuje za místní produkt (to si myslím i já), asi jako když se řeči jurodivého najednou etablují v městském salóně jako nová móda. Další problém je, že část orfických textů je podle hodnověrných svědectví (včetně Aristotelova) dílem pythagorejců, jsou to záměrná falza! Jiná část je až dílem novoplatoniků římské doby. Přesto reálně existují i zajímavé a poměrně staré orfické básně. Přinejmenším některé z nich vznikaly jako alternativy za Hésiodovo uspořádání mýtů.
V pozdějších epochách antiky se to vše překryje představou, že jde o orfická mystéria. Ovšem v jiném smyslu slova než skutečně prastará mystéria, třeba eleusinská. Dokonce se sugeruje představa, že jde o jakousi prapůvodní vrstvu řecké mytologie.
Mužové boží
Řadě filosofů připisují legendy kdejakou pozoruhodnost. Někteří z nich k tomu sami vybízejí, svým dílem i svým vystupováním, i když v části případů je to je stylizace legend o nich. V případě některých zvláštních jedinců legenda přímo splývá s jejich životem, jednáním i naukovým odkazem. Jsou to nábožensky exaltované postavy, dokonce divotvůrci (thaumatúrgoi), léčitelé a věštci neobvyklého typu, zvěstovatelé eschatologických očekávání. Něčím připomínají naši představu o šamanech, neboť připisují slovům zvláštní moc. Stojí stranou hlavního proudu obecně řeckého náboženství, zvěstují výrazně odlišné představy. Už jejich antičtí stoupenci je občas označují jako „muže boží“.
Zdálo by se, že ve filosofii budou mít mužové boží roli nanejvýše okrajovou, leč opak je pravdou! Možná je velikost jejich role výsledkem omylu v určení žánru, když byla magie pochopena jako filosofie, možná jejich roli nafoukli mnohdy až fanatičtí ctitelé, možná je jejich náboženská excentricita přivedla i k zajímavým myšlenkám. K postavám typu muže božího patří jak postavy mytické, například Orfeus a Músaios, tak i historičtí autoři. V archaické době například Epimenidés, Ferekýdés a Pythagorás, v rané klasické době Empedoklés (a nejspíš už Parmenidés), v římské době třeba Apollónios z Tyany. V každém případě však musíme vzít na vědomí, že u mužů božích těžko odlišíme skutečnost od legendy, a že s pochopením jejich nauk bývají specifické potíže. Někdy se mužové boží stylizují (nebo jsou stylizováni) jako esence řeckých myšlenek, jindy se sami prohlašují (nebo jsou prohlašováni) za ty, kdo do Řecka nově přinášejí dávné nauky jiných kultur. Obojí je možné.
Pro náš kontext je podstatné, že „mužové boží“ se na světě často cítí jako cizinci, jako hosté ze skutečnějšího světa. Např. Empedoklés vykládá pláč novorozence jako následek pádu do „této klenuté jeskyně jevů“. Představa narození jako „pádu“ pak bude obvyklá o novoplatoniků. Už podle Platóna dochází k početí díky „lámání perutí“ duše (ochabnutí erekce ploditele po vyvrcholení je asociováno s pádem nově se vtělující duše zplozence). Vysvobozením bývá „návrat“, ve smyslu oproštění od nutnosti další reinkarnace.
Ferekydés
Snad nejobskurnější postavou, kterou evropské školní dějiny filosofie běžně pojednávají, je Ferekydés z kykladského ostrova Syru, v 6. století před n. l. Fragmenty jeho díla Sedmero slují alias Pětisvět nebo Spojení bohů představují velice odchylnou alternativu vůči Hésiodově Theogonii (Rození bohů), navíc s využitím fénických motivů. Krom nesčetných zvláštností typu „okřídlený dub“ nabízí i zajímavý poetický motiv: Když si Zeus bral za ženu Hlubinu Země (Chthonié), tak pro ni utkal svatební plášť, kterým ji při obřadu přikryl. Do toho pláště vetkal vše, co na zemském povrchu vidíme, takže od té doby je nezbadatelná Hlubina přikryta viditelnou pozemskou přírodou.
Ferekydés pojal alternativní uspořádání mýtů (oproti Hésiodovu) velice rázně: přeskočil nejasnou „nultou“ generaci a další promíchal. Věčným zdrojem je trojice Zeus (Zás), Kronos a Země (Chthonié, Gaia). Když ovšem Ferekydés řekne „věčný“, tak to myslí mnohem doslovněji, než bývalo zvykem. Obvykle se takhle mluvilo o všem tom, podle čeho se orientujeme, protože to bylo už před námi a bude i po nás. Teď je z neobvyklého náboženského důvodu nakročeno k tomu, co pak bude dokousnuto v logickém pojetí totožnosti, v němž se nemá co měnit, ani jak měnit. Sám Aristotelés ho velice pochválí za to, že za „počátky“ považoval něco rozumnějšího než nějaký Chaos, kterým začínal Hésiodos, na ten byl Aristotelés přímo alergický.
Ferekydés bývá považovaný za nejstaršího řeckého autora, který pracuje s reinkarnací. Navíc taky za učitele Pythagory, ale to je možná jen pythagorejská interní mytologie. Možná se však právě na Pythagorův vztah k Ferekydovu dílu vztahují slova jednoho Hérakleitova fragmentu (B 129): „Vybrav si tato sepsání, vytvořil si svoji moudrost: mnohoučenost, zběhlost ve špatnosti.“ (Značného mediálního ohlasu došel v naší době i diskutabilní pokus, jak doplněním Ferekyda o pozdější bizarní texty rekonstruovat tzv. „orfickou“ alias „pelasgickou“ mytologii a hledat v ní i koncept stvoření.)
Pythagorejská společnost
Je krajně zvláštní, že z pythagorejského prostředí vzešly také velice racionální a objevné myšlenky, např. Filoláovy a Archytovy. Bylo to umožněné rozdělením pythagorejské společnosti na vědce a posluchače. Tedy na esoteriky, jenže v přesně opačném smyslu slova, než si většina lidí myslí, a na exoteriky. Většina, tedy exoterní posluchači, byla krmena nanejvýš podivnými příkazy a zákazy. Posledním argumentem bylo: „On sám to řekl!“ Pythagorás nejspíš nepsal.
Do dějin evropské kultury vstoupili pythagorejci důsledným zavedením všeho toho, čemu se později v prostředí křesťanství, zvl. novověkého, říká duchovní vedení a systematická pastorace: promluvy a roucha, zpěvy, cíleně sortovaná péče o mládež, muže, ženy, seniory atd. (Ruské pravoslaví tomu říká duševodstvo, v ateizované podobně odtud vzešel rukovoditěl, v nejděsivější podobě političeskij rukovoditěl neboli politruk.) Hodnostáři leckteré církve i PR manažeři stran a hnutí mohou jen tiše závidět, jak se k Pythagorovi hrnuly zástupy nadšenců. On dovedl promluvit přesně do duše! Už Hérakleitos to uštěpačně komentoval tím, že mnozí lidé se rádi nechají povodit. A když mistr k cílené promluvě přidá výklad minulých inkarnací a příslib zázraku, tak je to to ono, efektivně úspěšná karikatura náboženství.
Papyrus Derveni
Důležitým zdrojem našeho poznání orfiků a podobných náboženských hnutí je text nalezený na Papyru Derveni. Současně jde o jednu z nejexotičtějších památek v rámci celého řeckého písemnictví a nejstarší papyrus nalezený na evropské půdě, nedaleko Thessaloniky. A protože obsahuje i filosofické pasáže, včetně citátů z Hérakleita, tak je taky vůbec nejstarším fyzicky zachovaným filosofickým textem! (Papyrus fyzicky pochází z předělu klasické a helénistické doby, kolem roku 340 před n. l., text na něm je opisem díla z klasické doby, kolem 420 před n. l. Je to alegorický výklad orfické básně z konce archaické doby, z pozdního 6. století před n. l.)
Tato památka i text na ní by stály za samostatná pojednání. Obsahuje nečekaně moudrá varování před důvěrou v ledajaká zasvěcování, ale i naprosté podivnosti. Dozvíme se například, co je Slunce:
Slunce je vykousnuté pohlaví aithéru!
Toto je jen jedna z řady zvláštností, které vznikly důsledně alternativistickým přepisem Hésiodovy Theogoie, možná i pod vlivem (nebo jen analogií?) hurritského mýtu o kastraci, která od sebe oddělila prvotní božský pár radiálněji než podle Hésioda.
Suma sumárum
Standardní řecké náboženství a s ním spojená kultura vnímá tělesný život pozitivně. Za pomyslný odkaz Řecka se však často považuje něco jiného. Ne ani tak ona „očistná hnutí“ sama o sobě, na to byla příliš okrajová a totálně iracionální, ale ty filosofické nauky, které se jimi inspirovaly: pythagorejci, asi i Parmenidés, každopádně Platón a novoplatonici; dokonce i Aristotelés, ve svém pochopení starších dějin filosofie a jednostranné důvěře ve formu řeči, přestože sama jeho nauka o duši je velice tradiční a rozumná. To všechno se pak považuje za typické řecké dědictví. (Soukromě to vidím jako pokušení části intelektuálů zhodnotit kdejakou zvláštnost.)
Někteří odtělesnění (a „hledisko věčnosti“) vychvalují, jiní si je přehazují jak horký brambor.
Míléťané ještě o takových hnutích nic netušili, Hérakleitos se jim posmíval a Pythagorovi nadával, Xenofanés Pythagoru zesměšňoval. Stoici se rozhodli držet standardního náboženství. Epikúros šel přímo opačným směrem, k hodnotě příjemnosti života, i když dost naivně. A skeptikům to bylo velice moudře naprosto fuk. Hlasatelé zásvětního duchovna proto tyto autory později opatřili ve svých očích hanlivými (a naprosto anachronickými) nálepkami materialismu, relativismu a agnosticismu.
Literatura
Walter Burkert: Griechische Religion der archaischen und klassischen Epoche. Stuttgart 1977.
E. R. Dodds: Řekové a iracionálno. Praha: Oikúmené 2000.
E. R. Dodds: Pohané a křesťané ve věku úzkosti. Praha: Petr Rezek 1997.
Vojtěch Hladký: Papyrus Derveni. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2011. (Odborná edice a interpretace unikátní památky.)
Ferekýdés, mytograf a muž boží na mém kykladském webu keros.cz.
Rozcestníky textových památek na mém starém webu fysis.cz:
Diskuze:
