Řecké náboženství je specifické už tím, že je to nejlíp známé „mrtvé“ náboženství. Když vynechám drobné ostrůvky pokusů o jeho revitalizaci, tak je „mrtvé“ už dávno, od konce antiky, ale přitom máme k dispozici nesmírné kvantum literárních, výtvarných a stavebních dokladů, počínaje už pozdní dobou bronzovou. Máme tedy vzácnou příležitost vidět nějaké náboženství poměrně nezaujatě, z důkladného odstupu, a přitom s možností pěkně zoomovat do detailů. Leč ouha! Rozdělení náboženství na „živá“ a „mrtvá“ je jednou z ne zrovna adekvátních pomůcek; vždyť ani některým bohům jejich smrt neubírá na působnosti, zvláště ne těm, pro něž je integrální součásti jejich charakteru. Z hlediska náboženství jsou stále nesmrtelní (logiku v tom nehledejte). Z hlediska vnějšího popisu se „mrtvé“ náboženství spíše transformuje do řady motivů jiných náboženství, nebo do obecné kultury, kterou už my ani nepovažujeme za náboženskou. Četná témata řeckého náboženství žijí uvnitř křesťanství (zvl. v jeho pravoslavné a katolické verzi), ale především v obecné kultuře, klidně třeba i ateistické, jenom jim říkáme umění, například divadlo, nebo sport, zvl. atletika. V nějaké míře je dokonce i naše pojetí racionality dědictvím proměn řecké kultury, původně zakotvené v tomto náboženství. (Totiž že to lidi vůbec bavilo, prý za to mohl Apollón a Hermés.)
Velice dlouhá doba, po níž toto náboženství dominuje rozsáhlému a lokálně fragmentovanému prostoru řecké kultury, umožňuje sledovat i jeho vývoj. Většinou se zaměřujeme na nejstarší doklady (archeologie mykénské kultury; homérské eposy, které se v rané době železné ohlížejí po pozdní době bronzové), pak na Hésiodův pokus o jakousi systematizaci mýtů a na pomyslný zlatý věk tohoto náboženství koncem archaické doby, tedy v 6. století před n. l. Pak už sledujeme spíše jeho „vychládání“, občas prokládané revivaly.
Je to vůbec náboženství?
Řecké náboženství je ovšem zvláštní i z jiného hlediska. Má mnoho parametrů zásadně odlišných od těch náboženství, které si většina lidí pod slovem náboženství představí, např. od křesťanství. Málem bychom pochybovali o tom, že to vůbec je náboženství, spíš taková kulturní forma. Vždyť k němu nepatří instituce (a la církev), role kněží je až na výjimky malá, nezná náboženský význam slova víra, nemá náboženskou nauku (a la katechismus, dogmata), nemá posvátné spisy (žádnou Bibli, ani Védy), nemá misie, dokonce se dá kombinovat s jinými náboženstvími. Nezná představu stvoření, ani jiný způsob vzniku světa. Ani lidem moc nemluví do všedního života, co mají a nemají jíst a pít, jak se sexem, jak s účesem a pokrytím hlavy, to je krom pár výjimek fuk. Apriori zakazuje jen incest, vraždu, zanedbání péče o staré rodiče v nouzi, zradu státu ve stavu války a rušení veřejného náboženského obřadu. Je to takové Desatero očesané na „patero“, ale nevzniklo to tímto způsobem. Všechno ostatní může být dobré nebo špatné podle kontextu, ale to se většinou ukáže až zpětně, časem, jenom těchhle 5 položek je apriori špatně. Těžko z toho odvodit právo typu „co není zakázáno, je dovoleno“. Nejhorším proviněním je zpupnost (hybris).
Tohle náboženství si málo potrpí na nějakou historicitu, naopak se chlubí svými mýty (je „eumytické“), hojně vypráví i zobrazuje. Žije poetickým vyprávěním, typickým „učitelem“ tohoto náboženství je básník. Ne tak, že by si mezi básněním odskočil vyučovat náboženství, ani tak, že by psal didaktické básně, ale hodnota poezie je chápaná jako typická náboženská hodnota, díky enthúsiasmu (vstupu božství do básníka), latinsky řečeno díky inspiraci (nadechnutí pravdy). Výrazněji nábožensky dnes vnímáme enthúsiasmos (inspiraci) řeckých věštců alias proroků.
Bohů, bohyň a všelijakých potvůrek je mnoho, přebývají v nejrůznějších biotopech. Někteří jsou obecně důležitější než jiní, ale v různých konkrétních situacích (nebo na určitých místech) se význam jejich rolí může jevit naprosto jinak, jejich hierarchizace není dotažená do obecného formálního systému subordinace. Jsou pořádající součástí přírody (fysis), nejsou „nadpřirození“, tuhle kategorii řečtina nezná, ani ji neumí říct. Božstva se sice snadno přemisťují, což je občas vyjádřeno metaforou letu, ale mají svou váhu, dokonce naprosto doslova. Když se např. Athéna přestrojí za kormidelníka, tak její přítomnost na lodi rozpoznají podle většího ponoru. Tím není řečeno, že jde o korpulentní dámu, ale že to není jen tak, že se nedá brát na lehkou váhu, že je důkladnou součástí světa.
Řecká božstva mají lidské podoby, jsou antropomorfní, i když ne jenom; nejsou vázaní pouze na některou ze svých typický antropomorfních podob, mohou fungovat třeba v podobě blesku, duhy, vášně bojové nebo milostné… Mají lidské vlastnosti, často představují určitý lidský typus, ale jaksi zvětšený do nadlidských možností. Není tedy divu, že lidem i sobě navzájem provádějí nejrůznější kousky, pěkné i nepěkné. Leckoho zvenku (a postupem času i leckteré Řeky) napadne, že to není dobrý mravní příklad. Jenže od toho náboženství jako celek není, zčásti to může patřit k „eupraktickým“ náboženstvím, hlavně si to však myslí ti lidé, kteří chtějí náboženství nahradit morálkou, což je typický problém při změně náboženství nebo při ateizaci.
Bohové jsou dobří. Tvrdit opak by bylo nepěkné. Přesto si z nich smíme dělat srandu, což řecká komedie hojně dělá, asi tak ve stylu „co se škádlívá, to se rádo má“. Řekové jsou hrdí na to, že jejich božstva jsou nejhezčí ze všech, ani moc světlá, ani moc tmavá, a že jsou většinou důvtipná a mají smysl pro srandu. Jsou však v životě situace, které člověka o humor připraví, přinejmenším na čas. Bohové sice nejsou zlí, ale jejich záměry mohou zkřížit ty naše, asi jako když na přechodu potkáme rychlík. Ten taky není zlý, a je dobře, že jede, jenom mu není dobré zrovna stát v cestě. Někteří z bohů si dokonce s lidmi rádi hrají, včetně hrátek milostných, jenže lidé přitom často mívají krátkou životnost. A když si mezi sebou vyřizují účty, klidně do toho zatáhnu lidi a je z toho válka. Představa nějakých zlých božských sil je v Řecku dlouho omezená jenom na zvláštní náboženské menšiny, až v helénistické době se pod vlivem jiných kultur stává obvyklejší. S tím souvisí i poměrně malá míra zásvětnosti: Ve standardních verzích tohoto náboženství se po smrti nijak neodměňuje, ale krom několika drsných výjimek ani netrestá. Život po smrti, tedy v Hádu, je čímsi na způsob bezpečné čekárny na nádraží, ze kterého už všechno odjelo, a nikdo si už na nic nepamatuje. Není se čeho bát, ale ani na co těšit, nic se neděje. Tresty jsou vyhrazené obzvláště brutálním exemplářům a dějí se o další patro níž, v Tartaru. V alternativních menšinových proudech je ovšem nauka o posledních věcech člověka velice propracovaná nejen co do odměn a trestů, ale hlavně do podoby reinkarnační nauky. Standardní řecké náboženství však nic takového nezná.
K překvapivým vlastnostem řeckého náboženství patří, že řečtí bohové nemají vůli (theléma), a nemají ani duši (psyché), nepotřebují ji. Takové věci potřebují jen smrtelní živáčkové.
Je to vůbec pořádné náboženství? Není to spíš kultura, umění všeho druhu, plus atletika a množství značně nelogických (mytických) vyprávěnek a představ? Ne! Je to náboženství, jenže hodně jiného typu, než jak si my náboženství představujeme na základě několika příkladů z opačného konce pomyslného náboženského spektra. Musíme rozlišovat, co jsou spíš zvláštnosti naší představy (tedy těch náboženství, díky nimž tu představu máme), a co jsou opravdu řecká specifika. K „našim“ problémům patří víra, stvoření, církev, posvátný text, náboženská nauka, misie, odměny a tresty v zásvětí, morálka. Krom křesťanství a islámu části toho potkáme např. v judaismu a kupodivu taky u buddhistů. K reálným řeckým zvláštnostem patří hojnost mýtů, estetika tragické krásy života a přírody, smysl pro srandu, svobodomyslnost, nezvykle velká role divadla a atletiky… Je paradoxní, že uvnitř příslovečných kořenů evropské kultury žijí takovéto protiklady. Tyto dva extrémy postačují k ilustraci značné části diverzity náboženství, aniž bychom museli vykročit z evropského prostoru a znát jiný jazyk než řečtinu. A když k tomu přidáme ještě novodobý ateismus, tak máme pěkný výkladový trojúhelník.
Chybné připodobnění základních pojmů řeckého náboženství ke křesťanství je mnohdy dílem překladatelské koncese z bezradnosti. Ono se totiž obtížně tlumočí, že třeba to hosion je náležitost oběti, a v tomto smyslu „zbožnost“, nikoli víra (pistis, ta zatím znamená všednodenní důvěru). Podobně, že pořádání přírody a světa (diakosmésis) není stvoření (jako v hebrejské Genesi) ani fabrikace (jako u kreacionistů).
Věštby a Osud
Řecké náboženství nežije jenom poezií. V kontextu inspirace je nápadným rysem věštění. Věštci (alias proroci) jsou dalšími zprostředkovateli božského dění do lidské řeči. Není jich mnoho, zato mívají mnohem větší roli než kněží. Jsou to jednotlivé postavy, muži i ženy, ale krom toho má Řecko i lokální instituce věštíren, z nichž některé mají daleký dosah, např. věštírna v Delfách.
Věštění, ale taky tragédie a část filosofie, úzce souvisí s pojetím osudové moci. S pochopením míváme problém většinou proto, že jsme si navykli buď na deterministickou interpretaci Osudu, nebo na nějaké jeho přeznačení prostřednictvím jiného náboženství, nejčastěji křesťanství. Když by se dneska někdo ptal lidí na jejich vztah k Osudu, nejspíš by někteří přitakali jeho významu; jiní by řekli, že nevěří na pohanské pověry, ale v Boží prozřetelnost; nejčastěji by asi řekli, že ne, že přece všechno řídí přírodní zákony. Jsou to ovšem spíš různé interpretace deterministického výkladu Osudu, zatímco mýty, Hérakleitos i Sofokleův Král Oidipús to vidí jinak: Osud je vítězná náhoda, božská hra světa, v jejím rámci se odehrává i naše úsilí; neseme i to, co jsme si nevybrali a neudělali (zděděné peníze i dluhy, dobré pozice i nemoci, příležitosti i pohromy), a neseme odpovědnost za naše reakce na to. Dokud s tím dokážeme hrát, dotud jsme živí a dokonce i svobodní. To by bylo na samostatné téma.
Oběti
Mezi nejnápadnější projevy náboženství patří rity: očisťovací, přechodové až iniciační, obětní, identifikační… Obětovat je možné leccos: lidi, zvířata, květiny, nápoje a koláčky, vonné dýmy, slova modlitby. Řecké oběti se dějí na oltáři (nebo u oltáře), který stojí venku před chrámem. Do chrámu samotného totiž chodí jenom kněží nebo kněžky, a to ještě jen někdy, např. když je potřeba opečovat sochu božstva, někdy ji i na chvíli vynést ven k uctění.
Lidské oběti Řecko až na okrajové výjimky nezná, pomyšlení na ně probouzelo děs už v pozdní době bronzové, viz obětování Ifigenie. Běžné byly oběti zvířat: býků, jalovic, prasat, ovcí, koz, kohouta… Jejich typický průběh jsem trochu zmínil v článku Prase ve filosofii a náboženství. Ještě častější byly ostatní výše uvedené typy obětí.
V průběhu antiky lze pozorovat málem evoluci obětin: Lidské ustoupily už dávno (krom děsivých výjimek), pak začnou budit rozpaky i oběti zvířat. I ty kytky chudinky na oltáři povadnou, takže nakonec je nejmoudřejší obětovat čistě, tedy slova modlitby, pokud možno neukecané. Řecká reformní snaha o „oběť slov“ (logiké thysia) došla ohlasu i v textu křesťanské liturgie (česky se ovšem v misálu bůhví proč překládá „oběť duchovní“). Proti tomu ale už tehdy stál argument, že takový posun není pokrok, nýbrž úpadek, jak provést oběť levně a rychle. Když už Artemis někomu nestojí za deset býků, tak jí aspoň přinese kytku, úplný škrt to vyřeší na úrovni slov, dokonce stručně.
Mýty o bozích
Řecké náboženství žije ve vyprávěních a písních, tedy v mýtech. Přes obrovský rozsah dochované literatury není nijak snadné přijít těm mýtům na kobylku. Jednak jsou tuze různorodé a jednotlivé lokální i časové verze mnohdy nejdou dohromady. Navíc máme problém s tím, že drtivá většina dostupných textů představuje už nějakou autorskou práci s mýtem, viz článek Použité mýty.
Problém s topografickou nejednotností a logickou nekonzistencí mýtů se pokoušeli řešit už řečtí autoři archaické doby, v čele s Hésiodem (kolem roku 700 před n. l.). Od něho pochází nápad, jak vybrat relativně kompatibilní verze a navléci je na osnovu tří generací bohů: Úranos a Gaia, Kronos a Rhea, Zeus a Héra. Jakožto starý a důležitý pramen má Hésiodovo dílo velkou váhu, ale byl by omyl si myslet, že to je cokoli jiného než Hésiodův způsob, jak obejít, aby díky verzím mýtů nebyl některý z bohů naráz dědečkem i neteří málem i sám sobě. Rozčleněním na generace se Hésiodos také pokouší zajistit, aby příliš různorodá božstva nekompetovala o pořádání světa naráz. Je to vlastně první pokus o nějakou periodizaci, byť mytologickou a ne paleontologickou, na tři epochy, jako později u archeologů. Těžko si myslet, že toto schéma obráží reálný vývoj řeckého náboženství. Navíc se právě ty nejzajímavější problémy do schématu tří božských generací nechtějí vejít, vztahují se k jakési nulté generaci, nebo podivně přeskakují napříč schématem. Na konkrétním příkladu jsem to ukazoval v článku Erós.
S Hésiodovým dílem bývá v nové době spojeno typické nedorozumění, totiž jako kdyby šlo o popis stvoření (nebo aspoň jakéhokoli vzniku) světa. S takovým výkladem začali křesťané a ateisté je v tom následovali. Titul i obsah však jasně říká, že je to Theogonie, tedy Rození bohů. Ti pak samozřejmě pořádají svět k obrazu svému, asi jako nový hospodář, ale netvoří svět ve smyslu celkového rámce. Hésiodovy primordiální síly jsou božské a jejich zplozenci taky. (Podobně i v řecké filosofii dokonce i Aristotelés, který pořád hledá „počátek“, arché, hledá pořádající princip a příčinu změn uvnitř světa, zatímco svět považuje za věčný. Jediným řeckým autorem, který mluvil o vzniku světa, byl Platón, a pak samozřejmě jeho následovníci.)
Už v antickém Řecku vznikla také řada alternativ za Hésiodovo uspořádání, některé i hodně divoké, ale to teď necháme. Problém je, že další převyprávění Hésioda už je výklad (až odvar) výkladu, který se od živého a živelného zdroje náboženství (od mýtu) ještě víc vzdaluje. To bývá úděl souborných „mytologií“, zvláště těch popularizujících.
Není tak úplně šťastné, když se někdo sice naučí, jak které božstvo vypadá, jaké má atributy, čí je potomek, partner atd., ale všechno si to zařadí do své naivní představy o náboženství a o povaze mýtu. Někdo si třeba myslí, že Řekové „na ty své bohy věřili“, jenže oni by nechápali, o čem je řeč. Někdo si dokonce málem myslí, že podle Řeků bohové (nebo některý z nich) stvořili svět. Je skoro lepší, když se to s pokusem o pochopení udělá naopak, protože kdo tuší, jak to v řeckém náboženství chodí, tak si mýty i fakta (výtvarná) o jednotlivých božstvech dohledá.
Tím je taky zdůvodněno, proč jsem se tu soustředil na popis obecných vlastností řeckého náboženství, a ne na tabulku s atributy bohů a bohyň. Pokud k tomu bude čas a chuť, tak je lze představovat pěkně po jednom, nebo po dvojicích. Zatím nabízím pod literaturou link na mohutnou a tradičně strukturovanou zásobárnu fotek. Je z ní rovnou patrné například to, že na nejstarších zpodobněních moc konkrét nevidíme (nejen kvůli horšímu zachování, ale kvůli „abstraktně“ odtažitému zpodobnění), pak, většinou v 6.století, začnou být božstva dobře rozeznatelná, byť ne vždy zapadají do našich klišé o nich. V klasické době už jsou zpodobněni realisticky i s perspektivou, časem připomínají skoro barokní sochy světců, stalo se z toho umění. Nakonec se podoby božstev většinou zcivilizují do podob, které jsou sice dobře identifikovatelné podle formálních atributů, ale ničím jiným se už neliší od jakýchkoli jiných paňáců. Těmi jsou bohužel zamořeny ilustrace k řeckému náboženství, aspoň pokud nedojde k ještě zásadnějšímu vzdálení, totiž k prezentaci „mytologické malby“ dob renesance až klasicismu. Ta je samozřejmě důležitá pro dějiny evropského výtvarného umění, ale o řeckém náboženství nevypovídá. Někdy v pozdním 19. století upadne i tento žánr, kupodivu podobně, jako křesťanské umění. Najdou se i významné výjimky, ale to jsou už moderní autorská díla, svobodně inspirovaná starými motivy, nikoli ilustrace k nápodobám starších ilustrací.
Řecké náboženství, filosofie a věda
Řecké náboženství nezná kategorii nadpřirozena, navíc se ani (krom výjimek několika extravagantních kultů a pověr) moc neutíká do nějakého zásvětí. Proto je v jeho rámci příroda hodna pozornosti. Není divu, že právě toto náboženství umožnilo vznik řady věd, a také filosofie (kromě Řecka asi jen v Indii a Číně). Už Patočka kladl řečnickou otázku: „Jak to, že právě na půdě řeckého mýtu mohla vzniknout filosofie?“ Vznik věd i vývoj filosofie samozřejmě přináší řadu napětí, zvláště distanci vůči mýtům, tedy vůči jádru tohoto náboženství, ale bez náboženského významu přírody a přirozenosti by asi byl těžko možný. Různé typy řecké filosofie představí skoro celou myslitelnou škálu možných vztahů k náboženství (krom skutečného ateismu): pokračování téhož jinými prostředky, reforma zevnitř, reforma z venku, racionální podpírání, mimoběžnost, racionální kritika (až skoro k pomezí ateismu); včetně pokusů vytvořit vlastní intelektuální náboženství z filosofie. Zvláštní je, že část filosofů se inspiruje také z jiných náboženských proudů, které jsou v Řecku menšinové (např. od orfiků), a časem vytváří mnohem zásvětnější koncepty, než jaké najdeme ve standardním řeckém náboženství.
Literatura
Karl Kerényi: Mytologie Řeků I, II. Praha: Oikúmené 1996, 1998.
E. R. Dodds: Řekové a iracionálno. Praha: Oikúmené 2000.
Část Hésiodovy Theogonie online
Velký rozcestník fotogalerií jednotlivých božstev v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons (dá se tam i skočit nebo srolovat na abecední rejstřík).
Diskuze:
