Málem jsem to nadepsal „Kde je pravda?“, jenže to by moc jednoznačně evokovalo ruský klasický román a nesmírně četné aluze na něj, někdy i ne zcela slušné odpovědi.
Pravda je slovo citlivé, kdysi posvátné. Patří mezi několik slov, jejichž nadužívání působí zvlášť trapně nebo nechtěně komicky. Výjimku samozřejmě tvoří technizované významy, například logická pravdivost nebo pravdivost faktického výroku. Mnozí lidé si myslí, že pravdou se zabývá filosofie, podobně jako dalšími fetiši intelektuálů, třeba podstatou nebo bytím. Ne že by kvůli tomu na filosofii nějak moc dali, ale aspoň je kvůli té pravdě trochu oprávněná její existence. Je ovšem pozoruhodné, že po celou řeckou archaickou dobu se filosofie bez takových slov dobře obešla. V jejím rámci zavedl slovo pravda až Parmenidés na úsvitu řecké klasické doby, dokonce hned v souvislosti s bytím, myšlením a řečí, ale podstata musela počkat ještě dalších sto let. Ne že by o pravdu nešlo už v archaické době, dokonce byla krajně důležitá, jenže patřila do oblasti poezie a leckam jinam, což mnohé našince nemálo překvapuje. Ve filosofii získala Parmenidova konfigurace výrazů rychle slávu, různě proměňovala své významy a postupně expandovala i mimo filosofii. Pravda v jistém smyslu dokonce zlidověla. V čem z toho je pokrok a v čem úpadek? Takhle jednoduše neodpovím. S pravdou se každopádně musí posunovat velice opatrně, nemá-li dopadnout špatně. Míváme přehnaná očekávání a nejasná východiska. Jednou očekáváme, že pravda je jaksi samozřejmá („přirozeně“, „samozřejmě“, ja natürlich), jindy ji lidé hledají v nevšedních oblastech odtažité vědy, někteří i v náboženství, ať už nějakém obvyklém, nebo v exotickém. (S pravdou v náboženském prostoru je ovšem ten problém, že jen velice málo náboženství má nějaké „pravdy“, tedy nauku. Například řecké sice krajním způsobem ctí pravdu, jenže nemá žádnou nauku; nenabízí žádné výroky, které by měly být pravdivé.)
Zkusím zreferovat vývoj pojetí pravdy v evropském (hlavně řeckém) prostoru starší doby, od pozdního bronzu po klasiku, jak jej představil Marcel Detienne. Tedy od řeči nábožensko-magické po laicizovanou. Pozor! Nejde o rozdíl mezi řečí člověka církevního a řečí ateisty, nýbrž o velice důležitou pojmoslovnou distinkci, která je zavedena poněkud složitěji. Trochu to okomentuju a pak představím proměny pravdy v prostředí formálně uchopené řeči. Navíc je něco trochu jiného pravda čistě formální a pravda faktická, i když to spolu souvisí. Nakonec to bude o komplikacích, na které máme zaděláno, když po pravdě chceme, aby byla formálně přesná a spolehlivá, ale současně ji máme spojenou s balíkem emocí, které patří k mnohem archaičtějšímu pojetí pravdy. Proto jsme tím či oním formálním řešením někdy nadšeni až nad rozumnou míru, jindy zklamáni jako dost mimoběžným vůči původnímu naivnímu očekávání.
Pravda v nábožensko-magické řeči
Teď bych mohl vyprávět, jak kdysi v Řecku pravda přicházela k lidem skrze básníky, věštce a soudní krále. To by ovšem byl mýtus ex definitione, dokonce spíš sekundární. Když ale zreferuji, jak to analyzuje např. Marcel Detienne, tak je to popularizace vědy (strukturální analýzy jazyka), přinejhorším aspoň filosofie. Zavedení pojmů je opřeno o studium řecké antiky, zvláště rané, ale pojmy samy se jakožto obecné kategorie jazykovědné, religionistické a post-strukturalistické dobře uplatní i leckde jinde, byť s rizikem úměrným míře extrapolace.
Základní a nejobvyklejší řecké slovo pro pravdu, alétheia, neznamená nějakou „správnost“ (tou by byla orthotés), nýbrž „neskrytost“, tedy ne úplné zapomnění, ne úplnou ztrátu orientace. Označuje stav, kdy aspoň trochu vidíme, upamatováváme se a nějak se orientujeme. Žijeme v plynulém spektru mezi úplným zapomněním a jasem přítomnosti, leč vždy jen uvnitř tohoto spektra; do extrému bychom se mohli propadnout až po překročení řeky Léthé, „Zapomnění“, proti čemuž stavíme alespoň připomínky zesnulých. I takto zdánlivě slabě pojatá pravda bohatě stačí, díky bohům a Múzám za ni, hlavně že nemáme nepřetržité „okno“ ve smyslu výpadku orientace a paměti, že neproniknutelná temnota a mlha nevládnou bezvýhradně. Je očekávatelné, že takováto pravda má účinek ponejvíce emoční, a to mohutný. Soukromě považuji za jeden z vrcholných výtvorů v rámci tohoto pojetí pravdy Archilochovy lyrické básně (7. století před n. l.) Od zakoušené pravdy (alétheia) jakožto alespoň částečné a občasné možnosti orientace se pak v případě potřeby může odvozovat i nějaká ta správnost nebo „přímost“ (orthotés) asi tak, jako když díky zkušenosti s terénem vytyčím co možná přímou cestu, pokud to je zrovna žádoucí. Ta už má vlastnosti bližší novodobému očekávání nějakého ano/ne.
Detienne zkoumá status „mistrů pravdy“ v archaickém Řecku, tedy básníka, věštce a soudního krále. Tady se omezím na básníky. Ti jsou totiž nejčastějšími zprostředkovateli pravdy lidem, neboť řecké náboženství nemá žádné posvátné spisy sensu stricto a i role kněží je velice malá (možná s okrajovými výjimkami některých mysterijních svatyní).
Pravda přichází k lidem z božské Paměti, nejčastěji prostřednictvím Múz a básníka. Připomeňme si metaforu obklopování skutečností: Básník se nadechne (proto pak latinsky inspiratio) a tím do něj vstoupí božská skutečnost (proto řecky enthúsiasmos). Když vydechuje, zpívá, což je jakýsi metabolický produkt nadechnuté pravdy. Básník je středním článkem řetězu, který tvoří božská Paměť, Múzy, básník, posluchač, sociální paměť.
„Náboženská“ se té řeči říká proto, že bývala doma v náboženském prostředí, byť vůbec nemusí mluvit o náboženských tématech. „Magická“ proto, že je účinná: Působí to, co vyslovuje, v krajním případě i zaříkává. Někdy se svých slov spíš bojí. Zbytky toho známe třeba z úsloví „my o vlku a vlk za dveřmi“ nebo z obav mluvit o neoblíbeném šéfovi, abychom ho k tomu nepřivolali. Reliktem takového pojetí řeči je obava z příliš silných slov (ať už jde o vulgarismy nebo braní jména božího nadarmo), místo nichž máme raději užívat eufemismy, doslova „zámlky“, díky kterým stejně každý ví, o čem je řeč, aniž by se ona choulostivá (tabuová) slova řekla. Správného vyslovení názvu něčeho děsivého nebo prostě silného mohlo způsobit jeho přítomnost, tak to opíšeme nějak nevinněji. V našem jazyce se díky tomuto mechanismu nezachovala původní slova pro zmiji a medvěda, byla prý zapomenuta.
(Maně se rozpomínám na přednášku Dušana Třeštíka o pojetí pravdy u starých Slovanů: Když došlo ke křivdě, byl tím poškozen mir jak ve významu svět, tak ve významu mír. Křivdu bylo možno napravit vyslovením pravdy, tedy výroku o povaze té křivdy, který také naznačoval konkrétní nápravu, třeba poničením sousední vesnice. Staršovstvo se o pravdě usnášelo jednotně, protože každý z oné rady se chtěl dožít dalšího dne.)
Laicizace řeči
Pak se pravda postupně laicizovala. Nejvýznamnějšími motory této laicizace jsou dialog a vznikající koncept autorských práv. Obojí přesouvá řeč do lidské moci – a pravdu s ní. Obojí odkouzluje, resp. kvůli vytvoření nového kouzla ruší moc těch tradičně samozřejmých. Už na přelomu řecké archaické a klasické doby se pojetí pravdy alespoň zčásti emočně vyprázdnilo a uvolněný prostor postupně obsazuje přírodověda, historie a filosofie.
Dialog má kořeny kupodivu v armádě, ať už kvůli poradám před bojem, nebo kvůli dělení kořisti po boji. Dokonce už od pozdní doby bronzové, byť literární doklady o tom jsou až trochu pozdější. Vykládal jsem to v článku Mélský dialog.
Díky činnosti profesionálů řečí z řad sofistů i díky Platónovým literárním dialogům (plus legendám o živých dialozích, které prý vedl Sókratés) se dialog stal velice slavnou formou, přímo kulturním fetišem. Vždyť kdo si troufne odmítnout dialog? Buď arogantní náfuka, nebo naopak rozumný člověk, který tuší, že dialog patří k těm sociálním hrám, v nichž první na tahu většinou vyhrává.
Dialog ovšem není jediným prostředkem laicizace řeči. Jiným může být próza, zvláště naučná próza, která se objevuje už v průběhu 6. století před n. l. (Anaximandros, Hérakleitos i první historici). Verš byl prostě vnějším znakem původu z inspirace, zatímco próza (krom nápisů typ „přijdu hned“) znakem nezávislého zkoumání.
Detienne naučnou prózu netraktuje (neřeší). Zato si kromě vzniku a vývoje dialogu všímá přechodu části poezie na veršotepecké řemeslo. V linii proměn poezie kolem roku 500 před n. l. je tradičním školně uváděným mezníkem Seimónidés (Simonidés) z Keu, objevitel nejen mnemotechniky, ale také možnosti psát verše na zakázku, samozřejmě za patřičný poplatek. Škola chce mít hrdinu objevitele, nebo padoucha, který za něco může. Seimonidés splňuje obě podmínky: objevil mnemotechnickou metodu a založil autorská práva. Je řemeslník veršů, vyrábí je za peníze. Samozřejmě nečeká na nějakou inspiraci, vždyť ani nemusí. Nejde přece o pravdu, za tu by těžko někdo platil, spíš by s ní mohly být potíže. Jde o to, aby zákazník byl spokojený. (Když si objednáte instalatéra, tak jste ochotní v rozumné míře zaplatit, ale ne k tomu, aby u vás doma měsíc čekal na inspiraci a vy ho mezitím živili a pak ho po vykonané práci propustili s drobným dárkem.) Pindaros v 5. století před n. l. ironicky napsal, že „nebýt Seimónida, bylo by mnoho bohatých lidí zapomenuto“. Část básníků pak Seimónida do nějaké míry následuje, takže se starší pojetí básnické pravdy (které v Řecku nikdy nemizí úplně) promění v naprosto opačné latinské hodnocení, vyjádřené slovy licentio poetica. „Básnická licence“ znamená, že básníkovi je dovoleno lhát, protože od něho očekáváme jiné hodnoty než pravdu. Tento posun je také projevem proměny pojmu pravdy směrem ke správnosti a adekvaci. Nejde už o adekvaci prožitkovou, tedy emoční, nýbrž věcnou.
Řeč nábožensko-filosofických sekt
Dvojice řeči nábožensko-magické a řeči laicizované se může kombinovat způsoby mnohdy naprosto nečekanými. Neočekávaná kombinace, totiž využití výdobytků laicizované řeči ve službách nábožensko-magické řeči, má asi původ u některých tzv. mužů božích (např. Ferekydés ze Syru), ale nejvýrazněji s ní pracují pythagorejci, Parmenidés a Platón. Podstatné je, že všichni autoři, kteří s tímto typem řeči pracují, se nábožensky inspirují v menšinových alternativách za obvyklé řecké náboženství, v tzv. očistných kultech, například orfických. Ty jsou mnohem zásvětnější.
Detienne tuto kombinaci nazývá „jazyk filosoficko-náboženských sekt“. Vtip je v tom, že nové prostředky typu dialog (živý i literární) a formální jazyk logiky jsou využity uvnitř staršího rozvrhu: mají působit to, co vyslovují. Přinejmenším přesvědčovat, ale také vytvářet iluzi skutečnosti. Někteří tomu říkají „onotologizace řeči“. Je to základní nástroj metafyzické filosofie a klíč k jejímu pochopení. Někdo si prostě myslí, že když něco lze rozumně vyslovit, tak to rovnou je. Při tom se mohutně uplatňuje taky emoční stránka vyslovené formální pravdy, dost podivně kombinovaná se stránkou věcnou. (Jiří Němec říkával: „Ideálisti jsou ti, co si myslí, že to, co vymysleli, opravdu existuje.“)
Od vzniku formálního jazyka k problému adekvace pravdy
Většina typů školní filosofie i oborů vědy si v rámci laicizované řeči vytvořila více či méně formální jazyky. Jejich rozvoj byl kdysi nárokován pravidly dialogu, ale dobře fungují i v naučné próze. V extrémních případech se však revitalizuje i „řeč filosoficko-náboženských sekt“, když objekty formálních jazyků považujeme za skutečnost samu, nebo aspoň za mustr veškeré skutečnosti.
Pravda se teď rozpadla na dvě úrovně, věcnou a jazykovou (formální). Na každé z nich jde spíše o správnost, zvlášť na úrovni řeči (formy). Pravda nyní přebývá hlavně ve vztahu mezi těmito dvěma úrovněmi. Filosofie, rozličné vědy i soudní řízení chce logicky správnými větami správně uchopovat něco ze skutečnosti.
Jeden problém spočívá v tom, že formálně platný („pravdivý“) výrok ještě neznamená, že je pravdivý také věcně. Pěkně je to vidět už na logice Aristotelových sylogismů. Na úrovni formálního jazyka je „pravdivý“ (správný co do své formy) i úsudek s nepravdivou premisou. Například: „Živočichové, kteří nemají žluč, žijí dlouho. Člověk, kůň a osel nemají žluč. Tedy: Člověk, kůň a osel žijí dlouho.“ Novodobá logika naštěstí nepracuje se sylogismy a třeba taková booleovská algebra nul a jedniček pěkně demytologizuje zbytky představ o tom, že by formální platnost nějak souvisela s nějakou mystickou pravdou. Když si počítačový systém špatně nastaví některý stavový klíč a spadne, řekneme, že se polámal, ne že zalhal, nebo že se zmýlil v poznání pravdy. Aristotelovi ovšem „šlo o pravdu“, proto nárokoval také věcnou správnost premis, dokonce kvůli tomu provozoval četná empirická zkoumání.
Soulad empirie s formální platností výpovědí o ní je úkolem filosofie i vědy. To se lehko řekne, ale hůř udělá, protože svět je tuze komplikovaný.
Dalším problémem je adekvace výpovědí se skutečnými věcmi. Slavným se stalo tzv. adekvační pojetí pravdy, například v podání Tomáše Akvinského, které brilantně referuje i Heidegger. (Následující odstavec doporučuju pouze otrlejším jedincům, ostatní ho mají přeskočit.)
Veritas est adequatio intellectus ad rem. „Pravda je soulad intelektu s věcí.“ Intelektem se zde myslí náš intelekt, naše poznání. Jedním z předpokladů je formální platnost intelektem vytvořené věty, ale ta sama o sobě nestačí. Důležitější je adekvace se stavem a povahou té věci, o níž poznání vypovídá. Má to prý ještě jeden předpoklad, totiž pravdivost oné věci samotné, jestli ta věc neklame. To s výjimkou některých lidských výtvorů nehrozí, protože v tomto konceptu jsou všechny věci stvořeny Bohem, takže jsou adekvátní vůči jeho intelektu. To je adequatio rei ad intellectus, nyní jde o soulad věci s božím Intelektem (záměrem), ne s naším omezeným omylným intelektem. Naštěstí je tento náš intelekt také jednou ze stvořených věcí, a tudy je možná adekvace mezi ním a ostatními stvořenými věcmi, tedy soulad našeho poznání s věcmi světa. (Je to jedno z mnoha intelektuálských zneužití náboženství.)
Pokud nechceme dělat z pánaboha garanta našeho oboru, nebo chceme toto pojetí pravdy uchovat i mimo koncept stvoření, musíme zavést „přírodní zákony“ jako v raném baroku (původně ovšem Bohem stanovené při stvoření), nebo nějaký jiný nenáboženský ekvivalent prvotního intelektu. Nebo můžeme hledat jiné založení adekvace našich výpovědí s věcmi. Buď zpátky k Aristotelovi, nebo raději ke skeptikům, nebo vpřed k četným novověkým teoriím poznání. (Před tou poslední možností předběžně varuje jejich množství a nepřehlednost, leč znalci se tím mohou prokousávat – nebo si vybrat jednu z nich a tvářit se, že takhle to je. Když už, tak doporučuju nejspíš tu Popperovu.)
Problematický dovětek o nadvládě jazyka
Nakonec většina lidí novověku stejně očekává od vědy právě to, co dřív očekávali od náboženství, totiž pravdivé odpovědi na základní otázky a hlavně „spásu“, alespoň v podobě léků, strojů a přístrojů, někdy ještě poradu o správném vedení života, třeba dietetiku v roli hodegetiky („vedení duchovní cesty“). Tím neříkám, že věda je náboženství, ale že její role ve společnosti bývá často takto přesměrována, takže pak není divu, když se od ní někdo odvrací jakoby k jinému náboženství. Zvláště když ho přivábí čarovná moc jazyka kazatele nebo reklamy.
Oproti „post-faktické“ úrovni však svědčí nejen rovina racionální, nýbrž i emoční. Je to pravda, že mi Franta ukradnul tisícovku a pomlouval mě? Zlé to je v případě, když Franta je kamarád. Je nejspíš dobré se přidržet některého z poměrně tradičních pojetí pravdy a věcné fakticity, i když to už několik let působí staromódně.
Přesto bychom měli být opatrní, a dokonce i s laicizovanou řečí zacházet obezřetně. Už dávno jsme totiž z velké části v její moci, v moci našeho vlastního nástroje. (Tedy sami spíše podobni nástrojům. To bylo také terčem Derridovy kritiky vlády jazyka nad námi, následkem nadhodnocení řeči a kultu psané řeči, neméně než kdysi konceptem kanonických textů. Laicizovaná řeč zahleděná do textu totiž může paradoxně přinášet velice podobné plody jako kanonicky fixovaná a formalistně vykládaná náboženská řeč.)
Literatura
Marcel Detienne: Mistři pravdy v archaickém Řecku, přel. Olga Spěváková. Praha: Oikúmené 2000.
Martin Heidegger: O pravdě a bytí (Vom Wessen der Wahrheit), přel. Jiří Němec. Praha: Vyšehrad 1993.
Michel Foucault: Archeologie vědění. Praha: Hermann a synové 2002, 2016.
Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart (v tisku, momentálně pro duben 2020).
Diskuze:
