Dějiny náboženství jsou důstojnou a zajímavou religionistickou disciplínou, ale taky těžko kontrolovatelným polem vědomé i nevědomé ideologizace. Nedávno Osel zmínil myšlenku Ivana Klímy: „…To, co nazýváme historií, je jen hromada zlámaných větví, náhodně utržených listů a natolik povadlých květů, z nichž se snažíme obnovit celý sad a mylně věříme, že jsme ucítili vůči všech záhonů…“ Možná je to ještě horší. Z těch náhodně potkaných zlámaných větví, urvaných listů a povadlých květů občas někdo podle svého vkusu něco vybere do kytice, kterou umně uváže a pak prezentuje jako kulturní fetiš. Některé způsoby vazby takových kytic jsou v určité kultuře skoro kanonické, takže mohou posloužit k rozpoznávání kulturních vrstev. Citovaná myšlenka začínala slovy: „Představa, že z dějin lze čerpat poučení, je mylná. Jediné skutečné poučení z dějin vede k poznání, že lidstvo se nikdy v ničem nepoučilo.“ Naštěstí teď není tématem poučení z dějin v tomto smyslu slova, ale v jiném, totiž poučení z toho, jak ty dějiny snujeme. Na otázku, zda mají dějiny smysl, občas odpovídám: Samozřejmě ano, vždyť jsme je tak napsali, dokonce aby měly právě ten žádaný smysl! Bez podvodů to nelze dělat jakkoli, ale i při poctivém přístupu máme obrovské pole možností, např. podle toho, na co zaměříme pozornost (výběrový efekt) a jak to dáme do vzájemných souvislostí. Nejsilněji možná působí mlčky předpokládaná taková či onaká role časového průběhu: jako úpadku, zapomínání, evoluce, pokroku; jako osudu, základu náhod, světaběhu, objektivní následnosti, formální souřadnice…

Figurka muže z tzv. šamanského hrobu v Brně, mamutovina. Gravettien, 27 300 let před teď. Snad to prý byla loutka. Pavilon Anthropos, Brno. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Jeden kolega v nadsázce říká, že historici trpí nedostatkem fantazie a všechny události pořádají podle času. Proč ne třeba podle teploty? Dějiny vojenství od Stalingradu po Tobruk by v takovém uspořádání zahrnuly velkou většinu lidských neštěstí při rozličných teplotách. Na druhou stranu ovšem máme hodně obecný zvyk, že leccos pojednáváme tu synchronně, tu diachronně, a dějiny jsou jednou z mnoha verzí diachronních popisů.

Obecným dějinám nerozumím vůbec, ale dějin filosofie jsem prostudoval řadu (víc, než mi bylo milé) a dvoje napsal, takže vím, o čem mluvím. I bez podvodů se mohou vinout velice rozličně a mít velice různá vyústění. Dokonce by bylo možné poctivě napsat dvoje dějiny filosofie, které by měly jen minimum společných postav a témat. Tento často spíše nudný duchamorný obor občas kupodivu dokáže zapůsobit jako mimořádně třaskavá bomba, např. když někoho napadne, že teď už budeme ty dějiny řídit, když je konečně chápeme, a to že je ten jejich smysl. Jedním z problémů dějin filosofie je, že samo pojetí dějin je proměnlivé filosofické téma. A nejen téma filosofické, ale taky náboženské, dokonce i para-náboženské, v řadě typů ateismů. Lze tedy tušit, že dějiny náboženství na tom budou s nějakou aspoň pomyslnou jednoznačností (a la objektivitou) ze všech nejhůř.

Mám ještě jednu prosbu. Pokud budete číst dál, tak si, prosím, aspoň po dobu četby, pod slovem náboženství radši nepředstavujte nic podle toho svého, ale hlavně ne podle toho, na které jste naštvaní. Různých náboženství je strašně moc a jsou nečekaně různorodá.

Výbava z hrobu brněnského šamana, nejspíš šamanské náčiní. Gravettien, 27 300 let před teď. Pavilon Anthropos, Brno. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Náboženská pojetí dějin

Lecjaká náboženství mají svá pojetí dějin. Např. judaismus je specifický tím, že do kánonu posvátných knih řadí i texty v dobovém smyslu slova dějepisné (Knihy Kronik, Knihy Královské), protože dějiny chápe jako prostředí božího působení, dějiny smlouvy mezi vyvoleným národem a jeho bohem. Většina křesťanů chápe dějiny jako „dějiny spásy“.

Známe ovšem i náboženství, která na nějakých dějinách rajtují podstatně míň, protože se hlásí ke své mytické povaze, např. staré Řecko. I řečtí historikové málokdy pracují s nějakou „ideovou“ koncepcí dějin, a když, tak s principem aktualismu, tedy že limitující podmínky dění jsou v různých historických dobách skoro stejné. Dokonce i drtivá většina řeckých filosofů (včetně třeba Aristotela) chápe lidské dějiny velice podobně jako přírodní dění, totiž v cyklech. Obec vzniká, rozvíjí se, upadá a zaniká, byť ne vždy takto jednoduše a plynule po sinusovce.

Zato Římané mají utkvělou představu Věčného města, s jehož úpadkem je pak spojen přímo kulturní šok, protože jeho zánik vlastně není představitelný. Jako kdyby bylo málem podobné matematickým objektům, které nereznou, v nejhorším případě se na ně může na chvíli pozapomenut. Latiníci ovšem mají tuto představu spojenou spíše s objekty právními a morálními.

Zmínil jsem jenom ta náboženství, jejichž metamorfáty, včetně ateistických přeznačení i novinek, z největší části poskládaly základní mix různých evropských konceptů dějin. Pro obecnou religionistiku, která by hypoteticky měla zahrnout jakékoli náboženství, je problém ještě větší. Zdatný religionista vydestiluje nějaké pojetí dějin snad i z mumlání a výkřiků šamana, čímž se nechci ani jednoho z nich dotknout. Jak zajistit nezaujatý výklad dějin náboženství, tedy co možná málo ovlivněný vlastním náboženstvím – nebo tím či oním typem ateismu?

S čím se potýkají rozumné pokusy o dějiny náboženství

Někdo si třeba myslí, že vrcholem dějin bude takové či onaké náboženské vyústění. Nebo para-nábožensky pochopené politické vyústění. Z této pozice se pak dívá na různá náboženství. Třeba křesťan může řecké náboženství považovat tu za přípravu ke křesťanství, tu za cosi spíše mimoběžného (spíš jen obecně kulturního), tu za dílo ďáblovo. Analogických kombinací je mnoho. Rozumný autor dějin náboženství se sice snaží takovýchto prvoplánových konceptů vyvarovat, ale co naplat, jsme lidé, a vždy zůstává přinejmenším podezření, že veškerou snahou o akademickou korektnost jenom tutlá určitý svůj náboženský (nebo ateistický) záměr.

V českém prostředí je nejrozšířenější učebnicí dějin náboženství kniha Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení. Autor je rumunský znalec indických náboženství, jehož náboženské i politické peripetie byly neméně barvité než jeho dílo. O to však teď nejde. Na zmíněné knize mi vadí spíš její upovídanost a nevyváženost, ale ono se snadno kritizuje. Důležitější je, že tam řada zásadních reflexí chybí. Opět to není výčitka autorovi, všude něco podstatného chybí, pokud se na to podíváme po delším čase a z jiného hlediska. Eliade sleduje posvátno (a kvůli tomu bohužel nemiluje přírodovědu a techniku), tak vedle toho pro změnu přihodím něco jiných problémů.

Sedící Velká bohyně z Çatalhöyüku. Neolit, 6000–5500 před n. l, Muzeum anatolských kultur v Ankaře. Kredit: Nevit Dilmen, Wikimedia Commons.

Rozděl a panuj; rozděl a mysli si, žes pochopil

U nás jsme zvyklí na to, že plus minus jasně rozpoznáváme, co je věda, co je umění, co je sport, co je náboženství… Dokonce to pak dál dělíme na různé obory nebo žánry. Podle této naší orientace pak popisujeme i jiné kultury, dokonce i vzdálené, včetně kultur v hluboké minulosti. Tak ve všech kulturách nacházíme něco, čemu my říkáme umění, dokonce už v dost hlubokém paleolitu. Jenže vydělení kategorie umění z řemesla, z náboženství nebo zábavy není samozřejmost. Reálně to udělalo několik málo kultur, počínaje Řeckem klasické doby. Naopak zase divadlo většinou nechápeme jako náboženskou akci, zatímco v klasickém Řecku jí v nějaké míře bylo.

Jak je to s náboženstvím samotným? Bylo by vlastně spíš divné, kdyby je všechny kultury chápaly tak odděleně od „světského“ dění, jako to děláme my. Teorií na to je spousta. Vážným varováním pro velkou část z nich je např. (prý poměrně respektovaný) názor slovutné sinoložky Anne Cheng, že stará Čína nepracuje s rozlišením mezi náboženstvím a ostatní kulturou.

Ilustrativně varovné je už to, jak často se přeme, který z archeologických nálezů je předmět denní potřeby, pouze věnovaný nebožtíkovi do hrobu nebo nalezený u chrámu, a který je předmět kultovní. Ještě mnohem horší je rozlišování mezi dětskou hračkou a některými kandidáty na kultovní předměty. A rozdíl mezi amuletem (talismanem) a šperkem ani naše kultura nezavršila úplně.

Iluze počátku a původu

Přímo umanutý „počátkem“ (arché) byl Aristotelés. Z hlediska zkoumání nejstarší řecké filosofie působí jeho samozřejmé (ve skutečnosti naprosto násilné) nacházení těch či oněch počátků u rozličných presokratiků až komicky. Méně se smějeme vědám, které hledají počátek života nebo velký třesk. Doufejme, že ne jenom proto, že na to jsme dneska zvyklí. Umanutost počátkem nebo původem je zvlášť typická pro 19. a 20. století: v religionistice, přírodovědě i v totalitní politice (rasový, třídní).

Řada výkladů o původu náboženství se objevila zvláště v letech 1840 až 1930. Mezi nejznámější autory patří Feuerbach (projekce obav a tužeb do nadlidské podoby, „na nebe“) a Engels (strach a omyl nebo podvod), který následoval školu tzv naturistů, ještě předtím, než to slovo začalo označovat nudisty. A neotomisté oprášili představu o prvotním božím zjevení lidstvu.

Problém vzniku náboženství je nejspíš mimo dosah religionistiky. To bychom už museli nějak „vědět“, jak je to s náboženstvím, a jen bychom hledali, jak a odkud to zaonačit, – v krajním případě třeba „vědět“, že je to všechno podvod, a jenom hledat, jak a kdy provedený. Nezbývá než se spokojit se suchou konstatací, že nejstarší památky, které většina znalců interpretuje jako náboženské, se datují už do poměrně hlubokého paleolitu. Typicky jde o pohřbívání, ale ne jenom. Ta morbidnost je trochu daná výběrovým efektem toho, co můžeme najít.

Nádoba šáreckého typu, Praha. Neolit, kolem 4700 před n. l. Muzeum hlavního města Prahy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Iluze stadií a analogií

Ze zmíněné doby let 1830 až 1930 pochází i další myšlenková schémata: periodizace, plus analogie vývoje celku a menší society nebo dokonce jedince. Nejznámější je „zákon tří stadií“, který formuloval Auguste Comte už roku 1834, ale s mnoha následnými přepracováními, které působí trochu zmatek: První je stadium mytické (resp. teologické), kdy se spokojujeme s vyprávěním, která nás zařazuje do společnosti a činí svět nějak srozumitelným. Druhé je stadium metafyzické (resp. metafyzické filosofie nebo teologické), kdy nárokujeme jakési obecné odpovědi na základní otázky, ale nezabýváme se jejich faktickou stránkou. Třetí stadium je pozitivní, kdy se ptáme na fakta a za odpověď považujeme opět jenom tu faktickou. První stadium prý odpovídá „primitivům“ nebo rané archaické době, v naší kultuře malým dětem (jako akceptace, přijímání potravy i bezpečí okolí). Druhé souvisí se vznikem filosofických škol a u nás odpovídá dospívání. Třetí stadium je vědecké (resp. „pozitivní filosofie“) a odpovídá dospělosti. Na všem z toho něco je, i když všechno z toho lze snadno karikovat, např. že dospělost spočívá v rozumných otázkách typu od kdy do kdy a co za to.

První stadium spojoval Comte nejčastěji s animismem. Ale pozor! To prý si jednou jistý vzdělaný mladý Afričan ve službách kteréhosi slovutného francouzského profesora omylem myslel, že profesor je křesťan a trochu rasista, tak ho upozornil, že on sám je animista a nehodlá se toho vzdát. Pan profesor jej prý uzemnil odpovědí: „Člověk, který sám tvrdí, že je animista, už není animista, ale produkt francouzského školství. Skutečný animista takovou potřebu nemá.“

Biologové si z dědictví zmíněného období vybaví spíše „ontogenetické pravidlo“, dříve Haeckelův (1834–1919) zákon. Ontogeneze opakuje fylogenezi, přesněji snad: u řady skupin živočichů najdeme zvláště v zárodečném vývoji fáze, které nápadně reprezentují evolučně starší stadia dané skupiny. O vědeckost tohoto předního propagátora darwinismu v německé kulturní oblasti planuly spory. Opět snad každý vidí, že na tom něco je, dokonce to bylo velice heuristické (embryologie a evoluční biologie), ale že není dobré se toho chytat moc doslovně.

Je to podobné, jako když se řekne, že původní Australáci jsou na úrovni pozdního paleolitu, podobně jako u dospělých v paleolitu je konfigurována i mysl našich menších dětí, jenže z toho neplyne závěr, že domorodí Australáci s péčí dospělých našinců dobře přežijí v našem paneláku (naše děti docela jo), a už vůbec ne, že naše malé děti by úspěšně přežívaly v buši.

Brnění v mykénském stylu pozdní doby bronzové, 15. století před n. l., tedy pár století před trojskou válkou. Archeologické muzeum v Naupliu (Nafplio). Kredit: Schuppi, Wikimedia Commons.

Památky, relikty a rudimenty

Nehodlám se tady pouštět do faktografie dějin náboženství, je strašlivě rozsáhlá a citlivá na výkladová hlediska. Místo toho nabídnu na závěr pokus o útržkovitý popis toho, co nám z nich zbylo v naší kultuře. Vždyť archeologicky nalezené objekty, ale i některé recentní památky, např. tradované texty, lze pochopit jako relikty – a některé prvky naší kultury také, někdy málem jako rudimenty. Někdy vítané, jindy vysmívané.

Nejspíš už z paleolitu máme úctu k plodnosti žen a síle mužů, zvyky specificky mužských společností, zvláště však sběračské a lovecké pudy a metafory. Doslovně vzato je např. houbaření nebo sběr borůvek buď roztomilou vzpomínkou na paleolit, nebo škodlivým rudimentem, podle okolností. Reliktem paleolitu jsou skautské tábory, spíše rudimentem myslivost. Rozumná myslivost, která myslí na to, aby bylo co lovit i příští rok, a na to, co se děje kolem, je spíše reliktem mezolitu. K dědictvím těchto epoch nejspíš patří i soužití s vlky, alias psy.

Z neolitu máme četné zemědělské metafory a keramiku, někdy dokonce zcela konkrétní tvary nádob. Zbytek úcty k sociálním vazbám rodiny a okolní společnosti, zbytek úcty k sedlákům, patří k reliktům neolitu, spolu se zahrádkáři a chovateli. (Neolit je dnes velice ohroženou vrstvou, tu ve prospěch novinek, tu kvůli módě hry na paleolit.)

Z doby bronzové máme samozřejmost toho, že individualita, smrtelnost a sexualita patří k sobě. Možná to byl už zděděný výdobytek neolitu. Specificky bronzáckým reliktem je pojetí cti a s ním související zákony typu „zub za zub“, které poprvé regulovaly krevní mstu na tuto únosnější úroveň. K tomu epika a atletika. Za relikt nebo rudiment doby bronzové lze považovat i středověké rytíře a pozdější klukovské hry na ně.

Jedno z nejstarších řeckých zobrazení milenců, prý Thésea a Ariadny, 675 až 640 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleion na Krétě). Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.

Z řecké archaické doby máme koncept otevřené společnosti; několik různých představ o tom, co je to pravda. Především ale esteticky koncipovanou erotiku jako doporučeníhodný rámec sexu, navíc ocenění intelektu a smyslu pro humor, lyrickou poezii... Z klasické doby pak koncept formálně uchopené pravdy, osamostatnění kategorie umění, divadlo… Radši toho už nechám.

Poznámka spíše organizační

Víte, jak je to teď se školou. Studenti mají sylaby a prezenťáky, k tomu doporučenou literaturu. Leccos z toho se teď snažím rozšiřovat. Kdyby to mělo trvat dýl (jako že asi bude), tak bych se rozhoupal k různým elektronickým interaktivitám. Někteří z nich ovšem skoro dojemně škemrají, že by k tomu jako náhradu přednášek a doprovod suchých výtahů chtěli něco šťavnatějšího, i když třeba nepovinného. Tak zkusím mezi dlouhodoběji plánované články vložit krom pár aktualit taky třeba něco takovýhodle (tohle je volnější nášup k jedné přednášce o dějinách náboženství v rámci kurzu Úvod do religionistiky pro nereligionisty a nefilosofy). Kdyby toho bylo na Osla moc, tak se ozve, umí přece odhadnout své síly a dobrý oslař ho bude hájit.

Literatura

Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení I – III. Praha: Oikúmené 1995.

Poznámka: Redakce si dovolila připojit video, jehož autorství se nám nepodařilo zjistit. Nicméně uvedená čísla souhlasí s údaji uváděnými ve Wikipedii.