Mladí berou „elixír mládí“
Joe Marcklingerovi udělaly deprese ze života peklo. Osmapadesátiletý bostonský zeměměřič poslušně užíval léky, ale cítil se stále hůř. Pak mu kamarád doporučil testosteronový gel. Joe si denně nanesl na kůži předepsanou porci, z které jeho těla vstřebalo dávku mužského hormonu, a po pár týdnech se cítil jako znovuzrozený. Deprese zmizely. Najednou byl plný energie. Vrátila se mu síla, chuť k jídlu i k sexu.
„Cítím se zatraceně dobře,“ prohlašuje spokojený Marcklinger. „Posunul jsem si ručičky na vnitřních hodinkách o deset let nazpět.“
Joe je jedním ze dvou milionů amerických mužů, kteří bojují s neúprosným časem pomocí hormonálního preparátu. Nejde o šarlatánský elixír. Hormonální terapie se opírá o výsledky seriózního výzkumu. S postupujícím věkem klesá mužům přirozená schopnost  produkovat hormon testosteron. Lékaři proto zkusili průvodní jevy pokročilejšího věku kompenzovat podáváním testosteronu. Výsledky byly povzbudivé. Muži ale o takové „omlazení“ dvakrát nestáli, protože to znamenalo píchat si injekce s hormonem. K zásadnímu obratu došlo v polovině devadesátých let, když se objevily gely a náplasti, z kterých testosteron přechází do těla přes kůži. Injekce už nebyly zapotřebí a odstartoval „testosteronový boom“.
Někteří lékaři před testosteronovou lavinou varují. Zdaleka je neznepokojuje jen fakt, že muži, kterým nechybí nic jiného, než  že mají nějaký ten „křížek“ navíc,  soustavně užívají hormonální preparáty. Za alarmující považují fakt, že třetině uživatelů testosteronové kúry je mezi 18 až 45 roky a jsou ve věku, kdy jejich tělo nedostatkem hormonu nestrádá.
„Situace dozrála k tomu, abychom zcela seriozně zvážili, jestli budeme v tomto trendu pokračovat nebo jestli pustíme testosteron k vodě,“ konstatoval americký odborník na stárnutí Bill Hazzard z University of Washington v Seattlu.
Testosteronové gely a náplasti jsou názornou ukázkou toho, jak může léčba chorob přerůst ve  „vylepšování člověka“. Testosteronové injekce původně pomáhaly jen mužům, kteří měli v důsledku vrozené poruchy silně sníženou produkci testosteronu v těle. Ulevovaly jim od problémů obvyklých pro muže ve vyšším věku, např. od úbytku fyzických sil, ztráty zájmu o sex nebo od poklesu duševní výkonnosti . Dnes se testosteron uplatňuje pro zvrácení procesů, jež lze považovat za zcela přirozené.  Je to správné?
Nad touto otázkou se na stránkách vědeckého časopisu PLoS Medicine střetli dva odborníci na problematiku biomedicínské etiky. Na jedné straně pomyslné barikády stál Arthur Caplan  z katedry lékařské etiky na University of Pennsylvania ve Filadelfii. Proti němu se postavil Carl Elliott z Centra pro bietiku při University of Minnesota v Mineapolis.

Nikdo není dokonalý
Arthur Caplan nevidí ve „vylepšování“ nic špatného. „Nikdo není dokonalý – tak proč nebýt lepší?“ ptá se a zároveň rozhání obavy z toho, že bychom propadli honbě za vidinou dokonalého člověka. 
„Nebojte se dokonalosti – stejně jí nikdy nedosáhnete,“ cituje Caplan Salvatora Dalího a dodává, že pokušení o zdokonalení sebe sama jsme stejně dávno podlehli. Plastické operace jsou toho názorným příkladem.
Nebude neustálým vylepšováním nakonec narušena lidská přirozenost? Caplan se toho neobává. Podle něj je těžké lidskou přirozenost vůbec definovat. Lidstvo je nesmírně různorodé a je prakticky nemožné vybrat jeden znak nebo skupinu znaků a prohlásit je za stěžejní pro definování lidské přirozenosti. Pokud však přeci jen existuje cosi jako lidská přirozenost, proč by měla být jednou provždy daná a neměnná? A vezmeme-li v potaz fakt, že se člověk vyvinul v důsledku souhry mnoha náhodných vlivů, pak je těžké přijmout představu, že některé z takto vyvinutých rysů jsou žádoucí a lidé by je neměli měnit nebo se jich vzdávat.
„Zvětšování prsou nebo prodlužování erekce je konec konců jen marnivost a plýtvání prostředky. Ovšem využití znalostí k tomu, abychom si zdokonalili zrak, paměť, imunitní obranu nebo látkovou výměnu, to je něco úplně jiného,“ shrnuje své argumenty ve prospěch vylepšení člověka Caplan.

Peníze vládnou světu
Carl Elliott vyrazil proti Arthurovi  Caplanovi pod heslem: „Na čem vydělají farmaceutické firmy, na tom my ostatní můžeme prodělat:“ Zdůrazňuje, že namístě není rozhodně strach z nových technologií. Obavy vzbuzují spíše sociální změny, které nastanou, pokud to s uplatňováním technologií přeženeme. Situace je o to zrádnější, že nás nástup některých technologií zpočátku nijak neznepokojí. O to už se postarají jejich výrobci a dodavatelé. Ti v první řadě zamlží dělící čáru mezi léčbou a vylepšením. Pokusí se nás přesvědčit, že používáním jejich prostředku nedosahujeme ničeho mimořádného, jen napravujeme nedostatky, o nichž jsme doposud neměli tušení. Využijí k tomu dokonale vedené kampaně, do nichž zapojí žurnalisty, populární osobnosti, profesní organizace, pracovníky výzkumných ústavů či universit. Nikdo z účastníků kampaně nebude samozřejmě škodný. Odnést si to může ale nakonec spotřebitel, pokud se ukáže, že údajně neškodná metoda vylepšení má nežádoucí vedlejší účinky.
Podle Elliotta nedá velkou práci najít přímo zářné příklady zázračných prostředků, jež se dostaly na trh právě takovým způsobem, a nakonec se ukázalo, že jsou zdraví či životu nebezpečné. Některé prostředky na hubnutí poškozovaly srdeční sval. Určité léky proti depresím mohou posilovat sklon k sebevraždě. Ve světě, kterým točí peníze a kde se mnohé a mnozí dají jednoduše koupit, je tato hrozba opravdu akutní.
Carl Elliott vyčítá technologiím zaměřeným na vylepšení člověka, že na jejich využívání bezprostředně vydělává jednotlivec, ale v konečném důsledku na ně doplácí celá společnost. „Mohu si nechat provést plastickou operaci asiatských „šikmých očí“. Zároveň tak zcela  nevyhnutně podpořím rasistickou normu, podle které jsou „šikmé oči“ něčím, za co by se měl člověk stydět. Rozhodnutí jednotlivců tak může vážně narušit soužití mnoha lidí,“ říká Elliot. 

Tablety na chytrost
Hádka dvou učenců na stránkách vědeckého časopisu se na první pohled zdá ryze akademickou záležitostí. Ale to je omyl. Technologie, jež si kladou za cíl vylepšit člověka, vstupují nenápadně do našeho života. Zatím mají nevinnou podobu plastických operací či náplastí s testosteronem. Už dnes jsme však svědky zrodu technologií, které nám v bližší či vzdálenější budoucnosti nabídnou podstatně razantnější vylepšení. Genová terapie je doposud v plenkách a používá se většinou experimentálně k léčbě nádorů nebo k nápravě vrozených dědičných defektů, např. chorobné krvácivosti nebo nedostatečné funkce imunitní obrany u tzv. bublinových dětí. Velmi podobné postupy však mohou být v budoucnu využity k výraznému vylepšení člověka. Jako první zřejmě sáhnou po těchto metodách sportovci s cílem získat větší sílu, vytrvalost, odolnost k únavě, schopnost vypořádat se s nedostatkem kyslíku při extrémní námaze. Celkem nepozorovaně tak  postranními dvířky genetického dopingu vstoupí do našeho života technologie, jež stále ještě považujeme za doménu science fiction.
Zřejmě budeme čelit i pokušení zvýšení duševní výkonnosti. Některé léky vyvíjené pro léčbu Alzheimerovy choroby pomohly při laboratorních testech zkušebním pilotům lépe zvládnout krizové letové situace na trenažéru. Ty se zkoušely už v šedesátých letech, ale tehdejší léky měly nežádoucí vedlejší účinky. Jejích užívání provázela bolest hlavy, nevolnost, zvracení či průjem. Novější preparáty snášejí pacienti i zdraví lidé o poznání lépe. K dosažení lepších výkonů na leteckých trenažérech pomáhají i nikotinové náplasti určené původně pro potlačení potíží u abstinujících kuřáků. Testují se preparáty, které by zaháněly ospalost a dovolily člověku duševně pracovat na plný výkon po dlouhé hodiny. Velmi slibně se z tohoto hlediska jeví léky určené k léčbě narkolepsie - poruchy projevující se náhlými „záchvaty“ spánku během dne. Jistě ne náhodou sahají po těchto lécích tradiční „průkopníci“ vylepšování – dopující sportovci. Pro doping lékem proti narkolepsii vracela například zlaté medaile dvojnásobná světová šampiónka z lehkoatletického mistrovství v Paříži  Američanka Kelli Whiteová.
Publikované studie jsou podle všeho jen příslovečnou špičkou ledovce. Mnohé výzkumy na tomto poli financuje armáda a o jejich výsledcích se z pochopitelných důvodů veřejně nehovoří.
„Každá ozbrojená složka odnepaměti dělá všechno pro to, aby její muži byli aspoň o trochu lepší než muži na druhé straně – a nebo o hodně lepší,“ říká Dennis K. McBride, který v nedávné minulosti odpovídal za medicínský výzkum prováděný americkým námořnictvem.
„Není vždycky nutné, abychom zvyšovali výkonnost našich mužů. Často stačí, aby si udrželi stávající výkonnost po hodně dlouhou dobu – například vydrželi plnit náročnou misi po 48 hodin bez chvilky spánku a odpočinku. A to samozřejmě nedokážou bez stimulačních látek.“

Než přijde superman
Pokusy na zvířatech naznačují ještě divočejší perspektivy. Změnou aktivity jediného genu v mozku dosáhly myši až pětkrát lepších výsledků při testech paměti a učení. Další geny jsou schopny u laboratorních myší navodit výrazné zvětšení mozkové kůry.
Obrovské možnosti pro vylepšení člověka nabízí vývoj umělých náhrad lidských orgánů. Vědci je vyvíjejí s cílem zachránit zdraví a život těžce nemocných. Pracují na umělém srdci, dokonale pohyblivých protézách končetin řízených přímo mozkem, umělé sítnici pro nevidomé, zařízeních navracejících sluch neslyšícím, náhražkách kostí, svalů a šlach.  Jednou mohou tyto náhražky překonat originál. Umělá paže bude rychlejší, preciznější, silnější než „obyčejná“ lidská ruka. Umělá sítnice dodá oku schopnosti lupy či dalekohledu a přitom nabídne obraz i v ultrafialovém či infračerveném spektru. Ušní implantát dovolí svému majiteli, aby „slyšel trávu růst“.
Některé technologie budou zřejmě dostupné jen movitým zájemcům, jiné se rychle stanou lidovou záležitostí. Firmy, které do vývoje investují, počítají s miliony či desítkami milionů klientů, a cena jejich produktů tomu musí odpovídat. Mnohé léky nebo nikotinové náplasti nestojí horentní sumy. Výsledný efekt jejich užívání ale není tak výrazný, aby se vyplácelo pro ně sáhnout hlouběji do kapsy. Zvláště když ještě stále není jisté, že za chvilkovou výhodu nezaplatíme v budoucnu krutou daň v podobě narušeného zdraví.
Jednou ale mohou být prostředky pro vylepšení člověka relativně bezpečné, a pak budeme stát před rozhodnutím, jestli využijeme toho, co nám nabízejí, a nebo se jich dobrovolně vzdáme. Dostane novou supersilnou a velešikovnou umělou ruku jenom ten, kdo o svou paži přišel? A nebo i ten, kdo by si ji přál jako náhradu za svou „přírodní“ slabou a nešikovnou končetinu? Ve chvíli, kdy se před námi možnosti razantního zdokonalení lidského těla reálně otevřou, bude na nějaké diskuse pozdě. Pokud nebudeme na tento klíčový moment připraveni, ocitneme se ve vleku událostí. K diskusím a úvahám na toto téma je proto nejvyšší čas právě teď. Neměly by se táhnout donekonečna. S jasným vymezením mantinelů, v nichž se budou naše snahy o zdokonalení pohybovat, není na co čekat.

Poznámka: Text a ppt presentace byly připraveny pro přednášku v Akademickém klubu Xenopus, která se uskuteční 10.2. 2005 (17.00 hod) ve Faustově domě na Karlově náměstí 502/40 v Praze 2.
Materiál je určen pro potřeby kantorů se zaměřením na biologii. Připojený soubor "xenopus" je presentace v ppt o velikosti 5MB.