Koncem roku 2019 vyšla i tato pozoruhodná kniha: Sféra Iohanna de Sacrobosco, středověká učebnice základů astronomie; edice, překlad, úvod a komentář: Alena Hadravová a Petr Hadrava.
Překlad odborného textu z dávno minulé epochy je nanejvýš obtížnou záležitostí, zvlášť když už původní autor (nebo středověký opisovač) místy tápal v převodech mezi řeckou a latinskou terminologií a k tomu hrubě komolil jména citovaných autorit. Rozpoznat stylistické a pojmoslovné zvláštnosti oproti prostým chybám nebo nepřesnostem není pro překladatele snadné. Už mnohokrát osvědčená spolupráce sehrané manželské dvojice klasické filoložky a astronoma vedla i tentokrát k dokonalému výsledku.
Napřed tedy co že to vlastně vyšlo; pak výňatky z obsahu oné učebnice; nakonec o autorech podle jednotlivých časových vrstev. K literatuře tentokrát zařazuji i výběr z podobných děl Aleny a Petra Hadravových, protože jde o dost unikátní počiny. Za tím vším jsou desítky let práce náročné na mnohé znalosti, ale taky na trpělivost a nesmírnou pečlivost. Rozličných ocenění se jim dostalo zcela právem.
(Krom fotky obálky tady nabízím jiné a bohužel horší obrázky než ty, které jsou v knize, totiž volně dostupné, protože přefocovat ony zajímavější a kvalitnější z pojednávaného nového vydání by bylo nesportovní.)
Co že to vlastně vyšlo
Především text základní učebnice astronomie, kterou v letech 1220 až 1230 napsal Iohannes Sacrobosco (alias John of Holywood). Byla to učebnice velice vlivná až do 17. století. Ve středověku to byl nejrozšířenější astronomický text a dočkal se i řady renesančních knižních vydání (1472 až 1647), později se už vydává a čte jenom jako doklad dějin astronomie.
Stoupence placaté Země tato středověká učebnice nepotěší. Představa placaté Země totiž ve středověku nebyla o mnoho rozšířenější než v naší době, přinejmenším v oblastech, kam zasahovala typická středověká kultura, která jako svoji samozřejmou součást nesla určité zbytky antické vzdělanosti, na Západě menší, v Byzanci větší.
Sacroboscova učebnice samozřejmě referuje geocentrický model, navíc dost zjednodušeně. Ve srovnání s dílem Klaudia Ptolemaia Velká skladba (Megalé syntaxis, známé taky pod arabskou zkomoleninou Almagest) z 2. století n. l. je to zjednodušený odvar. Přitom už Ptolemaios byl zčásti spíše kompilátor učebnic. Zdání vyšší vědeckosti místy budí spíš formalistní komplikace scholastického popisu. „Sacrobosco tak vlastně vybral a shrnul Ptolemaiovy závěry a předložil je méně náročnou formou přijatelnou pro současníky.“ K tomu patří i sugerování představy, že referovaný systém je vlastně Aristotelův. Naštěstí pro astronomii je to ovšem popis systému Ptolemaiova, pouze místy opatřený aristotelskými termíny (zvl. články I.2-4) a dovoláváním se autority, kterou byl „Philosophus“ obdařen. Na rozdíl od antických autorů, dokonce včetně Aristotela, však Sacrobosco vynechává diskuzi nepřijímaných možností. Tím pádem nepadne o heliocentrismu zmínka, což s kontrastuje s antickým stavem vědění i způsobem práce (viz např. článek Hiketás ze Syrakus – A už se točí!).
Snad nikdo nebude tuto knihu číst kvůli utvrzení se v geocentrismu – a podobně by nemělo mnoho půvabu ani posměšné čtení. Laici ji můžou použít jako stručnou a celkem srozumitelnou náhradu za Ptolemaia, navíc s doplněnými vysvětlivkami. Hlavním smyslem je spíš poučení o typicky středověkém způsobu intelektuální práce. Až na výjimky (spíše v oblasti mystiky) nešlo nové teorie, jen málokdy o pozorování, ale o práci s texty autorit. V oborech, kde na to měli, vznikaly obsáhlé komentáře. Jinde, a to je případ astronomie, alespoň stručné výtahy.
Naštěstí mezi autority patřili vedle Ptolemaia např. Eratosthenés a Eukleidés. Překvapivé může být autoritativní postavení řady latinských básníků, zvláště Ovidia a Vergilia. V nějaké míře je to dané ne zrovna pečlivým rozlišováním žánrů a oborů, ale přinejmenším zčásti jde o důvodnou reflexi skutečnosti, že alespoň někteří z nich vkládali do svých básní řadu důvtipných obecně intelektuálních témat, včetně astronomických. K autoritám samozřejmě patří i biblické texty, ale to se v daném případě omezuje jen na několik míst učebnice, není k tomu zde mnoho důvodů. Doslova vzato jde asi jen o poslední článek (IV.6) celé učebnice, totiž o zatmění při ukřižování Páně. Texty synoptických evangelií sice nemluví o zatmění, ale o nastalé temnotě, avšak Sacrobosco to ve shodě s tradicí chápe jako zatmění Slunce, které ovšem nenastalo v okolí novu, takže muselo být zázračné. Řeší to odkazem na raně byzantský výklad: „Buď to dopustil bůh přírody nebo se stroj světa rozpadá.“ Věta článku I.2, že deváté sféře se říká „první pohyb neboli první hybatel“ by mohla působit křesťansky jenom na toho, kdo po středověkém a barokním způsobu zaměnil křesťanství za vykuchaného Aristotela.
Představovaná edice nejprve uvádí čtenáře do problematiky jak na úrovni astronomické, tak pokud jde o obecnější souvislosti s antikou. Navíc je opatřena výkladovými poznámkami. Nabízí i popis zachovaných rukopisů a starých knižních vydání. Obsahuje i doporučující předmluvu, kterou roku 1531 napsal protestantský teolog Filip Melanchthon. Ta je však psaná jako teologická rétorika a na rozdíl od vlastní knihy nemá s astronomií mnoho společného.
Věnuje se také recepci Sacroboscovy učebnice v Čechách, cituje pasáže několika latinsky psaných českých komentářů, v úplnosti nabízí komentář Václava Fabera z Budějovic. Ten v něm roku 1491 učebnici charakterizoval slovy: „Traktát o sféře je jakýsi základ.“
Všechny texty jsou jak v latinském originálu, tak v českém překladu. Probíranou látku vysvětluje řada dobových grafů přímo v textu, barevná příloha ukazuje vzhled starých rukopisů i tisků. Přiložen je i slovníček latinské astronomické terminologie a samozřejmostí je jmenný rejstřík. Kdybych tomuto vydání měl přece jenom něco vytknout, pak by to bylo sekvenční řazení latinských textů a jejich českých překladů. Alespoň mně by líp vyhovovala zrcadlová sazba s latinskými a českými stránkami vedle sebe.
Nástin obsahu Sféry
I. kapitola astronomické učebnice začíná kupodivu geometrickou definicí koule, „sféry“. Pak následuje hodně odvážný tematický skok. Je jím scholastické rozdělení „podle podstaty“ na „devátou sféru, které se říká první pohyb neboli první hybatel“, dále na sféru stálic a sedm sfér planet. Mezi „planety“ se zde totiž počítá i Slunce a Měsíc. Následuje řada dalších scholastických dělení. Důležité a současně bizarní je dělení podle živlů (I.4): „Celý stroj světa (machina mundi) se dělí na dvě části, totiž na oblast éteru a na oblast (ostatních) elementů.“
Empirické doklady kulatosti Země (I.9) učebnice probírá hned po dokladech kulatosti nebe. Nejprve vyvrací možnost, že by Země byla plochá od východu k západu. Proti tomu mluví dřívější východ hvězd na místech východněji od nás, časový posun představuje na čase zatmění Měsíce. Pak ukazuje, „že Země je vypuklá pod severu k jihu a naopak“. Dokladem je různý rozsah cirkumpolární (nikdy nezapadající) oblasti hvězd, širší na severu, užší na jihu. Kruciální je pak výklad „o sférickém povrchu moře“ (I.10). Dokladem je různá dohlednost z různých výšek. Referuje také Eratosthenovo měření průměru Země, i když jméno tohoto učence z 3. století před n. l. zle komolí. Stále pracuje s tradiční hodnotou π = 22/7, i když už Archimédés věděl, že je to spíš přibližný horní limit.
Také dokládá, že „Země je středem firmamentu“. Toto dogma geocentrismu zde přesto umožňuje aspoň jeden rozumný výklad, totiž že stálice jsou v poměru s velikostí Země nesrovnatelně dál. Pak zdůvodňuje nehybnost Země (I.12): „O tom (...) nás přesvědčí právě její váha.“ Tím má být vyvrácen jakýkoli vlastní pohyb Země, třeba kolem Slunce, i když tato možnost nebyla ani vyslovena. Nediskutuje se ani možnost rotace Země.
II. kapitola se věnuje fundamentální astronomii a zjednodušené sférické geometrii. Probírá základní kružnice (rovníková, zodiakální, poledníková), včetně kolurů.
III. kapitola pojednává změny úhlů východů a západů hvězd, hlavně v závislosti na zeměpisné šířce. Uváděná zeměpisná jména jsou ovšem často nejasná, proto je Václav Faber rozumně doplňuje zajímavou tabulkou reálných míst, dokonce s uvedením přibližné zeměpisné šířky a délky dne o letním slunovratu. Faber se přibližuje Ptolemaiově faktické spolehlivosti.
IV. kapitola vykládá pohyby planet, je zde stručný výklad geocentrického epicyklového modelu.
Slunce se (v ročním rytmu) pohybuje kolem Země po kružnici zvané excentr. Ta sice leží v rovině ekliptiky, ale nemá střed ve středu Země. „Bod na excentru, který se nejvíce přibližuje k firmamentu, se nazývá apogeum.“ (To „apogeum“ je zde rozumná překladatelská úprava, v latinském textu je elevatio, což je dost divný překlad za řecké aux.) Kromě toho se Slunce velice pomalu pohybuje po zodiakální kružnici, prý o jeden stupeň za sto let, což je Ptolemaiův hrubý odhad cyklu precese. (Ve skutečnosti je to 71,6 let. Ptolemaiovský model také předpokládá, že apogea planet jsou pevně spojena se sférou stálic.) Denní zdánlivý pohyb Slunce se zde nepojednává, protože ten v daném modelu patří k pohybu celé sféry kolem Země. Václav Faber to rozumně připomíná a současně upozorňuje, že v případě Měsíce se směr k apogeu mění, protože se posouvá také výstupní uzel (v rytmu přibližně 19 let).
Měsíc a planety (v našem významu slova) se pohybují složitěji než Slunce, totiž po ekvantu, deferentu a epicyklu. Ekvant je kružnice v rovině ekliptiky, soustředná se Zemí. Deferent je excentrická kružnice, která je mírně nakloněná vůči rovině ekliptiky. (V kombinaci s ekvantem tedy emuluje excentricitu dráhy a hlavně její sklon k rovině ekliptiky.) To platí pro všechny planety, v případě Měsíce mají průsečíky deferentu s ekvantem svá jména, ten „horní“ se nazývá „Drak“ (tzv. dračí uzel, nikoli souhvězdí Draka), „dolní“ je „ocas Draka“.
Následuje dost odbytý výklad pohybu planet, tedy planet v našem smyslu slova. Epicykl je malá kružnice, po jejímž obvodu se pohybuj těleso planety, zatímco střed epicyklu se pohybuje po obvodu deferentu. Tím je vysvětlen např. retrográdní pohyb (vnějších) planet v okolí opozice. S pohybem vnitřních planet si moc starostí nedělá.
Zatmění Měsíce vykládá učebnice přesně (IV.4). Nastávají, když úplněk připadne do místa uzlů lunární dráhy, tedy když je Měsíc současně v rovině ekliptiky. Vysvětlí okolnosti částečného a úplného zatmění, bohužel nevyloží zatmění polostínové, přestože to bylo v možnostech nejen antické, ale i středověké astronomie. Podobně rozumný je i výklad zatmění Slunce (IV.5). Pro povahu celého textu je příznačné, že výklad zatmění je uzavřen citátem:
„Vergilius velmi krásně ve zkratce odhalil podstatu obou zatmění, když říká:
‚o různých zatmění Slunce i o velkých zápasech Luny‘.“
O autorech
Iohannes (alias Johannes) de Sacrobosco, známý také jako John of Holywood, žil v letech 1195 (nebo 1200) až 1256 (nebo 1244). Nejspíš studoval v Oxfordu a pak přednášel astronomii v Paříži. Je známý i jako opožděný popularizátor pozičního dekadického zápisu čísel pomocí „arabských“ cifer. Tyto původně hindské (indické) cifry a způsob zápisu čísel s nimi převzal arabským prostřednictvím už kolem roku 1000 polyhistor Gerbert z Aurillacu, známý jako papež Silvestr II, významná postava tzv. otonské renesance v raném středověku.
Václav Faber (alias Fabri, 1455-1518) z Budějovic byl astronom a polyhistor, učitel na univerzitě v Lipsku. Ač sdílel ještě středověký popis kosmu, tak přece jenom nezapře mnohem větší rozhled a pečlivější práci. V řadě míst komentáře spíše trpně parafrázuje autoritativní učebnici, občas však přidá řádově přesnější a bohatší údaje.
Alena Hadravová je klasická filoložka, která se dlouhodobě zabývá především latinskými astronomickými texty z dob on antiky po renesanci.
Petr Hadrava je astrofyzik. Krom moderněji znějících disciplin se zabývá proměřováním dvojhvězd, což je obor nesmírně tradiční a náročný na trpělivost, avšak díky ondřejovskému dvoumetru a dalším výdobytkům stále velice plodný. Vedle toho spolupracuje na řadě problémů z dějin astronomie, kterých je znalcem. To je u nás přinejmenším od dob Zdeňka Horského určitá tradice.
Literatura
A. Hadravová, P. Hadrava: Sféra Iohanna de Sacrobosco – středověká učebnice základů astronomie. Praha: Akropolis 2019.
Oslavná stránka AV ČR, na které je i krátké video představující Alenu a Petra Hadravovy.
Petr Hadrava, články na webu www.astro.cz.
Některé starší knihy z dílny Aleny a Petra Hadravových:
Tycho Brahe: Přístroje obnovené astronomie, překlad, komentář a ed. Alena a Petr Hadravovi. Praha: KLP-Koniasch Latin Press 1996-2000.
Křišťan z Prachatic: Stavba a Užití astrolábu. Praha: Filosofia 2001.
Astronomie ve středověké vzdělanosti. Praha : Výzkumné centrum pro dějiny vědy a Astronomický ústav AV ČR 2003.
Johannes Kepler: Sen neboli měsíční astronomie. Praha: Paseka a Národní technické muzeum 2004.
P. Hadrava: Evropská jižní observatoř a česká astronomie. Praha: Academia 2006.
Kniha dvacatera umění mistra Pavla Žídka – část přírodovědná. Překlad a ed. A. Hadravová. Praha: Academia 2008.
Sphaera octava, Mýty a věda o hvězdách I-IV. I. Pseudo–Hyginus: Báje. II. Gaius Iulius Hyginus: O astronomii. III. Středověká pojednání o souhvězdích. Traktát o uspořádání stálic na nebi... IV. Katalogy hvězd a přemyslovský nebeský glóbus. Praha: Artefactum – Academia 2013.
Galileo Galiei: Hvězdný posel. Johannes Kepler: Rozprava s hvězdným poslem. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2016.
A. Hadravová, P. Hadrava, Kristen Lippincott: The Stars in the Classical and Medieval Traditions. Praha: Scriptorium 2019.
Giordano Bruno: Dialogy, překlad J. B. Kozák, předmluva Alena a Petr Hadravovi. Praha: Academia 2008.
Diskuze:
