Sépie jsou mistry ve změně zevnějšku. Mění barvu skoro na počkání.
Malí samci australské sépie druhu Sepia apama (největší sépie světa měřící v průměru kolem tři čtvrti metru) šli ale se svou proměnou tak daleko, že už vlastně ani jako samci nevypadají. Změní si nejen barvu, ale i tvar těla a způsob pohybu a tváří se před svým okolím jako fešné samice. Dokážou se „převlékat“ opravdu bleskově. Během jediné minuty změní vzhled ze samce na samici a zase zpět třeba patnáctkrát. Díky tomu v nich větší samci nevidí konkurenci a neodhánějí je od samic, které si vyhlídli k páření. Podobný trik používají i další živočichové, například ještěrky nebo ryby. V případě obří australské sépie se ale poprvé povedlo určit, nakolik je tato strategie výhodná. Postaral se o to tým Rogera Hanlona z Marine Biology Laboratory. Ten na základě genetických analýz zjistil, že „přestrojení“ samci dokážou oplodnit samici až v 60% případů. Přitom samice tohoto druhu sépie jsou při výběru partnerů velice vybíravé a většinu nápadníků zaženou. Ale za všechno se platí. V mnoha případech je „přestrojení“ malého samce tak dokonalé, že po jeho přízni zatouží i nemaskovaný velký samec. A to je pak na čase vzít chapadla na ramena.
Typický manželský trojúhelník v podání australských sépií. Vlevo je ona, uprostřed nahoře je on. Zcela vpravo jen také on – nenechte se mýlit tím, že se snaží vypadat jako ona.
Pramen: Nature
Diskuze:
dodatek - hlavně k rybám
ondrej,2005-01-27 11:04:29
Drobnou doplňující poznámku bych měl: U těch ryb (ale i jinak) nevnímá samec samici či samce jako celek, ale jako nositele "typických" samčích či samičích znaků, řekněme šířeji "klíčových podnětů" (aplikovatelné i na člověka). Nemusí to vůbec být nějaký složitý vzorec ve zbarvení, v některých případech stačí opravdu třeba jedna typická skvrna "vhodně" na objetku umístěná. Je-li v malé tůňce (či v akvárku) několik samců vysoce agresivního - teritoriálního druhu ryby, řešení pro slabší samce je "snadné" - zbavit se samčích znaků (př. vyblednutím sytého zbarvení ploutví,...), a takto se pokusit "uniknout jisté zkáze" - smrti - z neustálých bitek se silnějšími soky (napodobením samice či nedospělce). Již i toto přežití je zajímavou výhodou (i za cenu zpomalení růstu, ... - uvažujem-li nad alternativou). A za povodní nebo při náletu volavek je tu možnost "vymanit se z područí" dominantních samců a reprodukovat se. V přítomnosti dominantního samce je šance na reprodukci sice minimální (max. tak v případě okřídleného "2 se perou, 3. se směje"), ale šance je i tu - a hlavně ten příslib do budoucna, proto jsem přesvědčen o tom, že tato strategie je velmi častá, i když sepie nepochybně vzhledem ke svým schopnostem ji mohly dotáhnout až k "dokonalosti".
I ryby jsou mistři
jarda petr,2005-01-27 13:50:01
Novost studie na sepiích je v kvantifikaci efektu, který takový "převlek" přenáší. Vím, že tuhle taktiku mistrně ovládá tzv. zpívající ryba (tuším je to latinsky Porichtys notatus) a zcela určitě ji mistrně ovládají americké ryby slunečnice. V odborné literatuře je tahle strategie označována jako "sneaker". Teprve rozvoj genetických metod umožňuje zjišťovat, jak moc jsou ti outsideři nakonec úspěšní. U řady savců (divokých ovcí a jelenů), kde je pářené omezeno na období říje, čekají samci druhé kategorie na konec pářícího období, kdy toho má dominantní samec už plné kecky a pak rychle připáří samice, které ještě nejsou oplodněné dominantním samcem. Je to taktika překvapivě úspěšná.
risk může - ale nemusí být ziskem
ondrej,2005-01-27 15:37:26
Ano, velký samec je kolikrát tolik zaměstnaný půtkami se soky na hranicích teritoria, že může na vlastní předmět sporu chvíli i "pozapomět". Už je to hodně dávno, co jsem v TV viděl dokument ze tření právě slunečnic (tuším Lepomis macrochirus či L. megalotis - ale už je to hodně dávno...). Velký samec a velká samice - přikradl se "pidisameček" a v rostlinách čekal - a dočkal se: velký samec vystartoval proti 2. velkému samci, jež si dovolil přiblížit se příliš blízko hnízda, malý nelenil, přiskočil a stihnul se samicí 1 či 2 akty. Podobný jev je popisován i na jakýchsi lososech (druh vážně nevím). Ten Porichthys notatus "funguje" téměř přesně jako některé žáby - i když zde malí samci kvákat co vím mohou, ale záměrně to nedělají (aby nebyli velkými samci detekováni jako potenciální sokové).
Je to v podstatě typ jakési parazitace na reprodukčním úspěchu někoho druhého - obzvláště v případě druhů věnujících potomstvu nějakou tu péči, ať už hlídání jiker u slunečnic nebo měsíce či roky strávené výchovou potomka u savců, má tato strategie potenciál být velmi úspěšná, ovšem jsou tu pro "záletníka" (tedy nejen pro něj) jistá rizika, která mohou jeho budoucí schopnost reprodukce silně omezit až anulovat - ovšem to už je "riziko podnikání".
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
