Rekonstrukce možného vzezření hlavy živého pyknonemosaura. Tento obří brazilský teropod žil v době před 70 miliony let a při devítimetrové délce představoval nejspíš dominantního predátora svých ekosystémů. Stejně jako ostatní vývojově vyspělí abelisaridi měl i pyknonemosaurus relativně krátkou a vysokou lebku s výraznou ornamentací. Kredit: Maurilio Oliveira, publ. Rafael Delcourt; Wikipedie (CC BY 4.0)

Abelisauridi byli významnou a evolučně úspěšnou skupinou teropodních dinosaurů, žijících v období střední jury až nejsvrchnejší křídy především na území jižních kontinentů. V období svého největšího rozkvětu tak představovali jakousi jižnější obdobu severněji dominujících tyranosauridů. Dlouho bylo uváděno, že největšími zástupci byly rody jako Abelisaurus, Carnotaurus nebo Ekrixinatosaurus s údajnou délkou až kolem 11 metrů. Detailní výzkum a následně publikovaná studie z roku 2016 však udělala v těchto odhadech pořádek a jako „nového krále“ (jak zní doslovně v názvu studie) stanovila právě poněkud méně známý druh Pycnonemosaurus nevesi. Pojďme si tedy zřejmě největšího dosud známého abelisaurida, objeveného v brazilském státě Mato Grosso, blíže představit. Typový druh P. nevesi formálně popsali paleontologové Alexander Kellner a Diogenes Campos v roce 2002 na základě fosilií objevených ve vrstvách červeného konglomeratického pískovce na lokalitě Fazenda Roncador v souvrství Adamantina.[1] K objevu došlo již v letech 1952 až 1953, kdy paleontolog Llewellyn Ivor Price se svým týmem zkoumal lokalitu zvanou Paulo Creek. Objevil zde nekompletní kostru obřího teropoda a kromě ní i několik fosilních kostí titanosaurních sauropodů. Nový abelisaurid byl nicméně popsán až o půl století později, jeho rodové jméno (v doslovném překladu „ještěr z hustého lesa“) odkazuje k pralesům na území brazilského státu Mato Grosso. Druhové nevesi je zase poctou přírodovědci jménem Iedo Batista Neves, který se zasloužil o paleontologický průzkum oblasti nálezu. Typový exemplář nese označení DGM 859-R a představuje pětici nekompletních zubů, sedm fragmentárních krčních obratlů, část kosti stydké, a fragmenty pravé kosti holenní i lýtkové. Exemplář se nachází ve sbírkách instituce Muzea věd o Zemi (Earth Science Museum) v Rio de Janeiru. Některé unikátní anatomické znaky na pánevních kostech a kostech dolních končetin jasně dokládají, že pyknonemosaurus byl samostatným rodem abelisaurida. A jak byl tedy velký?

Kosterní diagram se zobrazením dochovaných částí skeletu u druhu Pycnonemosaurus nevesi. Tento jihoamerický abelisaurid byl až do roku 2016 pokládán spíše za středně velký druh, menší než známější rody Carnotaurus nebo Ekrixinatosaurus, detailní srovnávací výzkum kosterních částí ale doložil, že právě on je „novým králem“. Kredit: Gunnar Bivens; Wikipedie (CC BY-SA 4.0)

Původně paleontologové předpokládali, že se jednalo pouze o středně velkého teropoda, ve velikostním rozmezí asi 5 až 7 metrů. Badatel Gregory S. Paul v roce 2010 odhadl délku pyknonemosaura na 7 metrů a jeho hmotnost na 1200 kilogramů.[2] O rok později odhadl délku 6 metrů a hmotnost nosorožce (kolem 1,5 tuny) americký paleontolog Thomas R. Holtz Jr.[3] Pycnonemosaurus tak stále nebyl největším známým abelisauridem, patřil pouze mezi mírně větší druhy. Až v roce 2016 publikovali v periodiku Cretaceous Research výsledky svého výzkumu paleontologové Orlando Nelson Grillo a Rafael Delcourt.[4] Když porovnali velikostní parametry jednotlivých dochovaných fosilních kostí abelisauridů, dospěli k jasnému závěru, že právě brazilský abelisaurid je ze všech největší. Pro tento druh jim vyšla délka 8,9 (± 0,3) metru, zatímco druhý Carnotaurus sastrei měřil „jen“ 7,8 (± 0,3) metru a třetí Ekrixinatosaurus novasi 7,4 (± 0,8) metru. Až těsně čtvrtý byl prakticky stejně dlouhý Abelisaurus comahuensis s mírou 7,4 (± 0,7) metru. Zajímavé jsou také údaje o nejmenších zástupcích abelisauroidů, s jasně vedoucím druhem Velocisaurus unicus (1,5 ± 0,1 metru) a dále druhem Genusaurus sisteronis (3,6 ± 0,0 metru). Jediným známým abelisauridem, jehož délka mohla přesáhnout 9 metrů, je tedy právě Pycnonemosaurus nevesi. Ve své pozoruhodné knize o rekordech a kuriozitách teropodních dinosaurů autoři Rubén Molina-Peréz a Asier Larramendi odhadují pro pyknonemosaura poněkud menší rozměry, konkrétně délku 6,2 metru a hmotnost 1000 kilogramů.[5] V tom případě by se jednalo o poměrně robustního zástupce své čeledi, jelikož abelisauridi byli obecně podstatně štíhleji stavění, než například masivní tyranosauridi. „Ještěr z hustého lesa“ je tak každopádně žhavým kandidátem na dominantního predátora ve svém ekosystému, kde zhruba před 70 miliony let (geologický stupeň maastricht, nejsvrchnější křída) budil hrůzu nejen u všech býložravých dinosaurů…

Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz

Short Summary in English: Pycnonemosaurus was a genus of large abelisaurid theropod, living in what is now Brazil, about 70 million years ago. With an estimated length of 9 meters it is currently the largest known member of the family Abelisauridae.

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Pycnonemosaurus

http://www.prehistoric-wildlife.com/species/p/pycnonemosaurus.html

http://fossilworks.org/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=53941

http://www.dinochecker.com/dinosaurs/PYCNONEMOSAURUS

http://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_p/pycnonemosaurus.php

[1] Kellner, A. W. A.; Campos, D. A. (2002). „On a theropod dinosaur (Abelisauria) from the continental Cretaceous of Brazil“ (PDF). Arquivos do Museu Nacional Rio de Janeiro. 60 (3): 163–170.

[2] Paul, G. S. (2010). The Princeton Field Guide to Dinosaurs. Princeton University Press. str. 79

[3] Holtz, Thomas R., Jr.; Rey, Luis V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek, str. 5). New York: Random House. ISBN 978-0-375-82419-7.

[4] Grillo, O. N.; Delcourt, R. (2016). „Allometry and body length of abelisauroid theropods: Pycnonemosaurus nevesi is the new king“. Cretaceous Research. 69: 71–89. doi: 10.1016/j.cretres.2016.09.001

[5] Molina-Pérez & Larramendi (2016). Récords y curiosidades de los dinosaurios Terópodos y otros dinosauromorfos. Barcelona, Spain: Larousse. str. 257.