Aristotelés je postava kontroverzní, jak se dnes taktně říká. Pro některé je „Filosof“ s velkým F (v latině s velkým P), pro jiné autoritativní podivín. My, kdo se zabýváme předsokratiky, ho většinou nemusíme, protože nám přidělal strašně moc práce, když je všechny vyložil po svém, jako by definitivně správně, často hodně zmatečně: samý počátek a živel, málem pralátka. Leč o tomhle snad někdy jindy.

Problém, zda Aristotelés je padouch nebo hrdina dějin filosofie a přírodních věd se dá obejít poměrně jednoduše, protože jsou přinejmenším dva obory, ve kterých je mnoho důvodů k velké úctě k němu: logika a zoologie. Samozřejmě, že ani tam to není bez problémů, ale tak to už ve starších zasloužilých naukách bývá.

Trosky Stageiry. Kredit: Dimitris Siskopoulos, Wikimedia Commons.

Něco málo o Aristotelovi

Aristotelés se narodil roku 384 před n. l. v městečku Stageira, až na severovýchodě Řecka, na poloostrově Chalkidiki (východně od Thessaloniky). Jeho otec byl lékařem makedonského krále, takže už od dětství zažil jak lékaře empirické školy, tak prostředí dvora. V 17ti letech odešel do Athén, kde studoval v Platónově Akadémii a pak tam setrval v roli Platónova asistenta. Zlé jazyky tvrdí, že 20 let čekal, až se stane Platónovým nástupcem, jenže Platón v závěti ustanovil scholarchou Speusippa. Každopádně Aristotelés po Platónově smrti odešel do Malé Asie, pak na ostrov Lesbos a posléze do Makedonie. Pobyt na Lesbu zúročil pozorováním živočichů v tamním rozlehlém mokřadu a mnoha pitvami ryb a pátků. Dnes je tam přírodní rezervace. Roku 335 se však do Athén vrátil a založil tam vlastní školu, zvanou Lykeion (latinsky pak Lyceum). Škole se říkalo „peripatetická“, protože měli ve zvyku rozmlouvat při chůzi. V Athénách nebyl zrovna oblíbený, byl podezíraný z přisluhování Makedonii.

Aristotelés je vědec pedant, na rozdíl od Platóna psal především monografie a učebnice. Myslí důsledně, mnohdy až moc důsledně. Dokáže si bystře všimnout lecjaké charakteristiky, která umožňuje dobrou orientaci v přírodě, ale občas ji prohlásí za obecný princip, který musí platit vždy a všude.

Logika

Aristotelés. Římská kopie sochy z konce 4. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Eden, Janine and Jim, Wikimedia Commons.

Aristotelés nemusel logiku vynalézat. Formální pojetí pravdy a důkaz sporem zavedl už Parmenidés, pak Zenón, logickou argumentaci pěstovali sofisté, a Platón byl „lovem“ definic i formální argumentací přímo umanutý. Aristotelova logická díla ovšem představují novou úroveň, v podobě uceleného konceptu logiky jako nástroje poznání. Aristotelés naprosto školometně třídí všechny obory vědění, ale logika pro něho nebyla samostatným oborem, protože byla předpokladem a nástrojem všech oborů vědy. Není tedy divu, že v pozdější antice dostal soubor těchto šesti spisů knihovnický titul Organon, tedy Nástroj, myslí se nástroj poznávání. Toto rozsáhlé dílo je uvedeno úvahami o vyjadřovacích možnostech přirozeného jazyka, postupně si vytváří formální nástroje, a s tímto formálním jazykem pak dál pracuje: pojem, definice, soud, důkaz; jednotlivé, obecné; indukce, dedukce; možné, nutné… Další vývoj klasické logiky bude z velké části dlouho jen přeznačováním Aristotelových postupů do novější notace.

Pro neznalé věci snad stačí drobná ukázka. Pojem je nutné definovat, abychom jej užívali stále v tomtéž, jednoznačném a známém významu. Pojmy nutno setřídit podle obecnosti, kromě jiného proto, abychom mohli používat stromečkový adresář, jak ho dneska známe z práce s počítačem. Obecnější pojem sice zastřešuje více méně těch obecných, ale míň se z něho dozvíme. Např. „zvíře“ sice zahrnuje „lva“ i „myš“, ale právě proto se z tohoto pojmu mnoho nedozvíme, pokud by byl použitý třeba jako nápis u klece. Nejobecnější pojem, něco jako root (kořen) adresáře disku, je takový, pod který se vejdou významy všech pojmů, takže se z něho dozvíme nejmíň, nejspíš vůbec nic. U Aristotela je to „jsoucno“, tedy slovo, podle něhož laici bezpečně rozpoznávají filosofii (i když mě milejší způsoby filosofie se bez tohoto paslova obejdou). Místo „jsoucno“ bychom klidně mohli říkat „něco“, ale neznělo by to tak divně učenecky a blbě by se od toho dělal plurál. Ta zobecňující cesta, třeba od myši přes savce a živočichy ke jsoucnu, se nazývá indukce. Opačný směr je dedukce. Celé to umožňuje formální orientaci (vyhledávání) a kontrolu, pak z toho lze skládat výroky (opět seřaditelné podle obecnosti) a jejich řetězením vyvozovat logické důsledky.

Problémy s indukcí

Aristotelés ví o tom, že při indukci můžeme narazit na problém tzv. „úplnosti indukce“. Normální lidé řeknou, že ne každé pravidlo musí přesně vzato platit bezvýhradně, cyničtější popis říká, že výjimka potvrzuje pravidlo. My totiž neznáme všechny myslitelné a reálně možné případy, navíc ne vždy odlišíme chybu pozorování (měření, popisu) od možné proměnlivosti pozorovaného jevu. Dneska se to obchází nejčastěji statistikou, ale to by se Aristotelovi hrubě nelíbilo. Útěchou mu je, že daný problém je takto neschůdný „jen“ v oblasti empirických věd, zatímco v logice a v matematice občas umíme udělat „důkaz úplnou indukcí“.

Sylogismus vědecký

Brána Aristotelovy athénské školy je otevřená. (Nyní je blízko diplomatické čtvrti.) Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Tento aposematicky působící nadpis uvozuje hlavní specialitu aristotelské a scholastické logiky, dá se však přeložit jako „vyvozování logických důsledků“. Novodobá logika se v tom už tolik nevyžívá, celá sylogistika však byla dobovým pokusem o teorii důkazů. Jde teď opravdu o formu, nemyslete si, že se ze správného sylogismu dozvíte něco, co jste nevěděli. Pouze si ukážete, co dané věty drží logicky pohromadě.

Vrcholem všech možných druhů sylogismů je právě sylogismus vědecký. Příklad je překvapivě prostý. Tvrdíme, že „všichni lidé jsou smrtelní“. Také tvrdíme, že „Sókratés je člověk“. Z analýzy míry obecnosti obou těchto výroků plyne platnost závěru, že „Sókratés je smrtelný“. To jsme samozřejmě taky věděli, dokonce s velikou jistotou, ale teď víme, že to takhle plyne jedno z druhého. (Kupodivu to není vtip, ale Aristotelův vážně míněný příklad.)

Řeč, logika a matematika

Pro našince je logika a matematika vlastně totéž, ale pro Platóna i Aristotela nikoli. Zvlášť Aristotelés poznávací roli matematiky moc nedůvěřuje. Jo logika, to je v jeho očích něco onačejšího! Proč? Aristotelés totiž převzal Alkmaiónovu představu, že člověk se od ostatních živočichů liší tím, že nejen vnímá, ale také chápe. A vyložil ji tak, že „člověk je bytost obdařená řečí“, to teď bude druhové specifikum člověka. Logiku chápe jako odvozenou přímo z řeči, proto na ni nedá dopustit jako na univerzální nástroj poznání. Myslí si, že při základu v řeči je logika „bytostná“. Sice pracuje s formální pravdou a formální nepravdou (nikoli s nějakými emocemi nebo dojmy), ale jejich kódování jedničkami a nulami by ho zajisté uráželo. Všechny ty nějak technicky zastoupené jedničky a nuly, které čtenářům Osla nakonec zprostředkují tento článek, zajisté nijak moc „bytostné“ nejsou, naštěstí (to ovšem dodávám já, Aristotelés by to viděl jinak).

Empirické vědy

V athénské škole: Počátky empirismu u Aristotela. Kredit: Reginald Graham, Wikimedia Commons.

Aristotelés se sám deklaruje jako empirik. Východiskem poznání je zkušenost. Empirické vědy, což jsou vlastně všechny kromě matematiky (resp. a logiky), se pokouší o formálně logické modelování zkušenosti. Aristotelés tím ovšem míní, že poznávají jakousi bytostnou pravdu. Důsledně rozlišuje mezi formální „nepravdou“ (logická 0) a nepravdivostí vůči zkušenosti. Cílem empirické vědy je toto sladit, což je zajisté žádoucí. V praxi s tím měl řadu úspěchů, nejvíc v zoologii, ale hodně propadáků ve fyzice, nejtvrdší v astronomii.

Další problém je, že Aristotelés trval na tom, že všechny vědy jsou navázané na (jeho) filosofii, z ní prý čerpají „nejobecnější principy“ a metodu, pouze si pak přidávají nějaké své další principy a metody. Podle tvrzení, že vědy pocházejí z filosofie (historicky i metodicky) se dodnes pozná aristotelik, byť třeba zakuklený. Přinejmenším historicky to totiž často není pravda – a pokud jde o metody, tak nevím, který filosof by byl kompetentní je vědcům různých oborů diktovat. Něčím zajímavějším ovšem může být rozhovor při (nebo po) diskuzi.

Zoologie jako empirická věda

Konstantinopolský rukopis Aristotelova díla Historia animalium, 12. století. Kredit: Biblioteca Medicea Laurenziana, Wikimedia Commons.

Nějaké zmínky o zkoumání živočichů i rostlin bychom sice našli už před Aristotelem, nicméně Aristotela můžeme hrdě označit za zakladatele zoologie jakožto vědy. Trvalo velice dlouho, než se novověká biologie s Aristotelem plně vyrovnala a pokročila k jiné podobě. V lecčem je stále otcem zakladatelem, i když jeho obecný (filosofický) koncept dnes působí spíš bizarně.

Aristotelovy zoologické spisy nebyly ztracené, ale málokdo se jimi zabýval. Krátce po něm jeho žák a nástupce Theofrastos, ve středověku Albert Veliký... Krom pár výjimek se teprve hluboko v 20. století staly předmětem bádání, které pokračuje dodnes. Na českých překladech se u nás začalo pracovat až před několika lety. Teď je to ovšem přímo móda, protože hodnota této části Aristotelova díla umožňuje části filosofů nebýt hloupí a přitom nezpřetrhat vazby s Aristotelovým odkazem. (Omlouvám se, jsem asi cynik.)

Miniatura Aristotela jako zoologa v rukopisu Alberta Velkého, 1200-1250. Kredit: Eisenbibliothek, Wikimedia Commons.

Aristotelés hojně pozoroval a navíc hojně pitval. Zjevně ho to bavilo, dokonce tak moc, že přitom často zapomínal i na své metafyzické „principy“. Je prostě zvídavý a má kuráž, třeba i pitvat mořského červa. Vždyť je vlastně krásný a účelně uspořádaný! Nechtěně veselou ukázkou toho je i jeho jediná vstřícná zmínka o Hérakleitovi, a to ve spise O částech živočichů: „Tak máme ke zkoumání každého živočicha přistupovat beze strachu, neboť v každém je něco přirozeného a krásného.“

Slavný je Aristotelův popis pitvy kuřecího zárodku s tepajícím srdíčkem. Neméně slavné jsou srovnávací pitvy rozličných živočichů. Aristotelés je bezesporu zakladatelem srovnávací morfologie a hlavně srovnávací anatomie. Opakovaně upozorňuje na jev, který dnes nazýváme někdy homologie a jindy analogie, protože na rozdíl od Aristotela myslíme v evolučním kontextu. Ruce, přední nohy, křídla. Vlasy, srst, peří, někdy i šupiny. Podobně i ve vnitřní tělesné stavbě.

Potud je tedy Aristotelés empirik, jak ostatně sám deklaruje. Logicky formalizovanou taxonomii kupodivu neuplatňuje tak často, jak bychom čekali pod vlivem tradice i pod dojmem jeho logických spisů. Nějaká systematizace mu občas vyrůstá tu z morfologické a anatomické empirie, tu z jeho nauky o struktuře duše. Většinou ale působí rozumně, jako předchůdná tomu rozčlenění, které dnes používáme. Např. entoma, doslova „členovci“, jsou u něho o něco širší skupina než hmyz, nápadná článkovitým, jakoby nasekaným tělem.

Limity Aristotelovy zoologie

Ptactvo ostrova Lesbu. Kredit: Blacktom1961, Wikimedia Commons.

Aristotelés rád vidí účel jakéhokoli uspořádání. Zajímá ho, jak jsou části živočichů účelné ve prospěch fungování živočicha, i jak je celý živočich součástí účelného uspořádání přírody. Chce najít účelný řád (teleologii) takto „zezdola“. Od něj pochází například představa, že živočich má oči k tomu, aby viděl, a to v tom smyslu, že schopnost vidění k němu patří a oči jí slouží. Vidění je prý základnější než oči, ty jsou kvůli němu. Nehodlám se teď přít, zda byla dřív slepice, nebo vejce, i když mi to přijde divné.

Mnohem větší problém je, že pro Aristotela nic nemůže být náhodné, všechno má svou příčinu a vše slouží účelu. Přestože se hlásím k odpůrcům všeobecné teleologie coby knuty veškerenstva, tak se výjimečně musím Aristotela z malinkaté části zastat. Živé bytosti, tedy smrtelníci, přece oddalují svůj zánik kromě jiného taky tím, že jednají v nějaké míře účelně. Jde ale vždycky jenom o lokální účely (dost žrádla, možnost rozmnožení...). Hledání lokálních účelů na úrovni organismů proto nemusí být nutně hloupé, škodlivé, ba ani pavědecké. K základním rysům života přece patří, že každý organismus se o sebe dovede v nějaké míře postarat, a to jak sám, tak v nějaké koordinaci s ostatními. Jiná věc je, že podoba jednotlivých druhů i vyladění lokálních účelů se navzdory Aristotelovi neděje v režii globálního účelu, ani žádný celkový účel nevytváří. Princip účelovosti bohužel právě „díky“ Aristotelovi prorostl naši kulturu natolik, že po něm mnozí teskní, neboť se bez něho na světě cítí jako nazí v trní, místo aby ocenili osvobození od zásvětí a nalinkovaných cílů.

Nepřátelé scholastiky vypráví řadu posměšných příkladů Aristotelových nauk. Většinou jde o omyly. Občas totiž někdo vezme vážně, že Fysiologus a další půvabně surreálné bestiáře jsou dílem Aristotelovým, což je samozřejmě pitomost.

Přesto se něco najde. Ani Aristotelés nebyl neomylný. Poučné je, že frapantní hlouposti se většinou neobjevují v popisu empirie, ale v dedukcích. Tedy právě tehdy, kdy si občas rozpomněl na svou nauku o nadvládě metodických principů filosofie nad všemi vědami. Veselým příkladem je Aristotelovo tvrzení, že ryby se netřou, jak tvrdí rybáři, ale dozajista páří, po způsobu hadů. Jenom si toho ti nevzdělaní rybáři nevšimli, neovládají dedukci!

(Chovám naději, že časem přesvědčím někoho z kolegů, kteří na Aristotelových zoologických spisech pracují, aby přispěli moudrostí i zábavou taky pro Osla.)

Pojmoslovné poznámky

Slovo „logika“ zavedou až stoici, a ujme se až v nové době. Od antiky do doby před Hegelem je to prostě „dialektika“, která je přesně vzato velkou podmnožinou toho, čemu dnes říkáme logika. Hegel a jeho následovníci slovo dialektika přeznačili hodně specificky po svém.

Slovo zoologie dlouho označovalo celou biologii, včetně botaniky. Novodobý termín biologie zavedl až Lamarck.

Aristotelés je sice hrdý na to, jak logiku odvozuje z přirozeného jazyka, a jak je celý další postup jeho vědy logický, zkušenostní a vlastně přirozený, nicméně číst Aristotela je (aspoň pro mě) spíš těžký trest. Text je hodně nepřehledný a navigaci v něm umožňují pouze četná paslova typu jsoucna. Překlady to často dorazí. Aristotelés lpí na správném vyjadřování, takže např. tam, kde by normální člověk řekl „plácá nesmysly“, napíše „chybně klade“. Jsem ovšem podjatý.

Literatura

Aristotelés: Kategorie. (Organon I). Praha: Oikúmené 2019.

Aristotelés: O vyjadřování. Organon II. Praha: ČSAV 1959.

Aristotelés: První analytiky. Organon III. Praha: ČSAV 1961.

Aristotelés: Druhé analytiky. Organon IV. Praha: ČSAV 1962.

Aristotelés: Topiky. Organon V. Praha: ČSAV 1975.

Aristotelés: O sofistických důkazech. Organon VI. Praha: ČSAV 1978

Aristotelés: Člověk a příroda. Praha: Svoboda 1984. – Obsahuje i Aristotelova Malá přírodovědná pojednání, z nichž některá se dotýkají biologických témat, ne však jeho opravdu biologické spisy.

V. Hladký, R. Kočandrle, Z. Kratochvíl: Evoluce před Darwinem: Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2013.

Eliška Luhanová: Jak se dělá potomek: Aristotelés o rozmnožování živočichů. Vesmír 2015 (94) / 2, s. (online).