Ztracený ostrov odedávna patří k oblíbeným tématům námořnických legend. Ztracená města a pradávné války na úsvitu civilizace patří k základním motivům mýtů, legend i moderních fantazijních příběhů. Kromě přitažlivosti pro naši mysl se mohou opírat o řadu dílčích skutečných událostí, hlavně však o kontinuitu témat „ztracený ostrov“, „ztracená kultura“, „ztracená moudrost“. Uvidíme ovšem, že Atlantida představuje také první utopii.

Lidé často nerozlišují žánry a kontexty, chytají se slov jak lejno košile. Jedni si přečtou knihu Genesis a hledají Noemovu archu, jiní zase dva Platónovy dialogy a hledají Atlantidu. Většinou ani nepřečtou, jenom o tom někde četli nebo slyšeli, o to snadněji se těší na nalezení. Naštěstí (aspoň zatím) nevím o výpravě k základům Perníkové chaloupky, z čehož ovšem nevyvozuji nic proti oné pohádce, podobně jako nehodlám brojit proti výše zmíněným knihám. Lze ovšem namítnout, že Schliemann přečetl Íliadu a našel Tróju. Podobně se podle knihy Exodus dá najít třeba Jericho. To by bylo na jiné vyprávění, předběžně lze podotknout, že podle Cipíska by se dal najít Jičín a podle Harryho Pottera londýnské nádraží King Cross i s patřičným nástupištěm.

Knihkupectví Atlantis na Théře (půjčovna koček asociuje Pavla Juráčka, zvl. jeho film Postava k podpírání). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Textový úvod do atlantologie

Naštěstí je naprosto jasné, kde začít Atlantidu hledat. V Platónových dialozích Tímaios a Kritiás. Oba dva psal Platón ve velice pokročilém věku, což v jeho případě neznamená senilitu, nýbrž víc výkladových komplikací a míň situačního humoru, ten se přesunul jinam. Ještě i v osmdesáti je Platón pořád starý lišák a filuta, který umí povodit čtenáře přesně tak, jak se mu líbí.

Člověku chvíli trvá, než se přesvědčí, že všechny spisy o Atlantidě mají jediný pramen, a tím je Platónovo dílo. Před Platónem opravdu není o Atlantidě ani vidu, ani slechu. Platón Atlantidě věnuje přibližně 15 stránek textu ze zhruba dvou tisíc stran svého díla. Není to tedy nijak centrální téma, ale na druhou stranu zdaleka ne pouhá poznámka.

Oba dialogy jsou psané v polovině 4. století před n. l., ale jejich děj je situován do pozdního 5. století před n. l. V dialogu Tímaios je vyprávění o Atlantidě jen jedním z témat, většina textu se zabývá něčím úplně jiným. Jeden z účastníků dialogu, Kritiás, vypráví krkolomně zprostředkované vyprávění o tom, jak egyptský kněz vyprávěl athénskému vládci Solónovi při jeho návštěvě Egypta (to by muselo být v raném 6. století před n. l.) dějiny Řecka v době, od níž prý už tehdy uplynulo 9 tisíc let (to by muselo být koncem paleolitu). Hlavním hrdinským činem tehdejších Řeků prý bylo zastavení invaze Atlantidy do Evropy a Asie. Atlantida (řecky Atlantis) byla velikým ostrovem uprostřed Atlantického oceánu, skoro kontinentem, dost daleko za Gibraltarem. Ten je popsaný jako úzké ústí velkého zálivu, který nazýváme Středozemní moře, ač správně by se tak měl jmenovat spíš ten oceán. Za Atlantidou prý byly nějaké menší ostrovy a pak už „protější pevnina“, která oceán „úplně obklopuje“. Jestli o Americe, včetně jejího obrovského rozsahu, věděl, nebo si to důvtipně vymyslel, netušíme. (Atlantida se jmenuje podle oceánu, ne naopak; dotyčný oceán se jmenuje podle giganta Atlanta, v nominativu Atlás.) Královská moc Atlantidy prý sahala daleko na západ, zahrnovala až dnešní Itálii a Libyi. Když Atlantida zahájila další invazi, postavili se Athény do čela řecké obrany, po odpadnutí spojenců „nezištně osvobodili“ celý prostor po dnešní Gibraltar. „Později“ však zemětřesení provázené velikou povodní způsobilo, že se všechno řecké vojsko propadlo do země a právě tak se i Atlantida propadla do moře a zmizela. Solón prý o tom všem chtěl napsat velikou báseň, ale pro politické starosti se k tomu nedostal. Kromě geografických údajů si zapamatujme, že Atlantis je zde líčena jako imperiální padouch, zatímco Řekové tím způsobem, jakým Athéňané stylizovali sami sebe po řecko-perských válkách (rané 5. století před n. l.), kdy ovšem útok přišel z opačné světové strany. Podobně se Athéňané prsili už předtím, když prý hrdina Théseus zlomil moc mínójské Kréty (viz článek Théseova plavba ).

Mapa Atlantidy, sever je dole. (Staré mapy mívají nahoře jih, analogicky astronomickému pohledu na meridián.) Athanasius Kircher: Mundus subterraneus. Amsterdam 1678. Dobový pokus o vědu. Kredit: UB Heidelberg, Wikimedia Commons.

Krátký dialog Kritiás je celý věnovaný Atlantidě, i když jeho první třetinu zaberou rétorické obezličky. Po stručném shrnutí minulého vyprávění, včetně hodnotového rámce útočníka a obránce, přechází k „jejich ústavám“. Pomineme teď problém ústavnosti epipaleolitických „států“, včetně tehdy neexistujících Athén, a zkusíme poslouchat vyprávění. Nejprve mluví o Řecku. Bohové tenkrát o území nebojovali, ale losovali. Lidem „vložili do mysli řád ústavy“, ale po četných katastrofách, při kterých přežili jen nevzdělaní horalové, se Řecko na dlouhou dobu propadlo do barbarství. Pak dojde na Atlantidu: „Když Poseidón dostal Atlantský ostrov... usadil na něm své potomky ze smrtelné ženy.“ Následuje podrobný popis podoby velikého ostrova, jeho krás a bohatství i způsobů jeho obyvatel. Nějak je už zapomenuto, že jde o imperiální padouchy, všechno působí pohádkově idylicky. Pohádka je prokládaná technickými detaily, např. o použití mosazi při stavbě chrámu, vedle zlata, stříbra a slonoviny. „Bůh sám však měl poněkud barbarskou podobu.“ To je snad jediná výtka. Jinak je krajinářské, hospodářské, politické i právní uspořádání Atlantidy přímo vzorem! Atlantida je vylíčena jako velkolepý stát trochu orientálního stylu, jsou tam i sloni, ale oplývající všemi výdobytky řecké civilizace. Po mnoha pokoleních se však něco pokazilo. Sice bohatli ještě víc, ale už to nějak nebylo ono, „plnili se nespravedlivou zištností a mocí“. Kritiás říká, že „tuto velikou moc přivedl bůh proti naší zemi“. Přivedl tu moc proti Athénám Poseidón nebo Zeus? Těžko rozhodnout. Následovný pád Atlantidy do moře má na svědomí jednoznačně Zeus, jako „trest, aby zmoudřeli a napravili způsob svého života“. Závěr dialogu je nanejvýš efektní. Zeus svolal všechny bohy doprostřed všehomíra „a shromáždiv je pravil:“ Tady je to přerušené v nejlepším jak záznam tajné zprávy. Dialog Kritiás skončil. Skoro jistě to je záměrný literární postup, zanechávající čtenáře v nadrženém stavu, nikoli nešťastná ztráta dalšího textu, ta je pouze evokovaná. Samozřejmě to přímo vyzývá k psaní apokryfů.

Problémy i překvapení

Solón v Egyptě nejspíš nikdy nebyl; určitě si nechystal žádné podklady pro epos o Atlantidě, to je vize málem cimrmanovská. Už v klasické době je Egypt vítanou scénou všech podivuhodností. Platón má k volbě této scény i trochu racionální důvod, prý se tam neodehrávají přírodní pohromy působené mořem a ani politické pohromy nejsou tak časté jako jinde, navíc tam mají prastaré písmo. Všechno je to ovšem strašně přehnané, zvláště časově. Kdyby se to podělilo přibližně desíti, tak by to snad mohlo dávat nějaký smysl. Takhle někteří interpreti opravdu pracují. Ta velká čísla, zvláště uváděné stáří, ovšem mohou být ohlasem tehdy už dost rozšířeného konceptu, že skutečné lidské dějiny, natož děje přírody, se odehrávají v mnohem delším časovém rytmu, než si na základě zapsané historie představujeme. Mohou být taky ohlasem kosmických cyklů dlouhodobých proměn klimatu, jaký zmiňovali už někteří předsokratici, aniž by ovšem měli údaje o konci posledního glaciálu. Dokázali však vypozorovat, že se kdysi oteplilo, teď (v antice) se oproti starším dobám ochlazuje a vysušuje.

Jedním z důvodů Platónova vyprávění může být také snaha o udržení tradičního cyklického popisu přírodních i lidských dějů, v konfrontaci s novotářstvím osvíceneckých představ klasické doby o nějakém pokroku lidí. Platónovo líčení společnosti tak staré doby je absurdní, zato jeho popis proměn přírodních poměrů je naopak velice trefný. Všímá si cyklických proměn i postupující eroze, jako kdyby počítal i s možnými změnami úrovně mořské hladiny. Potkáváme překvapivou znalost chodu přírody doplněnou geniální intuicí, ale v kombinaci s bájí o moci pradávné civilizace. Možná je to i tím, že Platón na fantazijní téma aplikoval tehdy už dávno známý „princip aktualismu“ (viz Xenofanés a Anaxagorás), což mu vyšlo pro přírodní stránku popisu, avšak „stálestejnost“ principů chodu společnosti vzal moc doslova. Zásadní je, že pohádku o Atlantidě nevypráví pro zábavu, ale kvůli jejímu výchovně ideologickému podtextu. Možná v tomto případě napálil i sebe, když sice netrefil to, o co mu šlo, totiž příkladně totalitní stát vychovávající občany, zato přírodní rámec své mravokárné pohádky popsal lépe, než mohl očekávat. Tím řadu lidí inspiroval spíš k hledání Atlantidy někde v oceánu než k hledání cesty ke „kýženému“ výchovnému státu. Naštěstí, neboť to by bylo méně veselé.

Četné detaily podává Platón překvapivě dobře: Středozemní moře jako vlastně „záliv s velice úzkým ústím“, pevnina na západě na opačném břehu Atlantického oceánu; dlouhodobé působení eroze na krajinu. Ani spojení zemětřesení a „potopy“, která po pádu Atlantidy zahubila i řecké mužstvo, nemusí být jen tak výčtem pohrom, ale tsunami. Tyto přesvědčivé popisy podmanivě zaobalují čerstvě vymyšlenou legendu o Atlantidě, velice dobře vymyšlenou. Platón nechce být podvodník, chce vychovávat čtenáře příkladem, pozitivním i varovným. Pokud by výchova zůstala v rovině pohádky a příkladů, bylo by to hodně pěkné.

Atlantida před Platónem?

Papyrus Oxy. VIII 1084; 2. století n. l. Hellanikos z Lesbu: Atlantis. Kredit: APIS Project, Wikimedia Commons.

Celá rozsáhlá atlantologická literatura je odvislá právě a jen od dvou Platónových dialogů. Egyptologové se dušují, že u nich je to čistá nula. V řecké literatuře z doby před Platónem lze ovšem najít nadějně vyhlížející příklad. Jenom pozor, abychom při cestě do Benátek neskončili v Benátkách nad Jizerou nebo dokonce v „Benátkách Východu“ (Tulcea), tam je bahna ještě víc.

Přímo v tajemném Egyptě, v Oxyrhynchu, se našly dva papyry (P. Oxy. VIII 1084; P. Oxy. XI 1359), které pojednávají o Atlantidě! Že by doklad dávné egyptské tradice, mnohem starší než celá řecká civilizace? Egyptské podnebí přeje uchování papyrů. Tyhle pocházejí z 2. a 3. století n. l. Pozdní původ nemusí vadit, je naprosto obvyklé, že nacházíme pozdější opisy mnohem starších textů. Papyry jsou ovšem psané alfabetou a řecky, dokonce nádherně čitelně, přečte to i laik, netřeba ani volat specialistu na luštění rukopisů. Že by řecký překlad dávné egyptské moudrosti? To sice ne, ale nejsou to ani opisy něčeho tuctového, co by jen navazovalo na Platóna. Jsou to unikátní fragmenty díla docela významného řeckého historika Hellanika z Lesbu (alias Mytilény), který psal v 5. století před n. l., dvě až tři generace před Platónem. Jeho dílo se bohužel zachovalo jenom zlomkovitě. Dotyčné fragmenty jsou části jeho spisu o Atlantidě! Nadšení ochladne, když si přečteme, o jaké. V nominativu je to opravdu Atlantis (alias Atlantiás, ale to by snad nemuselo nevadit), leč jde o ženu, ne o ostrov. Spis pojednává o dceři Atlantově a s naším tématem nemá bohužel nic společného. (Nu co, Benátky nad Jizerou jsou taky zajímavé, i když je to jiná liga.)

Terror Antiquus, 1908. State Russian Museum. Kredit: Léon Bakst, Wikimedia Commons.

Fyzická atlantologie

Když nic nenajdeme v textech, budeme hledat hmotné památky. Tím lépe! Podle Platóna by Atlantida měla ležet v Atlantickém oceánu, daleko na západě, ale ještě „před protější pevninou“, tedy nejspíš před Amerikou. Doprostřed Atlantického oceánu ji na své mapě začátkem 17. století umístil i tak racionální duch, jakým byl Athanasius Kircher, zakladatel egyptologie (byť se mu hieroglyfy rozluštit nepovedlo) a předchůdce mikrobiologie.

Oceán je ovšem velký a hluboký. Nadějně působí oceánský hřbet. Tam se děje mnoho geologických i biologických zajímavostí, ale po Atlantidě ani památka. S postupujícím průzkumem naděje atlantologů pohasínají. Smutné vody oceánsky orientované atlantologie občas oživí leda rastry na sonarových snímcích, na kterých naivnější lidé vidí pravoúhlé struktury – a nedají si vymluvit, že nejde o artefakt; jehož dodatečná oprava je zajisté dílem klamavých (sem si dosaďte „vlád“, „iluminátů“.., dle libosti). Nemyslím si, že vlády neklamou, ale dost jistě ne v takovýchhle věcech, proč by to vlastně dělaly, mají úplně jiné starosti. (Navíc nevěřím, že by tak dokázaly činit dlouhodobě koordinovaně, když se nedokážou postarat ani o mnohem důležitější věci.)

Н.К.Рерих "Гибель Атлантиды", 1928. Международный Центр-Музей имени Н.К.Рериха, Москва. Kredit: Nicholas Roerich, Wikimedia Commons.

Nadějí jsou potopená města. V Mediteránu jich je hodně, ale až na pár výjimek to jsou jen následky nevelkých změn linie pobřeží, průhledně pobřežní problémy, skoro žádný zmizelý důkladný ostrov s velkým městem. Ono ostatně není moc kde, prostor to není dost velký. Zvláštněji působí objevy zatopených měst v Černomoří. To je tvrdé faktum a prý jde o města docela stará, byť ne tak, jak by měla být Atlantida. Celé je to ovšem moc malé, mladší a úplně jinde. Tak se hledá v čím dál tím nepravděpodobnějších místech: v Pacifiku, v Arktidě, dokonce prý Antarktida jako celek. Připomíná to hledání ztracené knihy po bytě, ze zoufalství už i v ledničce.

(Je zvláštní, že většina výtvarných spodobnění zničené Atlantidy ji zobrazuje se zbytky staveb a dalších artefaktů, které by odpovídaly helénistické až římské době, tedy spíš pozdější antice, dávno po Platónovi. V množství novodobých zobrazení jsem našel jen dvě aspoň malinko poučenější: L. Bakst vkládá motiv z řecké archaické doby a N. Roerich zobrazuje dokonce architekturu, jaká by se mohla potkat třeba v době bronzové a možná i v neolitu. Stejně je to ovšem o tisíce let jinde.)

Proč hledat zrovna Atlantidu?

Svatyně v centru městečka. Göbekli Tepe, 9. tisíciletí před n. l. nebo i o něco starší. Kredit: Teomancimit, Wikimedia Commons.

Je zvláštní, proč lidé tak moc chtějí najít Atlantidu. Jde o velice libidinózní symbol, propojující mytickou rovinu hledání původu s pokusem o její racionalizaci. Kdo si chce chápání dějin zjednodušit, tak by nejraději všechno odvozoval pěkně z jednoho pradávného centra, ať už z ráje nebo z Atlantidy.

Archeologové nehledají Atlantidu, ani Noemovu archu, takže občas najdou krajně zajímavé objekty. Jedním z nich je třeba svatyně v Göbekli Tepe nedaleko Urfy (Şanlıurfa, Şanlı Urfa) v jihovýchodním Turecku, obklopená čímsi na způsob městečka. Pozoruhodná je datace: krajně kriticky 9. tisíciletí před n. l., ale pravděpodobně ještě o tisíc let dřív, takže možná až „z doby pádu Atlantidy“ podle Platónovy datace. Kriticky vzato je to raný neolit, ale bez přílišných fantazií se můžeme dohadovat i o pozdním epipaleolitu. (V tamních končinách se nevede mezolit, jinde by se dohady točily mezi epipaleolitem a mezolitem.) Kdo si to chce porovnat s jedním z mála mezolitických center v Řecku, přibližně v téže době, dokonce nepříliš daleko od Athén, může tady.)

Socha muže, kámen, 180 cm. Balıklıgöl, cca 9000 let před n. l. nebo o něco dříve. Şanlıurfa Museum. Kredit: Cobija, Wikimedia Commons.

Platón by z toho snad měl radost, i když Göbekli Tepe není v moři a je na opačné světové straně. V nedalekém Balıklıgöl u Urfy se našla ještě o něco starší a dost velká kamenná socha muže, která dobře odpovídá popisu, že „bůh sám však měl poněkud barbarskou podobu“. Vystavuje ji Archeologické muzeum v Şanlı Urfě ve svém paleolitickém sále. (Jenom škoda, že v tomto úžasném městě a v okolí může člověk dojít úhony snáze než leckde jinde, opět kvůli správné výchově lidu.)

Atlantida jako utopie

Legendou o Atlantidě Platón založil žánr utopie (ú topos znamená „nikde“). Ve svém velice dlouhém dialogu Ústava psal o politice míň, než by člověk podle titulu čekal, tak se k ní vrátil z nečekané strany. S utopiemi se roztrhl pytel v dobách renesance. Roku 1516 (svatý) Thomas Moore svou knihu obdařil titulem O nejlepším státě a o novém ostrově Utopia. Pak už to jelo. Francis Bacon situoval svoji Novou Atlantis (1626) raději do Tichého oceánu. Je to ovšem žánr utopie, ne geografie. K líčení daleké civilizace zde patří i cosi na způsob Akademie věd. Parodii představí Jonathan Swift, u nás Pavel Juráček ve filmu Případ pro začínajícího kata.

Pozoruhodná je proměna časové orientace utopií v průběhu věků: Platón kladl vzor do mimořádně hluboké minulosti, prostředníkem byl fiktivní egyptský kněz. Renesanční utopie se situují na vzdálené ostrovy současnosti, prostředníkem bývá námořník. Pak přicházejí utopie situované do budoucnosti, ať už nedaleké nebo do „vyústění dějin“; prostředníkem je ideolog z řad filosofů nebo ekonomů, nejčastěji rovnou autor díla.

Platónovy zdroje

Nakonec se znovu vrátíme k Platónovi. Nemá smysl mluvit o literárních zdrojích, ale o krajinářských motivech, které ho mohly inspirovat. Platón nebyl jen vynikající literát, ale také muž zcestovalý a světa znalý. Zatopených měst, dobře viditelných v nehluboké čisté vodě, určitě viděl vícero. Pobřeží Egejského moře je oblast geologicky velice strakatá, s mnoha lokálními posuny pobřežní linie. Zmínil jsem už, že ne všechna zatopená mediteránní města lze odbýt jako pouhý problém linie pobřeží. Docela vážným kandidátem je kykladský ostrov Théra (alias Santorini), po cestě na Krétu.

Vnitřní okraj kaldery na Santorini, pohled z přijíždějící lodi. Kredit: Zde, Wikimeia Commons.

Atlantida je před „pevninou na západě“, podobně tomu, jako je při pohledu z Athén Kréta před libyjskou a egyptskou pevninou. Platón sám zmiňoval analogii mezi Středozemním mořem a Atlantickým oceánem jako „skutečným mořem“. Kréta je Poseidónův ostrov, jako Atlantida. A v rámci Egejského moře zase před Krétou leží ostrov Théra (Santorini), slavný svou sopečnou minulostí a dnes i vykopávkami specifické kykladsko-mínójské kultury doby bronzové. Po řadě gigantických erupcí, naposledy nejspíš roku 1628 před n. l., zůstal z ostrova rozlámaný prstenec vysoký stovky metrů, kolem kaldery o průměru 9 kilometrů, zaplavené mořem. Pohled je to hodně impozantní – a v Platónově době mohl být ještě bizarnější, protože to bylo méně omleté erozí. (Prostorové i časové distance jsou však zhruba desetkrát menší.) Této analogie se čile chopil turistický průmysl, takže leccos se zde jmenuje Atlantis, například hotel stojící hodně opovážlivě na hraně útesu vysoko nad kalderou s mořem. Z jeho terasy jsou prý „západy slunce nad Atlantidou“ obzvláště vyvedené.

Pozor, neříkám, že Théra je Atlantida! Jenom to, že mohla přispět k formování Platónovy fantazie, podobně jako legendy o dávné Krétě, zatopená pobřežní města a osobní zkušenost s Etnou na Sicílii. Jestli opravdu byl v Egyptě, jak tvrdí četné legendy, to nevíme, pravděpodobnější asi je, že nebyl. Žádná ze zmíněných inspirací se ovšem nestala rozhodující pro umístění Atlantidy daleko na západ do oceánu; tento směr je snad metaforou daleké minulosti, nebo spíš odkazem na mrtvé, nebo je zástupný za utopii.

Dovětek o setkání s pravým Atlanťanem

Překlad textu disku Faistu z atlantského jazyka do němčiny, s výkladem, koupený na planině Nida na Krétě. Kredit: Archiv autora.

Tohle je už mimo program. Kdybych to nezažil, tak bych nikdy nevěřil, že je možné dokonale skloubit patriotismus řecký, starokrétský (mínójský) a atlantský. Pro kontext musím začít zeširoka. Roku 2007 jsem svým dvěma dcerám a jejich nápadníkům ukazoval Krétu. Přešli jsme Bílé Hory (Lefka Ori), pak jsme odpočívali na jižním pobřeží, v Loutru a v Matale. Odtud jsme vyrazili na sever, přes Kamarskou jeskyni k jeskyni Ída, na vrchol Psiloritis a pak dolů přes Zóminthos na autobus do Anogie, slovutného povstaleckého městečka. Když jsme po dvou dnech došli pod Ídskou jeskyni, našli jsme na planině Nida, 1400 metrů vysoko, svérázný ubytovací hostinec, jehož majitel byl náhodou přítomen. Samozřejmě se napřed zeptal, odkud a kam jdeme. Podivné bylo, jak moc jsem po odpovědi v jeho očích stoupnul. Choval se ke mně jako k rovnocennému máčovi, ne jako k vítanému hostu a cizinci. Prý skvěle vedu rodinu tou správnou cestou, cestou Atlanťanů, tedy Kréťanů, čili pravých Řeků! Touhle cestou prý taky vedl syna. Takhle se mají vychovávat děti! Ten dobrý muž nám nechal svůj podnik na dvě noci v plen a odjel „dolů“, do Anogie. Teréňák řídil jeho patnáctiletý syn, protože míň pil. Cestou zorganizoval péči všech sedmi okolních pastýřů o naše blaho v jinak úplně pusté půlce okresu. Především mi ale podal výklad dějin od Atlantidy po Anogii, včetně svérázné selekce těch nejlepších z nejlepších. (Fotky z oné výpravy jsou tady a kategorie Nida na Wikimedia Commons tady.)

Když se Atlantida propadla do moře, přežili jen ti nejlepší z Atlanťanů. Ti se pak po obeplutí jižní Kréty vylodili na ostrůvcích Paximadia kousek jižně od Mataly. Nejlepší z nich pokračovali v plavbě až do Mataly. Někteří pak popošli jen do Faistu, ale ti, co měli ještě dost síly, přešli podél posvátných jeskyní hory právě sem a složili zde – a nahoře na vrcholu – hold bohům. A ti vůbec nejlepší pak přes Zóminthos došli do Anogie, to už je jen 22 km! Tam žijí nejlepší z Řeků, tedy původní Kréťané, to jest nejlepší z Atlanťanů! S trochu odlehčujícím smíchem dodal: A já to šéfuju! Pokoušel jsem se od něho vyzvědět lokalizaci Atlantidy. To však považoval za intelektuálskou pošetilost, přece v moři, a odkázal mě na brožuru, kterou tam měl po ruce. Ta čerpala z „rozluštění“ textu slavného disku z Faistu (racionální datace: 17. století před n. l.), psaného prý atlantsky. Neznámé mínójské znaky autoři pochopili jako výklad výše popsané cesty Atlanťanů, ale kvůli jakési symetrii do toho zamíchali i Tahiti. Nenamítal jsem vůbec nic, protože máčo byl úžasný, jeho víno taky a únava velká.

Literatura

Platón: Timaios, Kritias. Praha: Oikúmené 1996.

Kapitola Théra (Santorini) v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.