Přiznejme si hned, že z laického hlediska nejde o nic, čeho by si normální člověk vůbec všimnul. Bez techniky není nic vidět, a snad nikoho nenapadne strkat oči za okulár sebemenšího dalekohledu namířeného na Slunce! Na druhou stranu je to ovšem úkaz docela zajímavý a vzácný, byť ne v takové míře jako přechody Venuše před Sluncem, na které jsme už v tomto století měli štěstí. Přechod Merkuru může člověk vidět i víckrát za život, jenže ten další bude vidět jak na potvoru až roku 2032. (Poprvé jsem přechod Merkuru před Sluncem viděl v sedmnácti letech a působil ve mně téměř náboženské vytržení, zatímco ostatní se ptali, jestli Merkur je ta černá tečka, a proč kolem toho dělám takové cavyky.)
Kdo si chce užít toho, že theatrum mundi je volně přístupné, v naší civilizaci dokonce ani není spojené s politikou, může využít následujících rad k pozorování. Jinak lze doporučit návštěvu hvězdáren, které budou v pohotovosti a nadstandardně otevřené, soupis těch už nahlášených je tady. Víc podrobností o přechodu je tady, v úterý nejspíš budou na stránkách serveru www.astro.cz i fotky z tohoto představení.
Nezávisle na možnostech a počasí můžeme aspoň zavzpomínat na tuto vykutálenou planetu a taky na neméně vtipného Pierra Gassendiho, který takovéto divadlo pozoroval jako první.
Technikálie pozorování
Merkur vstoupí před sluneční disk asi půl minuty po 13:35. V 13:37 už bude před slunečním diskem skoro celý. V době, kdy se Slunce skloní k západu, bude celý úkaz asi tak v půlce, ale nad tím netřeba lkát.
Kotouček Merkuru je malý, 12 úhlových vteřin, tedy asi 5 krát míň než Venuše při přechodu a 160 krát míň než zdánlivý průměr Slunce. Bez optiky rozhodně vidět není. Všechno pod úhlovou minutu je pro naše oko bod, a ten dokáže vidět jenom tehdy, když je zdrojem světla oproti tmavšímu pozadí, ne naopak. Oko by ovšem za okulárem dalekohledu namířeného ke Slunci životnost v řádu milisekund. Možnosti jsou dvě: zadní projekce nebo patřičný filtr před objektivem nebo v optickém svazku před okulárem. Filtr je skvělý pro ty, kdo mají náležité a vyzkoušené vybavení, experimentování s náhražkami může vést k velkému maléru. A bezprostředně za okulár bych rozhodně nestrkal vůbec nic, ani žádný filtr, je tam tuze horko.
Zadní projekce je zcela nevinná zábava. Můžeme si takhle prohlížet Sluníčko i jindy. Pokud neznáte: Rozostřením okuláru jakoby na trochu bližší objekt získáme sekundární ohnisko kousek za okulárem (v praxi tak desítky centimetrů), do kterého se promítne obrázek Slunce, v praxi tak 3 až 10 cm velký. Jako projekční plocha se dá použít tvrdý papír nebo plast, nejlépe bílý a nelesklý. Aby měl kotouček Merkuru šanci, chce to Slunce velké nejmíň 5 cm, což chce slušnější triedr nebo menší dalekohled. Čím dál od okuláru obraz chytáme, tím je větší, ale tím je také horší kvality, navíc ho blbě zaostřujeme a strašně se klepe, aspoň pokud to všechno není na stativu nebo dokonce na montáži dalekohledu. S triedrem v jedné ruce a deskou knihy opřené šikmo o parapet to jde taky, ale pro jednoho pozorovatele je to blízko šikovnostní limity. (Potkal jsem i rozpis pro pozorování v pěti lidech: Jeden hraje stativ a míří dalekohled na Slunce, druhý drží stínítko kolmo na optickou osu, třetí je stíní před okolním světlem, čtvrtý ostří okulár, pátý pozoruje obraz a přitom velí ostatní.)
Merkur vypadá jako malinké úplně černé kolečko, výrazně pravidelnější a hlavně tmavší než nejtmavší jádra sluneční skvrn, takže si ho se sluneční skvrnou nespleteme, navíc se pohybuje, viditelně v řádu minut. Momentálně žádnou sluneční skvrnu nejspíš ani neuvidíme, protože Slunce teď v rámci svého 11tiletého cyklu spí jak mimino.
Vykutálenosti Merkuru
Při přechodu před Sluncem vidíme neosvětlenou stranu Merkuru, je to takový mikropokus o zatmění Slunce Merkurem. Za jiných okolností samozřejmě vidíme Merkur osvětlený Sluncem, jako každou jinou planetu. V průběhu času se chová podobně jako Venuše, vždyť je to taky vnitřní planeta (uvnitř oběžné dráhy Země). Jenže je menší, má mnohem tmavší povrch a je blíž Slunci. Ve výsledku to znamená, že v roli jitřenky i večernice je obtížně pozorovatelný. Na rozdíl od Venuše ho bez dalekohledu nikdy nespatříme za slunečního světla, a když se po západu Slunce setmí natolik, aby mohl být vidět, tak už je hodně nízko nad obzorem. Pokud si dobře vyčíháme dobu (v době elongace, nejlépe při vyšší deklinaci Merkuru než Slunce), tak ho za pokračujícího soumraku uvidíme nejčastěji v pásu oblohy, kde růžová nebo oranžová nad místy, kde zapadlo Slunce, přechází v zelenkavě modrou až tmavší modř. Během každého roku je několik takových pozorovacích oken, každé trvá několik (až řadu) dní, v každém je to několik minut až málem hodina. Ne náhodou bývala tato „Hermova hvězda“ patronem obskurních jevů, doslova „soumrakových“ jevů, v okolí horizontu a na rozhraní světla a tmy. V takovém případě bychom spíše než o Merkuru psali o Merkurovi nebo rovnou Hermovi. Dokonce i řada astronomů se slabším zrakem, vykoukaným od výpočtů, Merkur neviděla. Tycho Brahe vychvaloval Benátky nad Jizerou, odkud je prý Merkur vidět zvlášť dobře. Jinak platilo: Felix astronomus qui vidit Mercurum, „šťastný astronom, který viděl Merkur“. V naší době je pozorování Merkuru bez dalekohledu spíš roztomilý přírodní sport, nepříliš náročný na pohyb. Navzdory drbům, které tvrdí opak, se Merkur v roli pidivečernice dá běžně vidět i z centra Prahy, jenom je potřeba dobré počasí v podvečer nad západním obzorem (díra v mracích je ideální), a hlavně vědět kdy a kde. Nejnadějnější to bývá na jaře. Samozřejmě pouhým okem, s jakýmkoli dalekohledem je to brnkačka, i když začátečníkům lze menší triedr doporučit.
Moudrý pozorovatel versus Descartův subjekt
První pozorování přechodu Merkura před Sluncem provedl 7. listopadu 1631 Pierre Gassendi (1592–1655), a to na základě Keplerovy předpovědi. Gassendi byl velice příjemný, originální a dnes nedoceňovaný myslitel: astronom, pokračovatel Galileiho (epikúrejec) a Keplera (Keplerova předpověď), současně znalec Epikúra, atomista Démokritos a svobodomyslný kritik metafyziky, přitom kanovník, a ještě se stačil velice vtipně pohádat se samotným Descartem, narazil přímo na jeho subjekt!
Reprezentoval špičkovou vědu té doby, a přitom se zabýval i filosofickými předpoklady kriticky založené vědy. Působí velice příčetně a ve své době měl velký ohlas, prý patřil k hlavnímu proudu přírodovědy. Škoda, že byl později překrytý rozsáhlým převzetím Descartovy „metody“. Mnohem více než vědu ta karteziánská metoda myšlení postihla filosofii, z ní máme problém subjektu a objektu, bizarní rozpolcení duše a těla v novověkém duchařském kontextu, i zahledění do jakéhosi vědomí.
Gassendi odmítal Descartův styl filosofie přímo v jeho jádře. Descartes tvrdil, že nepochybným východiskem všeho poznání je vědomí o vlastním pochybovačném myšlení. Z věty Ego cogito, (pochybovačně) myslím, prý plyne, že jsem. Píše doslova: „Takže tato myšlenka ‚Myslím, tedy jsem‘ (Ego cogito, ergo sum), je ze všech první a nejjistější, jaká každému řádně filosofujícímu přijde.“ Gassendi naštěstí nefilosofuje „řádně“, nemyslí tak, jako Descartes. Poněkud legračně navrhuje jiný příklad, výrazně empiričtější: Ambulo, sum; „Chodím, jsem“. Základem našeho poznání je podle Gassendiho totéž, co je základem naší ostatní zkušenosti, totiž zkušenost pobývání na světě. Ta je důležitější než pojmoslovné hrátky, i přes svou občasnou omylnost je spolehlivější, protože je skutečná. Proti Gassendimu byla vznesena námitka, že z popocházení neplyne žádná jistota o spolehlivosti ego, natož pak subjektu, tím méně „transcendenáltního“. Vtipem věci ovšem je, že právě bez takových zbytečných a podivných vymyšleností se můžeme dobře obejít, jak ve vědě, tak ve filosofii.
Naštěstí snad chodíme docela reálně a ne v mysli nějakého Ega, dokonce o tom víme přímo tělesně a nejen až od toho Ega. Chodit sice můžeme i ve snu, přesto patří zkušenost chůze v kontextu krajiny k naprosto základním lidským zkušenostem, základnějším, než zkušenost pochybovačného myšlení. Nic proti pochybovačnému myšlení, to může být velice užitečné k tomu, abychom se vyhnuli pastím, jenže i z něho můžeme udělat důkladnou past. Descartes na rozdíl od Gassendiho pochyboval o bezprostředním tělesném vnímání víc než o formálně zauzlené myšlence. (Prostřednictvím subjektu, málem Subjekta, který utekl z našich gramatických popisů jazyka a osamostatnil se, se Ego stalo všemocným bohem nového věku. Nástrojem jeho vlády je diskurz moci jazyka. Ne pouhé prosté sobectví, ale nově zavedená samozřejmost naší vyvýšenosti, díky slovním chytákům. V původní Descartově verzi se to vše tvářilo zbožně a mravně, neboť přece nejde o nějaké moje ego; ba naše strojovité tělo bylo při chůzi poháněno myslící nesmrtelnou duší, která disponovala svobodnou vůlí.)
Kdyby se býval Gassendiho koncept vědy a filosofie stal základem novodobého stylu myšlení, nestrašily by nás subjekt s objektem, ani tělo s myslí. Jenže, kdyby byly ryby v pytli…
Problém je, že dost lidí to chápe tak, že to rozumné je věda (třeba Kepler, Galileo a Gassendi), zatímco ta duchařina (Descartes) je filosofie. Přitom to rozumné může být věda i filosofie, zatímco ta duchařina je prostě obzvláštní filosofie, přestože je považovaná přímo za vzor filosofie, bohužel (z mého hlediska). Kéž by se úcta k Descartovi soustředila na jeho objev rozdílných indexů lomu různých optických materiálů a na podíl při založení analytické geometrie, zatímco jeho filosofie by se mohla traktovat jako dobový bizár! Bohužel se k Descartovu odkazu přihlásila dost velká část filosofických škol, podobně tomu, jako řada filosofů často pomlouvá Galileiho (scholastici, fenomenologové i postmoderna výjimečně v jednom šiku); takže vlastně dávají za pravdu laické představě, že filosofie je na rozdíl od vědy složitě racionálně vyvozený nerozumný fantas. (Jiná lidová verze považuje filosofii za volné plácání, což ale není Descartův případ.) Zlatý Pierre Gassendi, to byl vědec i příčetný filosof!
Literatura
Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, v tisku pro leden 2020.
Anaxagorás jako astrofyzik
Autor: Zdeněk Kratochvíl (05.07.2019)
Diskuze:
