Georges de la Tour (1593-1652) byl znám jako krajně nepříjemný člověk – divoký, přehnaně sebevědomý, k druhým drzý až přezíravý.
Byl to však mistrovský malíř. Nádhera jeho pláten byla sice ceněna jeho současníky, ale v následujících staletích se na něj skoro zapomnělo.
Zásluhy za znovuobjevení starého francouzského mistra má především německý historik Hermann Voss, který od roku 1915 dělal vše pro to, aby se de la Tourovi dostalo v dějinách umění místa, jež si zaslouží. Někdy bývá de la Tour považován za následovníka ještě většího bouřliváka – italského mistra Caravaggia. Většina odborníků ale uznává, že Georges de la Tour byl ve svých nevelkých plátnech malovaných zřejmě na objednávku bohaté klientely zcela jedinečný.
Především noční scény jejichž atmosféru dotváří často velmi úsporný zdroj světla hovoří samy za sebe.
Britský malíř David Hockeney (1937) je spolu s americkým fyzikem Charlesem Falcem z University of Arizona v Tusconu přesvědčen, že se za tajemstvím de la Tourových maleb skrývá důmyslný trik. Podle něj používal malíř jednoduché optické pomůcky (např. dutá zrcadla nebo dírkovou komoru), kterými promítal reálný obraz na plátno a ten pak už jen „vybarvil“.
Hockeney zastává názor, že tenhle trik znali už mnozí renesanční mistři a právě jemu vděčí za realismus svých obrazů. Podle něj se poměrně dokonalé optické pomůcky využívaly pro podobné účely už od roku 1420.
Obecně se však má za to, že se používání optických pomůcek mezi malíři rozmohlo až mnohem později - na počátku 18. století, kdy si jimi prokazatelně pomáhal například benátský malíř Canaletto.
Na konferenci nazvané Electronic Imaging konané v kalifornském San Jose vystoupil americký fyzik a historik umění David Stork, který patří k předním kritikům Hockneyovy teorie, a dokázal, že obraz Georgese de la Tour „Kristus s tesařské dílně“ rozhodně s pomocí optických triků nevznikal.
Klíčové je posouzení zdroje světla.
Na obraze je vidět jen jediný - svíce v rukou malého Krista.
Pokud maloval de la Tour podle reálu, pak nepotřeboval jiný zdroj světla, než je svíce v rukou hocha, jenž mu stál modelem pro malého Krista.
Pokud by chtěl de la Tour přenést na plátno obraz modelů nějakým optickým zařízením, potřeboval by nepoměrně vydatnější zdroj světla než pouhou svíci.
V době neznalé halogenových reflektorů a jiných kouzel osvětlovací techniky by nejspíše využil osvětlení slunečním svitem.
V tom případě by měly být ve stínech a lescích patrné dva zdroje světla (svíce a slunce). Jenže počítačová analýza plátna odhalila na obrazu jen jeden zdroj světla a to právě svíci v Kristově ruce. Stíny a lesky na plátně odpovídají zdroji světla, jež přichází právě ze svíce a odnikud od jinud. Kdyby chtěl de la Tour promítnout obraz jen s pomocí této svíčky, hanebně by pohořel.
Při kvalitě tehdejších zrcadel by byl její svit po promítnutí zeslaben asi tisíckrát a to znamená, že takto získaný obraz promítnutý na plátno by byl pro vytvoření dokonalého obrazu zcela nepoužitelný.
Charles Falco ale kontroval tvrzením, že de la Tour mohl promítnout obraz modelů na plátno ve dne pomocí denního světla odraženého pomocí dutého zrcadla a stíny namalovat tak, aby to odpovídalo nočnímu osvětlení se svící.
Na Starka to neudělalo velký dojem, protože to by podle něj znamenalo, že de la Tour namaloval obraz jednou ve dne, a pak ho v noci podruhé přemaloval.
To mu připadá poněkud přitažené za vlasy.
Hockenyova teorie dostala i další zásah ranou, kterou vedl německý historik umění Thomas Ketelsen z Drážďan. Ten polemizuje z Hockeyovým tvrzením, podle kterého portrét kardinála Niccola Albergatiho od vlámského mitra Jana van Eycka vznikl po zvětšení kresby, kterou
si van Eyck rovněž promítl na plátno pomocí dutého zrcadla.
Ketelsen našel na kresbě, jež je předlohou malby, stopy po špendlících a vyvozuje z toho, že malíř zvětšoval kresbu na obraz mechanicky a nikoli opticky.
Falco ale namítá, že dírky v kresbě mohly vzniknout prakticky kdykoli a nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že je tam udělal právě Jan van Eyck.
A takhle maluje sám David Hockney. Na snímku je jeho plátno nazvané Velký šplouch. Zda používá optických pomůcek se nám nepodařilo zjistit. Ale zdá se, že na tento typ obrazů jich zřejmě není třeba.
Pramen: New Scientist
Diskuze:
