O diplodokovi, tedy jednom z nejznámějších sauropodních dinosaurů vůbec, toho víme poměrně hodně. První fosilie tohoto obřího dlouhokrkého býložravce byly objeveny již v 70. letech 19. století, nejvíce však proslul v letech před první světovou válkou, kdy zdarma poskytoval repliky jeho koster muzeím celého světa průmyslník Andrew Carnegie. V té době se slovo „diplodokus“ stalo jakýmsi synonymem dinosaura (podobně jako později „brontosaurus“) a tento název natolik zdomácněl, že jím byly označovány například i některé vojenské stroje během první světové války (například tzv. Diplodocus militarus).[1] Jakým dinosaurem byl ale diplodokus ve skutečnosti? Stejně jako jeho nejbližší příbuzní představoval velmi velkého býložravce s dlouhým krkem a ocasem, relativně malou, podlouhlou hlavou a čtyřmi sloupovitými končetinami, nesoucími robustní trup. Diplodokové byli po desítky let považováni za nejdelší známé suchozemské živočichy, což už dnes neplatí. Přesto s délkou v rozmezí zhruba 24 až 32 metrů stále patří mezi nejdelší známé dinosaury.[2] Byli však velmi lehce stavěni, a tak i při těchto značných rozměrech nebyli extrémně těžcí (zejména srovnáme-li jejich hmotnost s hmotností podobně dlouhých, robustnějších titanosaurů). Novější odhady hmotnosti udávají pro dospělého diplodoka rozmezí asi 12 až 16 tun.[3] Největším druhem tohoto rodu je D. halli, dříve známý jako „Seismosaurus“ hallorum.[4] Délka tohoto obřího druhu byla v minulosti odhadována až na fantastických 48 – 54 metrů, později ale byla snížena na dosud uznávaných zhruba 32 metrů. V roce 2004 byl rod „Seismosaurus“ prokázán jako neplatný a jeho fosilie byly zahrnuty do rodu Diplodocus coby jeho nový a největší známý druh.[5] Další dva zřejmě platné druhy diplodoka jsou typový D. longus (ačkoliv byl nedávno prohlášen za nomen dubium, tedy pochybné jméno), popsaný Othnielem Charlesem Marshem v roce 1878 [6] a dále D. carnegii, popsaný roku 1901[7]. Ve věci validity (vědecké platnosti) těchto druhů však paleontologové stále nemají zcela jasno. Jisté je, že diplodokus spadal do nadčeledi Diplodocoidea, čeledi Diplodocidae a podčeledi Diplodocinae. Žil v období pozdní svrchní jury (geologický věk kimmeridž), asi před 154 až 152 miliony let. Jeho fosilie známe z území západu Severní Ameriky (státy Colorado, Utah, Wyoming, Montana), mohl se však nejspíš vyskytovat i v Evropě a Africe.
Diplodokové patří k nejznámějším rodům sauropodů ze sedimentů souvrství Morrison.[8] Byli zřejmě spásači nízko rostoucí vegetace, podle některých paleontologů se ale dokázali postavit na zadní a dosáhnout tak i na listy ve výšce kolem 11 metrů nad zemí.[9] Jejich přední končetiny byly kratší než zadní, což jim propůjčovalo výrazně horizontální držení těla. Diplodokové měli neobvyklé, tenké a na průřezu kulaté zuby, které byly opotřebované na vnější straně, což je u sauropodů rovněž velmi nestandardní. Zuby se jim obnovovaly velmi rychle, pravděpodobně za méně než 35 dní.[10] Unikátním objevem z roku 1990 byl otisk kůže diplodokidního dinosaura, který ukázal, že ocas a pravděpodobně i hřbet a krk těchto sauropodů zdobily výrazné, až 18 cm vysoké rohovinové výčnělky. Funkce těchto útvarů není dosud objasněna, pravděpodobně se ale jednalo o jakési signalizační zařízení v rámci vnitrodruhové komunikace.[11] Extrémně dlouhý ocas byl tvořen asi 80 obratli, což je dvojnásobně vyšší číslo než v případě starších forem sauropodů nebo i diplodokových současníků ze skupiny Macronaria (jako byl ve stejné době žijící rod Camarasaurus s 53 ocasními obratli).[12] Je možné, že takto dlouhý ocas fungoval jako prostředek dotykové komunikace mezi jedinci ve stádě nebo dokonce jako zbraň, kterou mohl její majitel použít v podobě jakéhosi práskajícího biče proti útočícím teropodům. Konec ocasu přitom možná vydával nadzvukový třesk, který sám o sobě mohl odrazovat potenciální útočníky.[13] Krční část páteře diplodoků tvořilo 15 obratlů a podle většiny moderních výzkumů tento dinosaurus nedokázal nosit krk a hlavu zdviženou nad rovinu hřbetu příliš vysoko (alespoň ne na dlouhou dobu).[14] Stejně jako mnozí jiní plazopánví dinosauři, také diplodokus měl v krčních obratlích množství dutin, do kterých zaživa zabíhaly vzdušné vaky a napomáhaly mu při respiraci.[15] Není jisté, zda měl tento dinosaurus skutečně srdce vážící 1,6 tuny (tedy o desetině hmotnosti celého těla), spíše se ale jednalo o hmotnost v řádu „pouhých“ několika málo metrických centů.[16] Diplodokové jsou každopádně nádhernou ukázkou značné rozmanitosti sauropodních dinosaurů na konci jurské periody a jako jedni z nejstarších dobře známých sauropodů se stali již neodmyslitelnou součástí naší populární kultury.
Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz
Short Summary in English: Diplodocus was a genus of large sized diplodocid sauropod dinosaurs living in what is now western North America (and perhaps western Europe and eastern Africa) during the Late Jurassic period, about 153 million years ago. With its length of up to 32 meters, it was one of the longest known dinosaurs.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Diplodocus
http://fossilworks.org/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=38669
http://www.prehistoric-wildlife.com/species/d/diplodocus.html
http://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_d/diplodocus.php
http://www.dinochecker.com/dinosaurs/DIPLODOCUS
[1] Gougaud, A. (1987). L’Aube de la Gloire, Les Autos-Mitrailleuses et les Chars Français pendant la Grande Guerre, 1987, Musée des Blindés, ISBN 2-904255-02-8
[2] Paul, G. S. (2016). The Princeton Field Guide to Dinosaurs (2nd Edition). Princeton University Press, str. 212-213.
[3] Benson, R. B. J.; et al. (2014). „Rates of Dinosaur Body Mass Evolution Indicate 170 Million Years of Sustained Ecological Innovation on the Avian Stem Lineage“. PLoS Biology. 12 (5): e1001853. doi: 10.1371/journal.pbio.1001853
[4] Gillette, D. D. (1994). Seismosaurus: The Earth Shaker. New York, Columbia University Press, 205 pp.
[5] Lucas, S.; et al. (2004). Reappraisal of Seismosaurus, A Late Jurassic Sauropod Dinosaur from New Mexico. The Geological Society of America, 2004 Denver Annual Meeting (7.–10. listopadu, 2004).
[6] Marsh, O. C. (1878). „Principal characters of American Jurassic dinosaurs. Part I“. American Journal of Science. 3 (95): 411–416. doi: 10.2475/ajs.s3-16.95.411
[7] Tschopp, E.; Mateus, O. (2016). „Diplodocus Marsh, 1878 (Dinosauria, Sauropoda): proposed designation of D. carnegii Hatcher, 1901 as the type species“. Bulletin of Zoological Nomenclature. 73 (1): 17–24. doi: 10.21805/bzn.v73i1.a22
[8] Foster, J. (2007). „Appendix.“ Jurassic West: The Dinosaurs of the Morrison Formation and Their World. Indiana University Press. pp. 327–329.
[9] Mallison, H. (2011). „Rearing Giants – kinetic-dynamic modeling of sauropod bipedal and tripodal poses“. In Farlow, J.; Klein, N.; Remes, K.; Gee, C.; Snader, M. (eds.). Biology of the Sauropod Dinosaurs: Understanding the life of giants. Life of the Past. Indiana University Press. ISBN 978-0-253-35508-9.
[10] D’Emic, M. D.; et al. (2013). Evans, A. R. (ed.). „Evolution of high tooth replacement rates in sauropod dinosaurs“. PLOS ONE. 8 (7): e69235. doi: 10.1371/journal.pone.0069235
[11] Czerkas, S. A. (1993). „Discovery of dermal spines reveals a new look for sauropod dinosaurs“. Geology. 20 (12): 1068–1070. doi: 10.1130/0091-7613(1992)020<1068:dodsra>2.3.co;2
[12] Wilson, J. A. (2005). „Overview of Sauropod Phylogeny and Evolution“. In Rogers K. A., Wilson J. A. (eds.). The Sauropods: Evolution and Paleobiology. Indiana University Press. pp. 15–49. ISBN 978-0-520-24623-2.
[13] Myhrvold, N. P.; Currie, P. J. (1997). „Supersonic sauropods? Tail dynamics in the diplodocids“. Paleobiology. 23 (4): 393–409. doi: 10.1017/s0094837300019801
[14] Stevens, K. A.; Parrish, J. M. (2005). „Neck Posture, Dentition and Feeding Strategies in Jurassic Sauropod Dinosaurs“. In Carpenter, Kenneth, Tidswell, Virginia (eds.). Thunder Lizards: The Sauropodomorph Dinosaurs. Indiana University Press. pp. 212–232. ISBN 978-0-253-34542-4.
[15] Pierson, D. J. (2009). „The Physiology of Dinosaurs: Circulatory and Respiratory Function in the Largest Animals Ever to Walk the Earth“. Respiratory Care. 54 (7): 887–911. doi: 10.4187/002013209793800286
[16] Lambert, D. (1993). The Ultimate Dinosaur Book. DK Publishing. ISBN 978-0-86438-417-1.
Diskuze:
