FAO: ... mezi lety 1961 až 2013 k nárůstu počtu ohospodařovaných včelstev o více než 60 %.

Ubývá včel. To je mediální evergreen. Podobně jako u písničky od Pavla Bobka, jejíž text jsem si dovolil parafrázovat, je i pro vznik včelího evergreenu důležitá především jeho celková nálada. A spíše než pravdivost příběhu se počítá jeho uvěřitelnost. Když jsem nedávno předložil svým studentům k posouzení několik mediálních výroků, které se týkaly vlivu pesticidů na včely, tezi o ubývání včel považovali za tak důvěryhodnou, že by je ani nenapadlo ztrácet čas jejím ověřováním v odborné literatuře. Časopis „Agriculture, Ecosystems and Environment“ má impakt faktor okolo 3.9 a patří k časopisům skupiny Q1 v oblastech ekologie, agronomie a rostlinná výroba a zoologie – je tedy v otázkách týkajících se včel jistě mnohonásobně důvěryhodnějším zdrojem, než třeba Český rozhlas. V roce 2016 zde byla uveřejněna souhrnná studie, která se zabývala stavem včel ve světovém kontextu. Mezi její závěry mimo jiné patří:

„Podle údajů z databáze Organizace pro výživu a zemědělství (FAO), kam pravidelně zasílá svá data více než 100 zemí světa, došlo mezi lety 1961 až 2013 k nárůstu počtu ohospodařovaných včelstev o více než 60 %. K nejdramatičtějšímu úbytku došlo mezi lety 1989 až 1995 ve východní Evropě – v tomto období zaniklo více než sedm milionů včelstev. V letech 1993 až 2013 se s úbytkem včel na úrovni okolo 1% ročně potýkala i většina zemí západní Evropy (např. Rakousko, Belgie, Švýcarsko, Německo, Francie, Lichtenštejnsko a Lucembursko). Naproti tomu v jižní Evropě lze posledních padesát let pozorovat roční nárůst okolo 2,5 % a ve zbytku světa – tedy v jižní Americe, Asii a Africe je nárůst ještě mnohem strmější.“

Za hlavní činitele ovlivňující pokles včelstev považují autoři studie politickou a ekonomickou situaci včetně výkupní ceny medu v tom kterém regionu. Tuto tezi dokládají na dalších příkladech, kdy podobně jako ve východní Evropě došlo k masivnímu poklesu počtu včelstev v obdobích dramatických společenských změn (rok 1977 Madagaskar – 66% pokles, rok 1961 Burundi – 73% pokles, několik vzestupů a poklesů ve Venezuele a Zambii). Naproti tomu činitelům, jako jsou nemoci, přikládají menší důležitost. Když v 80. letech 20. století došlo k invazi roztoče kleštíka včelího (Varoa destructor) do Evropy, mělo to podle autorů studie na celkový počet včelstev je minimální dopad - mezi lety 1980 až 1990 zde totiž došlo k nárůstu z 21,4 na 22,4 milionů včelstev.

Podle údajů Českého svazu včelařů stoupla mezi lety 2015 až 2018 hustota zavčelení v České republice z 6,2 na 9,46 včelstev na km², přičemž v Evropě má v současnosti vyšší hustotu obhospodařovaných včelstev jen několik málo zemí – např. Řecko. Tato hustota samozřejmě usnadňuje přenos nemocí a vzájemné vykrádání zásob a vede ke konkurenci o zdroje snůšky.

Také informace o tom, že za úbytek včel může chemizace zemědělství, se u mých studentů těšila vysoké důvěře. Ovšem na ověření dané teze by již byli ochotni vynaložit nějakou námahu.

V letech 1993 až 2013 se s úbytkem včel na úrovni okolo 1% ročně potýkala i většina zemí západní Evropy (např. Rakousko, Belgie, Švýcarsko, Německo, Francie, Lichtenštejnsko a Lucembursko). Naproti tomu v jižní Evropě lze posledních padesát let pozorovat roční nárůst okolo 2,5 % ... (Agriculture, Ecosystems and Environment)

Podle údajů z dlouhodobě prováděného dotazníkového šetření v rámci projektu COLOSS, kterého se za ČR účastní 1000 včelařů obhospodařujících 20 000 včelstev, se v sezóně 2017/2018 s projevy akutní otravy potkalo asi 5% včelařů. Z dat Státní veterinární správy vyplývá, že v letech 2014 až 2018 byl v České republice počet hlášených případů otrav včelstev 14 až 29 případů (hlášený případ může zahrnovat úhyny více včelstev u více včelařů). Ve stejném období se ale např. počet hlášených případů moru včelího plodu, což je bakteriální onemocnění, jehož sanace vyžaduje likvidaci celého včelína, pohyboval mezi 143 až 332 případy. Akutní otrava včel pesticidy tedy u nás rozhodně nepatří k nejčastějším příčinám úhynu včelstev. V globálním měřítku patří mezi hlavní rizikové faktory, které mohou zapříčinit úhyn včelstva, zejména výskyt roztočů (varoáza), bakterií (mor včelího plodu), parazitických hub (nosematóza) a virů (vir deformovaných křídel). Zásadní roli hraje též výživa včel, nebo třeba způsob zazimování. V případě pesticidů je ovšem obtížné riziko kvantifikovat. Vedle přímého letálního účinku, který je snadné pozorovat a následně pomocí analytických technik exaktně prokázat, mohou mít zásadní vliv i tzv. subletální účinky pesticidů – jde o následek působení nižších dávek chemických látek, které mohou vést k oslabení včelstva a následně pak například k rozvoji některého z výše jmenovaných onemocnění. Na druhou stranu – např. studie úspěšnosti přezimování včelstev v Dánsku z roku 2013 ukázala, že včelaři se ztrátami včelstev jsou rovnoměrně rozmístěni po celé zemi, nezávisle na intenzitě zemědělské činnosti v jednotlivých oblastech a na míře použití insekticidů ze skupiny neonikotinoidů. Také údaje z celoevropské epidemiologické studie (5 798 včelařství, 17 zemí) z let 2012 až 2014 mimo ukazují, že úspěšnost přezimování včelstev závisí zejména na úrovni vzdělání včelaře. Výrazně vyšší úspěšnost přezimování byla pozorována u včelstev v péči profesionálních včelařů, než v případě hobby včelařů, mnoho malých včelařství vykazovalo úhyny opakovaně. Také v této studii byly za hlavní příčinu úhynu včelstva označeny paraziti a virová a bakteriální onemocnění.

Přestože existuje celá řada studií, které rozporují samotný fakt úbytku včelstev a za nejčastějšího viníka úhynu včelstva označují nedostatky v odbornosti včelaře, bylo již v Evropské unii kvůli údajným negativním subletálním účinkům na včely zakázáno používání několika insekticidů ze skupiny neonikotinoidů. Konkrétně šlo o přípravky clothianidin, imidacloprid a thiamethoxam používané od roku 1991 k moření osiva v rámci ochrany před blýskáčkem řepkovým (Meligethes aeneus). Těmto biocidům nebyla na základě výsledků analýzy rizik provedené Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA) v roce 2013 prodloužena autorizace. Zprávy o negativních účincích neonikotinoidů na včely se začaly objevovat záhy po jejich uvedení na trh – obvykle šlo o otravy jednotlivých včel prachem zvířeným při setí mořeného osiva. Laboratorní experimenty, kdy je jednotlivým včelám podáván, nebo je na jednotlivé včely aplikován roztok testované látky o určité koncentraci, prokázaly extrémní akutní toxicitu daných přípravků. Hodnoty 48h LD₅₀ (dávka, která během 48h usmrtí 50% exponovaných jedinců) se pohybovaly mezi 37 až 50 mikrogramy/včela při orální aplikaci a mezi 14 až 28 mikrogramy/včela při povrchové aplikaci. Většina dat, které EFSA použila ke zdůvodnění zákazu, pocházejí z laboratorních experimentů se subletálními (tedy o něco málo nižšími než letálními) dávkami. Polní experimenty prokázaly měřitelný negativní efekt pouze při dávkách, které 10 000-krát až milionkrát převyšovaly nalezené koncentrace insekticidů v pylu a nektaru včel ze zemědělsky intenzivně využívaných oblastí. Naopak pří polních experimentech s dávkami 100-krát převyšujícími environmentálně relevantní koncentrace a nižšími se konzistentně nedařilo žádný negativní účinek testovaných látek prokázat. Zákaz neonikotinoidů patří k celé řadě případů, kdy se regulatorní rozhodnutí zakládá zejména na výsledcích laboratorních experimentů s nerealisticky vysokými dávkami testované látky – zda je takový přístup funkční je v současné době předmětem poměrně bouřlivé odborné diskuse.

Pracoviště a kontakt na autora čánku: Fakulta chemicko-technologická, Univerzita Pardubice.

Včelařů je mezi námi mnoho – aktuálně se 50 tisíc včelařů stará o více než 600 000 včelstev, ale konzumentů medu je mezi námi ještě mnohem více. Otázkou tedy je, jak se používání pesticidů v zemědělství promítá do kvality této oblíbené potraviny. V dokumentu nazvaném „Monitoring cizorodých látek v potravních řetězcích v rezortu zemědělství“, který každoročně vydává Odbor bezpečnosti potravin Ministerstva zemědělství a který shrnuje výsledky několika tisíc kontrol provedených Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí (SZPI), Státní veterinární správou (SVS) a Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělským (UKZUS) se v souvislosti s medem pravidelně opakuje následující odstavec:

„Měřitelné koncentrace organofosfátů (OCP), polychlorovaných bifenylů (PCB), insekticidů, pyrethroidů a veterinárních léčiv včetně zakázaných léčiv (chloramfenikol, nitrofurany) nebyly prokázány. Je to stejně příznivý stav jako v loňském roce a předchozích letech.“

Výjimku v tomto kontextu tvoří rok 2007, kdy jsou v této zprávě zmíněny nálezy antibiotik ze skupiny sulfonamidů a tylosinu v medech dovezených z Polska, Slovenska a Španělska, a rok 2012, kdy byly v medu nalezeny nadlimitní koncentrace Sn a Pb pocházející z nevhodné pájky použité k opravě medometu.

No – takže včel nám patrně neubývá, lokální úhyny včel jsou jen z malého procenta způsobeny pesticidy a rezidua těchto látek se v medu obvykle vyskytují v nižších, než současnými citlivými analytickými metodami měřitelných, úrovních. Přesto je úbytek včel v důsledku chemizace zemědělství vděčným mediálním tématem. Titulky na nás křičí „Pesticidy opět zabíjely včely“. Vždycky když takový titulek vidím, mám na jeho autora chuť vlídně prohovořit – to nebyly pesticidy, to byl člověk, který s těmi pesticidy zacházel stejně neodborně, jako ty zacházíš s informacemi….trubče…

Literatura:

1. Moritz, R.F. and Erler, S., 2016. Lost colonies found in a data mine: global honey trade but not pests or pesticides as a major cause of regional honeybee colony declines. Agriculture, Ecosystems & Environment, 216, pp.44-50.

2. Steinhauer, N., Kulhanek, K., Antúnez, K., Human, H., Chantawannakul, P. and Chauzat, M.P., 2018. Drivers of colony losses. Current opinion in insect science, 26, pp.142-148.

3. Jacques, A., Laurent, M., Epilobee Consortium, Ribière-Chabert, M., Saussac, M., Bougeard, S., Budge, G.E., Hendrikx, P. and Chauzat, M.P., 2017. A pan-European epidemiological study reveals honey bee colony survival depends on beekeeper education and disease control. PLoS one, 12(3), p.e0172591.

4. Blacquière, T., 2014. Neonicotinoids and pollinators, both in service of food supply. BBKA News-The British Bee Journal, (July), pp.241-242.

5. Auteri, D., Arena, M., Barmaz, S., Ippolito, A., Linguadoca, A., Molnar, T., Sharp, R., Szentes, C., Vagenende, B. and Verani, A., 2017. Neonicotinoids and bees: The case of the European regulatory risk assessment. Science of the Total Environment, 579, pp.966-971.

6. Blacquière, T. and van der Steen, J.J., 2017. Three years of banning neonicotinoid insecticides based on sub‐lethal effects: can we expect to see effects on bees?. Pest management science, 73(7), pp.1299-1304.