Kromě postupného nabývání jistoty že jsou chytřejší než jejich rodiče, je společným rysem všech náctiletých nenávist k časnému rannímu vstávání. Rodiče nejsou sto pochopit neskutečnou lenost svých potomků a ta se stává častou příčinou vzájemných konfliktů. Jsou ale teenageři skutečně tak líní, jak se nám jeví, a nebo má jejich vyspávání nějakou biologickou příčinu?
Pokus zodpovědět si tuto otázku učinili v Německu. Posvítili si tam na spací zvyklosti u 25 000 osob. Získané výsledky svědčí o tom, že za ranní lenost teenageři zase až tak moc nemohou, je totiž dána jejich biologií. Zatímco děti mají tendenci vstávat ráno z postele stále později a později, ve věku 20 let se to rázně mění. Změna je přitom tak razantní, že ji vědci nyní navrhují jako oficiální znak charakterizující ukončení adolescence.
Než se z nás stanou dospělci, tak všichni musíme projít úskalím puberty a obdobím adolescence. V tu dobu se v nás dějí překotné změny vedoucí k připravenosti se reprodukovat. Konec puberty je poměrně dobře definován a lékaři jej dávají do souvislosti s ukončením růstu dlouhých kostí. Děje se tak přibližně v 16 letech u dívek a v 17,5 letech u chlapců. Konec adolescence je do značné míry pojem vágní, protože zahrnuje jak psychologické, tak fyziologické změny. I když byly činěny snahy charakterizovat toto období podle hladin hormonů a nebo jinak, přesto se do této doby definovat konec adolescence jasně nedařilo.
Sovy a slavíci
Fáze našeho spánku a bdění jsou regulovány našimi vnitřními hodinami. Tento cyklus je nastaven přibližně na 24 hodin, ale jedinec od jedince se v tomto nastavení může mírně lišit. Mezi námi jsou ti, jejichž cyklus je časný, říkáme jim „slavíci“, protože chodí spát brzo a nedělá jim velké potíže vstávat brzo ráno za rozbřesku. Ti s pozdními cykly („sovy“) jsou aktivní večer a spánek si vynahrazují ráno.
Aby výzkumník Till Roenneberg z Univerzity v Mnichově zjistil jak se tyto „chronotypy“ vyvíjejí v průběhu života, sledoval se svými spolupracovníky 25 000 osob ve věku od 8 do 90 let. Zajímalo jej především kdy chodí spát a kdy vstávají.
Z těchto údajů pak stanovil pro každého jedince průměrný „střed“ jeho spánku. Tímto pomyslným středem doby spánku je míněn čas, který připadá na polovinu doby mezi tím kdy sledovaná osoba chodí spát a kdy vstává. Sledování těchto hodnot se u dobrovolníků dělalo jen v době, kdy sledované osoby neměly pracovní povinnosti, protože ty by získané výsledky zkreslovaly. Když výzkumníci dali do souvislosti středové body pro každého jedince a podívali se co se s nimi děje v průběhu postupujícího věku sledovaných osob, tak zjistili, že v útlém věku (tedy jako děti) máme všichni a bez ohledu na pohlaví, společnou tendenci spát stále déle a déle. Protahování spací doby a posun bodu určujícího střed našeho spánku se posouvá ve směru hodinových ručiček stále do pozdější doby. Děje se tak až do doby okolo 20 let. V tomto věku ale dochází k náhlé změně spánkového cyklu. Pomyslný bod charakterizující střed doby spánku se začne posouvat zpět proti hodinovým ručičkám.
Roenneberg se k poznatku vyjadřuje tak, že nemůže dokázat zda příčinou posunu je chování, nebo vnější faktory. A v žertu parafrázuje, že těžko zjistit zda „mladí chodí později spát protože chodí na disko a nebo zda chodí na disko, protože chodí později spát“...
Nejen Rozenberg, ale i jiní psychologové jsou novým poznatkem nadšeni. Oceňují na něm dvě věci. Jednak to, že se ukázalo, že zlom v časování našich biologických hodin má svojí biologickou podstatu a pak to, že jsou nyní poprvé schopni nějak blíže charakterizovat konec adolescence. V prosazování tohoto znaku za oficiální hodnotu stanovující ukončení adolescence, jim bude nápomocen i fakt, že dynamika časového posouvání středu doby našeho spánku dobře respektuje dlouho známý fakt, že dívky se vyvíjejí rychleji než chlapci. Dívkám, které v této studii „spaly nejdéle“ (jinak řečeno - končila jim adolescence) bylo 19,5 roku, zatímco chlapci si svůj „bod zvratu“ protahovali až do svých 20,9 let.
Pramen:
Institut für Medizinische Psychologie
Poznámka: Moji synové jsou zrovna ve věku, kdy doma s ničím nepomohou, mají v pokoji neskutečný bordel (čeština nemá vhodný výraz pro stav věcí), a dostat je o víkendu z postele před polednem vyžaduje silné nervy a časté počítání do deseti. Naštěstí ti „zmetci“ Osla nečtou, jinak by argumentů z Mnichova použili k definitivnímu posunutí oběda (na němž se jejich přičinění rovná nule), na neurčitou dobu, někdy po čtrnácté hodině. Pokud si ale myslíte, že Vaši náctiletí jsou jiní a že by nějakým omylem na Osla zabloudit mohli, načež by pochopitelně následovalo zneužití zde presentovaných vědeckých poznatků, stačí nám to naznačit v diskusi a my tento článek ze stránek odstraníme.
Diskuze: