Hermovka Platóna z Akadémie. Římská kopie, originálu z doby kolem roku 340 př. n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: Wikimedia Commons.

Platón je jedním z nejvlivnějších autorů. Kdyby se už ve starších časech hrála ona novodobá hra na citační index, soupeřil by evropském kulturním okruhu o vítězství s biblickými texty a Aristotelem. Napsal toho hodně, takže je obtížné ho pojednat už kvůli kvantu témat, kterými se zabývá. Musíme si vybrat jenom něco. Zkusím to podobně jako se staršími mudrci, totiž zreferovat spíš to, co souvisí s přírodozpytem. Platón je ovšem starý lišák a filuta velkého formátu, který všechno provazuje se vším, a díky literární formě dialogů, včetně vytříbeného smyslu pro humor, často docela skrývá, co si opravdu myslí. V prvním plánu můžeme čekat, že v dialogu je jeho mluvčím Sókratés, tedy Sókratés jako Platónova literární postava. Sókratés skutečně existoval, jenže o něm hrozně málo víme. Až na nepatrné výjimky se nelze odvážit řezu mezi tím, co Platón od Sókrata přijímá, a co mu ze svých vlastních nauk lišácky podsouvá, hlavně pro složitou důmyslnost Platónova literárního postupu. Lze jen tvrdit, že ta druhá možnost je řádově častější. Podobně je tomu s dalšími postavami z řad filosofů, přírodovědců, řečníků i politiků, kteří v Platónově literární hře vystupují.

Platón, mramor z let 340 až 300 před n. l. Archeologické muzeum v Syrakúsách. Kredit: Wikimedia Commons.

Život a dílo ve zkratce

Platón (427 – 347 př. n. l.) byl athénský vysoký aristokrat, jemuž se dostalo nejlepšího možného vzdělání, navíc člověk velice nadaný a invenční. Detailně zná všechna dobová i starší díla týkající se filosofie, matematiky, astronomie, geografie, historie, ale také řeckou poezii. V mládí byl úspěšný dokonce i ve sportu, např. v běhu. Je ovšem zvláštní, že přesto část svého mládí trávil se Sókratem, tedy v ne zrovna etablované společnosti. Po Sókratově smrti několikrát navštívil Sicílii, kde se přátelil s pythagorejci a nejspíš se taky zamiloval do Dióna. Podle Listů nejasné pravosti doufal, že Dión v Syrakusách naplní představu o vládě filosofa. Nešťastné milostné a politické dobrodružství však Platóna přivedlo do vězení, z něhož ho prý pythagorejci dostali. Většinu života ovšem trávil v Athénách. Odmítl politické angažmá, založil školu, zvanou Akadémie, a pilně psal. Patrně neznáme ani jeho skutečné jméno, ale pouze jeho literární pseudonym.

Stará silnice k Akadémii, vedla z Kerameiku, kde žil Sókratés. Kredit: Wikimedia Commons.

Život v Akadémii byl pro Platóna vším, neměl žádnou (jinou) rodinu. Škola se nevěnovala jenom filosofii, ale taky dalším oborům, včetně přírodních věd. Kolovalo posměšné vyprávění, že akademici rozdělují živočichy podle počtu nožiček – jenže to vůbec nemusí být tak hloupé, jak na první pohled vypadá. V závěti školu odkázal svému synovci Speusippovi, čímž předběhl dobu nepotismů (nepos je latinsky synovec). Škola fungovala až do začátku 6. století n. l.

Platón napsal desítky spisů, kromě několika výjimek to jsou všechno dialogy, některé i hodně rozsáhlé. Psané dialogy se zachovaly; zachovalo se jich dokonce víc, než napsal, protože jeho žáci občas pokračovali pod jeho jménem. Celé toto obří dílo máme i česky, v překladu Františka Novotného. V meziválečné době je vydávalo nakladatelství Laichter, od 90. let znovu Oikúmené (Oikoymenh). V kulturním prostředí se některá Platónova menší díla ještě celkem nedávno hojně četla i jako beletrie, zvl. Obrana, Symposion, Faidros...

Část areálu Platónovy Akadémie v Athénách. Kredit: Wikimedia Commons.

Iluze dialogu

Dialog se v naší kultuře nosí. Kdo odmítne dialog, je ošklivák. No, dialog je lepší než pár facek, nemluvě o kalašnikovu; přesto patří k těm společenským hrám, v nichž první na tahu vyhrává. Přijmout účast v dialogu je moudré pouze tehdy, když chci převzít názor vyzyvatele, ale učinit to kulturněji než větou „Ano, šéfe!“ – a ještě se přitom něco dozvědět. Dialog jako literární žánr používali už před Platónem sofisté, ale Platón čtenářům podsouvá, že jde o reprodukci živých dialogů Sókratových. Současně říká, že chce tuto „zbraň sofistů“ obrátit proti nim samým, totiž k filosofii, ve jménu pravdy. Právě Platónovo morální rozhořčení založilo pejorativní význam slova sofista. Onou „zbraní“ není jen literární forma dialogu, ale především vše to, co má taková forma obsahovat, tedy střet názorů, řešený logickými prostředky. Platón velice zdůrazňuje, že onen střet má být přátelský, ale přesto nemá nijak uhýbat před ostřím diskuze. Vypadá to pěkně a „nezaujatě“, což je ovšem literární cíl.

Umná próza, do níž je většina Platónových dialogů zabalena, vytvoří iluzi skutečného dialogu, je vylíčený jako živý, s mnoha dějovými detaily. Krom toho dialogy čtenáře lákají na příslib pravdy, někdy i erotického nebo náboženského zasvěcení. To jsou těžké kalibry, kterým málokdo odolá. Postupně je ovšem přiveden spíše k formální logice, zvláště k hledání definic, a nakonec se většinou mnoho nedozví, protože dialogy často končí jaksi do ztracena. Například Symposion končí všeobecným opilstvím, tedy krom Sókrata, ten vydrží neomezeně. Dialog Lysis končí, když „jako nějací neblazí daimonové přišli paidagogové“, takže pro jejich hrubost a pokřik už není možné pokračovat. Přítomnost pedagogů (tehdy: vychovatelů a školních zřízenců) nastolí marnost čehokoliv. Zdánlivě se tedy nedočkáme úvodního příslibu, ale nabažíme se postupů k rozličným definicím a občas se i pobavíme. Když ptáčka chytají... Jenže je hůř: Spleť literárních témat „uzpůsobí duši“ čtenáře tak, že převezme kýžený názorový kontext, čtenář nenápadně přejde na Platónovu pozici, která často ani nebyla zřetelně vyslovena.

Platón je mistr umění psychagogie (vedení duší). K jeho cti nutno přiznat, že na rozdíl od náboženských kazatelů a politických neurvalců tak činí literárně krásně, logicky čistě a bez doprovodu následných restrikcí. Jiní vzali dialog jaksi víc u huby, nejslavnější takový případ s děsivými následky byl Mélský dialog v Thukydidových Dějinách, ale o tom někdy jindy. Abych však mimoděk nekřivdil, tak musím upozornit, že něčím zásadně odlišným je tzv. dialogická filosofie (např. Martin Buber, Emmanuel Levinas), která ve 20. století patří k filosofování o člověku jako o osobě.

Filosofie

Krom řady jiných priorit je Platón taky prvním, kdo běžně používá slovo filosofie. To existovalo už krátce před ním, ale většina řeckých autorů, které od Platónovy doby podnes považujeme za filosofy, je neznala, viz článek Hippokratés: Raději šťávy než filosofii. Teď už to bude samozřejmost, kterou musí všichni vzít na vědomí. Dokonce v jednoznačně pozitivním významu hodnoty, o kterou máme stát, která nás teprve učiní skutečnými lidmi. Platón kupodivu nepodá žádnou formální definici, čtenář má mít dojem, že je jediný, kdo neví, o čem je řeč, a raději si tiše domyslet z kontextu dialogů, co že to ta filosofie tak nejspíš je. Příležitostí k tomu mu Platón poskytuje habaděj.

Jednou je to lov pravdy, jindy láska k moudrosti nebo péče o duši, tedy výchova, jednou vztah k věčným idejím (taxonům) nebo přímo k Dobru, jindy svobodomyslné křesání pravdy ze střetu rozdílných mínění... Kupodivu to často souvisí s erotikou, proto ty přísliby erotického zasvěcení, ale spíš jako sublimace erotiky, tedy opět odtělesněně, navíc sublimace homoerotiky. Tyhle souvislosti si zasluhují samostatný článek.

Život v Akadémii v představě fotografa z počátku 20. století. Kredit: Wilhelm von Plüschow.

Odtělesněný lov na pravdu

Platón často požívá obraz „lov pravdy“, která se skrývá kdesi ve špatně prostupných houštinách. Je to poněkud dobrodružná výprava, vyžadující dovednost, díky níž se získá kořist i čest. Tento paleolitický nebo mezolitický motiv u Platóna ovšem nemíní žádné fyzické násilí. Krev nestříká, protože vše se děje „zcela odtělesněně“. Když jde třeba o ulovení sofisty, tak kořistí má být jeho definice, nikoli mrtvé tělo.

Typickou metodou lovu není štvanice, i když se přitom pravda stopuje a různě plaší, nýbrž postupná parcelace terénu, samozřejmě terénu formálního. Postupným dělením pojmů na pojmy se stále užším významem se zmenšuje prostor pro skrývající se kořist, až je nakonec kořist lapena přesně definovaným pojmem. Platónský lov na pravdu končí výřadem definic pojmů, v jistém smyslu mrtvolek skutečnosti (přirozenosti), která byla umrtvena substitucí za neměnné pojmy. Základem je představa, že mustrem skutečnosti je věčná a nehybná neměnnost (jako u Parmenida). Tomu ovšem nevyhovuje nic zkušenostního, zato dobře definované pojmy ano.

Věčné a fixní taxony

S Platónem si snad každý spojí ideje. Právem. Trochu problém je s tím, že dnes se slovo idea nejčastěji užívá ve významu přímo opačném, než s jakým pracoval Platón. Pro Platóna není idea nějaká myšlenka, kterou mám ve své hlavě (nebo v čem). Je nutné si pomoci formálním rozčleněním, které Platón nabízí v pátí knize (kapitole) Ústavy, tradičně se mu říká „podobenství o úsečce“. Úsečka teď bude mapou všeho, co v jakémkoli smyslu slova je. Rozdělíme ji na dvě části. Ta lepší část bude znázorňovat vše, co může být předmětem myšlení. Horší část bude znázorňovat předměty vnímání. Podle Platóna je to kupodivu disjunktní: Buď myšlení, nebo vnímání; nic mezi tím, ani obojí naráz o tomtéž. Objekty myšlení jsou věčné a věčně totožné, zatímco objekty vnímání se proměňují. Oblast vnímání, tedy jevů, je prý pouhým obrazem oné skutečnější oblasti. Zvláštní.

Tu lepší půlku Platón dál rozdělí. Nejlepšejší část bude zobrazovat ideje, tedy objekty intelektu (nús). Zbytek bude patřit matematickým objektům, ty jsou přístupné už i rozumu (dianoia).

Podobně rozdělí i horší půlku. Její slušnější část bude patřit smyslově vnímatelným věcem, tedy všemu, co normálně považujeme za skutečné. Ty jsou podle Platóna smyslovým obrazem idejí. Pro všední život nám vztah k nim i podle Platóna většinou stačí, je to oblast našich funkčních mínění. Nestačí však pro vědu, vždyť nejsou poznatelné, nýbrž vnímatelné, to je tou disjunkcí. Zbytek úsečky zobrazuje pouhé odvozeniny smyslově vnímatelných věcí, tedy stíny a odlesky. Sem by nejspíš patřily i ideje v mediálním významu toho slova.

Vědec – a tím spíš filosof – se nemá spokojit s každodennostmi, jaké zakouší v oblasti vnímání. Má obrátit pozornost k předmětům myšlení. Filosof sice může jako rozcvičku použít obrácení pozornosti k matematickým objektům, ale jeho cíl je jinde. Má „intelektem zřít ideje“, dokonce se má vztahovat k jejich zdroji, k Dobru.

Představený Platónův koncept kupodivu přestane být tak moc podivný, když nám dojde, že v typických případech jde o vztah taxonu a exemplářů. Exemplářů téhož taxonu může být mnoho, jsou vnímatelné, vypadají různě, potřebují nakrmit; exempláře některých taxonů můžu pohladit, aniž by mě pokousaly. Žádný taxon sám o sobě nekouše, nedá se pohladit, nepotřebuje krmit ani vykydat, pečuju o něj formální čistotou metody poznání.

Platón slovo idea opravdu používá naprosto zaměnitelně se slovem eidos, tedy druh ve smyslu logickém i taxonomickém. S několika málo výjimkami (Dobro, krása) platí, že idea rovno taxon. Platón ovšem považuje druh (taxon) za zdroj skutečnosti „jeho“ exemplářů. Na to krom platoniků samozřejmě nikdo nepřistoupí, nicméně všichni hrají hru na taxony, vždyť o druzích mluví i ti, kdo předpokládají jejich vznikání a zanikání, dokonce i ti, kdo pojetí druhů nemají moc rádi. Začalo to krajně tvrdým pojetím taxonů, které umožnilo orientaci v pestrosti přírody a rozvoj vědění, pak se postupně ukázaly meze takto tvrdého konceptu, ale jeho jazyková skořápka přežila.

Vrchní Geometr a vznik světa

Tím vrchním geometrem není Platón osobně, ale jím vymyšlený Démiúrgos, který svět zkonstruoval z trojúhelníků, opět vzorně odtělesněně, neboť trojúhelníky jsou tělesa pouze geometrická. Nutno připomenout, že řecké náboženství nezná žádný koncept stvoření, ani žádný jiný způsob vzniku světa. Platón je první, a krom svých následovníků taky velice dlouho jediný, kdo v Řecku mluví o vzniku světa! Dřív básníci často psali o rození bohů, teď půjde o racionální popis konstrukce světa. Svět se nebude nějak trapně rodit nebo vynořovat, jak bývá zvykem v řadě náboženství v okolí Řecka, ale vznikne intelektuálně, geometrickou konstrukcí!

Úmysl působí racionálně, ale výklad má k jakékoli rozumnosti na míle daleko. Zatímco řecké mýty o vzniku světa moudře mlčí, tak hlavní mluvčí dialogu Tímaios představuje zvláštního intelektuálního boha, který svět zkonstruoval. Není to žádný z náboženských bohů. Skutečné teď bude jenom to, co je čistě geometrické, vše ostatní budou pouhé jevy. (V Ústavě s tím koresponduje také zvláštní role čísla 6 na třetí, tedy 216, související s tím, že je součtem třetích mocnin čísel 3, 4, 5. Má to být 3D verze pythagorejských pravoúhlých trojúhelníků.) Aby nově zavedených podivností nebylo málo, tak tomu předchází vyprávění o Atlantidě, kupodivu odlišné od „velké pevniny“ daleko na západě za oceánem. V dialogu Tímaios však potkáme i další velice rozumné postřehy, například o relativitě významů slov nahoře a dole, o vlivu eroze na tvářnost krajiny, o tepelné roztažnosti látek...

Astronomie jako teorie

Geometrická povaha skutečnosti umožňuje její poznání. Astronomie je vlastně geometricky pojatá prostorová kinematika. „Skutečnými astronomy“ jsou prý ti, kdo v intelektu nahlížejí geometrické vztahy úhlů mezi optickými jevy na obloze, nikoli ti, kdo „se zakloněnou hlavou pozorují hvězdy tak dlouho, až je z toho bolí za krkem“. Tato slova pseudo-platónského dialogu Epinomis nejsou zrovna lichotivá k obětavým pozorovatelům. Spíše evokují zdivočelé matematické modelování, odtržené od jakéhokoli zřetele k pozorování. Na oblohu se už prý dívají jenom amatéři, zatímco profíci to mají všechno intelektuálně podchyceno teoreticky, v kalkulu, takže jim nevadí ani špatné počasí. Je to příklad přecenění teorie na úkor pozorování jevů.

Podobenství jeskyně. Kredit: Marcus Maurer.

Podobenství o jeskyni

Abych skončil něčím pěkným a trochu platónsky uhrančivým, tak jsem vybral ještě podobenství o jeskyni, z šesté knihy (kapitoly) Ústavy. My lidé jsme podobni zajatcům nebo vězňům, drženým v jeskyni. Ti vězni jsou za šíji přikovaní ke zdi, takže se můžou dívat jenom na protější stěnu jeskyně, mohou však mezi sebou mluvit. Vidí stíny nářadí, promítané na stěnu díky světlu ohně na opačné straně jeskyně. To nářadí nosí nad hlavami sluhové, pohybující se z druhé strany zdi. Občas se stane, že některý z vězňů je zbaven pout, přinucen vstát a je přes svůj podpor bolestivě vyvlečen nahoru, ven z jeskyně, na sluneční světlo. Tam si většinou moc neví rady, ale některý se rozkouká a přežije, dokonce pojme úmysl, že by měl svým druhům v jeskyni říct, jak na tom jsou a jaký je skutečný svět. Špatně však u nich dopadne.

Celé podobenství připomíná loutko-stínové divadlo, která bylo v Athénách klasické doby oblíbenou dětskou zábavou. O čem to podobenství je? Dějiny filosofie nabídly řadu výkladů: o dospívání, o vstupu do filosofie, o rozdílu mezi domněnkami a skutečností, o smrti, o opuštění konzumní společnosti... V popsaném vězení je to kruté, ale taky s nespornými „výhodami“, přímo se sociálními jistotami: Byt a strava zdarma, včetně otopu, dokonce včetně zábavného programu. Zajatci spolu hrají na to, kdo dokáže líp předpovídat pořadí stínů, příští program, dokonce si za to udělují ceny, asi jenom ústní. Připomíná to karikaturu vědecké soutěživosti, ještě více však společné pobývání u výjevníku, od něhož nikdo nechce někam ven, kde by se o sebe musel sám postarat. Jenže z druhé strany viděno, je to taky svého druhu konspirační hypotéza, že někde „venku“ je onačeji, jen se tam dostat.

Literatura

Platón, Ústava, přel. František Novotný. Praha: Laichter 1922.

Andreas Graeser: Řecká filosofie klasického období, přel. Miroslav Petříček. Praha: Oikúmené 2000. – Scholastičtěji laděný výklad.