Teorie, toť esence vědy. V jednom pohledu sestává věda právě ze svých teorií; i když v jiném pohledu je trestí vědy pozorovatelská a experimentální činnost – a teorie jsou spíše jakýmsi momentálním prostředkem, výsledkem až sedimentem z této poznávací praxe. Každopádně platí, že každá teorie odráží momentální stav poznání v určitém oboru. Vykládá vztahy mezi pozorovanými jevy, a činí tak pokud možno jednoznačně. V nejjednodušším případě je to matematická formule, popisující vztah mezi měřitelnými veličinami. Takováto hodně obecná teorie téměř splývá s tím, čemu říkáme „přírodní zákon“. Občas se ale stane, že nás nová pozorování přinutí teorii upřesnit, většinou zesložitit, v krajním případě vyměnit za jinou. Stará teorie je občas „falzifikována“ a odchází do důchodu v oblasti dějin vědy, v aktuální vědě uvolňuje místo nové teorii. Takovýto popis zhruba odpovídá tomu pojetí teorie, které v 2. polovině 20. století celkem úspěšně prosazoval sir Karl Popper (1902–1994).
Popperovské pojetí vědy je příjemné tím, že nepovažuje teorie za neomylné, nýbrž za momentálně nejlepší podoby vědeckého poznání. Navíc se vtipně vyrovnává s tradičním problémem metodologie vědy, totiž s úplností verifikace. Starší většinové chápání teorie, totiž pozitivistické a hlavně neopozitivistické, pracovalo s představou, že na základě pozorování stanovíme hypotézu, kterou pak dalšími pozorováními verifikujeme, tedy potvrdíme, a teprve tehdy se z ní stane plnohodnotná teorie. Nic proti tomu, ale kolik a jakých těch verifikací musí být? Má to někde konec?
Problémům vztahů mezi teorií a empirií ve vědě, pojetí přírodního zákona, nebo vztahu vědeckého popisu světa a prožívané skutečnosti, tedy problémům poznávací redukce, by se mohly věnovat jiné články. Tady chci obrátit pozornost k dávné předloze pojmu teorie, kterou budu pro rozlišení psát trochu řečtěji: theórie. Vypadá to jako pouhý antikářský kapric, který vše vztahuje k řecké antice, ale uvidíme, že řadu problémů theórie jsme ve filosofii i ve vědách zdědili. Světlejší stránkou je pradávná kontinuita lidského poznávacího úsilí a jeho zábavně dobrodružný charakter.
Theórie podle Diogena Laertia
Když Diogenés Laertios ve 3. století n. l. vypráví o Pythagorovi, cituje také tuto vyprávěnku:
„Život prý přirovnával ke shromáždění při hrách. Jako tam totiž jedni přicházejí soutěžit, druzí za obchodem a třetí, ti nejlepší, jako diváci, tak se v životě rodí otrocké duše jako lovci slávy nebo bohatství, ale filosofové jako lovci pravdy.“
Nechme zatím stranou Pythagoru (6. století před n. l.) a sledujme motiv diváctví. K náboženským hrám, jaké se konaly např. v Olympii, Delfách nebo na Délu, přicházeli Řekové z různých obcí (států). Jedni tam jeli soutěžit v běhu, zpěvu nebo hře, protože to bylo součástí slavností „k potěše bohů i lidí“. Mělo to taky evokovat mytický důvod dotyčné slavnosti. Druzí tam jeli obchodovat v malém (třeba prodej občerstvení a upomínkových předmětů) nebo ve velkém, protože při té příležitosti uzavírali také „mezistátní“ obchodní smlouvy. To byla legitimní součást setkávání Řeků z různých končin při náboženské příležitosti. Diogenés Laertios (resp. jeho zdroj maskovaný za Pythagoru) však soutěžící i obchodníky považuje za jakousi nižší vrstvu, za „otrocké duše“: Soutěžící jsou „lovci slávy“ a obchodníci „lovci bohatství“. Mají své vlastní zájmy. Oproti nim jsou diváci překvapivě pochopeni jako „nejlepší“ a charakterizovaní jako „lovci pravdy“. Slovní spojeni „lov pravdy“ je ovšem typicky platónské, takže hned víme, z jaké filosofické tradice to celé ve skutečnosti pochází. Právě Platón (427–347 před n. l) chápe filosofii jako lov pravdy, jako svého druhu štvanici na povahu skutečnosti. Děje se ovšem pojmovými výměry (definicemi), nekrvavě, přímo odtělesněně, jako všechno u Platóna. Výřad trofejí nesestává z mrtvých živočichů, ale z ulovených definic.
V případě „diváctví“ při náboženské slavnosti „lov pravdy“ vyžaduje včasné zaujetí dobré divácké pozice a pozornost, nerozptylovanou jinými zájmy. Je to zvláštní aktivní pasivita. Kontextem jsou dvě v té době samozřejmé okolnosti.
Skepse dle Homéra
První souvislost pohází už z homérské Íliady. Ve zpěvu o „boji bohů“ se bohové nakonec pouze dívají na boj lidí: „O mnoho jsme přece silnější [než lidé, proto raději nebojujme,] pojďme teď na [vy]hlídku, sedněme si opodál bitevní vřavy.“ Lidé bojují, a to kvůli rozepři mezi bohy, zatímco bohové se na to dívají jako na sportovní zápas. Údělem lidí je spor a boj, údělem bohů spor a podívaná. V Íliadě se slovně vzato nemluví o theórii, je použit jiný výraz pro dívání se (skopié), obsahově však jde o cosi podobného, co je umožněno právě bohům. U Homéra zaujímají teoretickou – doslovně dokonce „skeptickou“ – pozici diváků bohové, nikoli lidé. Platónsky pochopená pozice „diváků“ se ovšem bude oné božské pozici velice podobat.
Theórie na Délos
Druhou souvislostí je prastará tradice poutí na ostrov Délos, právě ty se nazývaly „theórie“. Mezi jejich účastníky byli i státem určení „theoretikové“, tedy formální zástupci města, kteří byli vázáni striktními pravidly řádného diváctví. Ta vylučovala všechny jiné aktivity než právě pasivitu diváctví, svědectví skutečnosti. Náhled skutečnosti umožňoval na Délu Apollón.
Apollón je dárcem veškeré zjevnosti, nejen věštecké. V Delfách je Apollón ctěný jako věštec znalý osudu, na Délu jako vládce veškeré zjevnosti. Na jeho rodném ostrově je na všechno dobře vidět, rubovou stránkou toho je ovšem neúrodnost, pro všední život se Délos moc nehodí. Proto se taky všední dozvuky poutí odehrávaly na sousedním Mykonu. V jednu dobu se dokonce na Délu nesmělo rodit ani umírat, od rození byl Mykonos a na umírání ostrůvek Rhéneia. Délos měl být obrazem božské pozice, mimo časné záležitosti, bez proměn, narušujících věčnou přítomnost božství. Posvátnost Délu je toho typu, že nabízí krásu, která je po kykladsku drsná i něžná, neuchopitelná v detailech náznaků i velkolepá. Řekové – a zvláště Athéňané – to vyloží jako rituální čistotu, která umožňuje spatřit skutečnost z nadčasového hlediska. Athéňané byli představou rituální čistoty tak posedlí, že domácí politické problémy často řešili dalším „očišťováním“ Délu. Napřed od hrobů, pak od jeho nepočetných domácích obyvatel.
Platón spojil theórii (i teorii) s filosofií, podobně jako Sókrata s typem filosofa. Sókratés může zemřít, když theórie končí, když se loď s theórií vrátila z Délu.
Dnes je Délos památkou UNESCO a místem turistického průmyslu, takže je přes svou obtížnou dostupnost vydupaný od davů jak dvorek od slepic. Turisté tu obdivují spíše mondénní římské město a jeho mocipány, protože zbytky náboženských památek z řecké archaické doby jsou méně nápadné a nenásilné. Přesto tu cosi z dávného jasu zůstává, takže si dovoluji připojit neplacenou reklamu na tento unikátní archeologický areál, zahrnující celý ostrůvek i hodně zajímavé a pohledné muzeum, představující místní nálezy.
Theórie před Platónem
Rámec příběhu, tedy zakladatelský mýtus pro athénskou theórii, jsem už představil v článku Théseova plavba. Prý šlo o slib Apollónovi, učiněný už v pozdní době bronzové, když Théseus plul na Krétu zabít Mínótaura. Jenže poutě na Délos nekonali jenom Athéňané, samozřejmě je v tom předčili ostrované a kupodivu i jiní. Podle řeckých historiků posílali už od pradávna jacísi Hyperborejci na Délos dary, zvláště jantar. Archeologické nálezy votivních předmětů ze slonoviny a keramika ze vzdálenějších končin dokládají na Délu poutní kult v pozdní době bronzové. V řecké archaické době zde dominují blízké velké ostrovy, Naxos a Paros, v klasické době jejich vliv vystřídají Athény.
V historické době je kult na Délu spjatý především s narozením Apollóna. Ano, právě na tomto chudém skalnatém ostrůvku, který málem nikdo nenajde (krom těch, kteří vědí, kde je)! Když totiž titánka Létó z Lýkie, snad nejslavnější milenka Diova, očekávala narození Apollóna, tak ji žárlivá Héra pronásledovala s mimořádnou urputností. Ze strachu z rozběsněné Héry se žádné místo na maloasijské ani řecké pevnině neodvážilo nabídnout příležitost k porodu, ba ani žádný z obecně známých ostrovů. Létina pouť končí na Délu, který nemá co ztratit. Létó nabízí nicotnému Délu božskou slávu a „výživu z rukou poutníků cizích“. Opřena o palmu rostoucí na ostrůvku v malém sladkovodním jezeře tam porodila Apollóna. Uspořádání je dokonale fraktální: nicotný ostrůvek ztracený uprostřed Kyklad, uprostřed Egejského moře, na něm palma... Francouzští archeologové jezero vysušili v prevenci před malárií, náhradou zasadili novou palmu. Cynik by z toho vyvodil, že od 20. století chce být věda suchá a bezpečná.
Od přístaviště na Délu vede posvátná cesta k areálu Apollónových chrámů, k Artemidinu chrámu a chrámu Létó, a pak k jezeru narození. Od 7. století před n. l. je cesta od Létina chrámu k jezeru lemovaná Lví terasou. Leccos o těch místech, hlavně o chrámu Létó, jsem napsal už v článku Chrámy v roli muzeí.
Oslavné hymny k theórii
„Foibe [titul Apollóna, „Jasný“], ty z Délu v srdci se těšíš, / kdy k tvé oslavě valně se Ióni s dlouhými rouchy / scházejí, manželky ctné i dítky vodíce s sebou; / pamětlivi jsou tebe a zápasem pěstním i tancem / těší tebe a zpěvem, když zřídí velkou tu slavnost.“
To jsou slova jednoho z délských rituálních zpěvů. Pochází z 6. století před n. l., jeho autorem je lyrický básník Kynaithios z Chiu, ale bývá vydávaný ve sbírce tzv. Homérských hymnů (ty mají s Homérem společný jen tento tradiční název). Oslavuje Apollóna, popisuje okolnosti jeho narození, ale všímá si i starších kultovních tradic, které mohou poukazovat ještě před řeckou archaickou dobu. Například zmínka:
„Mimoto velký ten div, jehož slavná nezajde pověst: / délských dívek to sbor, těch služebnic Jistého střelce; / ty když Apollóna svou písní oslaví nejdřív, / po něm velebnou Létu a panenskou Artemidu, / vzpomenou mužů a žen dob dávných a o jejich činech / zpívají staré zkazky a jímají zástupy kouzlem.“
V centru úcty je zde samozřejmě Apollón, ale patrné jsou i souvislosti s přediónskou tradicí, na kterou řecký kult na Délu v archaické době navazuje. Lidé archaické doby při pouti zpřítomňují starší (a patrně i mnohem starší) minulost. To je asi nejstarší doložitelný textový doklad theórií, který pojednává i o průběhu poutí, nejen o úctě k Apollónovi na Délu. (Celý text hymnu je přístupný tady.) Pozdější teoretik se však už nedojímá zpěvem dívek a starými zkazkami. Už platónský teoretik vytváří sítě myšlenek, jimiž jímá své následovníky.
Ke starým vrstvám theórie patří taky mladá palma rostoucí u Apollónova oltáře. Zmiňuje ji i homérská Odyssiea: „Jenom jsem na Délu kdys blíž Foibova oltáře spatřil / palmový mladý strůmek, jak ze země vyrůstá vzhůru...“ S tím koresponduje i miniaturní reliéf z pozdní doby bronzové (14. století před n. l.), nalezený a vystavovaný na Naxu. Je na něm vyobrazený mladý aristokrat, „princ“, obětující u oltáře s palmou. Pokud je správná identifikace jako Théseova oběť na Délu (nebo aspoň narážka na ni, třeba v návaznosti), tak jde o nejstarší předmět doličný k tématu theórie.
Předloha už v rané době bronzové?
Délos byl už v rané době bronzové sídlem starokykladské kultury, kterou si leckdo připomene podle tzv. „kykladských idolů“. O nějakých poutích na Délos v té době ovšem nic nevíme.
Zato překvapivě víme o poutích na ostrůvek Daktylion u Keru, v letech 2800 až 2300 před n. l. Keros byl v té době posvátným centrem Kyklad. Z kykladských ostrovů jezdili na Keros pohřbívat polámané sošky a další sakrální předměty, které se přece nemůžou jen tak vyhodit. Přitom nějaký čas pobyli hned vedle na Daktyliu, v domě s úžasnou vyhlídkou, postaveném z dovezeného naxijského mramoru. Tam také přiváželi oblázky, asi jako připomínku domova na posvátném místě, jako kamenné litanie za všechny ostrovy. Musely to být tuze pěkné poutě, na lodičkách od ostrova k ostrovu.
Volnočasné civění, praxe a soutěž
Kterýsi český obrozenec se smyslem pro srandu navrhl pro pojem theórie překlad slovy „volnočasné civění“, dokonce radostné. To se mi líbí! To je onačejší než „vědecká práce“, navíc „pro praxi“, i když ta se může taky hodit, ba občas nás za vidinu uplatnění v praxi platí, nebo aspoň za úspěšnou účast ve vědecké literární soutěži.
Proto uzavírám:
Peníze nebo slávu chceme jen za úspěch ve vědecké soutěži, ale neberte nám prostor pro volnočasné civění! To je skoro zadarmo, nedá se vykazovat, ale bez něho to většinou nejde. To mají věda a filosofie společné s uměním.
Jinak by se prostor vědy, filosofie a umění mohl proměnit v obří trh s otroky, jako se to stalo s Délem v helénistické a hlavně v římské době. Nebo úplně zpustnout a na několik epoch vymizet z lidské paměti, jako se to stalo s Kerem. Nebo bychom se naopak mohli nafouknout až do božské pozice vlastníků pravdy, nepřístupné davu, jak to hrozí těm, kteří zapomínají na lidskou povahu našeho poznání.
Literatura
Kynaithios z Chiu: Hymnus na Apollóna v Homérské hymny, Válka žab a myší. Praha: Světová četba 1959.
Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995. – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.
Z. Kratochvíl: Diváctví a soutěžení, Vesmír 90, 726; 2011/12.
Podkapitola Theórie (součást kapitoly Délos) v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz (http://www.keros.cz).
Podkapitola Keros (součást kapitoly Malé Kyklady) v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz (http://www.keros.cz).
Diskuze:
Re: O té theórii...
Zdeněk Kratochvíl,2019-09-20 16:08:25
V jistém smyslu ano, zčásti je to teorie o theórii, podobně jako třeba filosofie vědy je teorií o vědeckých teoriích. (A zčásti je to asi taky mýtus o theórii,protože to má hodně prvků vyprávění.) Taková celkem jednoduchá představa o reolfexivnosti má ovšem své meze.
Např. základy chrámů, sošky nebo střepy hrnců jsou kandidáti na "tvrdá fakta". Jenže kmaždá "fakta" můžeme rozumně chápat jen v nějakém rámci, někdy mytickém (příběhovém, tradičním), jindy teoretickém (vědeckém).
Reflexe je užitečná schoponost, ale nesmíme propadnout iluzi, že ještě i další než asi tak drugá úroveň reflexe přináší poznávací užitek. Často je to podobné jako na té známé etiketě na lahvi Myslivce, kde je zobrazený myslive, jak drží lahev myslivce atd. Iluze je to pěkná, ale v tom vnořeném obrázku už toho moc vidět není.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
