Příběh Théseovy plavby patří mezi řecká hrdinská vyprávění, což je jakási nižší kategorie mýtů, tedy ve srovnání s mýty (příběhy) o bozích, zvláště ve srovnání s mytickými slovy rituálu, tedy zpěvů při bohoslužbě. Jenže to není jen tak jeden z hrdinských příběhů, ale přímo epický kontext řady jednotlivých mýtů, včetně mýtů o bozích. Příběh Théseovy plavby propojuje řady míst (Athény, mys Sunion, kykladské ostrovy Délos a Naxos, Knóssos na Krétě) a řadu postav (Théseus, Mínótauros, Ariadné, Aigeus), včetně božských (Poseidón, Apollón, Artemis, Dionýsos, zprostředkovaně i Hermés). Díky tomu je rámcem řady ostatních mýtů, dovršuje jejich metanarační povahu, tedy povahu pokusu o pochopení světa skrze příběhy a rituály. Příběh je to velice starý, i když samozřejmě neznáme verzi z doby, do které je situován, tedy dávno před válkou o Tróju, snad do 15. století před n. l.

Proč předkládat vyprávění o Théseově plavbě zrovna čtenářům Osla? Když pominu takové drobnosti, jako že trocha všeobecného zdělání nemůže škodit, plus volnou souvislost s paradoxem Théseova loď, tak zůstává jeden velice pádný důvod: Théseova plavba se stala zdůvodněním poutí na Délos, tedy theórií, které se díky Platónovi a dalším staly předobrazem nebo metaforou teorie, filosofické i vědecké. O theórii však hodlám pojednat zvlášť. Poučení o mýtech nabízí taky článek Použité mýty.

Théseus a obludná svině Faia, 460-450 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Théseus byl postavou řady dalších příběhů. Nejvýznamnější z nich vyprávěl o daleké plavbě za zlatým rounem na lodi Argó. To je jiná loď než ta, na níž Théseova plul na Krétu, navíc větší. Její posádka, „Argonauti“, sestávala z řady slavných mužů (Iásón, Théseus, Héraklés, Orfeus, Kastor a Pollux...); šlo o jakýsi superhrdinský příběh, propojují řadu dějů. Bohužel se zachovaly jen fragmenty v mnohem pozdějším převyprávění. Galerie fotek Thésea je tady.

Mladý Théseus

Théseus byl synem athénského krále Aigea, ale vyrůstal na Peloponnésu. Jeho otec tam pro něho ukryl meč a další výstroj pod velký balvan, aby jej podle toho později poznal. Meč čekající pod skálou na hrdinu je typický okružní motiv hrdinských legend, který se vyskytuje v mnoha kulturách. Když bylo Théseovi šestnáct, prozradila mu matka místo úkrytu a on už dokázal kámen nadzvednout. Mladý adept na hrdinu se vydal do Athén a po cestě vykonal řadu skutků, jimiž se etabloval. Zabil několik obávaných lupičů a brutálních násilníků, taky strašlivou divokou svini. To byla první Théseova „díla“ (analogické jim pak budou Héraklovy „práce“).

V Athénách ho otec podle meče poznal, takže Théseus mohl klidně žít jako princ a konat další hrdinské skutky v Attice, nebýt krajně nešťastné okolnosti, totiž pravidelné athénské daně pro Krétu. Ta spočívala v povinnosti posílat každých devět let do Knóssu sedm mladíků a sedm dívek jako lidské oběti pro Mínótaura.

Snad nejstarší zpodobnění Mínótaura, pozdní 8. století před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Athény a Knóssos

Athény pozdní doby bronzové patří mezi významná sídla rané řecké kultury mykénského typu (achájské), ale zpočátku jsou v závislé pozici vůči mínójské Krétě. Mýtus to popisuje jako onu krutou daň záhadnému býčímu božstvu, které Řekové nazývají Mínótauros. Ten je v Řecku zobrazovaný jako muž s býčí hlavou, ale můžeme se domnívat, že šlo o posvátného býka krále Knóssu (Mínóova býka), který možná reprezentoval Poseidóna samotného, sílu či epifanii Poseidóna nebo jemu analogického božstva. Fresky v z Knóssu zobrazují umné akrobaty při jakýchsi krajně riskantních býčích zápasech. Athénská mládež neměla při skocích přes rozzuřeného býka šanci, byla prostě obětí a zdrojem zábavy pro mínójskou smetánku. Demytologizace příběhu odkazuje k vymanění Achájců i Athéňanů z krétské (mínójské) moci a začátek přechodu k opačnému směru vlivů, totiž k achájské (řecké) kolonizaci Kréty a k athénské touze po nadvládě nad mořem.

Freska s akrobaty a býkem. Knóssos, 16. století před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Plavba na Krétu

Théseus mohl klidně zůstat v Athénách a tiše smutnit pro své kamarády. Jenže byl novopečený hrdina, takže přišel s nápadem, že smuteční výpravu sám povede, ba že se pokusí Mínótaura zabít a tím osvobodit sebe, své druhy i celé Athény. Zařadil se tedy mezi oběti, navíc prý za dívky přestrojil další chlapce, aby byl útok na Knóssos účinnější. Čtrnáct athénských puberťáků až adolescentů vyplulo proti jedné z nejsilnějších námořních mocností té doby.

Další mýty ovšem podotýkají, že za Théseovou odvahou a obětavostí stál úplně jiný komplot bohů, totiž spor mezi Dionýsem a Poseidónem o ostrov Naxos a Dionýsova touha po krétské princezně. Théseovo hrdinství, včetně osvobození Athén, mělo být použito jako prostředek k těmto cílům. Inu, hrdinou je ten, kdo se připlete do božských dějů a myslí si, že jedná z vlastního rozhodnutí pro cíl, který se domnívá znát, jenže cíl celého příběhu je jiný, přinejmenším v božském řádu. Proto bývá hrdina postavou tragickou.

Plavba probíhala dobře. Když míjeli maličký ostrov Délos, na kterém se narodil Apollón, učinil Théseus slib, že když uspějí, složí zde Apollónovi poctu a i poté budou Athény vypravovat pravidelné poutě na Délos. To budou ty theórie.

Mínójská vila v Amnissu u dávného přístavu, 16. století před n. l. Kredit: Wikimedia Commons

Na Krétě se nepozorovaně vylodili někde za přístavem v Amnissu a pronikli do nedalekého Knóssu. Jejich partyzánská akce by neměla nejmenší šanci, nebýt toho, že se do Thésea okamžitě a naprosto beznadějně zamilovala tamní princezna, Ariadné.

Théseus, Ariadné a Mínótauros

Ariadné (Ariadna), dcera krále Mínóa, byla nejspíš taky kněžkou, patřící ke krétskému ritu, který Řekové chápali jako kult Poseidóna a Artemidy. (Oběma těmto božstvům se obětují býci, někdy i formou býčích zápasů. Artemis Efesanů je dokonce ověšena býčími varlaty jako trofejemi ze zápasů, zástupně za lidská z lidských obětí.) Svou láskou k Théseovi Ariadné zradila nejen rodinu a vlast, ale i božstva, kterým byla zasvěcena. S její pomocí Théseus Mínótaura zabil. V některých verzích příběhu byla její pomoc pouze navigační, když mu dala klubko, díky jehož odvinování se neztratil v Labyrinthu.

Théseus a Mínótauros, 480 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Jenže slovo „labyrinth“ znamená „palác (obřadní) dvojité sekery“ a svůj pozdější význam dostalo až z toho, že složitě prostavěné vícepatrové město Řekové občas považovali za bludiště. V patrně starších verzích příběhu Ariadné Thésea k Mínótaurovi přivádí, nebo k němu Mínótaura vyláká, nastražuje příhodnou situaci a stará se o utajení celé akce.

Láska Thésea a Ariadny, 675-640 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Zabitím Mínótaura pomíjí důvod obětí, navíc je oslabena sakrální moc Kréty a taky moc Poseidónova. Ne ovšem natolik, aby se Théseus s Ariadnou mohli ujmout vlády v Knóssu, tam zatím dál vládne Mínós. Milenci a jejich druhové musí prchat z Kréty. Ariadné následuje Thésea jak z věrné lásky, tak proto, že teď už nemá jinou možnost. Při rychlém vyplutí od Amnissu ani nestačí doplnit zásoby, naštěstí mají po cestě bohatý ostrov Naxos, kde mohou očekávat vlídné přijetí.

Na Naxu

Zásobování na Naxu bylo výtečné, ale krátký pobyt na tomto velkém a nádherném ostrově šťastný nebyl. I když vlastně, jak pro koho. Rozhodně byl šťastný pro Dionýsa, který vládu nad Naxem sdílí s Apollónem, Diem a Démétrou. Naxos je jedním z několika Dionýsových rodišť; je na tomto ostrově doma už proto, že zde má své nejlepší vinice.

Kritickou zápletku způsobila Théseova nanejvýš podivná zapomnětlivost. Při odjezdu z Naxu zapomněl na Ariadnu a nechal ji tam! U čerstvě zamilované dvojice je to hodně zvláštní. Naxijští ovšem vědí své: Prý to zařídil Dionýsos, protože měl na Ariadnu zálusk, a nic netušící Théseus mu ji sem přivezl. Navíc se teď Dionýsos nemusí bát, že by Poseidón v dohledné době splnil svou pohrůžku a spláchnul jeho nejlepší vinice obří mořskou vlnou. Použitého hrdiny, v tomto případě Thésea, se nutno zbavit, raději nekrvavě, pokud to lze. Pití je osvědčený způsob neutralizace hrdiny. Naxijskou nekanonickou verzi jsem i s fotodokumentací popsal tady, zatímco kanonickou verzi Dionýsovi plavby tady.

Pro Ariadnu zde příběh končí, v některých verzích smrtí, v jiných svatbou s Dionýsem. Otázka je, jaký je v tom rozdíl. V jedné verzi, kterou najdeme dokonce už v Íliadě, zasáhla Ariadnu na Naxu svým šípem Artemis. Nejspíš proto, aby v poslední chvíli uchránila panenství své kněžky. Plútarchos (kolem roku 100 n. l.) rozšafně upozorňuje: „Vypráví se i mnoho jiných pověstí, jak o těchto událostech, tak o Ariadně, v ničem se však neshodují.“ Rozličné verze Ariadnina příběhu jsem probral tady

Ariadnin útes Bakcho va mysu. Palatia, Naxos. Kredit: Wikimedia Commons.

Značnou část verzí lze docela harmonizovat představou, že opuštěná a zoufalá Ariadné skočila z Bakchova útesu na ostrůvku Palatia těsně u pobřeží Naxu, hned u prastarého města, ale zachytil ji připlouvající Dionýsos a slavil s ní svatbu. Prý šťastně žijí hned za Dionýsovou svatyní v Yria (Íria) na Naxu. Nevím, vedle je teď letiště.

Dionýsos a Ariadné na Naxu, 380 před n. l.. Kredit: Wikimedia Commons.

Návrat do Athén

Théseus odplul z Naxu jenom se svými kamarády a zamířil k Délu, aby tam poděkoval Apollónovi. Aspoň tento svůj slib si pamatoval. Obětoval tam u oltáře ozdobeného mladou palmou, znakem přítomnosti Apollóna, a zatančil tanec zvaný jestřáb.

Pak už plul k Athénám, tedy napřed k mysu Sunion (Sounion, Súnion), cípu attické pevniny vysunutému na jihovýchod, směrem ke Kykladám. Podle předchozí domluvy měl před přiblížením k tomuto mysu vyměnit plachty. Smuteční loď plula s černými plachtami, ale v případě úspěchu je měl vyměnit za bílé.

Velký Apollónův chrám na Délu, 477 před n. l. na starším kultovním místě. Kredit: Wikimedia Commons.

Théseova zapomnětlivost je neméně pozoruhodná než jeho hrdinství: Zapomněl plachty vyměnit! (Že by si po úspěšném přepadení Knóssu už navyknul plout pod černými plachtami? Nebo zapracoval oidipák v nevědomí?)

Athéňané měli od nejstarších dob spojení kouřovými signály s hlídkou na mysu Sunion přes „retranslační stanici“ na jednom vrcholu Hyméttu. Hlídka na mysu zpozorovala Théseovu loď s černými plachtami a vyslala do Athén špatnou zprávu. Král Aigeus, hnán žalem, se vrhnul z útesu do moře, které se od té doby nazývá Aigeovo, v pozdějším způsobu psaní Egejské. – To je taky ukázka tzv. aitiologického (etiologického) až etymologického mýtu, který příběhem vykládá původ nebo jméno něčeho.

Mys Sunion, Poseidónův chrám, 474-440 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Využití nebo zneužití mýtu?

Thésesus prý v Athénách vládl šťastně a moudře, nicméně ho to neuspokojovalo a toužil po stále dalších hrdinských činech, viz výprava Argonautů.

O nějakých tisíc let později se Athéňané „rozpomněli“ na jeho krétskou eskapádu a začali ji používat ke zdůvodnění své nadvlády nad mořem, včetně nadvlády nad významným souostrovím Kyklad. Námořní poutě na Délos se už od pradávna vypravovaly i z jiných měst, zvláště z kykladských ostrovů a z Iónie, patrně i dříve než z Athén, jenže poutě Athéňanů, theórie, byly taky součástí athénského úsilí o hegemonii nad Kykladami a Egejským mořem. Kdo „pečuje“ o posvátný Délos, ten je pánem Kyklad a okolního moře. V archaické době to býval Naxos, občas v tahanicích i válkách se sousedním ostrovem, Parem. V klasické době vzniká Athénský námořní spolek (478 před n. l.), formálně občas zvaný Délský, protože na Délu měl pokladnici. Athéňané ji ovšem záhy vytunelovali, zatímco Délské vyhnali a pak povraždili. Formálním důvodem spolku byla společná obrana pro Peršanům. Jenže s Peršany bojoval Naxos sám, v prvním kole (roku 500 před n. l.) dokonce úspěšně. O několik let později Paros zvítězil nad Athénami. V pozdním 5. století před n. l. však Athéňané zdevastují kykladský ostrov Mélos (Milos) jenom proto, že si chtěl podržet neutralitu, nebyl ve spolku. O slovutném „Mélském dialogu“ radši někdy jindy.

Théseovo hrdinství se netransformovalo jenom v athénskou námořní politiku, ale kupodivu taky ve filosofii a vědu. Může za to Platón, který athénský původně náboženský a pak taky imperiální mýtus totálně přeznačil. Asi po svém mocenském i milostném fiasku na Sicílii šel do sebe a následoval ty básníky, filosofy a vědce dob před Sókratem, kteří už v archaické době přišli s tehdy provokativní novinkou: Jde to i bez hrdinství! Hrdinství se sublimuje do oblasti umění a vědění. Netřeba mordovat, je třeba nově zpívat nebo myslet! To potěší i srdce nejednoho dnešního intelektuála, jenž neoplývá válečnickým nadšením a schopností.

Literatura

Plútarchos: Théseus, v Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů I. Praha: Antická knihovna 2006.

Kapitola Délos v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz (http://www.keros.cz).

Kapitola Naxos v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz (http://www.keros.cz).