Země září světlem s umělým spektrem. Kredit: NASA Earth Observatory.

Lidé již dlouho považují za jednu z hlavních otázek to, jestli jsme ve vesmíru jedinou globální civilizací. Anebo, méně přísně, jestli jsme ve vesmíru jediným místem, kde existují živé organismy. Tahle jednoduchá otázka má dvě velmi protikladné polohy. Jednou z nich je zvědavost. Každého zajímá, jestli je ve vesmíru nějaký další život. Jak asi vypadá jeho svět? Jaké tam žijí organismy? V čem je nám takový život podobný a v čem se liší? A pak je tu ještě strach. Prakticky každý zná alespoň v hrubých rysech historii našeho vlastního druhu a dobře ví, jak dopadají střety civilizací. Šance méně pokročilých civilizací nejsou valné, ani když dominující civilizace není nijak zvlášť agresivní.

Jacco van Loon. Kredit: J. van Loon.

Astrofyzik a šéf britské Keele Observatory Jacco van Loon se pro online vědecký magazín The Conversation pokusil zodpovědět otázku, do jaké míry lidská civilizace přitahuje pozornost okolního vesmíru, z velké části neúmyslně. Podle van Loona je do očí bijící, že navzdory investování značného úsilí a také finančních prostředků jsme zatím nezachytili žádné signály, které by pocházely od mimozemských civilizací. Mnozí lidé jsou přitom přesvědčeni, že vzhledem k očividně značnému počtu přinejmenším teoreticky obyvatelných světů, a také značnému stáří vesmíru, by kolem nás nějaké takové civilizaci mohly být.

Keele University, logo.

Říká se tomu Fermiho paradox. Enrico Fermi se podle jedné historky v roce 1950 na večírku s dalšími fyziky v Los Alamos zeptal: „Kde jsou?“ A jeho otázka je stále žhavě aktuální. Jedním z celé řady možných vysvětlení tohoto populárního paradoxu je, že jiné civilizace prostě nechtějí být objeveny a chrání si svoje soukromí.

Podle van Loona se dnes mnoho odborníků domnívá, že rozesílání „vizitek“ do okolního vesmíru, aniž bychom věděli, kdo je může zachytit, není úplně dobrý nápad. Je to jako když pověsíte něco na sociální média – jednou odeslanou zprávu do vesmíru už není možné zrušit, i když byste si to později rozmysleli. Mnohem bezpečnější je naslouchat, i když to zatím nevedlo k žádným pozitivním výsledkům.

Jak ale van Loon zdůrazňuje, ve vesmíru mohou detekovat i náš pozemský rádiový provoz, včetně navigace, televizního vysílání a internetu. Pokud totiž rádiové vlny nejsou zachyceny, tak pokračují v cestě dál od Země, do okolního vesmíru. Když na to přijde, tak nás někdo může již nějakou dobu ve vesmíru sledovat, ať už pobaveně nebo zděšeně či s upřímným zájmem. A takoví pozorovatelé by se mohli rozhodnout intervenovat. Je otázkou, který scénář by pro nás byl příznivý, pokud vůbec nějaký. Jaké bizarní podoby by to mohlo mít, ukazuje například pozoruhodný film „Galaxy Quest“ z roku 1999 od Denise Parisota.

Nicméně, Země se v poslední době stává pro vesmír v tomto směru mnohem tišším objektem. Signály méně létají vzduchem a více proudí optickými kabely. Zato se ale objevuje další problém, díky němuž prozrazujeme svoji přítomnost na velkou vzdálenost. Na Zemi svítí stále větší množství světel s umělým spektrem záření. Technologicky vyspělá civilizace by to mohla snadno detekovat a vystopovat nás. Na tom ještě budeme muset zapracovat.

Video:  NASA Space Probe: Interview with Dr. Jacco van Loon


Literatura
The Conversation 31. 7. 2019.