Na Oslu jsme o mozkových opioidech psali již několikrát. Například v souvislosti s bořením mýtu, že opiáty z máku účinkují jen díky náhodné podobě molekul. Tento omyl nedávno vyvrátili  němečtí biologové poznatkem, že i naše buňky si vytváří opiát, což kolega Petr komentoval slovy: „Naše buňky ohledně morfinu naplňují skutkovou podstatu trestného činu - výroba a držení omamných látek“. O morfinu bude řeč také dnes, nejdříve ale něco teorie.

Zvětšit obrázek

O záludnostech alkoholu věděli své již i v 17 století, ze kterého je tato kresba. Jen nevěděli, že za tím stojí gen OPRM1.

Morfin si uvnitř těla vyrábíme metabolickými pochody, které produkují kromě jiného i přenašeč nervových vzruchů dopamin. Ten v našem mozku hraje významnou roli při vzniku pocitů uspokojení a při naší motivaci. Opiáty, ať už vyrobené v našem těle, nebo dodané uměle, účinkují na nervové buňky prostřednictvím receptorů, které jako antény v buněčné membráně přijímají okolo se šířící signály.  Tvorba těchto receptorů, jako  ostatně tvorba všech proteinů, je řízena geny.  Jednou z takových antén je i receptor zvaný  „mu-opioid“. Ten je řízen genem, se špatně vyslovitelným označením OPRM1. Tento gen je dost důležitý, protože má „pod palcem“ působení opiátů na naše nervové buňky.

Staré a nové poznatky
Delší dobu je známo, že varianty tohoto genu rozhodují o naší náchylnosti k drogové závislosti na opiátech. Dnes se k tomuto genu vracíme tímto článkem proto, protože výzkumníci, kteří na tomto genu bádali dál zjistili, že nejenže nás činí málo nebo více odolnými k nešvaru zvaném závislost na heroinu, ale spolurozhoduje i o tom, jak snadno podlehneme i ne-opiátovým drogám, jako  jsou kokain nebo dokonce i alkohol.
Výzkumníci zjistili, že ti z nás, kteří máme určitou variantu genu pro mu-opioid receptor (konkrétně se jedná o „G“ variantu v A118 polymorfním místě genu s tím hrozným názvem OPRM1), máme větší subjektivní nutkání potřeby konzumace alkoholu. Něco o tom vypovídá i fakt, že v rodinách v nichž je rozšířena G varianta tohoto genu se vyskytuje více osob, které mají problémy s alkoholem a opilstvím.

Jak to v našem těle funguje

Zvětšit obrázek

Gen o němž se vědělo, že souvisí s morfinismem se nyní zjistilo, že způsobuje i alkoholismus.

„Alkohol uvolňuje endogenní (naše vlastní) opiáty, a ty na oplátku ovlivňují limbický, na dopaminu závislý systém, náš kladný vztah k alkoholu je třeba hledat v tvorbě opiátů“ říká Kent E. Hutchison, docent psychologie na University of Colorado a autor studie.
Motivace ke konzumaci drog a alkoholu má tedy společného jmenovatele. Je jím systém tužeb a žádostivosti, který je v našem mozku řízen opioidy. Robert Swift, profesor psychiatrie a lidského chování na Brown University je téhož názoru a dodává: „Dědičnost k alkoholu je komplikovaná, ale indicie, že je v tom namočen i opiátový systém mozku, tu jednoznačně jsou.“
Jak jsme si již v úvodu článku řekli, v našem mozku se tvoří proteiny (enkefaliny a endorfiny), které působí jako morfin a jiné opiáty z máku. Do celé mozaiky útžkovitých poznatků nám tak začíná zapadat i díve zjištěný fakt, kterému se zatím nijak zvláštní pozornost nevěnovala - že totiž osoby z rodin se sklonem k alkoholismu mají často hladinu beta-endorfinu - přirozeného opiátového hormonu, změněnou.

Mu-opioid
Na membránách nervových buněk mozku se vyskytuje zvláštní protein nazývaný mu-opioid receptor. Přijímá signály tlumočené prostřednictvím   opiátového přenašeče nervových vzruchů - beta-endorfinem. S jeho pomocí se naše nervové mozkové buňky mezi sebou domlouvají. Ukázalo se, že právě tento receptor je proteinovým produktem genu OPRM1, který máme zakódován v naší DNA. Tak jako gen, tak také jeho produkt se u  lidí vyskytuje v „G“ a v „A“ variantě. Jeho G varianta způsobí, že  receptorový protein (anténa) je poněkud jinak zprohýbá (změní své prostorové uspořádání). Odchylka, byť malá, změní ochotu receptoru se s beta-endorfinem spojovat. To vede k tomu, že tato G varianta receptoru váže beta-endorfin třikrát slaběji než jeho varianta A. Výsledkem této anomálie je, že na dopaminu závislé buňky, které jsou zapojeny do naší motivace, jsou mnohem více drážděny.

Test na studentech

Zvětšit obrázek

Někteří lidé mají ve svém genomu zapsané riziko, že svodům narkomanie podlehnou mnohem snadněji. Zvláště pokud v genu pro opiátový receptor mají alelu G.

Výzkumníci ke svým pokusům využili studenty dobrovolníky. Do pozorování vybrali 38 studentů (20 chlapců a 18 dívek). Všichni byli z University of Colorado a bylo jim od 21 do 29 let. Nutno poznamenat, že jejich vztah k alkoholu byl veskrze kladný. Všichni totiž vykazovali sklon k pití alkoholu a to v míře od omezené konzumace, až po opakované těžké opilectví. Sledované osoby byly buďto homozygotní jedinci A/A (těch bylo 23), a nebo byly heterozygoty A/G (těch bylo 15).  Každé z osob byla intravenózně podána dávku alkoholu, která byla vypočtena tak, aby způsobila dechovou koncentraci (BAC hodnotu) 0,02 ; 0,04 a 0,06. Poté výzkumníci zaznamenávali subjektivní pocit intoxikace, stimulaci, útlum, náladu a to jak za normální situace, tak při různých hladinách alkoholového opojení.
Výsledky ukázaly, že jedinci s G formou genu měli subjektivně vyšší pocit intoxikace, stimulace a pocitu radosti a to bez ohledu na výši hladiny alkoholu v krvi.
Studie také ukázala, že u nositelů G alely bylo v jejich rodinách třikrát více případů výtržností a nemocí spojených s konzumací alkoholu. Výsledek pokusu podal další důkaz toho, že to jak reagujeme na alkohol, je dědičné. Neznamená to ale, že každý s alelou G se nutně stane alkoholikem. Nositelství G alely znamená jen zvýšené riziko. Alkoholová závislost je kromě dědičné složky určována také prostředím a příležitostmi.
Nyní mají vědci v plánu prozkoumat, zda polymorfismus (varianty OPRM1 genu), nebude dokonce tahat za nitky i co se týče náchylnosti k propadnutí zlozvyku kouření tabáku a marihuany.

Závěr
Genetici dnes dokážou z kapky krve, nebo z vytrženého vlasu určit, zda máte A nebo G formu  genu OPRM1. My co jsme od svých rodičů dostali do vínku formu G, tak bychom se měli vyvarovat častého „tahání čerta za rohy“. Pro nás je totiž každý kontakt s opiáty, kokainem ale i s alkoholem rizikovější. K tomu, aby z nás „géček“ příležitost udělala lidské trosky, máme podstatně blíž.

Pramen: Clinical & Experimental Research