Michael Siegrist, psycholog a ekonom, Ústav zdravotnických věd a technologií, ETH Zurich.

Můj oblíbený profesor psychologie na ETH v Curychu Michael Siegrist a jeho tým provedli v červnu roku 2018 studii, v rámci níž oslovili 546 dobrovolníků ve věku 18 – 70 let (průměrný věk 45 let, zastoupení žen 50,4 %) žijících v německy mluvící části Švýcarska a požádali je o vyplnění dotazníku, který zjišťoval jejich postoj k chemii a také úroveň jejich znalostí týkajících se základních principů toxikologie. Účastníci byli nejprve požádáni, aby uvedli dva první pojmy, které je napadnou v asociaci na výraz „chemická látka“. Na stupnici od 0 do 100 pak měli vyznačit, jaký pocit v nich daná asociace vyvolává (M = 0 - extrémně negativní, M = 50 – neutrální, M = 100 – extrémně pozitivní). První asociace nejčastěji náležela do kategorie věda (např. chemie, laboratoř, experiment), toxický (např. jed, nebezpečí, smrt) a konkrétní látky a sloučeniny (např. chlór, kyslík, síra). Zatímco výrazy z kategorie věda vyvolávaly převážně neutrální pocity (M = 54,4; SD = 19,7), ke konkrétním látkám a sloučeninám zaujímali respondenti spíše negativní postoj (M = 41,9; SD = 25,6) a kategorie toxický samozřejmě působila silně negativně (M = 19,1; SD = 15,6). Uvedené tři kategorie výrazů byly rovněž dominantně zastoupeny i ve skupině druhých asociací. Zde je doprovázely výrazy z kategorií „syntetický“, „nepřírodní“, „ohrožení zdraví“ a „ohrožení životního prostředí“. Jen zanedbatelný podíl respondentů byl schopen jakékoli pozitivní asociace zohledňující výhody použití chemických látek.

V další části dotazníku byly respondentům předloženy následující definice: „Přírodní chemická látka“ - vyskytuje se v přírodě, nebo je produkována rostlinami či živočichy bez jakéhokoli zásahu člověka (např. vitamín C v pomerančích) a „Syntetická chemická látka“ - je vyráběna člověkem za určitým účelem, přičemž se rovněž může, ale nemusí vyskytovat v přírodě (např. vitamín C vyrobený z glukózy, nebo teflon, který je vyráběn člověkem, ale v přírodě se přirozeně nevyskytuje). Zatímco první z pojmů vyvolával pozitivní emoce (M = 67,3; SD = 19,4), druhý výraz působil negativně (M = 42,7; SD = 17,4). V souladu s dřívějšími výsledky prof. Siegrista se tedy i zde ukázalo, že emoční postoj k chemickým látkám není ani tak spojen se strukturou látky a či s jejími vlastnostmi, jako spíš s jejím původem (přírodní vs. syntetické).

Následně respondenti odpovídali na sadu otázek, která měla za cíl kvantifikovat míru jejich iracionálních obav z chemických látek popisovanou jako chemofobie a také míru jejich zájmu o zdraví. V obou případech měli účastníci studie na škále 1 – 6 (1 - silně nesouhlasím; 6 - silně souhlasím) vyjádřit míru souhlasu s pěti výroky vztahujícími se ke každé z oblastí. K problematice chemofobie se vztahovaly výroky typu „Věřím, že chemické látky jsou hlavní příčinou, proč lidé trpí rakovinou“, nebo „Rád bych žil ve světě, kde neexistují chemické látky“. Zájem o zdraví byl pak hodnocen podle míry souhlasu s výroky jako „Chráním se, jak je to jen možné, abych ani lehce neonemocněl“ nebo „Velmi se obávám vážného onemocnění (např. rakoviny)“.

Hlavním cílem zmíněné práce bylo vytvořit sadu otázek, která by dokázala efektivně škálovat respondenty na základě míry jejich orientace v základních toxikologických principech. Výsledná sada se skládala z osmi otázek, které měly podobu výroku, o jehož pravdivosti měli respondenti rozhodnout výběrem možností ano, ne či nevím. Při hodnocení pravdivosti bylo nejvyšší míry úspěšnosti dosaženo v případě výroku týkajícího se regulace obsahu toxických látek ve spotřebním zboží a výroku, který zmiňoval fakt, že škodlivost látek nezávisí jen s velikostí dávky, ale též s frekvencí dávkování. Pouze 38 % respondentů bylo schopno správně posoudit pravdivost výroku „Chemická struktura průmyslově vyráběného chloridu sodného (NaCl) je přesně stejná jako chemická struktura chloridu sodného vyskytujícího se v mořské vodě“. Ještě nižší úspěšnosti pak bylo dosaženo u výroků „Být exponován syntetické toxické látce je vždy nebezpečné, bez ohledu na dávku“ (36 %) a „Syntetické chemické látky se obecně akumulují v těle ve větší míře, než přírodní látky“. Asi není překvapením, že míra schopnosti posoudit pravdivost výroků týkajících se základních toxikologických principů byla negativně korelována s mírou chemofobie (r = -0,36). Silná pozitivní korelace (r = 0,44) byla naopak nalezena mezi chemofobií a zájmem o zdraví.

Další práce týmu profesora Siegrista řešila dané otázky na mezinárodní úrovni. Kromě Švýcarů byli též osloveni respondenti z Rakouska, Francie, Německa, Itálie, Polska, Švédska a Velké Británie. Znalost toxikologických principů byla studována s využitím rozšířené verze původního dotazníku, který tak namísto osmi obsahoval 12 výroků (5 pravdivých a 7 nepravdivých). Dále byla pomocí podobné metody jako v předchozí studii zjišťována míra chemofobie a důvěry ve veřejné instituce (vždy pět výroků, s nimiž byla vyjadřována míra souhlasu na škále 1-silně nesouhlasím až 6 – silně souhlasím) a také míra zájmu o zdraví (3 výroky) a obav o zdraví (2 výroky). Ve Francii, Itálii a Polsku byla zjištěna statisticky významně vyšší míra chemofobie, než v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Švédsku a Británii. Ve všech zemích byla znalost základních toxikologických principů statisticky významně negativně korelována s mírou chemofobie, přičemž nejsilnější byl tento vztah ve Švédsku, Německu a Itálii. V německy mluvících zemích a ve Francii pak byla míra chemofobie negativně korelována s úrovní důvěry ve veřejné instituce.

Pro Osla komentoval MANDOR.

Pokud bych měl tedy společně s autory uvedených publikací odpovědět na otázku v názvu článku, nabízejí se v zásadě dva přístupy. V zemích s vyšší mírou důvěry ve veřejné instituce je základní příčinou iracionálních obav z chemických látek obecná ignorance v oblasti základních toxikologických principů. Zde by mohlo pomoci vzdělávání a popularizace. V těch druhých je řešení nemožné, dokud si veřejné instituce spojené s tématy chemické bezpečnosti neuvědomí svou úlohu a nezačnou ji řádně plnit. Shodou okolností jsem byl v průběhu let svými studenty a čtenáři seznámen s několika příběhy, kdy mi nezbylo, než jen bezmocně krčit rameny. Aktuálně mě oslovil příběh bratra jedno z mých studentů, který se údajně po požití špenátu zakoupeného v obchodě otrávil atropinem. Poté, co se vysekal z nejhoršího, začal ve snaze předejít dalším otravám postupně oslovovat Státní zdravotní ústav, Českou zemědělskou a potravinářskou inspekci, Českou obchodní inspekci atd., aby se dozvídal, že do jejich ranku daná problematika nespadá. Samozřejmě nejsem schopen posoudit jak moc je daný příběh pravdivý. Co schopen posoudit jsem je, jaká byla míra důvěry onoho studenta v konání státních institucí. Prakticky nulová. Složitý systém, který umožňuje nepřijetí odpovědnosti a přehrávání problémů dál prostě logicky důvěru nebudí.

Pracoviště a kontakt na autora čánku: Fakulta chemicko-technologická, Univerzita Pardubice.

Jiný s chemofobií spojený příběh se týká azbestu. Vyděšená maminka se mě nedávno telefonicky dotazovala, zda může na chatě odstranit několik azbestových podložek pod světly, aniž způsobí svému dítěti rakovinu. Měla velký strach, jelikož jí pracovnice Státního zdravotního ústavu informovala, že i jedno vlákno azbestu může vyvolat nádor a že nejohroženější skupinou jsou právě malé děti. Takový způsob informování veřejnosti já osobně považuji za poněkud svérázný. Ignoruje totiž jak základní toxikologické principy, tak i aktuální vědecké poznatky a doporučení evropských regulačních agentur. V jednom z dokumentů Evropského úřadu pro bezpečnost potravin se mimo jiné výslovně uvádí: Kvalitativní charakteristiky nebezpečnosti (angl. hazard) a irelevantní kvantitativní údaje silně ovlivňují způsob, jakým běžní lidé vnímají rizika chemických látek. Odpovědná instituce by tedy měla být schopna srozumitelně předávat relevantní a především kvantitativní údaje, což se v daném případě (a podle mých znalostí nejen v něm) rozhodně nestalo. Víc takových příhod, a nakonec nás veřejné mínění fakt donutí jít s tou chemií tam, kam nás s ní někteří diskutéři posílají………….

Literatura:

1. Saleh, R., Bearth, A., & Siegrist, M. (2019). “Chemophobia” Today: Consumers’ Knowledge and Perceptions of Chemicals. Risk Analysis.

2. Bearth, A., Saleh, R., & Siegrist, M. (2019). Lay-people's knowledge about toxicology and its principles in eight European countries. Food and chemical toxicology.

3. https://efsa.onlinelibrary.wiley.com/doi/pdf/10.2903/j.efsa.2019.e170712