Zatmění Měsíce 27. 7. 2018. Kredit: Wikimedia Commons.

Našinec se zatměními těší jako velkolepým kosmickým divadlem. Nejbližší na řadě bude částečné zatmění Měsíce 16. 7., viz podrobnosti na www.astro.cz. Bývalo však jinak. Zvláště zatmění Slunce působila děs a ve staré době se jimi v Řecku bavila jen hrstka astronomů a teoretiků. Zatmění Měsíce bývaly obávané spíš pro svou příslovečně krvavou barvu, prý barvu sražené krve, mrtvé krve. Učenec však zaujme klidný odstup teoretické mysli – a lid se s věcí vyrovná po svém, v kulturním prostředí nejspíš díky kombinaci starých tradic, popularizace nauk učenců a tvůrčí improvizace. Najdou se však i takoví učenci, kteří chtějí do svého pochopení zahrnout tohle všechno naráz: vědu, náboženství, lidové tradice a zvyky...

Příkladem nám bude Plútarchos, vážený literát, filosof a všestranný grafoman, píšící kolem roku 100 n. l., tedy už v pozdější antice. Provede nás výkladovým kruhem od vědy přes náboženství po lidové tradice; tedy od racionality přes poetiku po veselí, alespoň tak to charakterizuje optimista. Pesimista v tom spatří vědu, pavědu a oplzlosti.

Abychom se při čemkoli mohli náležitě chovat, musíme chápat, co se vlastně děje. Nejprve tedy Plútarchovo pochopení Měsíce a jeho zatmění, pak návod na vhodný postup při pozorování zatmění, nakonec ještě něco poznámek o Plútarchovi a jeho výtečnostech.

Bohyně Seléné. Kredit: Wikimedia Commons.

Záhadná tvář Luny

Plútarchos sice není astronom, ale jakožto skutečný vzdělanec je dobře obeznámen s astronomickými úspěchy své doby i se starými dějinami astronomie. Měsíční fáze a zatmění vykládá náležitě a s naprostou samozřejmostí, i když v rámci geocentrického modelu. Měsíc považuje za kamenné těleso tvaru koule, s převahou místy světlých a místy zase tmavých kamenů, ty způsobují viditelné tmavší skvrny. Nepředpokládá, že by tam byla nějaká moře, protože ani za úplňku, ba dokonce ani v průběhu zatmění, neházejí prasátka.

Hekaté u oltáře. Kredit: Wikimedia Commons.

Měsíc ovšem není jenom Měsíc, je to taky Luna, řecky Seléné, a ta je bohyně! To by měla živoucí bohyně sestávat ze světlých a tmavých šutrů v celkovém tvaru koule? Kdepak, je to dívka brázdící oblohu. Je to jiná faseta Měsíce, spíše naopak: Měsíc je jedním z aspektů Luny, bohyně Seléné. V tom je nutno brát Plútarcha vážně, jakožto vrchní Apollónův kněz Delfách o tom musel něco vědět. Vždyť kdyby řecké náboženství mělo něco na způsob církve, jako že nemělo, tak by byl málem papežem! Přitom ho moc nepohoršuje mínění starších fyziků, například stoických, že se Luna živí výpary z pozemské rosy.

V tváři Luny, tedy v úplňku, ovšem spatřujeme také bohyni Hekaté. Úplňku se tradičně říká také Hekatina tvář. Z úplňku se na nás dívá Hekaté! Bývala to vysoká nebeská bohyně, která ale v průběhu antiky ustoupila do pozadí, až se stala spíše obávanou čarodějnicí stojící o půlnoci na křižovatkách nebo běhající po nocích se psy. Některé ženy s její pomocí za úplňkových nocí čarovaly. Tahle Hekaté má na Měsíci, tedy na své tváři, také svůj záliv, aspoň podle astronomické terminologie. Hekatin záliv je antický název pro kombinaci několika měsíčních „moří“. Za úplňku tedy vidíme v kruhu Luny Hekatinu tvář a na ní i Hekatin bezvodý záliv, tvořený tmavším kamením. Co z toho je náležitější výpověď o povaze Měsíce? Podle Plútarcha nejspíš tohle všechno dohromady. V jednotlivých situacích si však vybíráme podle toho, která úroveň nás zrovna zajímá, v jakém žánru se zrovna ocitáme. Navzájem poměřitelné ovšem tyhle úrovně zrovna nejsou, a to se brzy přidá ještě další pohled, totiž Měsíc jako přestupní stanice duší. (Seléné i Hekaté mají taky své fotogalerie.)

Co všechno se děje při zatmění Měsíce a jak na to reagovat

Už jsme si řekli, že geometrii zatmění referuje Plútarchos suverénně. Jeho vlastní příspěvek k pochopení zatmění je v něčem jiném: Stín Země je prý Hádés! O interpretaci Hádu jako kolektivního stínu lidstva se mohou přetahovat Plútarchos, Freud a Jung. Při zatmění Měsíce tedy Měsíc prochází Hádem! Není v tom astrologie, jenom domyšlení geometrického výkladu zatmění a náboženského popisu. (Fotogalerie Háda je tady.) V normálním řeckém náboženství není Hádés místem nějakých trestů, ale taky se tam není na co těšit, nic se tam neděje. Plútarchos ovšem pracuje s vlastní verzí platónských nauk o posmrtném údělu duší, a ty jsou jiné než v tradičním řeckém náboženství, necílí do Hádu, nýbrž k hvězdnému nebi.

Problém zatmění se komplikuje tím, že Měsíc je také přestupní stanicí duší stoupajících k hvězdnému nebi, Luna je krom jiného taky vlídnějším ekvivalentem latinského očistce. Duše zde nejsou za trest, ale je to nutná zastávka. Jenže při zatmění Měsíc prochází Hádem. Duše čekající na přestup k cestě ke hvězdám se najednou ocitají v Hádu, s čímž nepočítaly! Proto se s křikem a úpěním snaží dostat ze stínu a tlačí se na dosud osvětlenou stranu Měsíce. Jinak by jim celá vznešenost platonismu najednou nebyla nic platná a ocitly by se tam, kde mají být podle normálního řeckého náboženství.

Křik duší mrtvých by ovšem mohl na Zemi působit velice neblahé následky. Za typická rizika jeho zaslechnutí se považuje ohrožení plodnosti půdy, dobytka a žen, ba i ohrožení radosti mužů z plození. Proto je zapotřebí jej přehlušit důkladným rámusem, raději hlukem preventivně předejít jeho zaslechnutí. Použít lze cokoli, od hudebních nástrojů a zvonků, přes nádobí, po desky a klacky – hlavně se nemá zapomenut na vlastní hrdla, zvuky nemusí nutně být artikulované.

Situace se vyhrocuje v případě úplného zatmění. Duše na Měsíci už nemají kam ustoupit a strachují se o svůj osud. V této fázi se nemáme omezit jen na prevenci vůči zaslechnutí jejich křiku. Je slušné také dodat vystrašeným duším kuráž, což se (po dosazení z jiných textů o problémech kontaktů s podsvětními silami) nejlépe udělá řádně hlasitým zpěvem veselých oplzlostí (iamboi). Dostatečně hlasitý zpěv (nejlépe s hudebním nebo aspoň bicím doprovodem) nejen že přehluší křik duší mrtvých, ale jeho oplzlé veselosti jim dají na tu těžkou chvíli pocit svobody vůči silám Hádu. Důležitá je součinnost oněch tří parametrů: hlasitosti, veselí, oplzlostí. Oslabení kteréhokoli z nich činí akci neúčinnou a nevěrohodnou! Špitání, natož nevtipné sprosťárny, nejsou k ničemu dobré, ba mohou vypjatou situaci ještě zhoršit.

S ustupujícím zatměním je časem možné přejít spíše k obvyklým veselostem nebo i ke chvalozpěvům, na jejich přesném žánru nebo typu případné náboženské souvislosti nezáleží. Pro jistotu však moc nepolevujme v hlasitosti, protože některá z duší mrtvých může být hysterická (řecky: bloudí jí děloha) a ještě pořád křičet i bezdůvodně. S polostínovou fází si však už nemusíme dělat starosti.

Pro neznalé řeckých poměrů ještě dodávám, že nejde o obřad ke cti Apollóna, takže není nutná úporná střízlivost. Není to však ani obřad Dionýsův, takže není žádoucí, aby v žilách převážila krev Dionýsova nad vlastní.

Buď jenom portrét filosofa jakožto typu – nebo (spíš) portrét Plútarcha z 2. století n. l. Muzeum v Delfách. Kredit: Wikimedia Commons.

Výtečník z Chairóneie

Tento obrozenecký titul dobře charakterizuje Plútarchovu mnohostrannost: Mimořádně plodný literát, platónský filosof, náboženský myslitel a znalec starší antiky (krom jiného pro nás v citacích zachoval nejvíc fragmentů Hérakleitova spisu). Narodil se roku 46 n. l. v městečku Chairóneia, které leží v bojótské rovině asi 50 km severozápadně od Théb, ale hned na jeho okraji se zvedají masivy pohoří Parnassos. V rodném městečku byl Pútarchos váženým občanem a měl tam malou filosofickou školu, orientovanou platónsky. A za těmi horami byl ve slovutných Delfách Apollónovým vrchním knězem. To ovšem vyžadovalo hodně časté cesty. Vzdušnou čarou je to jen 27 km, ale v reálu o hodně víc, protože je nutné trefit horská sedla. Prý znal jakousi zkratku, která však měla tu nevýhodu, že místy nebyla vhodná pro poutníka v doprovodu osla. Přetlumočeno do naší terminologie: Byly tam mírně lezecké úseky. Ke stáru popisuje, že ho po takové štrapáci často bolí kolena. K jeho náboženským povinnostem patřil také každoroční výstup z Delf na vrchol Parnassu (2 457 m). Když mu bylo přes 60 let, tak si vyžádal mladšího pomocníka, protože prý po cestě z Chairóneie do Delf, zodpovědné přípravě obřadu a po dalším výstupu druhý den, s převýšením dva kilometry, prý už jeho tanec na vrcholu, ke cti Apollóna a Dionýsa, nemá tu správnou působivost. Je zřejmé, že řečtí literáti, přinejmenším někteří, nebyli žádní zápecníci. V jeden čas měl Plútarchos i jakési politické poslání až v Římě, což souviselo s tím, že patřil mezi ty Řeky, kteří se na latiníky nedívali s přezíravým odporem. Nakonec ve vysokém věku pokojně zemřel v rodném městečku, asi roku 126 n. l.

Stéla s nápisem na počest Plútarcha, asi 100 n. l. Muzeum v Delfách. Kredit: Wikimedia Commons.

Plútarchos rád spojuje nebo aspoň porovnává vše obtížně spojitelné a málem nesrovnatelné: Řeky s Římany, vědu s náboženstvím, tradici s novátorstvím, platonismus se stoickým odkazem... Příkladem nám byl výklad Luny alias Měsíce. (Asi by se mu líbil jeden můj kamarád, který dokáže zasvěceně interpretovat detaily velikonočních tradic asi pěti náboženství, účastnit se nočního obřadu jednoho z nich a pak si celkem nevázaně užít pomlázku. To nedávám.)

Nechci Osla zatěžovat velikým množstvím témat Plútarchova všestranného díla, proto se po výkladu zatmění omezím na jeho pozoruhodný a symptomatický výklad pojmu synkrétismos.

Synkrétismos

Toto slovo často používáme v dost povrchním smyslu, když mluvíme o víceméně zmatečné směsi všeho možného, třeba řeckého a egyptského náboženství, různých filosofických nauk, kulturních tradic... Pro Plútarchovu dobu to jsou typické situace. V zachované literatuře se toto slovo poprvé objevuje právě u Plútarcha, který je však používá v překvapivě přesnějším a přitom komplexnějším významu.

Eleftherios Venizelos, vynikající řecký politik a diplomat v raném 20. století, původem z Kréty, protivníky zvaný Úskočný Kréťan. Kredit: Wikimedia Commons.

V dílku O bratrské lásce vysvětluje, že výraz synkrétismos znamená „jednat na způsob Kréťanů“. Ti prý dokážou udržet vzájemnou soudržnost i navzdory sporům a rozbrojům. Kdo není Kréťan, ten jen těžko pochopí, jak vlastně myslí a jednají, když například při římské okupaci zapojí římské úřady i vojenské oddíly do zastupování vlastních zájmů, dokonce i do vzájemných sporů. Cizí mocipán si napřed libuje, že se zrovna nekoná povstání (k tomu na Krétě nebývá daleko), pak se diví, že nějak mizejí peníze. Netuší, že se nerozkrádají obvyklým způsobem, ale že přes netriviální sítě vazeb platí mnohé činnosti protivníka, od stavebních po vojenské. Synkrétismos je tedy schopnost myslet a jednat jednotně napříč tématy i napříč rozpory, dokonce tak, že zvenku to není pochopitelné, ba někdy ani patrné.

Latiníci přeloží výraz synkrétismos jako conspiratio. To je snad dobře srozumitelné i nelatiníkům. Zbývá jen dodat, že na slovní úrovni to znamená „společné dýchání“, doslovně málem jakési „sdejchnutí se“ (spisovně to nemáme), které někdy může vést až ke „zdejchnutí se“.

Poznámka redakce:

Dovolujeme si upozornit na autorovu knihu: Mezi mořem a nebem (Odkaz iónské archaické vnímavosti). Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010.

O souběžném vzniku filosofie, astronomie a meteorologie v řecké archaické době, převážně u Míléťanů (Thalés, Anaximandros, Anaximenés). V kontextu novinek v archaické poezii.

Závěrečné varování a vyvázání z odpovědnosti

Autor tohoto článku, Plútarcos z Charónieie ani redakce nenesou odpovědnost za možné následky pozorování, zejména ne za ekonomické, právní a zdravotní!

Zatmění tentokrát nebude úplné, takže útlocitnější povahy se při něm mohou obejít bez jambů v původním slova smyslu, leč jistota je sichr – a ty čekající duše si trochu srandy zaslouží.

(V listopadu 2003 jsem tohle vykládal při jistém učeneckém sezení ve Svatém Janu pod Skalou. Po půlnoci došlo na reálné pozorování. Bylo jasno a zima, fáze úplného zatmění připadla na dobu mezi 2:08 a 2:30 před nedělním ránem 9. 11. Přišlo i několik lidí z obce, vesměs oděných v zimních bundách přes pyžamo, napřed si chtěli stěžovat na rámus, měli nás za bandu opilců, ale pak se pod dojmem střízlivého plútarchovského výkladu postupně přidávali. Přesto je takové pozorování spojeno s rizikem, tenkrát jsem je odstonal.)

Literatura:

Plútarhos: O tváři v kruhu Luny, O proměnách Luny, O bratrské lásce; in Thesaurus linguae Graecae (TLG) – A Digital Library of Greek Literature. University of California 2009.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, v přípravě tisku pro rok 2019 (asi podzim).