Za poslední roky se v "dinosauří paleontologii" mnohé změnilo (ostatně přibylo i několik stovek nově popsaných dinosauřích rodů)[1], a tak se po roce můžeme podívat na aktualizovanou verzi statistiky, plně aktuální k počátku července letošního roku.
Celkový počet vědecky platných druhů druhohorních neptačích dinosaurů činí k datu 1. 7. 2019 zhruba 1346. Mírná nepřesnost (přibližně ±0,1 %) je zde dána tím, že přibližně u deseti druhů je jejich přesná taxonomická příslušnost nebo vědecká platnost (validita) některými důvěryhodnými zdroji uznávána a jinými zase zpochybňována.[2] Nicméně počet třinácti stovek vědecky platných dinosauřích druhů je nezpochybnitelný. Jaký je to rozdíl například jen od doby prvního Jurského parku na počátku 90. let minulého století, kdy bylo známo pouze něco přes 300 dinosauřích druhů! Od doby prvního vědeckého popisu dinosaura (teropod Megalosaurus, představený Williamem Bucklandem v únoru 1824)[3] tak máme průměrně každý rok popsáno asi 6,9 nového druhu dinosaura. Samozřejmě je však obrovský nepoměr mezi prvními zhruba 170 lety výzkumu a posledním čtvrtstoletím, kdy dochází doslova k explozi nových objevů. Například jen v roce 2010 bylo popsáno přes 60 nových rodů druhohorních dinosaurů a průměrně je každý rok popisováno kolem třiceti nových.
Počet podle kontinentů je již dlouhodobě stejný a jasně v něm dominuje Asie. Na jejím území bylo k tomuto datu vědecky popsáno hned 486 druhů, což odpovídá asi 36,3 % z celku. Severní Amerika je jasně druhá se 352 druhy, což odpovídá zhruba 26,3 procentům z celkového počtu. Následuje Evropa s 203 druhy (15,2 %) a s menším odstupem za ní Jižní Amerika se 175 druhy (13,1 %). Afrika zatím „nabídla“ světu 93 dinosauřích druhů (7,0 %) a Austrálie s pouhými 23 druhy dosahuje jen na 1,7 % z celkového počtu. Nejméně druhů má zatím na svém kontě ledová Antarktida, která s šesti vědecky popsanými druhy nedosahuje ani půl procenta z celku.[4] Tento stav ale samozřejmě vůbec neodpovídá skutečné bohatosti jednotlivých pevninských celků, co se dinosauřích fosilií týká. Zatímco Evropa a Severní Amerika jsou do značné míry prozkoumány, Antarktida prakticky vůbec (Afrika a Jižní Amerika s Austrálií na tom nejsou o mnoho lépe). Díky tomu mají dnešní kontinenty na severní polokouli nesrovnatelně více objevených dinosauřích fosilií a popsaných jejich platných druhů (v poměru zhruba 1000 ku 300). Mimochodem, na svoji rozlohu má nejvíce popsaných druhů Evropa (průměrně 1 druh na 50 148 km2, nejméně pak dle očekávání Antarktida s jedním druhem na rozlohu 2 366 667 km2). Z jednotlivých států vede jasně Velká Británie s jedním druhem na 2887 km2 plochy, následovaná Portugalskem (4391 km2) a Lesothem (7589 km2). Naopak nejhůře ze započítaných států je na tom kromě Antarktidy široširé Rusko s 1 druhem dinosaura na každých 1 424 854 km2 plochy.
Ještě zajímavější je pak seřazení jednotlivých států podle počtu platných dinosauřích druhů, popsaných na jejich území. Výsledek je stále velmi podobný tomu, který mi vyšel u staré statistiky již před čtrnácti lety. Na prvním místě je stále Čína, nyní již s 299 druhy. Ta je velmi těsně následována dřívějším „lídrem tabulek“, Spojenými státy americkými, a to s počtem 273 druhů. Na třetím místě je již s odstupem Argentina se 140 druhy. Následuje Mongolsko s 91 druhy a kousek za ním s 84 druhy první evropský stát Velká Británie. „Velkou šestku“ pak doplňuje se 77 druhy Kanada. Následuje velký skok o téměř celou padesátku druhů dolů až k Brazílii s 29 druhy, Jihoafrické republice s 28 druhy a Indii s 27 druhy. První desítku společně uzavírají Francie a Španělsko s totožným počtem 26 druhů. Přes dvacítku druhů se dostává ještě Austrálie (23 druhů) a Portugalsko (21 druhů). Německo má druhů 19, Niger 18 a Tanzanie 16. Rusku, Rumunsku a Uzbekistánu stačí 12 popsaných druhů již pouze na 17. místo. Další v pořadí je Thajsko s 11 a Maroko s Mexikem shodně s devítkou druhů. O jeden méně má Madagaskar, Pákistán (kde jsou ovšem popsané taxony značně kontroverzní) a Japonsko, ještě o jeden méně (7) pak Egypt. Kazachstán a Antarktida mají 6 druhů, Jižní Korea 5. Na třicátém místě se nachází Lesotho a Maďarsko se čtyřmi druhy, dalších dvacet zemí (včetně České republiky) už má na svém území pouze tři a méně popsaných druhů. V současnosti jsou vědecky platné druhy popsány přesně z padesáti států světa, z toho například šestnácti evropských, dvanácti asijských, deseti afrických nebo pěti jihoamerických. Pouze prvních šest zemí má dohromady 72,2 % všech popsaných dinosauřích druhů.
Podle systematického zařazení jasně početně vedou plazopánví dinosauři (Saurischia) nad ptakopánvými (Ornithischia), a to konkrétně svými 828 druhy vůči 510. Plazopánví (teropodi a sauropodomorfové) tedy počtem svých popsaných druhů „vedou“ v poměru 61,88 % ku 38,12 %. Konkrétněji jsou jasně vedoucí skupinou teropodní dinosauři se 466 druhy (34,8 % – představují tedy více než třetinu všech známých dinosaurů), následovaní sauropody s rovnými 300 druhy (22,4 %) a ornitopody s 213 druhy (15,9 %). Další v pořadí jsou rohatí dinosauři se 109 druhy (8,1 %) a ankylosauři s 95 druhy (7,1 %). Následují sauropodomorfové mimo vlastní sauropody (62 druhů; 4,6 % – celá skupina Sauropodomorpha by tedy zahrnovala 362 druhů, což činí 27,1 %), dále stegosauři (27 druhů; 2,0 %) a pachycefalosauři (22 druhů; 1,6 %).
Poslední přirozenou skupinou jsou heterodontosauři s celkově 8 druhy (0,6 %). 36 zbývajících druhů, tedy necelá tři procenta z celku, pak dosud není možné přesněji systematicky zařadit (jedná se zejména o Ornithischia indet.). Toto rozdělení samozřejmě odpovídá klasickému třídění dinosaurů, nikoliv novému (a ne nutně správnému) pohledu z posledních dvou let.[5] Druhohorní neptačí dinosauři existovali po dobu nejméně 167,2 milionu let.[6] V průměru tedy žilo v každém milionu let druhohorní éry (počínaje obdobím svrchního triasu, dobou před 233,2 miliony let a konče dobou před 66,0 milionu let) asi 8,1 druhu dinosaura. Ve skutečnosti však známe drtivou většinu dinosauřích druhů až z období pozdní svrchní křídy (geologické stupně/věky kampán a maastricht, před 84 až 66 miliony let).
Co se týká počtu dinosaurů podle počátečních písmen jejich rodových jmen (kde započítáváme druhy, takže jednotlivá rodová jména se mohou vyskytnout vícekrát), pak je pořadí následující: 1. A (155); 2. S (123); 3. P (115); 4. C (97); 5. T (88); 6. M (84); 7. L (70); 8. B (67); 9. D (64); 10. G (53); 11. E (51); 12. H (47); 13. N (41); 14. O (39); 15. K (34); 16. R (30); 17. Z (25); 18. I (23); 19. J, Y, V (22); 22. X (19); 23. F (18); 24. U, W (13); Q (11). Jasně tedy „dominuje“ první písmeno v abecedě se 155 položkami, přes stovku se dostávají ještě písmena S a P, písmeno C se pak stovce výrazně přibližuje. Pouze tři písmena abecedy mají naopak méně než 15 položek, nejméně z nich potom Q s jedenáctkou dinosauřích rodových jmen. Písmena W, X, Y Q a Z vděčí za relativně velkou početnost (i přes jejich pozici spíše ke konci přehledu) zejména ohromnému množství objevů v Číně – anglický přepis mnoha čínských názvů totiž začíná obvykle právě těmito písmeny. Zatím jediný oficiálně pojmenovaný český taxon Burianosaurus augustai přispívá druhému písmenu v pořadí abecedy a je tak jedním z 67 druhů, jejichž rodové jméno začíná právě touto literou.[7]
V dalším vyhodnocování dat ze statistiky by se samozřejmě dalo ještě dlouho pokračovat, pro účely jakéhosi „přehledového“ příspěvku však výše uvedené údaje postačí. I ty jsou ostatně více než výmluvné z hlediska toho, v jak úžasném období pro nové objevy a výzkumy vyhynulých tvorů žijeme. A to se samozřejmě zdaleka netýká jen dinosaurů a „naší“ pojednávané druhohorní éry.
Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz
[1] Starrfelt, Jostein; Liow, Lee Hsiang (2016). „How many dinosaur species were there? Fossil bias and true richness estimated using a Poisson sampling model“. Phil. Trans. R. Soc. B. 371 (1691): 20150219. doi: 10.1098/rstb.2015.0219
[2] Wang, S.C.; Dodson, P. (2006). „Estimating the Diversity of Dinosaurs“. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 103 (37): 13601–13605. doi: 10.1073/pnas.0606028103
[3] Buckland, W. (1824). „Notice on the Megalosaurus or great Fossil Lizard of Stonesfield“. Transactions of the Geological Society of London. 2. 1 (2): 390–396. doi: 10.1144/transgslb.1.2.390
[4] Matthew C. Lamanna; et al. (2019). Late Cretaceous non-avian dinosaurs from the James Ross Basin, Antarctica: description of new material, updated synthesis, biostratigraphy, and paleobiogeography. Advances in Polar Science30(3). doi: 10.13679/j.advps.2019.0007
[5] Baron, Matthew G.; Norman, David B.; Barrett, Paul M. (2017). „A new hypothesis of dinosaur relationships and early dinosaur evolution“. Nature. 543(7646): 501–506. doi: 10.1038/nature21700
[6] Langer, M.C.; Ramezani, J.; Da Rosa, Á.A.S. (2018). „U-Pb age constraints on dinosaur rise from south Brazil“. Gondwana Research. X (18). doi:10.1016/j.gr.2018.01.005
[7] Madzia, Daniel; Boyd, Clint A.; Mazuch, Martin (2017). „A basal ornithopod dinosaur from the Cenomanian of the Czech Republic“. Journal of Systematic Palaeontology: 1–13. doi: 10.1080/14772019.2017.1371258
Diskuze:
