Parmenidés je nejvýznačnější postavou „západní větve filosofie“ v pojetí Diogena Laertia, tedy v řecké jižní Itálii. Narodil se tam ve městě Hyelé, později v antice zvaném Elea (nyní Velia), a to nanejvýš 20 let po založení této kolonie řeckých vysídlenců z iónské Fókaie. Prý se narodil někdy kolem roku 515 nebo spíš dříve, byl tam lékařem a ctitelem Apollónovým, zemřel roku 450 nebo spíš dříve. Kdo oblibuje genealogie škol, může v něm vidět hlavní postavu Eleatů, tedy elejské školy, vyloučené to není.

Zajímavější ovšem je, že nejspíš právě Parmenidovi můžeme připsat řadu zásadních astronomických objevů, tolik typických pro 5. století před n. l. Napřed tedy o Parmenidovu spisu, pak o astronomii a nakonec poznámky o rozpacích nad rozličnými výklady jeho filosofie a něco o nalezené soše.

Spis

Parmenidés nepíše žádnou naučnou prózu, jako psal třeba Anaximandros nebo Hérakleitos. Píše báseň, ale ne satirickou, jako Xenofanés, nýbrž záhadně důstojnou, dokonce v hexametrech! Formálně je to epika. Obsahově je to složitější.

Báseň má tři části, první je opravdu epika, i s dějem, který líčí podivuhodnou cestu k bohyni. Druhá představuje zvláštní úvod do metafyzické filosofie, zvláštní tím, že jej adeptovi podává bohyně. Třetí část popisuje uspořádání kosmu. Ta by nás samozřejmě zajímala nejvíc, jenže se z ní zachovalo tuze málo, protože ji bohyně uvedla jako pouze „podobnou pravdě“, byť prý nejlepší možnou v rámci této nižší kategorie. Při opisování to zde antické školní filosofy přestalo bavit, zatímco předchozí části si užili. Nikdo si moc neví rady, jak k sobě ty tři části obsahově vzato patří, i když z formálního hlediska je to jasné: úvod (epický), ontologie (zjevení pravdy, metafyziky) a kosmologie (pravdě-podobné uspořádání přírody).

Hlavním problémem básně je nejspíš specifický žánrový uzel: Pravdu, včetně předpokladů formální logiky jako spolehlivé cesty k ní, zjevuje Parmenidovi bohyně, a to na zvláštním místě uprostřed nebe, kde se kříží cesty času.

Nezbývá než citovat Platóna, který v souvislosti s Parmenidem napsal: „Nyní jsme upadli do velkých rozpaků“. Platón ovšem Parmenida považoval za velebného kmeta filosofie a chápal ho jako předního „zastavovatele jsoucna“, ba veškerenstva. Dokonce jej (snad pouze literárně) v jeho stáří citýruje až do Athén, aby tam v dialogu po něm pojmenovaném mohl rozprávět s velice mladým Sókratem (když Parmenidés v Eleji pokojně zemřel, mohlo být Sókratovi maximálně 20 let, spíš o dost míň).

Zajímavé je i hodnocení řady znalců, včetně antických, že poetika Parmenidovy básně není porovnatelná s krásou básní Xenofanových. (Najdou se však i zastánci Parmenidovy poetiky.)

Inovace

Parmenidovo dílo je zdrojem řady nových filosofických termínů, z nichž většina se kupodivu natrvalo stala součástí standardní školní filosofie: myšlení (to slovo je sice starší, ale u Parmenida je specifikováno jako myšlení v logicky náležité řeči), pravda, Jedno, jsoucno, bytí... Máme zde pohromadě řadu pozdějších ikon intelektuálů, většinou v ostrém kontrastu ke staršímu iónskému (východořeckému) pojmosloví. Řecký západ je inovativní a navíc se co do pojmosloví stal vítězem pomyslných voleb evropské školní filosofické terminologie. Parmenidés také poprvé důsledně užívá důkaz sporem, k tomu zavádí princip totožnosti a princip kontradikce.

Teď však chci obrátit pozornost k jiné inovaci, asi také Parmenidově, totiž k „nové astronomii“, ve významu objevů 5. století před n. l. (Tak se o tom v současné výkladové literatuře mluví.)

Nová astronomie

Nejprve nutno přiznat, že astronomie předchozí (archaické) doby sice dokázala podivuhodné kousky s gnómónem, ale o povaze nebeských těles měla velice zvláštní představy. Hérakleitos to dovršil svými provokacemi typu „Slunce je každý den nové“, dokonce „Slunce je neustále nové“ – a popisem roční dráhy Slunce jako jeho stěhování za potravou, totiž za těžkými vlhkými výpary, přičemž je poháněno větrem, tlakem vzduchu (málem jako Wattův regulátor na parostroji). A s výkladem měsíčních fází si nevěděl rady nikdo, nanejvýš se to řešilo „nakloněním nádoby“ plné ohně.

Parmenidés naopak hledá stabilitu a totožnost. Bývá mu například připisováno, že rozpoznal totožnost Večernice a Jitřenky. To působí věrohodně, i když asi nebyl doslova první. Jeho údajné prvenství se může týkat toho, jakou váhu oné totožnosti přisoudil, jak z ní učinil obecný mustr výkladu prakticky čehokoliv.

Parmenidés je také vážným kandidátem na pochopení měsíčních fází, alespoň v tom smyslu, že prý rozpoznal, že Měsíc nesvítí vlastním světlem, ale světlem odraženým od Slunce. Druhým kandidátem bude o generaci později Anaxagorás. U Parmenida by to mohlo být opřené spíše o vizi trvalé totožnosti Měsíce než o nějaká geometrická zkoumání.

Nejprekérnější je možnost, že od Parmenida pochází dokonce představa Země tvaru koule. Konkurenci ovšem představují pythagorejci klasické doby.

Dalším problémem je sféra stálic, totiž její přesun z nejnižší pozice pod Měsícem do oblasti nad Sluncem, tedy vlastně její ztotožnění s nebem (Úranem), nyní „hvězdným nebem“ jako vše obklopující bání. Kandidáty na provedení této inverze jsou Xenofanés, Parmenidés a pythagorejci klasické doby.

Země tvaru koule, Měsíc svítící odraženým slunečním světlem a sféra stálic nad Sluncem patří k typickým rozdílovým znakům mezi pozdní klasickou dobou a koncem archaické doby. Musely se tedy objevit nejspíš někdy v 5. století před n. l., aby se v průběhu 4. století stačily stát samozřejmými. Připsat tyto výdobytky rané klasiky Parmenidovi je možné, dokonce to teď patří k výkladové módě jeho „kosmologického výkladu“, ale není to bez problémů. Tato móda se přesto dobře ujímá, protože rozumným způsobem ukazuje vnitřní motiv Parmenidovy filosofie, totiž hledání stálosti, totožnosti, dovedené až k totožnosti ve formálně logickém smyslu. Metafyzika by mohla být vedlejším produktem absolutizace pracovního nástroje, kterým je logika.

Problém je, že sbírky prvenství objevů, jaké se psaly v pozdější antice, byly hodně zmatečné, takže skoro cokoli je připsáno celé řadě autorů, někdy i naprosto absurdně. Musíme tedy pečlivě zvažovat podle kontextů (literárních i věcných), čemu z toho občas důvěřovat, což máme ztížené fragmentárním zachováním.

Další problém je, že v chatrných fragmentech kosmologické (poslední) části Parmenidovy básně máme málo textových opor. Navíc tam potkáváme také velice tradiční pojetí jakýchsi „věnců“, střídavě z ohně a tmy, které obklopují Zemi. Hodně tedy závisí na výkladu.

Problémy

Při „nové astronomii“ jsme vlastně probrali i kosmologický výklad Parmenida. Vtipně řeší problémy dějin astronomie 5. století před n. l. a vyhýbá se excesům metafyziky, ale jen málo se opírá o text Parmenidovy básně (ono ho k němu moc není).

Minulá móda byla ovšem jiná, a stále doznívá: šamanský výklad Parmenida! A předminulá móda trvala 23 staletí a jen tak nepomine, dokud nepomine scholastika: metafyzický výklad.

Metafyzický výklad Parmenida se soustředí na ztotožnění myšlení a řeči, koncept pravdy, jsoucna a bytí, tedy na ikony školní filosofie, jasně vyslovené ve střední část básně, zatímco epický úvod musí prohlásit za pouhou alegorii, a poslední (kosmologickou) část za méně podstatnou. Osla jsem chtěl před metafyzikou uchránit, vykládám to jinde. Nicméně je třeba vědět, že Parmenidés vyloučil možnost vznikání a zanikání, to teď budou jenom prázdná lidská slova. To, co je, prý totiž nemůže vzniknou z toho, co není; podobně nemůže to, co je, zaniknout. Po formálním rozlišení na „jsoucí“ a nejsoucí“ už není možná ani žádná změna, protože ta by byla nějakou kombinací alespoň částečného vzniku a zániku. Celé to stojí na intuici, že když něco je, tak to prostě je a hotovo (skoro jako novodobé zákony zachování, ale strašně doslova). Formální pochopení této intuice na jedné straně otevře logiku, ale na druhé na dlouhou dobu zavře možnost rozumné (nyní tedy logické) řeči o přírodě, o fysis. Místo toho se soustředí na bytí jsoucna, na Jedno. Za plně skutečné („jsoucí“) jsou nyní považovány pouze objekty logické řeči (formální logiky), zatímco nějaké (pouhé) jevy je mohou nanejvýš napodobovat.

Šamanský výklad dobře postihuje úvod básně i přechod od něj k začátku řeči bohyně, ale jaksi podivně visí ve vzduchu, i když na něm cosi je. Kontextem je hledání „šamanských (nebo aspoň kvazi-šamanských) prvků v řeckém náboženství, zvláště koncem archaické doby (tzv. očistná hnutí, orfici. Úvod Parmenidovy básně skutečně připomíná šamanský výstup, zjevení pravdy díky bohyni by mohlo mít tento kontext. Obtížně stravitelným oříškem to ovšem je pro dějiny logiky. Celá Parmenidova báseň, včetně střední části, by pak byla metafyzikou spíš v tom smyslu slova, jako když se mluví třeba o anglické metafyzické literatuře (hlavně poezii 17. století) nebo o poezii obecně, než metafyzikou v tom smyslu, jak o ní mluví školní filosofie.

Hermovka s portrétem z Eleje z doby přelomu letopočtu. Nezobrazuje ovšem Parmenida, ale Métrodóra jako typus filosofia. Kredit: Wikimedia Commons.

Portrét nemáme, ale nápis ano

V raných šedesátých letech 20. století byla při vykopávkách v Eleji nalezena hermovka (specifický podstavec pro portrétní sochu), snad z doby přelomu letopočtu, opatřená řeckým nápisem: „Parmenidés [syn] Pyrétův, Úliadés fysikos.“ Úliadés značí náležitost k zvláštnímu kultu Apollóna, totiž k extatickému, podle některých s vlivem etruského kultu Apollóna Černého. Fysikos by sice mohlo označovat filosofa přírody, ale v té době spíše lékaře, což koresponduje i s předchozím titulem. Hezky to podpořilo tehdy zánovní šamanský výklad Parmenida, i když jde o dost pozdní památku, součást jakési galerie slavných předků. Radost by ovšem mohli mít i metafyzici, protože Úliadés znamená „Celistvý“, což je v tomto případě titul Apollóna, specifický proto dané místo, ale také oblíbený Parmenidův termín: „Jedno je celistvé“, nedílné, neboť prostě jest. K opatrnosti však nabádá časová propast pěti staletí mezi sochou a živým Parmenidem a nejistota o identifikaci, mohlo taky jít o dílo spíše symbolické povahy (málem jako Staré pověsti české).

O několik let později se našla hlava, která k té dolní části hermovky nejspíš patří. Už ve své době měla suplovat portrét Parmenida, leč pouze tím, že představuje jakýsi výtvarný typus filosofa, za jehož základ byl vzat portrét Epikúrova žáka Métrodóra.

Literatura

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, v přípravě tisku pro rok 2019 (asi podzim).

G. S. Kirk, J. E. Raven, M. Schofield: Předsókratovští filosofové. Praha: Oikoymenh, 2004. – Obsahuje tradičněji až scholastičtěji laděný výklad Parmenida, nicméně klobouk dolů před českými překladateli (F. Karfík, P. Kolev, T. Vítek).

Edward Hussey: Presokratici. Praha: Rezek 1997. – Přehledovka, která obsahuje výtečný překlad části Parmenidovy básně od Martina Pokorného.

Daniel W. Graham: Science before Socrates (Parmenides, Anaxagoras and the New Astronomy). Oxford University Press 2013.

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995. – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.

http://www.fysis.cz/presokratici/parmenides.htm – Překlady i originály fragmentů Parmenida a testimonií o něm na mém starém webu, ovšem s přejatými překlady a přesto neúplné.