Pustíme se do geoinženýrských projektů? Kredit: wili hybrid / Wikimedia Commons.

Jak se dozvídáme nejlépe každý den, planeta se postupně otepluje. Pro každý rok teď máme statistiku, kolikátý nejteplejší rok v historii byl. Pokud to náhodou nebyl nejteplejší rok vůbec, tak to byl alespoň nejteplejší rok pro oceány, což přesně sedí na rok 2018. Podle nedávné zprávy klimatického panelu OSN IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) státy světa okamžitě musí radikálně změnit své zdroje energie, infrastrukturu, průmysl, a také dopravu, abychom se vyhnuli katastrofálním důsledkům otepleného klimatu.

David Keith. Kredit: Harvard University.

To se samozřejmě lehko řekne, ale mnohem hůře udělá. I kdyby existoval jednoznačný recept na klimatickou záchranu dobrovolnou přestavbou státu, jen málokterá vládní administrativa má zájem se zapsat do historie sociálním inženýrstvím ve stylu rudých Khmerů nebo Lenina se Stalinem. Podobný postup je také nepochybně riskantní ekonomicky a dotyčnou zemi znevýhodní oproti ostatním.

Nicméně, klima je očividně rizikem, které není rozumné brát na lehkou váhu. Existují ale i jiné možnosti, než si bezhlavě rozvrátit stávající ekonomiku. Takovou možností je například planetární inženýrství. Jak ukazuje celá patálie s klimatem, v podstatě ho dokážeme do jisté míry ovlivňovat. Jen jsme to zatím nedělali vědomě a cíleně. Geoinženýři by v dohledné budoucnosti mohli využít celou řadu technologií, od vysávání skleníkových plynů z atmosféry až po stínění slunečního záření.

Tak jako všechny mocné technologie s rozsáhlými účinky, je i geoinženýrství v určitém smyslu samozřejmě rizikové. Někteří odborníci se obávají, že by se geoinženýrství mohlo nepěkně zvrtnout. Andrea Flossman ze Světové meteorologické organizace k tomu trefně poznamenává, že tak jako třeba oceány, atmosféra prakticky nemá hranice. Kdyby se nějaký stát pustil do manipulací klimatu, mohlo by to prý vést až k válce.

Geoinženýrství s balony. Kredit: Hughhunt / Wikimedia Commons.

Vše nasvědčuje tomu, že ambiciózní cíle klimatických konferencí nebudou naplněny. Globální emise uhlíku stále stoupají, v roce 2017 o 1,6 procent a v roce 2018 o 2,7 procent. Geoinženýrství je možná kontroverzní, jak ale přiznává Ted Parson z University of California, Los Angeles, může se klidně stát, že nebude jiná možnost pro stabilizaci klimatu, než právě geoinženýrství použít.

Planetární inženýrství má mnoho podob. Některé již existují a zvolna vstupují do praxe. Společnost Climeworks, která se zabývá vycucáváním oxidu uhličitého z atmosféry, v roce 2017 otevřela ve Švýcarsku svůj první komerční provoz. Newyorský startup Global Thermostat zase používá k lapání oxidu uhličitého uhlíkové houby a podobných společností je celá řada. Další typ technologií představuje solární geoinženýrství, které je zatím ve fázi výzkumu. Jde o různé postupy pro zvýšení odrážení slunečního záření zpět do vesmíru.

Každé geoinženýrství bude mít nějaké geopolitické důsledky. Ať už by došlo ke změnám hladiny oxidu uhličitého nebo třeba k ovlivnění mořských proudů či větrů. Pokud jde o velice černé scénáře, někteří odborníci se obávají, že v případě solárního geoinženýrství by mohlo dojít k nevratné změně chemie atmosféry. To je ale spíše noční můra než reálné riziko. Podobné procesy se na Zemi odehrávají po celé eony, třeba při pořádných vulkanických erupcích.

Ted Parson, Kredit: UCLA.

Podle Davida Keitha z Harvardu se v dohledné době může stát, že se některá z technologických mocností pustí do geoinženýrského projektu. Například v důsledku klimatické katastrofy, která by takovou zemi postihla. Spojené státy může zasáhnout devastující hurikán, Čínu zase třeba monzun, který zničí velké množství úrody.

Pokud v té době nebudou k dispozici mezinárodně uznávaná pravidla pro geoinženýrství, tak by podle některých expertů mohlo snadno dojít ke konfliktu. Celý problém je ještě vyhrocený tím, že technologicky vyspělé země mají obvykle k dispozici jaderné zbraně. Keith a další odborníci se ale domnívají, že takové obavy jsou poněkud přehnané. Pokud by nějaká země náhle zahájila drastické geoinženýrství, mohla by tím klimaticky uškodit především sama sobě. Podle Keitha by bylo nejlepší případné geoinženýrství provádět v široké shodě s řadou dalších zemí, co nejvíce spolupracovat a vše důkladně promyslet.

Parson a spolu s ním i další k tomu také zdůrazňují, že bychom na geoinženýrství neměli slepě spoléhat a nenahrazovat s ním rozumné snahy o snížení emisí skleníkových plynů. Každopádně se zdá, že donedávna zcela fantastické představy o manipulacích globálního klimatu se před našima očima stávají mainstreamem. Dříve či později se geoinženýrské projekty zřejmě skutečně rozběhnou, takže bychom na to měli být připraveni.

Literatura
Science Alert 14. 6. 2019.