Napřed něco relativně spolehlivých údajů o Thalétovi a jeho prostředí, pak k meritu věci – a jako přídavky další Thalétovy výtečnosti a historky o něm, pokud by to ještě někoho bavilo číst.

Především si musíme uvědomit, že tenkrát lidé chápali dost věcí jinak než my, prostě byla jiná doba, říká se jí archaická (smluvně někam po okolí roku 585 před n. l.). Jde o témata dost starožitná i na poměry řecké antiky.

Něco málo o Thalétovi

Životopis prakticky neznáme, pravděpodobná životní data jsou 624 až 546 před n. l. Hérodotos píše, že „pocházel z rodu Thélidů, což jsou Foiníčané“. Určitě byl pořečtěný a fungoval v Mílétu nejspíš jako aristokratický velkoobchodník. Mílétos byl dost multikulturním iónským (východořeckým) velkoměstem na pobřeží Malé Asie, s kontakty na maloasijská i jiná etnika. Řekové sice měli kontakty i přímo s Babylónem, ale v archaické době je podstatné Foinícké zprostředkování mezi těmito kulturami. Thalés je asi klíčovou postavou pro řecké převzetí a možná i transformaci blízkovýchodní vědy a techniky. Zatím Řecko spíše přijímá, ale brzy se role obrátí.

Hlava muže ve východořeckém stylu Thalétovy doby, i když ze Rhodu. Kredit: Wikimedia Commons.

Thalés nejspíš nenapsal žádný přírodovědný ani filosofický spis. Ne že by neuměl psát, ale ještě to nebylo zvykem. Diogenés Laertios píše: „Podle některých nezanechal žádný spis, neboť jemu připisovaná Astronomie pro plavce je prý od Fóka ze Samu.“ Navíc se ztratila. Škoda, Nautiké astrologia je půvabný titul, i když to neznamená Námořní astrologie, nýbrž navigační příručka. Názvy dalších údajně ztracených Thalétových spisů občas povstaly z titulků referátu o jeho zásluhách, např. O rovnodennosti. Typ nepíšícího mudrce – nebo polyhistora, jehož dílo se ztratilo a znají je pouze zasvěcenci – se táhne naší kulturou od Thaléta a Pýthagory k Cimrmanovi. Nicméně je v antice samozřejmé, že „Thalés byl první, kdo Řekům objevil zkoumání přírody.“ I pro Aristotela je Thalés „badatel o přírodě“, fysikos. Dál zkusím vybrat hodnověrné referáty o Thalétovi, které se zachovaly v textech od 4. století před n. l. po konec antiky.

Žádnou jeho aspoň trochu historickou podobu neznáme a moc se toho nezachovalo ani z té časové vrstvy Mílétu, v níž žil (turistům se tam ukazují úplně jiné věci). Proto nezbývá než ukázat aspoň východořecký styl zobrazování mužské tváře v té době.

Geometrie

Spolehlivě doložená témata Thalétovy geometrie se týkají elementárních vlastností úhlů. Eudémos ze Rhodu, historik matematiky a astronomie v pozdním 4. století před n. l., píše: „Poučka, že protínají-li se dvě úsečky, jsou si (protilehlé) úhly při vrcholu rovny, byla prvně nalezena Thalétem.“

Thalés prý také „první poznal a vyslovil, že u každého rovnoramenného trojúhelníka si jsou úhly při základně rovny“.

Vyslovil prý i poučku o shodnosti trojúhelníků, pokud se shodují v jedné straně a v přilehlých úhlech, tedy dnešní větu usu.

Trojúhelníky shodné pouze ve dvou úhlech jsou si podobné. Podobnost trojúhelníků prý použil ke zjišťování vzdáleností lodí na moři. Jak však konkrétně vypadala Thalétova aplikace, o tom není jednoznačné mínění, i když není pochyb o tom, že šlo o využití jevu paralaxy, prvku perspektivy. Našinec by si poradil nějakou primitivní verzí trigonometrie, nějak podobně prý Thalés odhadoval výšku nepřístupných míst (pozdější legendy mluví samozřejmě o pyramidách, aby to bylo chytlavé). Způsob, jakým Thalés měřil vzdálenost lodí na moři, se pokusil rekonstruovat Dirk Couprie. Samozřejmě šlo o pozorování z útesu, ale porovnávané trojúhelníky prý byly vertikálně orientované, prý porovnával úhel od pozorovatele šikmo dolů k lodi, takže to bylo zatížené dost velkou chybu. Našinec by to vzal horizontálně, aby mohl mít větší základnu, ale kdo ví, jak to opravdu dělal.

Pokud kdo chce Thalétovi připisovat i Thalétovu větu, musí důvěřovat textu Diogena Laertia: „Jako první vepsal do kruhu pravoúhlý trojúhelník a obětoval za to býka.“ Vyloučené to není, ale problémem je, že onen referát taky bezdůvodně tvrdí, že Thalés „se geometrii naučil od Egypťanů“, což je jen projev dobové módy pozdější antiky, i když Thalés v Egyptě být mohl. (Spíš bych si tipnul, že naše Thalétova věta pochází s pythagorejské tradice, i když nejsem příznivcem „pythagorejské matematiky“, o jejíž archaických podobách nevíme skoro nic. Víme jen, že mezi antickými matematiky měla později spíše špatnou pověst, a to pro sebestřednou umanutost a magické inherence do vědy.)

Důležitá pojmoslovná poznámka:

Je zde problém, v jakém smyslu slova jde o úsečky, tedy jak překládat termín eutheia. Překlad „úsečka“ je problematický, lepší alternativou by byl nezvyklý výraz „přímá (čára)“, jak jej v českých překladech zavádí např. Zbyněk Šír. Antická geometrie totiž pracuje pouze vždy pouze s konečnými veličinami, byť libovolně velkými. Nemůžeme mluvit o přímkách v našem smyslu slova. Jsou to úsečky, i když libovolně nastavitelné. Právě dosazením nehistorického (novověkého) významu „přímka“ do Eukleidova textu z 3. století před n. l. došlo v raném 19. století k plodnému omylu, ke znejistění jeho pátého postulátu a zrodu neeukleidovských geometrií.

Severní pól nebe

Thalés prý „jako první z Řeků poznal Malou Medvědici.“ To zní dost nepravděpodobně. Srozumitelným se to stane, když si s tím spojíme další, zdánlivě dost podivné svědectví: „Zaměřil hvězdičky Vozu, podle něhož se plaví Foiníčané“.

S vysokou pravděpodobností jde o způsob, jak na najít severní pól nebe. Dnes je pro laiky vhodná známá poučka, že nutno najít „zadní kola“ Velkého Vozu a jejich směr prodloužit nahoru pětkrát. Tam je Polárka a u ní nebeský severní pól, kolem něhož se celá hvězdná báň zdánlivě otáčí. V 6. století před n. l. byl ovšem pól jinde. O tolik jinde, že v představách ani nebyl asociovaný s Polárkou, ta se tak samozřejmě nejmenovala. Přibližně vzato byl uprostřed spojnice zadních kol obou Vozů. Problémem bylo najít zadní kola Malého Vozu, protože to je mnohem nenápadnější souhvězdí než Velký Vůz. Postup, který k tomu vedl, začíná jako dneska, ale pokračuje. Díky polárce najdeme Malý Vůz a rozpoznáme jeho zadní kola. To mohou být ony „hvězdičky“ z referátu o Thalétovi. Navigační využití je nasnadě, málem to působí jako únik foinického námořního know-how do řecké Iónie. Je přesnější než v Řecku odedávna známá poučka, že sever je směrem, kde na nebi vidíme oblast Medvědic.

Nejde však jenom o navigaci, ale především o vytyčení základních astronomických souřadnic. Thalés prý pracoval také s konceptem meridiánní kružnice, takže ho můžeme považovat za zakladatele evropské tradice fundamentální astronomie.

Názvoslovná poznámka pro puntičkáře:

Řecky je to s těmi Vozy alias Medvědicemi stejně jako česky. Už Odysseus prý „k Medvědici zřel, jež Vůz též nazývána bývá“. Jsem zvyklý říkat „Vůz“ tehdy, když jde o ony známé hvězdy, které jsou přesně vzato podmnožinou souhvězdí Medvědice. Řekové jim říkali taky Heptasteros, Sedmihvězdí, jenže stejným slovem označovali leccos, třeba Orión a dokonce i Plejády, i když každé z toho samozřejmě mělo taky své další jméno.

Další výtečnosti astronomické

K fundamentálním astronomickým i kalendářním otázkám patří určení rovnodenností a slunovratů. Tím se Thalés určitě zabýval, řecká literární tradice považuje za jeho pokračovatele astronoma Kleostrata z Tenedu (odkaz na jeho texty). Pro kalendář je vhodné nějak sladit solární a měsíční cykly, řecké kalendáře byly v jednotlivých obcích navzájem velice rů)zné a často dost podivné. Thalétovi se připisuje určení kalendářích měsíců po 30 dnech.

K samotnému převzetí blízkovýchodních kalendářních výdobytků a dvanáctihodinové časomíry (včetně slunečních hodin) nebylo zapotřebí Thaléta, k tomu jaksi doba spěla, nicméně i v tomto punktu je Thalés jednou z důležitých postav. Je zvláštní, jak relikty neřecké dvanáctkové a šedesátkové soustavy trvají v časomíře dodnes. Možná právě díky Thalétovi vládne u nás šedesátková soustava také míře úhlové (pokud nepřejdeme na radiány).

Zatmění

Podle antické tradice prý Thalés předpověděl zatmění Slunce, které nastalo pozdního odpoledne 28. května roku 586 před n. l., podle juliánského kalendáře (astronomicky je číslo letopočtu -585, protože astronomové mají i rok nula). Jako úplné bylo viditelné v části Malé Asie a Sýrie. Tradice nejspíš přeceňuje míru jeho schopnosti zatmění s určitostí předpovědět, asi šlo jen o možnost, o pravděpodobnost, že by v tento den mohlo nastat. Z této předpovědi se stalo symbolické datum, v 19. století spojené i s velice podivnými výklady.

Další výtečnosti přírodozpytné

Thalés byl fascinován magnetem, evidentně nejen k v navigačním kontextu. V té době šlo samozřejmě o přírodní magnetovec (magnetit). Zaujalo ho, že se chová „jako živý“, orientuje se a pohybuje drobnými železnými předměty. Schopnost pohybovat jinými drobnými předměty pozoroval i u jantaru. Zatím z toho nevyvodil koncept elektromagnetických sil, zaujala ho spíš analogie z živáčky. Když se to přežene, tak z toho vyjde učebnicová poučka, že podle Thaléta je všechno živé. Archaická doba méně ostře rozlišuje živé a neživé.

Život je možný díky vodě, navíc moře obklopuje Zemi. Z toho později vzešlo školní tvrzení, že podle Thaléta je voda jakýmsi „základem“ veškerenstva.

Výtečnost politická

Hérodotos píše: „Vhodný byl i návrh Thaléta Mílétského, původem Foiníčana, který učinil ještě předtím, než byli Iónové poraženi. Navrhoval, aby si Iónové zřídili jediný poradní sbor, který by byl v Teu, protože Teós je uprostřed Iónie, a aby ostatní města byla považována pouze za démy (něco jako čtvrti).“

Mílétská mince z Thalétovy doby. Kredit: Wikimedia Commons.

Iónští Řekové se podle rady kosmopolity a archaického federalisty samozřejmě nezařídili a dopadli podle toho.

Výtečnosti mudrce a Thalétovy pády

V klasické době bude Thalés pochopen jako personální svorník nejen mezi přírodovědou a filosofií, ale také mezi mudrctvím (sapiencialitou) a filosofií. Platón jej zařadil mezi „sedm mudrců“ archaického Řecka. Thalétovi (a zdaleka nejen jemu) bývá připisován také slavný delfský výrok „Poznej sebe sama!“

Mudrc musí být opředen legendami. Jednak oslavnými, aby se zdůraznila jeho velikost, jednak posměšnými, aby se neodcizil lidu, aby si na něm mohli zchladit žáhu. Thalés se stal prototypem nezištného mudrce, který se zabývá nepraktickými věcmi, předchůdcem postavy roztržitého profesora, který ovšem ví svoje, a leccos z toho by dokázal řádně uplatnit, kdyby mu o to šlo. Aristotelés to docela trefně komentuje: „Thaléta a jim podobné nazývají sice moudrými, nikoli však rozumnými, když vidí, že neznají vlastní prospěch. Říkají o nich, že sice znají věci neobyčejné, podivuhodné, obtížné a daimonské, avšak neužitečné, protože nehledají věci dobré pro lidi.“

Roztržitost mudrce nejlépe ilustruje Thalétův pád. Nutno vědět, že skoro každý myslitel staré doby byl obdařen mnoha bizarními verzemi skonu, a že Thalés zemřel pokojně stářím ve vysokém věku. Základem vyprávění o Thalétově pádu je Aisópova (Ezopova) bajka o hvězdáři: „Hvězdář měl ve zvyku vycházet každý večer z domu a pozorovat hvězdy. Jednou se procházel za městem, celou myslí byl soustředěn na nebe, nevšiml si studny a spadl do ní. Jak naříkal a křičel, šel kdosi kolem, uslyšel jeho nářek, přišel blíž, a když se dověděl, co se stalo, řekl mu: Ty jsi ale divný! Chceš vidět, co je na nebi, a nevidíš, co je na zemi?“ (Pro poctivost nutno dodat, že Aisópos a Thalés byli zhruba současníci a krajané, takže v tomto pádu nelze úplně vyloučit ani opačný směr historky, totiž Aisópovu inspiraci Thalétem.)

S Thalétovým jménem spojuje tento příběh, nakolik víme, poprvé Platón: „Jako se prý ona vtipná a půvabná thrácká služka vysmála Thalétovi, když pozoroval hvězdy a spadl do studny, zatímco se díval nahoru. Posmívala se mu, že se pokouší poznat věci na nebi, že mu však zůstává skryto, co leží před ním a u jeho nohou.“

Později se z půvabné služky stává jízlivá stařena a ze studny blíže neurčená jáma. Jedno falzum, které se vydává za Anaximenův list Pythagorovi, vyhrocuje závěr příběhu až ke smrti mudrce: „A jak se tak díval, neuvědomil si, kde je, vykročil za okraj srázu a spadl z něj. Takto Míléťané ztratili svého astronoma.“

Už v antice byl Thalés pochopen také jako první filosof nebo aspoň jako bezprostřední předchůdce filosofie. Nejen historky a drby, ale i učenecké interpretace dokážou dojít k různým pádům. Aristotelés u něho naprosto anachronicky hledal odpovědi na své otázky po počátcích, živlech a základu, což se dodnes projevuje v řadě učebnic. Thalés samozřejmě ještě nemohl nic tušit o nějakých živlech, nicméně mu Aristotelés tu vodu jako živlový základ a počátek všeho přišil. Správný scholastik by teď řekl, že kdyby Thalés znal tuto správnou terminologii, tak se právě takto vyjádřil. Na to neumím slušně odpovědět jinak, než že kdyby Thalés myslel způsobem scholastiků, nebyl by to Thalés.

Ještě mnohem horšího pádu došla v nové době Thalétova předpověď zatmění Slunce. Hegel ji pochopil jako konkrétní datum unikátního počátku evropské filosofie (jiná podle něj ani není), vědy, dokonce dějin, svobody, návratu absolutního ducha... Tváří v tvář této ideologii nutno připomenout, že onen výsostný řecký mudrc byl nejspíš Foiníčan, i když kosmopolitní, že Mílétos leží v Asii, i když jenom Malé... Ve 20. století se objevila také umírněnější verze podobné ideologie, totiž že filosofie vznikla v „osové době“, a to hned v několika světových kulturách. Pokud bychom byli ochotni tu „osovou dobu“ zbavit náboženské ideologie jakýchsi zákonitostí dějin a rozšířit ji na několik století, tak by to známým reáliím mohlo odpovídat. To by pak už ale nebyla „osová doba“, nýbrž pokročilá fáze rané doby železné – a nejspíš by v tom nebylo moc zákonitosti.

Literatura

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem (Odkaz iónské archaické vnímavosti). Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010.

G. S. Kirk, J. E. Raven, M. Schofield: Předsókratovští filosofové. Praha: Oikoymenh, 2004. – Obsahuje tradičněji až scholastičtěji laděný výklad Thaléta, nicméně klobouk dolů před českými překladateli (F. Karfík, P. Kolev, T. Vítek).

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 199.5 – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.

Svět ezopských bajek. Praha 1976, s. 128. – Astronomův pád.

Zbyněk Šír: Řecké matematické texty. Praha: Oikoymenh, 2011. – Tohle není o Thalétovi, ale o problémech antické matematiky, včetně pojmosloví.

Georg Wöhrle: Die Milesier: Thales. Berlin, 2009. – Kdo by chtěl bádat nad originály pramenů.

http://www.fysis.cz/presokratici/thales.htm – Překlady i originály všech testimonií o Thalétovi na mém starém webu, s pracovními poznámkami.