Den před stávkou za klima jsem byl na pozvání v panelu o české energetice, který proběhl na VOŠ Jabok v rámci tematického dne „Je Jabok odpovědný k životnímu prostředí?“. V diskuzním panelu byli čtyři panelisté s velmi rozdílnými názory na problematiku cesty Česka k nízkoemisní energetice. I zde bylo vidět, že v případě rozhodnutí snížit emise jsou prosazovány velmi různé postupy. A každý z nich má své pozitivní i negativní dopady. A není vůbec vyloučeno, že stávkou dokonce studenti prosadí cestu, která nepovede ke snížení emisí, ale naopak.

Že aktivistické akce za ekologii vedly v minulosti k opačnému výsledku, je vidět nejen na příkladu Německa. Před samotným panelem měl přednášku o přechodu k energetice bez CO₂ Martin Bursík, který si pochvaloval, jak rychle dokáže od uhelné energetiky odstoupit Velká Británie. Tady by ovšem bylo záhodno připomenout, že stejně rychle, ba i rychleji, odstupuje od uhelné energetiky Francie, V obou případech je to ve velké míře dáno tím, že oba tyto státy intenzivně využívají a v budoucnu plánují využívat jaderné zdroje (podrobněji zde). Naopak Německo skončí s uhlím až mezi léty 2035 až 2038. A zde půjde hlavně o přechod od uhlí k plynu. Tedy využívání fosilních zdrojů s odpovídajícími emisemi bude pokračovat i poté. To, že je Německo v této situaci prodlužování produkce emisí, je dáno hlavně prosazením uzavření jaderných zdrojů a odstoupení od využívání tohoto nízkoemisního zdroje. A právě Martin Bursík byl ten, kdo i u nás propagoval německou cestu rychlého odchodu od jaderné energetiky. I to ukazuje, že prosazované směry mohou být velice různorodé. A není jasné, za které se vlastně ve stávce studenti zasazují.

Na závěr panelu jsem si tak dovolil studentům doporučit, aby v případě, že to budou považovat za smysluplné, určitě na stávku za klima šli. Za ještě důležitější však považuji, aby nad danou problematikou přemýšleli. Protože nejde o jednoduchou tématiku a každé její řešení má i své negativní dopady. Vždy platí, že je něco za něco. A hlavně, ani zde není situace černobílá. To je i důvod, proč bych v následujícím textu chtěl na základě svých znalostí prezentovat případné možnosti. Pochopitelně omezený prostor článku neumožňuje detailně probrat veškerou komplexnost tématu, takže jde jen o přehled témat, nad kterými by podle mého názoru měli studenti přemýšlet.

Centrum Veronika v Hostětíně je zaměřeno na enviromentalistiku, Samotná budova centra je v pasivním režimu (zdroj Veronica – centrum Hostětín).

Snížení emisí pomocí drastického omezení spotřeby

Jednou z možností, kterou prosazuje část aktivistů za snížení emisí, je drastické omezení spotřeby. Apelují na dramatickou změnu chování společnosti a snížení spotřeby a nároků u každého jejího člena. Než začne mládež bojovat za tuto cestu, měla by si promyslet její dopady.

Základní prostředkem této cesty je snaha o budování komunit, které budou z hlediska energetického soběstačné (přizpůsobení spotřeby produkci), budovy v pasivním režimu a přechod k vegetariánství nebo alespoň významné omezení spotřeby masa. Další nutnou podmínkou je dramatické omezení dopravy nákladů i lidí. Což znamená spoléhání na místní zdroje a omezení cest lidí na větší vzdálenosti. Jako příklady praktických realizací takové cesty u nás jsou deklarovány Kněžice, centrum Veronika v Hostětíně nebo řada jednotlivých biofarem a domů realizovaných různými nadšenci a příznivci takové cesty.

Podívejme se na hlavní problémy, na které taková varianta naráží. Pasivní budovy potřebují často velmi sofistikované moderní technologie. Jde o použité izolační materiály, technologie zajišťující větrání s rekuperací, tepelná čerpadla, solární kolektory nebo technologie na ohřev biomasou pro zajištění tepelné pohody. Pro zajištění produkce elektřiny pak fotovoltaické panely a k nim případně baterie, větrné turbíny a/nebo bioplynové stanice v kogeneračním režimu. Všechny tyto energeticky náročné komponenty musí být pro zmiňované soběstačné projekty dodány z oblastí, kde se průmyslově vyrábějí. Možnost jejich produkce a přijatelné náklady na ní jsou dány příslušným průmyslovým a energetickým zázemím.

Právě to však způsobuje, že dané projekty soběstačné ve skutečnosti nejsou. Velmi často jsou také závislé na využívání biomasy a bioodpadu z dost širokého okolí. Je tomu i v případě Kněžic (podrobněji zde). Odjinud jsou také zajišťovány pro obyvatele těchto komunit v dominantní částí zdravotní, vzdělávací, kulturní a další potřeby. Velmi důležité je i to, že většina takových projektů potřebuje dostatečně rozsáhlé zázemí pro zemědělství i produkci energií, takže by se dalo využít jen pro omezenou část obyvatelstva. Stejně tak je tomu i s biozemědělstvím. Pokud by mělo zajistit výživu pro všechno obyvatelstvo, tak by mu jen těžko stačila rozloha vhodné zemědělské půdy.

Jsme ochotní se vzdát mobilů a další elektroniky? (zdroj Huawei).

Společnost a využívání moderních technologií jsou velmi komplexním systémem a na malé ploše tohoto článku je těžko lze detailně rozebrat. Proto bych se pokusil dokumentovat pouze pár příkladů nemožnosti jejich udržení pří této variantě cesty k nízkým emisím. Současné mobily lze využít i místo počítačů a jejich spotřeba je taková, že je možné je bez problémů napájet ve zmíněných soběstačných centrech. Je však třeba si uvědomit, že jsou v podstatě nanic, pokud nefunguje komunikační síť, která zajišťuje pokrytí a servery s výkonnými počítači a rozsáhlými databázemi. A jejich spotřeba elektřiny je značně vysoká. Dnes může mít téměř každý mobil, televizi, přístup k internetu do značné míry jen díky masovostí výroby nejen těchto zařízení, ale obecně elektroniky. Pokud by její produkce nebyla takto hromadná, nebylo by možné, aby měl ve společnosti každý takový přístup, a to nejen k informacím, na jaký je v současné době zvyklý.

Podobně je tomu v případě takových zařízení, jako jsou kardiostimulátory, různé typy naslouchadel a dalších někdy velmi technologicky sofistikovaných zdravotních pomůcek zachraňujících životy a umožňujících zlepšení jeho kvality u postižených. Udržení tohoto standardu i v oblasti, která není spojena s „nadměrným“ konzumem, ale zajišťující „základní“ potřeby, neumožňuje potřebné dramatické snížení spotřeby energií, aby se emise dostatečně snížily. Pokud tedy mladí při klimatické stávce demonstrují za tuto cestu ke snížení emisí, musí si uvědomit, že se tímto zříkají nejen velkých nákupních středisek, moderní elektronické hudby, dovolené u moře, možnosti studentských pobytů v zámoří nebo ve vzdálenějších místech Evropy, ale také internetu, mobilu, televize, sofistikovaných lékařských zákroků a mnoho dalšího.

Pokud by cesta úspor neměla vést ke zrušení zmíněných technologií, je vítanou pomocí při cestě k nízkým emisím, ale jejich dostatečně dramatického snížení se nedosáhne. K tomu se musí zároveň uskutečnit přechod od fosilních k nízkoemisním zdrojům. Podrobněji se na možnost takové transformace podíváme později. Nejdříve si ještě rozeberme, zda by cesta k nízkým emisím vedla za předpokladu, že se internetu, mobilů a cesty autem či letadlem úplně nebo z dominantní části zřekneme.

I tato snídaňová sestava Grety Thurnbergové při její cestě za politiky do Davosu plná plastů a pochutin z velmi od Švédska vzdálených míst, bez kterých by se dostatečně pestrá veganská strava asi těžko zajišťovala, ukazuje na problematičnost a složité paradoxy našeho environmentálního úsilí (foto Twitter).

Je cestou návrat ke společnosti bez moderních technologií?

Ke konci první republiky bylo v Česku zhruba stejně obyvatel a spotřeba elektřiny zhruba 50krát nižší, než nyní. A alespoň podle filmů nebo dokumentů z té doby se v ní nežilo tak špatně. Je však třeba připomenout dva důležité aspekty. Na jedné straně, jaká byla životní úroveň a jakých částí obyvatel, kolik lidí mělo telefon, rádio, knihovnu, přístup k jaké zdravotní péči a k jaké úrovni vzdělání. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že už v té době byly emise rozvinutých zemí značně vysoké. Kdyby se měl alespoň takový standard, jako byl u nás za první republiky, zajistit pro celý současný svět, znamenalo by to emise překračující požadované hodnoty. Pochopitelně by bylo možné použít současné znalosti a vylepšením technologií emise snížit. V opačném směru by působil jen těžko řešitelný problém, že lehce dostupné zdroje surovin už jsou nejen v Evropě pryč a využití těch hůře dostupných je energeticky náročnější.

Pokud bychom se chtěli posunout ke společnosti, která by dostatečně dramaticky snížila své emise a dopady na životní prostředí, musíme jít daleko hlouběji do minulosti. Je otázka, jak hluboko, protože hlavně snadno dostupné zdroje surovin už byly vyčerpány. Pochopitelně by se daly využít pozůstatky po naší civilizaci, ale to už je spíše námětem pro postkatastrofické antiutopie. V každém případě by taková společnost fungovala pouze při dramaticky menším počtu obyvatel a za velmi odlišných sociálních podmínek. Přístup ke vzdělání, kultuře a lékařské péči by pro většinu lidí byl opět silně omezený.

Protože představě o snížení emisí přechodem k „netechnické“ civilizaci jsou často nakloněni právě lidé s humanitním vzděláním a silnou sociální empatií, připomenu, že zřeknutí se současné vědy a technologií hlavně v medicíně povede ke zvýšení dětské úmrtnost a zkrácení průměrného věku dožití. Pochopitelně i potom budou stařešinové, kteří se dožijí vysokého věku, ale většina jiných, kterým by současná medicína zachránila a prodloužila kvalitní část života, zemřou v relativně raném věku. A společnost také nebude mít dostatek prostředků a technologií ke zlepšení podmínek života řady menšin, hendikepovaných a sociálně potřebných.

Lidské štěstí a pocit naplnění nemusí být závislé na délce života a vnějších podmínkách. Přesto já osobně bych cestu ke snížení emisí dramatickým zřeknutím se moderních technologií a snížením počtu obyvatel nevolil. Současná rozvinutá společnost totiž nabízí daleko nejširší vějíř možností realizace životního cíle. Člověk může být biofarmářem, který se zaměřuje na soběstačnost, může být poustevníkem daleko od společnosti, může být lékařem či se starat o postižené, může se realizovat v široké plejádě zaměření ve sportu či kultuře, může bádat nad záhadami přírody a může být i kosmonautem na vesmírné stanici ISS či se v budoucnu podívat na Měsíc, kam se lidstvo nyní vrací, nebo i na Mars. To, jestli a jak se životní cíle člověka naplní, nezaručí žádná společnost. Vždy to závisí hodně na něm i na tom štěstí, ale současná technologická civilizace může i těm, kteří se narodili s hendikepem, v dosažení smysluplného života nejvíce pomoci.

Chceme se vrátit do minulosti tak daleko, že si na staré Kelty už jen nebudeme hrát? (foto Twitter).

Snížení emisí dominantně pomocí nízkoemisních zdrojů

Abychom dospěli k odpovídajícímu snížení emisí při zachování možnosti využívat výdobytky technické civilizace, je třeba kromě úspor a zvýšení účinnosti realizace energií přejít ve velké míře od fosilních k nízkoemisním zdrojům. Těmi jsou jaderné elektrárny a různé typy obnovitelných zdrojů. Každý z nich má svá pozitiva i svá rizika. U těch obnovitelných je značným omezením jejich závislost na geografických a podnebných podmínkách. Jsou tak oblasti, kde lze intenzivně využívat vodní zdroje. Jako příklad může sloužit Rakousko nebo Norsko. Island může velkou část své energie získat z geotermálních zdrojů. U větrných a fotovoltaických zdrojů závisí jejich produkce na počasí a denní době. Velmi často jsou příhodné či nevhodné podmínky pro ně na rozsáhlém území. V tom případě se chovají jako jedna velká elektrárna. Buď tak v dané době dodávají elektřinu všechny, nebo naopak žádný. V našem regionu pak mohou hlavně v zimě nastat i několikadenní období, kdy větrné i sluneční zdroje dodají minimum. Vzhledem k tomu, že možnosti ukládání energie jsou stále velmi omezené, jde o kritické místo při využívání těchto zdrojů. Také využití jaderných zdrojů potřebuje vhodné podmínky, v tomto případě jde hlavně o dostatečně vysokou technologickou a vzdělanostní úroveň daného regionu a podmínky pro zajištění chlazení pro tepelnou elektrárnu.

V návrzích na realizaci přechodu od fosilních k nízkoemisním zdrojům existují dva základní směry. Jedním je využití všech typů nízkoemisních zdrojů, tedy jaderných i obnovitelných, stejně tak možnosti úspor a zvyšování účinnosti. Tyto tendence reprezentuje například už zmíněná Francie nebo Velká Británie. Druhý, prosazovaný hlavně zelenými aktivisty, odmítá při přechodu k nízkým emisím jakékoliv využití jaderných zdrojů. Příkladem prosazení a realizace takové energetické koncepce je právě Německo.

U obou koncepcí lze vidět dosavadní výsledky jejich realizací. Kombinace jaderných a obnovitelných zdrojů umožnila Francii, Švédsku, Švýcarsku, Velké Británii, provincii Ontario nebo Slovensku docílit téměř úplně nízkoemisní elektroenergetiky. V případě, že budou stejně úspěšní při realizaci elektrifikace dopravy a dalších oblastí i při realizaci úspor, jsou na dobré cestě dospět k opravdu velkému snížení emisí oxidu uhličitého.

V případě Německa dochází ke stagnaci snižování emisí. Německo patří k těm evropským státům, které mají nejvyšší podíl fosilních a uhelných zdrojů v elektroenergetice. Uhelné zdroje plánuje pro výrobu elektřiny využívat nejméně do roku 2035 a i poté bude ve velké míře spoléhat na plynové elektrárny. Německo také ukazuje, že reálně nedochází při přechodu k obnovitelným zdrojům k decentralizaci elektroenergetiky. Spíše je tomu naopak. Dominantní část obnovitelné elektřiny dodávají velké fotovoltaické a větrné farmy. Bavorsko tak nebudou zásobovat elektřinou jaderné bloky v Bavorsku, ale větrné turbíny na severu Německa vzdálené tisíce kilometrů. Německo tak i přes velmi vysoká úsilí a náklady i zvýšení ceny elektřiny pro spotřebitele reálně na cestě ke snížení emisí příliš nepostoupilo.

Podrobně jsou možnosti i dosavadní realizace cesty za nízkoemisní energetikou i české možnosti v tomto směru popsány v tomto článku. Jednotlivé nízkoemisní zdroje jsou popsány v cyklu, jehož poslední část věnovaná zdrojům na biomasu obsahuje i odkazy na další části věnované ostatním nízkoemisním zdrojům.

Budou zelení aktivisté pro snížení emisí a zabránění klimatickým změnám akceptovat jadernou energetiku? (zdroj TVO).

Česká energetická koncepce

V České republice byla silně prosazovaná francouzská cesta náhrady fosilních zdrojů pomocí kombinace jaderných a obnovitelných zdrojů. Je to dáno dvěma základními důvody. Prvním jsou omezené možnosti realizace obnovitelných zdrojů dané našimi geografickými podmínkami. Podrobnější rozbor je v článcích odkazovaných v předchozí části. Druhým pak značné zkušenosti s jadernou energetikou a silné průmyslové i akademické zázemí v tomto oboru. Na druhé straně zde byla velmi intenzivní kampaň nejen zelených aktivistických organizací, reprezentovaných třeba právě zmíněným Martinem Bursíkem, za prosazení německé cesty odstoupení od jádra a intenzivních dotací do obnovitelných zdrojů. Výsledkem je energetická koncepce, která je něco mezi. V Temelíně se postavily alespoň dva bloky a dukovanské reaktory se neodstavily po třiceti letech provozu. Výstavbu dalších bloků se však nepodařilo ani zahájit. U podpory obnovitelných zdrojů se situace měnila ode zdi ke zdi. Po extrémních dotací i do velkých fotovoltaických farem byla téměř stopka na libovolnou podporu i malých decentralizovaných zdrojů. To je důvod, proč jsme v současnosti někde mezi Francií a Německem. Pokud se podaří realizovat aktualizaci státní energetické koncepce schválenou v roce 2015, tedy postavit nové jaderné bloky a realizovat plánovaný rozvoj decentralizovaných obnovitelných zdrojů i úspory a zvýšení efektivity, mohlo by dojít k značnému snížení emisí. Pokud by i díky tlaku studentů všichni hráči z řad politiků i aktivistů prosazovali ty varianty této aktualizace, které mají nejnižší emise, mohlo by Česko přispět k jejich omezení významným způsobem.

Pokud se však nepodaří realizovat stavbu nových jaderných bloků, bude Česko následovat vývoj v sousedním Bavorsku. Zde i po obrovském tlaku a finančních nákladech produkují větrné zdroje pouze okolo 2 % elektřiny a fotovoltaické něco přes 10 %. Bavorsko tak po odchodu od jaderné energie bude dominantně záviset na fosilních zdrojích (plynových) a dovozu větrné elektřiny ze severu Německa. I proto se zde připravuje výstavba nových velkých plynových bloků. Místo snížení emisí při výrobě elektřiny v Bavorsku dojde k jeho zvýšení. Navíc je třeba počítat s produkcí skleníkových plynů vznikajících při těžbě použitého zemního plynu. U nás by to navíc znamenalo daleko delší využívání uhelných zdrojů. Příklad Bavorska názorně ukazuje nereálnost takových koncepcí, jako je „Energetická [r]evoluce” Greenpeace.

Závěr

Pokusil jsem se v krátkosti předložit témata, nad kterými by se měli studenti po stávce za klima zamyslet. Pokud trvají na tom, že by měli politici do dvou týdnů na jejich výzvy reagovat, měli by mít i jasno, co od nich vlastně požadují. Hlavně by však měli vědět, co vědci k daným tématům opravdu říkají, jak reálné jsou různé cesty ke snížení emisí a jaké chtějí oni samotní realizovat i s akceptací jejich negativních dopadů. I z toho, jak dlouhý článek mi vyšel, je vidět, o jak komplikovaný problém se jedná. A to navíc by řada nadhozených problémů a návrhů potřebovala i velmi detailní rozbor. Řadu informací mohou studenti najít na internetu. Nemusí se mnou ve všem souhlasit, mohu se pochopitelně v řadě věcí mýlit, důležité však je, aby samostatně informace k tématu hledali a přemýšleli nad nimi.