Magnetar ve hvězdokupě Westerlund 1. Kredit: ESO/L.

Magnetary jsou samy o sobě dost divné. Jde o relativně pomalu rotující neutronové hvězdy s šíleně silným magnetickým polem, které napínají fyzikální zákony až do krajnosti. Jak astrofyzici rádi říkají, magnetické pole těchto vesmírných příšer je asi jednou biliardkrát silnější, nežli magnetické pole Země. V současné době známe asi dva tucty magnetarů, ale jenom čtyři z nich vysílají rádiové pulzy. Jedním z nich je i magnetar XTE J1810–197 ze souhvězdí Střelce. Aby toho nebylo málo, tak tenhle magnetar se v roce 2008 najednou, z ničeho nic, a bez varování vypnul. Jako když otočíte vypínačem. A zůstal vypnutý – až do teď.

Radioastronomové z Jodrell Bank Observatory od roku 2009 sledovali tichý magnetar Lovellovým teleskopem. A vyplatilo se to. Dne 8. prosince 2018, tedy zhruba po desetileté pauze, se magnetar najednou opět rozjel. Vědci anglické University of Manchester, a německého institutu Max-Planck-Institut fur Radioastronomie, uslyšeli jeho přízračné signály. A od té doby jede, jako dobře promazaný vesmírný stroj, který rotuje rychlostí jedné otáčky asi za 5,54 sekundy.

University of Mancheter.

Je nanejvýš pozoruhodné, že teď magnetar XTE J1810–197 vysílá své rádiové signály v novém rytmu, který se podstatně liší od signálů před vypnutím v roce 2008. Tentokrát je signál magnetaru mnohem méně proměnlivý. Asi po 10 dnech od jeho opětovného spuštění si vědci všimli, že v signálech XTE J1810–197 jsou na frekvenci 20 Hz velmi stabilní 50-milisekundové oscilace. Prý by mohly pocházet z vlnění na povrchu krusty magnetaru. Upřímně řečeno, magnetar XTE J1810–197 je divný už od samotného objevu. V roce 2003 se prozradil výtryskem rentgenového záření. Zhruba rok poté astronomové detekovali u tohoto magnetaru rádiový signál.

Lovell Telescope. Kredit: Mike Peel; Jodrell Bank Centre for Astrophysics, University of Manchester.

Vznik magnetarů je stále obestřený záhadami. Rodí se v zásadě stejně, jako jiné neutronové hvězdy či pulzary, v nepředstavitelném pekle zhrouceného jádra masivní hvězdy, která právě vybuchla jako supernova. V jednu chvíli ale ztrápená hmota, stlačená až na samotnou hranici existence, spustí magnetické pole o síle kolem 10 na patnáctou gaussů. Proč k tomu ale u některých neutronových hvězd dojde, to není jasné.

Pokud jde o rádiové magnetary, jako je XTE J1810–197, tak prý není vyloučeno, že rádiové vlny vysílají vlastně všechny magnetary. U většiny z nich ji ale z nějakého důvodu nepozorujeme. Anebo jsou rádiové magnetary něčím výjimečné? Ať je to tak či onak, vesmírné monstrum XTE J1810–197 je vzhůru a my teď můžeme naslouchat jeho přízračnému kvílení.

Literatura
Phys.org 14. 3. 2019, arXiv:1903.02660.