Proto bych si dovolil Kryštofu Talandovi, který je autorem toho příspěvku, připomenout některé známé skutečnosti. Hlavní prioritou Greenpeace byl vždy boj proti jaderné energetice. Pokud by byla tato organizace v devadesátých letech u nás úplně úspěšná, tak by v Temelíně nefungoval ani jeden blok. Ve své a jím doporučované koncepci Energetická [r]evoluce z roku 2012 počítá s odstavením bloků v Dukovanech po 30 letech provozu, tedy již v roce 2017. Temelín by měl fungovat pouze 30 až 40 let. Pokud by Greenpeace byla úspěšná v prosazování této koncepce, měly bychom emise oxidu uhličitého už řadu let daleko vyšší.

To, že představy Greenpeace o využití obnovitelných zdrojů v jejich Energetické [r]evoluci jsou mimo realitu, ukazují i zkušenosti v Bavorsku. Zde se po intenzivním úsilí a využití bohatých německých zdrojů nedosáhlo v produkci elektřiny z větru více než pár procent z potřeby a pro fotovoltaiku něco přes 10 %. Odstavované jaderné zdroje, které prozatím dodávaly téměř 50 % elektřiny v této spolkové zemi, se tak budou dominantně nahrazovat fosilním plynem a dopravou větrné elektřiny z tisíce kilometrů vzdálených větrných elektráren na mořském pobřeží. Plyn se přitom bude dovážet nově budovaným plynovodem Nord Stream 2 z Ruska. Místo snižování emisí se tak v Bavorsku budou emise zvyšovat.

Náš soused Bavorsko je nám velmi podobný. Má blízké geografické podmínky, je u něj také poměrně vysoká hustota osídlení a jeho prosperita je založena na průmyslu. Výhodu oproti nám má v Alpách a díky tomu daleko většímu potenciálu vody. Ta mu poskytuje více než třetinu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů. Uplatnění energetické koncepce Greenpeace v Bavorsku nám po roce 2022, kdy zde odstaví poslední jaderný blok, jasně ukáže, jaké by byly dopady na naše emise z využití Energetické [r]evoluce. Pokud Kryštod Taland stávkuje za klima a snížení emisí, a zároveň propaguje Energetickou [r]evoluci Greenpeace, tak to podle zkušeností získaných v Německu a hlavně Bavorsku nedává příliš smysl.

Neúspěšnost koncepcí podobných Energetické [r]evoluci je vidět právě u toho Německa. Kde mohlo být Německo, kdyby v něm nezvítězila protijaderná koncepce Greenpeace, ukazují Francie, Velká Británie, Ontario, Finsko nebo Slovensko. Francie skončí s uhlím v roce 2022 a již dlouho má díky kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů v elektroenergetice jednu z nejnižších emisí CO₂ na jednotku vyrobené elektřiny. Velká Británie také spěje k nízkoemisní elektroenergetice založené na obnovitelných a jaderných zdrojích. Do roku 2025 se počítá s úplným odstavením všech uhelných bloků. Přechod na plynové bloky a přeměna uhelných zdrojů na využití biomasy zajistily, že emise CO₂ byly ve Velké Británii letos nejnižší od roku 1926 (zde). Trochu stínem na tomto dobrém výsledku je, že mu pomáhá i hromadné spalování dřevní hmoty dovážené i zpoza Atlantiku (více zde). Možná je dobré připomenout, že velký důraz na využití biomasy pro produkci elektřiny je i v Energetické [r]evoluci Greenpeace. Další snížení emisí by měla zajistit výstavba nových jaderných bloků, která se již rozběhla v elektrárně Hinkley Point C a má být následována dalšími, a dalších nízkoemisních zdrojů. Ty by postupně měly nahradit produkci plynových zdrojů.

Ontario už zavřelo uhelné bloky před řadou let a má nízkoemisní kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů. Finsko připravuje konec využívání uhlí v energetice v roce 2029. Nyní obdržel blok Olkiluoto 3 licenci pro provoz a vše je na cestě k zahájení provozu na přelomu tohoto a příštího roku. Blok Hanhakivi 1 a nové obnovitelné zdroje by pak měly umožnit dokončení přechodu k nízkoemisní kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů. Slovensko již brzy uzavře svou poslední uhelnou elektrárnu a po zahájení provozu bloku Mochovce 3 letos a Mochovce 4 příští rok dospěje také k nízkoemisní kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů.

Tyto státy mají nízkoemisní zdroje elektřiny a při přechodu na elektromobilitu dosáhnou dalšího radikálního snížení emisí oxidu uhličitého i v dopravě. Po přechodu na elektřinu jsou emise v dopravě dány mixem zdrojů využívaných k její výrobě.

Úplně jiná situace je v už zmiňovaném Německu. Zde stále dominantní část elektřiny produkují fosilní zdroje a velkou část z nich ty uhelné. A opuštění uhelné produkce se očekává až mezi léty 2035 až 2038. V té době však půjde o přechod od uhlí k plynu, který se zde bude využívat ještě řadu dalších desetiletí. Plyn má sice při spalování zhruba poloviční emise CO₂ než uhlí, ale při jeho těžbě se produkují ve značné míře další skleníkové plyny. Ještě možná stojí za připomenutí, že cena elektřiny pro spotřebitele je v Německu nejvyšší v Evropě a dále poroste.

Stejně tak se podařilo Greenpeace zarazit rozvoj jaderné energetiky v Nizozemsku, které tak 70 % elektřiny produkuje z fosilních zdrojů a nedaří se mu také emise oxidu uhličitého snižovat.

Ve Švédsku kampaň s velkou účastí Greenpeace vedla k parlamentnímu odhlasování zákazu výstavby jaderných bloků a ukončení provozu všech stávajících do roku 2010. Ovšem zde měla naštěstí většina environmentálních organizací nastaveny priority jinak než Greenpeace. A hlavní je i nyní u nich důraz na snižování emisí. Jaderné reaktory jsou tak zde stále v provozu a počítá se i s výstavbou nových, které by v případě potřeby nahradily odstavované.

Také v Belgii, u které jaderné elektrárny dodávají téměř 50 % elektřiny, vedla protijaderná kampaň k obrovské nejistotě při provozování jaderných zařízení. V roce 2003 belgický senát zakázal stavbu nových jaderných reaktorů a omezil životnost těch stávajících na 40 let. Měly se tak odstavit v letech 2014 až 2025. Ukázalo se však, že tyto zdroje lze jen těžko nahradit. Zůstaly tak sice v provozu, ale vzhledem k dlouhodobé politické nestabilitě a bezvládí, se nedařilo realizovat potřebné změny zákonů v tomto směru. Provozovatel tak neví, zda bude muset zavřít svá provozovaná zařízení hned, za rok, za pět let či za dvacet. Neví tak, zda má provádět opravy a rekonstrukce pro delší provoz, nebo je pouze jakž takž udržovat. Výsledek se projevil v tomto roce a vedl k značným problémům s elektřinou v Belgii v zimním období, a také zvýšení emisí oxidu uhličitého. Pokud bude snaha Greenpeace o uzavření belgických jaderných bloků úspěšná, povede k ještě větší produkci CO₂.

Jak je vidět, vedly protijaderné aktivity Greenpeace u nás a v Evropě k tomu, že omezení emisí oxidu uhličitého probíhá mnohem pomaleji, než by mohlo. Mým názorem je, že právě usilovná kampaň protijaderných aktivistů, která v řadě zemí prosadila německý model kombinace fosilních (převážně plynových) a obnovitelných zdrojů na místo kombinace jaderných a obnovitelných, značně ztížila nebo možná úplně zabránila dosáhnutí dostatečně rychlého a masivního snížení emisí skleníkových plynů. Jimi prosazovaná kombinace obnovitelných a plynových zdrojů vede ke zvyšování využívání plynu v Evropě i ve světě. I proto nejen Německo tak usilovně buduje Nord Stream 2 a další plynovody i přístavy pro tankery se zkapalněným plynem. Jeho spotřeba, a tedy i těžba, rychle roste. Německo i Evropa překonávají rekordy. Ovšem hlavně emise skleníkových plynů při jeho těžbě i přepravě velmi silně přispívají k jejich celkovému obsahu v atmosféře.

Příspěvek Kryštofa Talanda vyšel na stránkách Greenpeace. Je tak vidět, že má k této organizaci blízko. Pokud tak myslí vážně své ztotožnění s výzvou Grety Thurnbergové, že je potřeba rychlé snížení emisí a je čas na paniku v této oblasti, měl by hlavně oslovit tuto globalizovanou korporaci, aby nebránila budování nízkoemisních zdrojů a opravdu se reálně zasazovala za snižování skleníkových plynů. U nás by tak měl Kryštof Taland vyzvat vládu, aby určitě nezastavovala Dukovany a Temelín podle koncepce Energetické [r]evoluce, ale naopak je provozovala co nejdéle. Zároveň pak co nejrychleji vybudovala nové nízkoemisní jaderné zdroje a podpořila efektivní realizaci decentralizovaných obnovitelných zdrojů. Tedy rychle realizovala současnou aktualizaci Státní energetické koncepce v její variantě s co nejnižšími emisemi. Zdá se, že by to nemusel mít tak těžké. Alespoň česká pobočka Greenpeace začíná vidět po zhlédnutí příkladu Německa alespoň trochu realitu a prostřednictvím svého energetického experta Jana Rovenského se nyní zasazuje o co nejdelší možné provozování Dukovan (podrobněji zde). I když je otázka, jak vážně to reálně myslí, protože české environmentální aktivistické skupiny stále pokračují v kampani proti jaderné energetice.

Pokud by reálně chtěli něco pro rychlé snížení emisí udělat němečtí studenti, tak by stávkovali za to, aby se v Bavorsku nezavíraly předčasně jaderné bloky a v celém Německu se ty, u kterých to je ještě technicky možné, znovu spustily.

Už v článku pro server Ekolist jsem vyjádřil své obavy, že celá akce může být při vedení založeném na čistě aktivistickém přístupu a bez reálné znalosti problematiky kontraproduktivní. Pokud by měla kampaň přinést pozitivní znalosti, tak to bude jedině v případě, že se mládež při ní seznámí s fakty a zákonitostmi, které se dané oblasti týkají. K tomu je potřeba široká a otevřená diskuze, do které se snažíme i s kolegy přispívat. Výzvy, které před českou energetikou podle mě stojí, jsem popsal v následujícím článku. Jaké jsou možnosti na cestu k nízkoemisní energetice pak zde. Možným zdrojům energie a jejich potenciálu ve světě a u nás se věnuje cyklus článků, poslední část pojednává o možnostech získávání energie z biomasy a obsahuje i odkazy na všechny předchozí. S kolegy jsme také napsali knihu Česká energetika na křižovatce, která je také příspěvkem do této diskuze. Že by se do ní měli zapojit i stávkující studenti, jsem zdůraznil i v rozboru podmínek, za jakých by mohla mít jejich akce smysl, na Ekolistu. Pouze otevřená a racionální diskuze na základě znalosti vědeckých a technických faktů, která vychází s reálného zhodnocení dosavadních zkušeností, umožňuje najít efektivní cestu k udržitelnému, ekologickému i sociálně citlivému vývoji. A takovou by se pak měly snažit realizovat politici pomocí konkrétních kroků.

Psáno pro servery Osel a Neviditelný pes.