Moderní představa o vzezření živého stegosaura. Hřbetní desky mohly být u tohoto tyreoforního dinosaura pestře zbarveny a dodávat mu tak ještě impozantnějšího vzhledu. K obraně před predátory mu však sloužily pouze čtyři dlouhé kostěné bodce na konci ocasu. Ty byly mimochodem umístěny spíše horizontálně, nikoliv vertikálně. Kredit: Matthew Martyniuk, Wikipedie (CC BY-SA 4.0)

Stegosaurus, tedy v doslovném překladu „zastřešený ještěr“, je jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších rodů druhohorních dinosaurů. Zmiňuji se o něm například v článku o historii jeho objevů a výzkumu nebo v pojednání o jeho nebezpečné zbrani na konci ocasu. Samostatný článek pojednávající o stegosaurovi se zde ale dosud neobjevil – pojďme to napravit. V současnosti rozlišujeme hned tři (pravděpodobně platné) druhy rodu stegosaurus – S. ungulatus, S. stenops a S. sulcatus. Dříve bylo pod tímto rodovým jménem rozlišováno mnohem víc fosilních objevů a celkem bylo popsáno asi osm dalších druhů, z nichž většina je dnes neplatná nebo byla překlasifikována do jiných rodů (například Hoplitosaurus, Loricatosaurus, Alcovasaurus ad.). Stegosaura tedy potkal stejný osud jako další dlouhodobě známé dinosauří taxony, které se staly v podstatě taxonomickými odpadkovými koši, do nichž byly „odhazovány“ ty fosilie, se kterými si paleontologové nevěděli rady.[1] Vědecky byl rod Stegosaurus popsán americkým paleontologem Charlesem Othnielem Marshem (slavným protagonistou „Války o kosti“) v roce 1877[2], dnešní typový druh S. stenops nicméně až o deset let později.[3] Již Marshovi bylo jasné, že tento pozdně jurský dinosaurus byl býložravcem, velké dohady se však objevily zejména v otázce umístění jeho kostěných desek na hřbetě, krku a ocasu. Tyto přes 60 centimetrů široké a vysoké struktury byly původně v představách vědců kladeny naplocho nebo do jediné řady, teprve v 60. letech minulého století se prosadil názor, že desky byly umístěny ve dvou paralelních řadách, ovšem s mírně alternujícími pozicemi.[4] O jejich úloze se vedou spory dodnes, nicméně převažuje názor, že se jednalo především o signalizační zařízení, které sloužilo k zdánlivému zvětšení těla stegosaura (obranný mechanismus proti teropodům) a v případě samců k vábení samic a projevům dominance.[5] Za života dinosaurů byly pláty pokryty rohovinou a mohly být pestře zbarveny, což by jejich efektivitu ještě zvýšilo. Podle jedné vědecké studie z roku 2015 byly desky u příbuzného rodu Hesperosaurus znakem pohlavního dimorfismu – u samců byly celkově širší a robustnější, zatímco u samic byly naopak vyšší.[6]

Dnes již silně zastaralý model stegosaura, vytvořený americkým výtvarníkem Charlesem R. Knightem v roce 1903 (zde upravená verze z následujícího desetiletí). Model byl poplatný skromným a nepřesným poznatkům tehdejší doby. Velmi podobně vypadal o půl století později i stegosaurus, kterého jsme mohli obdivovat ve filmu Cesta do pravěku. Kredit: Charles W. Gilmore a Charles R. Knight; Wikipedie (volné dílo)

O aktivní obranné zbrani v podobě výrazných bodců na konci ocasu byla řeč již dříve. Tento pro stegosaura velmi nápadný znak byl podle výzkumů skutečně prostředkem vlastní obrany a o jejím využití svědčí i fakt, že u zhruba 10 procent objevených fosilních bodců byla zjištěna poškození, související nejspíš s jejich obranným využitím. Jeden obratel dravého teropoda alosaura byl dokonce objeven s deformací velmi dobře odpovídající zásahem tohoto bodce.[7] Čtyři spíše horizontálně umístěné bodce na konci ocasu stegosaura měřily v dospělosti jeho majitele na délku asi 60 až 90 centimetrů, což bylo více než dostatečné pro jejich efektivní využití.[8] Dlouhodobým mýtem, který bývá někdy zmiňován i dnes, je tzv. druhý mozek stegosaura, který měl být umístěn v oblasti jeho křížové páteře (resp. v oblasti nad pánevním pletencem) a údajně dosahoval až dvacetkrát většího objemu než samotný mozek v lebce.[9] Ve skutečnosti se jednalo pouze o rozšíření v křížové části páteře, které podobně jako u dnešních ptáků nebo i sauropodních dinosaurů obsahovalo možná tzv. glykogenové tělísko. Funkce této struktury není zcela objasněna ani u současných zvířat, předpokládá se ale, že by se mohlo jednat o prostor uskladnění zásobního polysacharidu glykogenu pro nervovou soustavu.[10] Mohlo by se jednat také o jakýsi rovnovážný orgán nebo zásobní centrum některých jiných látek, souvisejících s činností nervové soustavy stegosaurů, rozhodně se ale nejednalo o druhé nervové centrum v těle. Mýtus „druhého mozku“ stegosaurů tedy můžeme s klidem pohřbít. Reakce na podněty byly u těchto dinosaurů nepochybně velmi rychlé, a to navzdory zastaralým názorům. Rychlost pohybu stegosaurů byla nicméně skutečně nízká, což je dáno anatomií a proporcemi jednotlivých částí jejich končetin. Zatímco přední byly relativně velmi krátké, zadní končetiny měly dlouhé stehenní kosti a krátké „podkolenní“ části nohou, což odpovídá schopnosti pouze pomalé chůze. Maximální rychlost pohybu stegosaura je obvykle odhadována zhruba na 6 až 7 km/h (1,7 až 1,9 m/s), tedy asi jako u svižné lidské chůze.[11] To ostatně dobře odpovídá jeho akutní potřebě aktivní obrany před dinosauřími predátory, protože aktivní útěk u stegosaurů určitě nebyl možný.

Proslulý „thagomizer“ v podobě špičatých bodců na konci ocasu, které stegosauři používali k obraně před predátory. Při délce 60 až 90 centimetrů byly nepochybně velmi nebezpečnou zbraní i pro obří pozdně jurské teropody, jako byl Saurophaganax nebo Torvosaurus. Vzácné objevy patologií a zranění na fosilních kostech alosaurů dokazují, že stegosauři tento obranný „nástroj“ nejspíš skutečně často používali. Kredit: Kevmin; Wikipedie (CC BY-SA 4.0)

Stegosauři byli součástí proslulé dinosauří megafauny v ekosystémech souvrství Morrison a žili tedy v období pozdní jury (věk kimmeridž až tithon, asi před 155 až 150 miliony let) na území dnešního západu Spojených států amerických.[12] Některé fosilie velmi podobných stegosauridů známe také z Portugalska, není ale jisté, zda se skutečně jednalo o zástupce rodu Stegosaurus.[13] Největší známí jedinci stegosaura dosahovali délky až 9 metrů a hmotnosti v rozmezí 5 až 7 tun, což odpovídá dospělým sloním samcům.[14] Běžněji jsou však objevovány exempláře s délkou kolem 6 metrů a nechybí ani vzácné objevy mláďat stegosaurů (nejmenší fosilní jedinec byl dlouhý asi 1,5 metru). Zatímco svůj ocas s výhružnými bodci držel stegosaurus poměrně vysoko nad zemí, jeho hlava byla držena spíše nízko, pravděpodobně méně než 1 metr nad úrovní terénu.[15] Mozek tohoto dinosaura byl skutečně velmi malý, a to i na poměry býložravých dinosaurů podobné velikosti. Vědci odhadují, že u dospělých několikatunových jedinců mozek dosahoval hmotnosti pouze kolem 80 gramů (hodnoty EQ nedosahují u stegosaurů víc než 0,6). To sice nutně neznamená, že tito dinosauři byli tupí (jak se předpokládalo dříve), zřejmě ale tento fakt odpovídá představě o jejich pomalém, „lenivém“ životním stylu spásačů nízko rostoucí vegetace.[16] Rozhodně se ale nejednalo o žádné evoluční omyly, protože rod Stegosaurus existoval nejspíš několik milionů let. Stejně jako mnozí jiní dinosauří herbivoři i stegosauři nejspíš polykali kameny (gastrolity), které jim pomáhaly rozmělňovat potravu v žaludku. Jejich hlavní potravou mohly být nízko rostoucí kapraďorosty, mechorosty, přesličky, cykasy a jehličiny.[17] Výzkum ukázal, že síla čelistního stisku stegosaurů dosahovala i na zubech v zadní části čelistí pouze kolem 275 newtonů, což je mnohem méně než třeba u labradora. Zřejmě se tedy živil pouze měkkou rostlinou potravou, na rozdíl třeba od pozdějších rohatých dinosaurů (ceratopsidů).[18] Stegosauři obývali ekosystémy, v nichž dominantními býložravci byli obří sauropodi, zejména brachiosauridi a diplodokoidi. Jejich úhlavními nepřáteli byli draví teropodi rodů Allosaurus, Ceratosaurus, Torvosaurus, Saurophaganax, Marshosaurus a někteří další. Stegosauři nicméně mohli preferovat spíše sušší oblasti těchto ekosystémů.[19] Nepochybně však měli co do činění s dostatečně pestrou směsici predátorů, na kterých si čas od času mohli vyzkoušet svou smrtící ocasní zbraň…

Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz

Short Summary in English: Stegosaurus was a genus of popular and well known thyreophoran stegosaurian dinosaur, living in what is now Western USA and perhaps Portugal in the Late Jurassic epoch, about 155 to 150 million years ago.

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Stegosaurus

http://fossilworks.org/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=38814

http://dinodata.de/animals/family_pages/stegosauria.php

http://www.dinochecker.com/dinosaurs/STEGOSAURUS

http://www.prehistoric-wildlife.com/species/s/stegosaurus.html

[1] Maidment, Susannah C. R.; Norman, David B.; Barrett, Paul M.; Upchurch, Paul (2008). „Systematics and phylogeny of Stegosauria (Dinosauria: Ornithischia)“. Journal of Systematic Palaeontology. 6 (4): 1. doi: 10.1017/S1477201908002459

[2] Marsh O. C. (1877). „A new order of extinct Reptilia (Stegosauria) from the Jurassic of the Rocky Mountains“. American Journal of Science. 3 (14): 513–514. doi: 10.2475/ajs.s3-14.84.513

[3] Marsh O. C. (1887). „Principal characters of American Jurassic dinosaurs, part IX. The skull and dermal armour of Stegosaurus„. American Journal of Science. 3 (34): 413–17. doi: 10.2475/ajs.s3-34.203.413

[4] Main R., de Ricqlès A., Horner J. R., Padian K. (2005). „The evolution and function of thyreophoran dinosaur scutes: implications for plate function in stegosaurs“. Paleobiology. 31 (2): 291–314. doi: 10.1666/0094-8373(2005)031[0291:teafot]2.0.co;2

[5] Christiansen, N. A.; Tschopp, E. (2010). „Exceptional stegosaur integument impressions from the Upper Jurassic Morrison Formation of Wyoming“. Journal of Geosciences. 103 (2): 163–171. doi: 10.1007/s00015-010-0026-0

[6] Saitta E. T. (2015). „Evidence for Sexual Dimorphism in the Plated Dinosaur Stegosaurus mjosi (Ornithischia, Stegosauria) from the Morrison Formation (Upper Jurassic) of Western USA“. PLoS ONE. 10 (4): e0123503. doi: 10.1371/journal.pone.0123503

[7] Carpenter K., Sanders F., McWhinney L., Wood L. (2005). „Evidence for predator-prey relationships: Examples for Allosaurus and Stegosaurus.“. In Carpenter, Kenneth. The Carnivorous Dinosaurs. Indiana University Press. pp. 325–50. ISBN 978-0-253-34539-4

[8] Carpenter K. (1998). „Armor of Stegosaurus stenops, and the taphonomic history of a new specimen from Garden Park Colorado“. The Upper Jurassic Morrison Formation: An Interdisciplinary Study. Part 1. Modern Geol. 22. pp. 127–44.

[9] Fastovsky D. E., Weishampel D. B. (2005). „Stegosauria: Hot Plates“. In Fastovsky D. E., Weishampel D. B. The Evolution and Extinction of the Dinosaurs (2nd ed.). Cambridge University Press. pp. 107–30. ISBN 978-0-521-81172-9.

[10] Buchholz (née Giffin) E. B. (1990). „Gross Spinal Anatomy and Limb Use in Living and Fossil Reptiles“. Paleobiology. 16 (4): 448–58. doi: 10.1017/S0094837300010186

[11] Fastovsky D. E., Weishampel D. B. (2005). „Stegosauria: Hot Plates“. In Fastovsky D. E., Weishampel D. B. The Evolution and Extinction of the Dinosaurs (2nd ed.). Cambridge University Press. pp. 107–30. ISBN 978-0-521-81172-9.

[12] Chure, Daniel J.; Litwin, Ron; Hasiotis, Stephen T.; Evanoff, Emmett; and Carpenter, Kenneth (2006). „The fauna and flora of the Morrison Formation: 2006“. In Foster, John R.; and Lucas, Spencer G. (eds.). Paleontology and Geology of the Upper Jurassic Morrison Formation. New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin, 36. Albuquerque, New Mexico: New Mexico Museum of Natural History and Science. pp. 233–248.

[13] Escaso, Fernando; et al. (2006). „New evidence of shared dinosaur across Upper Jurassic Proto-North Atlantic: Stegosaurus from Portugal“. Naturwissenschaften. 94 (5): 367–374. doi: 10.1007/s00114-006-0209-8

[14] Benson R. B. J.; et al. (2014). „Rates of Dinosaur Body Mass Evolution Indicate 170 Million Years of Sustained Ecological Innovation on the Avian Stem Lineage“. PLoS Biol. 12 (5): e1001853. doi: 10.1371/journal.pbio.1001853

[15] Carpenter K. (1998). „Armor of Stegosaurus stenops, and the taphonomic history of a new specimen from Garden Park Colorado“. The Upper Jurassic Morrison Formation: An Interdisciplinary Study. Part 1. Modern Geol. 22. pp. 127–44.

[16] Buchholtz, Emily; Holtz, Thomas R., Jr.; Farlow, James O.; Walters, Bob (2012). Brett-Surman, M.K., ed. The Complete Dinosaur (2nd ed.). Bloomington, Ind.: Indiana University Press. p. 201. ISBN 978-0-253-00849-7.

[17] Weishampel D. B. (1984). „Interactions between Mesozoic Plants and Vertebrates: Fructifications and seed predation“. N. Jb. Geol. Paläontol. Abhandl. 167: 224–50.

[18] Reichel, Miriam (2010). „A model for the bite mechanics in the herbivorous dinosaur Stegosaurus (Ornithischia, Stegosauridae)“. Swiss Journal of Geosciences. 103 (2): 235–240. doi: 10.1007/s00015-010-0025-1

[19] Dodson, Peter; Behrensmeyer, A. K.; Bakker, Robert T.; McIntosh, John S. (1980). „Taphonomy and paleoecology of the dinosaur beds of the Jurassic Morrison Formation“. Paleobiology. 6 (2): 208–232. doi: 10.1017/S0094837300025768