Dinosauři jsou vědě známí již téměř dvě století. První vědecky rozeznaný rod – jurský teropod Megalosaurus – byl formálně popsán britským přírodovědcem a reverendem Williamem Bucklandem v únoru roku 1824 . Za tuto dlouhou dobu bylo formálně popsáno značné množství špatně dochovaných nebo nepřesně interpretovaných druhů, jejichž vědecká jména se později ukázala jako z nějakého důvodu nevyhovující či neplatná. Mnohá jsou v současnosti prakticky zapomenuta, některá z nich ale přesto stačila proniknout do širokého povědomí veřejnosti, a tak dnes již neplatná rodová jména typu „Seismosaurus“ nebo „Dynamosaurus“ stále nacházíme v četných článcích a obrázkových knihách. Specifickým případem je pak hyper-populární platně-neplatný sauropod Brontosaurus. Která kdysi populární dinosauří jména tedy již odvál (v tomto případě historický, nikoliv geologický) čas?
Strašlivý hrozný zub (Deinodon horridus)
V roce 1854 putoval americký geolog Ferdinand Vandiveer Hayden (1829 – 1887) do oblasti dosud málo probádaných končin na území dnešní Montany a okolních států (tehdy nazývaných Teritorium Nebraska). U soutoku Juditiny řeky (Judith River) a řeky Missouri na území dnešní severní Montany objevil v souvrství dnes nazývaném Judith River fosilie podivných pravěkých plazů. Byly mezi nimi i zkamenělé zuby velkých predátorů s náznakem vroubkování po okrajích. Hayden po návratu předal tyto záhadné fosilie tehdejší největší kapacitě v oboru paleontologie Josephu Leidymu (1823 – 1891). Tento filadelfský profesor pak spolu s fosiliemi dalších dinosaurů popsal roku 1856 zmíněné zuby pod názvem Deinodon horridus. Správně pochopil, že se jedná o fosilní zuby jakýchsi obřích dravých dinosaurů, ačkoliv o jejich podobě neměl prakticky žádnou představu. Zmíněné jméno znamená doslova „strašlivý, hrozný zub“ a Leidy jej zvolil vzhledem k hrozivé zahrocenosti zubů záhadného dravce. Aniž to kdokoliv tušil, takto vstoupili do dějin jedny z prvních dinosauřích fosilií ze severoamerického kontinentu a zároveň také první známé fosilie tyranosauridních teropodů. V oné době nicméně pojmy „teropod“ ani „tyranosaurid“ ještě neexistovaly.
Popisný materiál tohoto druhu představuje pouze několik mírně heterodontních (tvarově odlišných) fosilních zubů, pro které v roce 1866 stanovil slavný paleontolog Edward Drinker Cope (1840 – 1897) dokonce samostatnou čeleď Deinodontidae. I později se objevovaly názory, že jméno Deinodon by mělo mít prioritu a mělo by proto být považováno za platné. Vzhledem k tomu, že samotné zuby nejsou příliš diagnostické a neposkytují dostatečně přesnou představu o svém původci, jméno Deinodon horridus je dnes obecně považováno za pochybné jméno (nomen dubium). Stáří tohoto nálezu činí vzhledem k jeho původu ve zmíněném souvrství asi 77 až 75 milionů let (věk kampán, pozdní svrchní křída) a zuby jsou takřka nerozeznatelné od fosilií dvou druhů velkých tyranosauridů, popsaných v pozdější době. Konkrétně se jedná o albertosaurina druhu Gorgosaurus libratus a tyranosaurina druhu Daspletosaurus torosus. Jednomu z nich tyto nejstarší vědecky popsané zuby tyranosaurida nepochybně patřily. Rodové jméno Deinodon se mezitím stalo jakýmsi taxonomickým odpadkovým košem, do kterého byly zahrnovány četné fosilní nálezy (zejména zuby), s nimiž si paleontologové nevěděli rady. Faktem ale je, že „strašlivý zub“ je dnes taxonem pouze z kategorie „historicky významných“.
Zázračný drsný zub (Trachodon mirabilis)
Stejný původ mají také fosilní zuby kachnozobého dinosaura, kterého Joseph Leidy v roce 1856 popsal pod jménem Trachodon mirabilis. Ani v tomto případě samozřejmě neměl správnou představu, jak mohl vypadat původce této fosilie. První kosterní fosilie hadrosauridů byly totiž objeveny až zanedlouho poté, a sice v New Jersey v roce 1858 (druh Hadrosaurus foulkii). Objeveno bylo celkem sedm zkamenělých zubů trachodona (katalogové označení ANSP 9260), které Ferdinand Vandiveer Hayden získal ze sedimentů souvrství Judith River. I „Trachodon“ se postupem doby stal jakýmsi odpadním košem pro všechny fosilie hadrosauridů, se kterými si tehdejší paleontologové nevěděli rady. V průběhu doby bylo popsáno nejméně šest různých druhů tohoto rodu, žádný z nich ale není v současnosti považován za vědecky platný.
Jejich stáří stejně jako v případě „deinodona“ činí zhruba 75 milionů let (geologický věk kampán) a z tohoto období typického svojí významnou dinosauří biodiverzitou známe poměrně velkou druhovou rozmanitost hadrosauridních dinosaurů. Konkrétně jde o druhy Brachylophosaurus canadensis a Probrachylophosaurus bergei a dále množství pochybných taxonů – „Diclonius“ pentagonus, Kritosaurus(?) breviceps, Lambeosaurus(?) paucidens a „Pteropelyx“ grallipes. Na základě morfologie zubů se jeví jako pravděpodobné, že „Trachodon“ byl zástupcem podčeledi Lambeosaurinae. Byl ale skutečně samostatným rodem a druhem kachnozobého dinosaura? To zatím nelze s jistotou říci, a tento taxon je tak stále pokládán za nomen dubium, tedy pochybné vědecké jméno. Ve starší literatuře jsou nicméně „trachodoni“ poměrně rozšířeným a často používaným názvem, který navíc v sobě nese cosi příjemně archaického a historického.
Žebrovaný pravěký scink (Palaeoscincus costatus)
„Pravěký scink“ byl zřejmě prvním popsaným severoamerickým ankylosaurem a jedním z vůbec prvních popsaných zástupců této skupiny. Ani v tomto případě však Joseph Leidy neměl valnou představu o podobě tvora, jemuž patřil neobvykle „žebrovaný“ zub, který Hayden objevil v sedimentech pozdně křídového stáří nedaleko pevnosti Fort Benton (dnes stejnojmenné město ve státě Montana). Zub měl zvláštní tvar a jeho povrchové zářezy mu vysloužily i druhové jméno (doslova „žebrovaný“). Fosilie nese katalogové číslo ANSP 9263 a současní paleontologové se shodují pouze na tom, že se jedná o zub blíže neidentifikovaného ankylosaurida. V průběhu dalších desetiletí po objevu byly pod toto rodové jméno řazeny další a další fosilie a celkem bylo stanoveno asi sedm druhů, přičemž šest jich bylo později zase vyčleněno a přejmenováno.
Bohužel fosilní materiál je příliš fragmentární a nedostatečný pro jakoukoliv možnost přesnějšího systematického zařazení. Je nicméně velmi pravděpodobné, že se jednalo o zástupce čeledi Ankylosauridae nebo možná ještě spíše čeledi Nodosauridae. Palaeoscincus byl tedy robustně stavěným býložravcem s výrazným tělním pancířem, více toho o něm však s jistotou říct nedokážeme. Se jménem Palaeoscincus se dnes každopádně setkáme již pouze ve velmi starých knihách nebo při pojednáních o již dávno neplatných dinosauřích jménech.
Silný s tělem plným komor (Antrodemus valens)
Také tohoto pochybného dinosaura zachránil pro vědu Ferdinand Vandiveer Hayden, ovšem až v roce 1869. Místem objevu bylo údolí Middle Park v Coloradu (nedaleko města Granby), kde vystupují na povrch výchozy souvrství Morrison z období pozdní jury. Fosilie již dříve znali místní obyvatelé, kteří se domnívali, že představují zkamenělé otisky koňských kopyt. Zkameněliny dinosaura, které získal z druhé ruky, pak zaslal Hayden opět Josephu Leidymu k identifikaci. Vědec ihned poznal, že se jedná o ocasní obratle jakéhosi dravého dinosaura a přisoudil je nejdříve evropskému rodu Poekilopleuron (jako nový druh „Poicilopleuron“ valens, který popsal roku 1870).
O tři roky později však Leidy usoudil, že si fosilie zaslouží vlastní rodové jméno, a vznikl tak Antrodemus valens. V roce 1920, tedy přesně o půl století později, konstatoval paleontolog Charles W. Gilmore, že ocasní obratle „antrodema“ jsou nerozeznatelné od těch, které byly známé u rodu Allosaurus. Navrhl proto, že prioritu má mít dříve stanovené jméno antrodemus. Teprve v 70. letech 20. století přišel James Madsen s velmi podrobnou revizí mnoha exemplářů alosaura z lokality Cleveland-Lloyd a konstatoval, že antrodemus jako taxon stanovený podle velmi neuspokojivého fragmentárního materiálu nemůže být platným druhem. Antrodemus valens je dnes proto obecně považován za nomen dubiuma pravděpodobně se skutečně jedná o druh, založený na fosiliích rozšířeného druhu Allosaurus fragilis.
Tlustý jednotný výhonek (Monoclonius crassus)
Fosilie tohoto ceratopsida byly objeveny ve stejném souvrství jako „Deinodon“ nebo „Trachodon“ (Judith River), neobjevil je ale Ferdinand Vandiveer Hayden. Vědecky je popsal v roce 1876 slavný protagonista „Válek o kosti“, paleontolog Edward Drinker Cope, který osobně podnikl namáhavou a nebezpečnou cestu do oblasti budoucí Montany, stále ještě plné nepřátelsky naladěných indiánských bojovníků. Podobné fosilie byly mimochodem později objeveny také v kanadské Albertě v sedimentech souvrství Dinosaur Park. Jak už je u těchto kontroverzních taxonů zvykem, i v tomto případě je další historie velmi spletitá. Celkem bylo popsáno až šestnáct různých druhů tohoto rodu, z toho jedenáct bylo později přeřazeno do jiného rodu a ostatní mají nálepku nomen dubium.
Nejčastěji se objevuje názor, že jedinci popsaní pod rodovým jménem Monoclonius by ve skutečnosti mohli být mláďaty nebo subadultními exempláři některých jiných centrosaurinních ceratopsidů (nejspíše samotného rodu Centrosaurus). Ze záplavy fosilního materiálu, který byl takto určen, zůstávají jako zástupci zmíněného pochybného rodu pouze ty exempláře, které jsou příliš fragmentární, nekompletní nebo neposkytují dostatečně jasné diagnostické znaky, aby je bylo možné zařadit mezi jiné známější taxony. V současnosti je tedy Monoclonius crassus považován za nomen dubium a je nezbytné, aby byla provedena revize fosilního materiálu. Teprve ta snad prozradí, zda mohlo jít o skutečně validní (platný) druh nebo nikoliv.
Dynamický královský ještěr (Dynamosaurus imperiosus)
V roce 1902 objevil Barnum Brown ve východní Montaně typový exemplář druhu T. rex a trvalo další tři roky, než dinosaura konečně oficiálně popsal Henry Fairfield Osborn. Mezitím však ještě roku 1900 objevil Brown na území východního Wyomingu (lokalita Seven Mile Creek) fosilní materiál, s jehož zařazením si rovněž nevěděl rady. Spolu s fosiliemi obřího dravého dinosaura zde byly objeveny i fosilie hadrosaurida, ceratopsida, ankylosaurida a zkamenělé rybí šupiny. Po převozu do Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku dostal exemplář označení AMNH 5866 a v 60. letech byl prodán jako nepotřebný do Britského přírodovědeckého muzea v Londýně za sumu 1537 liber (katalogové označení exempláře je NHMUK R 7995). Právě tento materiál je holotypem druhu Dynamosaurus imperiosus, domnělého obřího tyranosauridního teropoda, popsaného vědecky Osbornem jen o stránku dál než druh T. rex.
Dynamosaurus fakticky neexistuje, zkameněliny tohoto dinosaura dnes řadíme do druhu T. rex. Když totiž Osborn fosilie poprvé zkoumal, všiml si, že zahrnují také kostěné pláty, které považoval za jakési tělesné brnění samotného obřího dravého dinosaura. Holotyp tyranosaura, objevený o dva roky později, byl přitom natolik odlišný, že Osborn neměl na vybranou a musel pro oba exempláře stanovit jiné vědecké jméno. Svoji roli přitom sehrál fakt, že preparace fosilií z Montany ještě nebyla dokončena a Osborn navíc pospíchal, protože konkurenční Carnegieho muzeum mezitím preparovalo vlastní fosilii budoucího tyranosaura (CM 1400). Materiál z Wyomingu přitom dostal název Dynamosaurus imperiosus, což doslova znamená „dynamický královský ještěr“. Teprve o rok později si Osborn svoji chybu uvědomil, a dynamosaura synonymizoval s druhem T. rex. Je štěstí, že jméno T. rex se objevilo ve zmíněné popisné práci o stránku dříve než D. imperiosus, protože jinak by dnes mohlo platit právě ono druhé jméno, zatímco proslulý T. rex by byl takřka neznámým pojmem. Později se ukázalo, že kostěné osteodermy obřímu teropodovi vůbec nepatřily, představovaly naopak pozůstatky jeho možné poslední kořisti. Tou byl zřejmě jedinec druhu Ankylosaurus magniventris, tedy velký obrněný tyreoforní dinosaurus, žijící ve stejných ekosystémech jako T. rex. Rýhy po tyranosauřích zubech na kostěných plátech tomu ostatně nasvědčují.
Hallových ještěr otřásající zemí (Seismosaurus hallorum)
Mezi nejznámější dnes již neplatná dinosauří jména na přelomu století patřil i taxon Seismosaurus hallorum, který označoval fosilie obřího sauropodního dinosaura, objeveného na území Nového Mexika v roce 1979. Formálně pak byl tento druh popsán roku 1991 Davidem Gillettem jako Seismosaurus halli. Objevena byla částečně zachovaná kostra, na jejímž základě Gillete nejdříve odhadoval délku dinosaura na 36 a pak dokonce 48 až 54 metrů. Později byly tyto odhady sníženy lepší rekonstrukcí ocasní části páteře a délka tohoto dinosaura se tak snížila na podstatně reálnějších 30 až 33 metrů. V roce 2004 byly na každoročním mítinku Americké geologické společnosti prezentovány výsledky výzkumu, jejichž závěrem bylo zjištění, že S. halli je ve skutečnosti velkým zástupcem rodu Diplodocus. V roce 2006 byla publikována ještě podrobnější studie, která dokonce přišla s možností, že tento exemplář nebyl ani samostatným druhem, nýbrž obřím exemplářem již známého druhu Diplodocus longus. V roce 2015 byla však publikována studie s dosud nejkompletnější revizí diplodokidních sauropodů. Jejím překvapivým výsledkem bylo, že zatímco D. hallorum je zřejmě plně platným druhem, D. longus nikoliv.
Rodové jméno Seismosaurus je nicméně stále často používáno zejména amatérskými autory článků o dinosaurech a na internetu i v populární literatuře na ně můžeme narazit i v současnosti. Důvodem může být i příjemný „zvuk“ a atraktivní význam tohoto jména, které znamená doslova „ještěr otřásající zemí“ či „zemětřesný ještěr“. Ve skutečnosti však tento sauropod dosahoval zhruba jen třetiny hmotnosti největších titanosaurů (jako byl Argentinosaurus huinculensis) a zemí rozhodně při chůzi netřásl.
McIntoshův velkolepý ještěr (Ultrasauros macintoshi)
V době před objevem kolosálních argentinských sauropodů byl domnělým rekordmanem právě kontroverzní Ultrasauros macintoshi, objevený roku 1972 v lokalitě zvané Dry Mesa Quarry v Coloradu. James Jensen, proslulý „objevitel obřích dinosaurů“, odhadoval, že tento gigant mezi giganty dosahoval délky asi 36 metrů, výšky 18 metrů a hmotnosti až kolem 180 tun! Tím by se významně blížil i největší velrybě plejtvákovi obrovskému a dalece by překonával všechny ostatní v té době známé dinosaury. Původně Jensenem pojmenovaný jako „Ultrasaurus“ musel být později přejmenován na „Ultrasauros“, protože předchozí rodové jméno stanovil již v roce 1983 jihokorejský paleontolog pro jednoho menšího východoasijského sauropoda. Horší pro druh U. macintoshivšak byl fakt, že jak se brzy ukázalo, tento dinosaurus byl ve skutečnosti chimérou, tedy neexistujícím tvorem, omylem složeným z fosilií dvou různých obřích sauropodů. Jedním z n ich byl dlouhodobě známý brachiosaurid Brachiosaurus altithorax, tím druhým pak Jensenem nově objevený diplodokid Supersaurus.
Oba dinosauři skutečně patřili k obřím druhům, brachiosaurus vážil možná přes 50 tun a supersaurus byl zase dlouhý kolem 35 metrů, naděje vkládané do odhadovaných rozměrů domnělého ultrasaura však tyto rody naplnit nemohly. Přesto se i dnes můžeme s pojmem „Ultrasaurus“ (ve smyslu onoho severoamerického giganta; méně často pak se správnějším, i když i tak neplatným jménem „Ultrasauros“) setkat v populární literatuře i jinde. I takto silné a trvalé může být kouzlo zastaralých a neplatných dinosauřích jmen…
Napsáno pro Pravěk.info, DinosaurusBlog a Osel.cz
Short Summary in English: Some dinosaur names are already lost to time (as they are scientifically invalid), yet they still emerge on the internet and in the popular literature. Some of them are briefly described here.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Deinodon
https://en.wikipedia.org/wiki/Trachodon
https://en.wikipedia.org/wiki/Palaeoscincus
https://en.wikipedia.org/wiki/Antrodemus
https://en.wikipedia.org/wiki/Monoclonius
https://en.wikipedia.org/wiki/Tyrannosaurus#Earliest_finds
Diskuze:
