Forusracidi, kterým se neformálně přezdívá terror birds („hrůzoptáci“) byli po značnou část kenozoika dominantními dravci na území Jižní Ameriky.[1] Tito menší až obří draví ptáci vznikli ještě v období paleocénu, relativně nedlouho po vyhynutí dinosaurů na konci křídy a pomyslnou pochodeň slávy teropodů tak mohli nést dál. První zástupce známe již z doby před asi 62 miliony let a poslední z nich existovali ještě před 1,8 miliony let[2], ale možná také před „pouhými“ 100 000 lety. Některé objevy z území státu Uruguay dokonce udávají dobu existence na 17 000 let před současností, tato zjištění jsou však jinými vědci zpochybňována.[3] Nejbližšími současnými příbuznými těchto děsivě vyhlížejících opeřených zabijáků jsou seriemy (čeleď Cariamidae), žijící na jihoamerické pevnině zhruba posledních 16 milionů let.[4] Zatímco seriemy dosahují výšky 70 až 90 centimetrů a váží několik kilogramů, jejich největší příbuzní z čeledi forusracidů dosahovali podstatně úctyhodnějších rozměrů. Nebyli sice tak mohutní jako tzv. sloní ptáci (épyornitidi), jako byl například nedávno popsaný druh Vorombe titan z Madagaskaru[5], zato však měli mnohem účinnější zbraň v podobě zahnutého masivního zobáku. Ačkoliv nejslavnějším druhem je nejspíš sám Phorusrhacos inflatus, kterého známe i ze slavné scény v Cestě do pravěku, ještě podstatně mohutnějším druhem byl Kelenken guillermoi, jehož fosilie byly nalezeny v Argentině. K objevu zkamenělin tohoto ptačího obra došlo v březnu roku 1999 a nálezcem byl jistý student jménem Guillermo Oscar Aguirre Zabala. Spolu se svým kamarádem na fosilní pozůstatky narazili nedaleko vlakové zastávky u vesničky Comallo na území provincie Río Negro (západní Patagonie, pánev Cañadón Asfalto). Chlapci, kteří již měli se sbíráním fosilií zkušenosti z dřívějška, pochopili rychle význam svého objevu a kontaktovali proto paleontologické muzeum ve městě San Carlos de Bariloche. Od roku 2002 se pak fosilie nacházely ve sbírkách tohoto muzea a trvalo dalších pět let, než byly formálně popsány. K tomu došlo roku 2007, kdy vyšla vědecká studie v periodiku Journal of Vertebrate Paleontology a byli pod ní podepsáni Luis María Chiappe a jeho kolegyně Sara Bertelli a Claudia Tambussi.[6] Obří forusracid dostal jméno Kelenken guillermoi, rodové jméno přitom odkazuje k postavě démona Kélenkena z mytologie indiánského kmene Tehuelčů a druhové je poctou objeviteli zkamenělin.
Kelenken byl objeven v tufových sedimentech souvrství Collón Cura, jehož ekosystémy představují pozvolný přechod od lesnatého biomu po více otevřenou krajinu typu dnešní pampy.[7] V tomto prostředí se „hrůzoptákům“ dobře dařilo, protože měli pestrou nabídku kořisti a zároveň mohli plně využít svoji rychlost při lovu. Vědci odhadují, že tito nelétaví dravci dokázali vyvinout rychlost běhu minimálně 48 km/h (což je výrazně rychlejší, než u nejlepších lidských sprinterů) a pravděpodobně ještě podstatně více.[8] Dokázali tak nejspíš bez problémů dohnat většinu kopytníků, hlodavců i vačnatých savců, kteří žili ve stejném prostředí. A jak byl tedy Kelenken velký? Ačkoliv se hmotností nemohl ani zdaleka vyrovnat druhu Vorombe titan (s odhadovanou maximální váhou až kolem 860 kg), jeho hlava byla větší a děsivější. I s masivním vepředu zahnutým zobákem totiž měřila na délku celých 71,6 centimetru a představuje tak největší známou ptačí lebku v historii. Samotný zobák měří na délku téměř 46 cm.[9] Tarzometatarzus u jednoho exempláře dosahuje délky 43,7 cm, což nasvědčuje schopnosti velmi rychlého běhu jeho původce. Velikost lebky a tvar ploch pro ukotvení „čelistních“ svalů zase naznačují, že kelenken měl velmi silný stisk. Při výšce asi 2,5 až 3,2 metru dosahoval hmotnosti až kolem 250 kg. To vše z něj jistě činilo nebezpečného predátora, schopného ulovit i poměrně velkou kořist (kterou byli nejspíš savci střední až větší velikosti). Méně vysocí ale ještě robustnější byli mimochodem jeho příbuzní druhu Brontornis burmeisteri s hmotností až kolem 400 kg.[10] Není náhodou, že se období výskytu tohoto rodu označuje za „dobu, kdy ptáci lovili koně“. Kelenken žil v období středního miocénu, asi před 15,5 až 13,8 milionu let. Tehdy právě v daleké Evropě dopadla dvojice velkých planetek a vyhloubila krátery Nördlinger Ries a Steinheim, přičemž vytvořila naše krásné vltavíny (moldavity).[11] Zároveň tehdy dochází k poměrně velkému vymírání druhů, nikoliv ale tak intenzivnímu, aby si zasloužilo označení „masové“.[12] Forusracidi byli velmi úspěšnou skupinou dravých ptáků, kterým se zřejmě stal osudným vznik Panamské šíje a následná Velká americká výměna fauny.[13] Ačkoliv nevyhynuly všechny jejich druhy a některé se dokonce dokázaly rozšířit i na severoamerickou pevninu, zlatá doba „hrůzoptáků“ před asi 1,8 miliony let pominula. Některé druhy snad mohly existovat ještě v době, kdy do Severní Ameriky dorazily první populace moderního člověka, zřejmě už však šlo jen o setkání s posledními „zbytky“ kdysi rozšířené a progresivní skupiny nelétavých ptačích dravců.
Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz
Short Summary in English: Kelenken was a genus of large flightless predatory birds of the family Phorusrhacidae. Species K. guillermoi was formally described in 2007. It is the largest member of the family, reaching 3.2 meters in height and the weight of about 250 kg.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Kelenken
http://www.prehistoric-wildlife.com/species/k/kelenken.html
http://fossilworks.org/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=105906
[1] Tambussi, C.; Ubilla, M.; Perea, D. (1999). „The youngest large carnassial bird (Phorusrhacidae, Phorusrhacinae) from South America (Pliocene–Early Pleistocene of Uruguay)“. Journal of Vertebrate Paleontology. 19 (2): 404–406. doi: 10.1080/02724634.1999.10011154
[2] MacFadden, Bruce J.; Labs-Hochstein, Joann; Hulbert, Richard C.; Baskin, Jon A. (2007). „Revised age of the late Neogene terror bird (Titanis) in North America during the Great American Interchange“. Geology. 35 (2): 123–126. doi: 10.1130/G23186A.1
[3] Jones, W.; Rinderknecht, A.; Alvarenga, H.; Montenegro, F.; Ubilla, M. (2017). „The last terror birds (Aves, Phorusrhacidae): new evidence from the late Pleistocene of Uruguay“. Paläontologische Zeitschrift. doi: 10.1007/s12542-017-0388-y
[4] Alvarenga, H. M. F.; Höfling, E. (2003). „Systematic Revision of the Phorusrhacidae (Aves: Ralliformes)“ (PDF). Papéis Avulsos de Zoologia. São Paulo: Museum of Zoology of the University of São Paulo. 43 (4): 55–91. doi: 10.1590/S0031-10492003000400001
[5] Hansford, James P.; Turvey, Samuel T. (2018). „Unexpected diversity within the extinct elephant birds (Aves: Aepyornithidae) and a new identity for the world’s largest bird“. Royal Society Open Science. 5 (9): 181295. doi: 10.1098/rsos.181295
[6] Bertelli, Sara; Chiappe, Luis M; Tambussi, Claudia (2007). „A New Phorusrhacid (Aves: Cariamae) from the Middle Miocene of Patagonia, Argentina“. Journal of Vertebrate Paleontology. 27 (2): 409–419. doi: 10.1671/0272-4634(2007)27[409:ANPACF]2.0.CO;2
[7] Tonni, Eduardo P. and Alfredo A. Carlini (2008). Chapter 13: „Neogene Vertebrates from Argentine Patagonia: Their Relationship with the Most Significant Climatic Changes“ in „J. Rabassa (ed.) The Late Cenozoic of Patagonia and Tierra del Fuego“, 269–284. Elsevier Science.
[8] Blanco, R. E.; Jones, W. W. (2005). „Terror birds on the run: a mechanical model to estimate its maximum running speed“ (PDF). Proceedings of the Royal Society B. 272 (1574): 1769–1773. doi: 10.1098/rspb.2005.3133
[9] Jones, Washington W. (2010). Nuevos aportes sobre la paleobiología de los Fororrácidos (Aves: Phorusrhacidae) basados en el análisis de estructuras biológicas (PhD thesis), 1–213. Pedeciba.
[10] Alvarenga, Herculano M. F. & Höfling, Elizabeth (2003). Systematic revision of the Phorusrhacidae (Aves: Ralliformes). Papéis Avulsos de Zoologia43(4): 55-91.
[11] Schmieder M., Kennedy T., Jourdan F., Buchner E., Reimold W. U. (2018). „A high-precision 40Ar/39Ar age for the Nördlinger Ries impact crater, Germany, and implications for the accurate dating of terrestrial impact events“. Geochimica et Cosmochimica Acta. 220: 146–157. doi: 10.1016/j.gca.2017.09.036
[12] Shevenell, Amelia E.; Kennett, James P.; Lea, David W. (2004). „Middle Miocene Southern Ocean Cooling and Antarctic Cryosphere Expansion“. Science.305 (5691): 1766–1770. doi: 10.1126/science.1100061
[13] O’Dea, A.; Lessios, H. A.; Coates, A. G.; et al. (2016). „Formation of the Isthmus of Panama“. Science Advances. 2 (8): e1600883. doi: 10.1126/sciadv.1600883
Diskuze:
