V souvislosti s pěstováním geneticky modifikovaných plodin mohou nastat zapeklité situace, jež nevyvěrají z biologické podstaty genetických modifikací, ale z ryze ekonomických a ještě více politických poměrů, vládnoucích v současné Evropě. Pokud by bylo pole konvenčně či ekologicky hospodařícího zemědělce zasaženo pylem z geneticky modifikované odrůdy, mohla by pak část jejich produkce nést genetickou modifikaci. Nikoho by to nijak neohrozilo, ale zemědělec by už nemohl prohlašovat svou úrodu za „konvenční“ či „ekologickou“ a musel by ji označit za „geneticky modifikovanou“. A příslušná obchodní organizace, s níž měl smlouvu právě na „ekologickou“ nebo „konvenční“ úrodu, by se mohla stavět na zadní – GMO si přeci neobjednala.
K vyloučení takových průšvihů mají evropské země přijmout pravidla označovaná jako „zásady koexistence“ (chápej – koexistence ekologického, konvenčního a geneticky modifikovaného zemědělství).
Než se pustíme do stanovení jakýchkoli pravidel, měli bychom znát objektivní skutečnosti. Němečtí vědci proto zhodnotili rizika přenosu pylu mezi geneticky modifikovanou a konvenční (tj. geneticky nemodifikovanou) kukuřicí. Šlo o skutečně rozsáhlý projekt organizovaný společností InnoPlanta a asociací Bundesverband Deutscher Pflanzenzuechter. Účastnili se v něm jak soukromě hospodařící rolníci, tak i státní zemědělské instituce. Finance poskytla různá spolková ministerstva a na projektu se dodávkami osiva a další finanční podporou přímo podílely i některé firmy produkující geneticky modifikované odrůdy zemědělských plodin, např. Pioneer Hi-Bred Northern Europe, Monsanto Agar Deutschland GmBH a KWS SAAT AG. Finančně výzkum podporovaly i společnosti Bayer CropScience, BASF Pant Science, Syngenta a asociace Deutsche Industrievereinigung Biotechnologie.
Už tento velmi dlouhý výčet dokládá, jak velkou váhu všichni zúčastnění výzkumnému projektu připisovali.
O výsledcích rozsáhlých polních experimentů nedávno referoval vedoucí výzkumného týmu Eberhardt Weber z katedry šlechtění a ochrany rostlin na Universitě Martina Luthera v Halle. Celkem na 28 polích v sedmi spolkových zemích byla pěstována geneticky modifikovaná kukuřice v sousedství porostů odrůd této plodiny, při jejichž šlechtění genetických modifikací nebylo využito. Následně byl sledován výskyt semen, která vznikla u konvenčně pěstované kukuřice díky opylení pylem kukuřice geneticky modifikované. Ukázalo se, že už ve vzdálenosti 20 metrů od porostu geneticky modifikované kukuřice je míra opylení jejím pylem tak nízká, že výsledná sklizeň neobsahuje více než 0,9% zrn nesoucích genetickou modifikaci.
Podle platných předpisů Evropské unie je plodina s takovým výskytem genetické modifikace považována za „čistou“.
„Nemůže být pochyb o tom, že když se dodrží potřebné izolační vzdálenosti mezi geneticky modifikovanými a konvenčními porosty, pak je vzájemná koexistence obou druhů hospodaření možná,“ prohlásil Weber.
Už samotný průběh zmíněných pokusů však naznačil úskalí, s nimiž se budou muset zemědělci (a nejen ti němečtí) vypořádat. Organizátoři výzkumu využili absence příslušných německých právních předpisů a nezveřejnili přesné místo polí, kam byla geneticky modifikovaná kukuřice vyseta. Vedly je k tomu obavy o osud porostů. Krátce předtím se pokusili ekologičtí aktivisté znemožnit testování geneticky modifikované pšenice tím, že na pokusná políčka firmy Syngenta naseli geneticky nemodifikovanou pšenici.
Při pokusech s geneticky modifikovanou kukuřicí tak sice nebyly porušeny německé právní normy (ty v té době ještě neexistovaly), ale zároveň byla zřejmě porušena směrnice EU 2001/18, podle které jsou členské země EU povinny registrovat pozemky s geneticky modifikovanými rostlinami a všechny údaje včetně jednoznačného určení lokality musí být veřejně dostupné v centrální databázi Evropské komise.
Především firmy vyrábějící osiva se bránily tlaku státních orgánů i nevládních organizací tvrzením, že test je předmětem obchodní smlouvy mezi jednotlivými farmáři a osivářskými firmami a jako takový těmto předpisům nepodléhá.
„Jsem si jist, že by se některé organizace pokusily zničit porosty na polích, kdyby se dozvěděly, kde se tato pole nacházejí,“ prohlásil tehdy ve velmi vypjaté atmosféře Eberhardt Weber. „Právě tyto organizace figurují mezi těmi, kdo se dožadují zveřejnění lokalit.“
Weber nikoho nejmenoval, ale další odborníci se netajili názorem, že nebezpečí hrozí pokusným polím především ze strany německých Greenpeace.
„Kdyby porostům nehrozilo žádné nebezpečí, rádi bychom jejich místo zveřejnili,“ ubezpečoval Weber. „V současné době to ale vidím tak, že jsem v první řadě vědec a je proto mou povinností udělat vše, aby se tyto důležité pokusy podařilo dokončit. Momentálně k tomu neznám lepší strategii, než udržet lokality v tajnosti.“
V příští vegetační sezóně už by takový „konspirační“ přístup k testům narazil na novou německou legislativu, která striktně vyžaduje zveřejnění míst, kde jsou geneticky modifikované plodiny pěstovány. Není pochyb, že tyto veřejně dostupné informace budou zneužity k ničení porostů s geneticky modifikovanými plodinami.
Ostatně s tím máme svou trpkou zkušenost i v České republice. V noci z 8. na 9. července roku 2002 byly ekologickými aktivisty zničeny pokusné plochy geneticky modifikované kukuřice MON810 v Branišovicích na Moravě. Šlo o pokusné pěstování schválené podle platných právních norem ministerstvem životního prostředí. Z těchto faktů je zřejmé, že naprosto neomezený přístup k informacím o lokalitách s geneticky modifikovanými plodinami dostává jejich pěstitele do značné nevýhody. Alespoň částečným řešením by bylo omezení přístupu k těmto informacím tak, aby je zájemci nemohli získávat zcela anonymně.
Nová německá legislativa schválená 26. listopadu 2004 v Bundestagu řeší kromě jiného i otázky odškodnění farmářů, jejichž úroda byla kontaminována pylem z geneticky modifikovaných porostů. Bohužel, i v tom staví do nerovnoprávného postavení pěstitele geneticky modifikovaných plodin. Zcela správně je činí plně zodpovědnými za škody, které vzniknou okolním farmářům tím, že pěstitel geneticky modifikované plodiny nedodržel závazná pravidla (např. nedodrží izolační vzdálenosti mezi porosty). Zároveň je ale pěstitel geneticky modifikovaných plodin zodpovědný za škody, které vzniknou v okolí jeho polí i v případě, že žádnou ze závazných norem neporušil. Farmář tedy nebude potrestán za porušení zákona či vyhlášek, ale za to, že pěstuje geneticky modifikovanou plodinu. Pro situace, kdy nebude jasné, z kterých porostů se kontaminace genetickou modifikací rozšířila, pamatuje zákon ustanovením, že „je na farmáři, který utrpěl škodu, aby se sám rozhodl, od kterého ze sousedů bude požadovat kompenzaci“. O snadné zneužitelnosti takového zákona není pochyb. Alarmující je fakt, že z nového německého zákona vypadlo ustanovení o přípustné hranici kontaminace, jež EU stanovila na 0,9%. V současném znění tedy zakládá právo na kompenzaci při jakákoli míře kontaminace úrody.
Ministryně zemědělství Renate Kuenastová, jež je členkou silně ekologicky orientované strany zelených, označila přijetí zákona za „úspěch pro ochranu spotřebitele a pro farmáře, kteří geneticky modifikované plodiny nepěstují a bojí se kontaminace své úrody“.
Nový německý zákon se pochopitelně líbí i ekologickým aktivistům, kteří požadují, aby se tato právní norma stala vzorem pro obdobné zákony, jež budou přijímány v dalších zemích EU.
Mnozí němečtí farmáři vyjádřili nad přijetím zákona politování. Je zřejmé, že strach z finančních postihů je od pěstování geneticky modifikovaných plodin odradí. Takto nastavená pravidla koexistence rozhodně nevytvářejí rovné postavení pro konvenčně a ekologicky hospodařící zemědělce na straně jedné a pěstitele geneticky modifikovaných plodin na straně druhé. Němečtí vědci hovoří v souvislosti s přijetím zákona přímo o katastrofě pro výzkum na poli rostlinných biotechnologií. University a výzkumné ústavy budou čelit akutní hrozbě vysokých pokut za jakoukoli kontaminaci polí v okolí. Vedle toho nový zákon výrazně zkomplikoval schvalovací proces pro experimentální provádění genetických modifikací.
Vývoj v Německu je pro nás poučný hned z několika hledisek. Na jedné straně výsledky tamějšího výzkumu dokazují, že vzájemná koexistence konvenčně a ekologicky hospodařících zemědělců s pěstiteli geneticky modifikovaných rostlin je z biologického hlediska možná a lze ji zajistit relativně jednoduchými opatřeními. Na druhé straně je ale stále jasnější, že problém geneticky modifikovaných plodin stojí na trojnožce, jejíž „nohy“ představují vedle biologie i ekonomika a politika. A právě ve stání na dvou zbývajících nohách může koexistence silně pokulhávat. Toho by se měla nová, urychleně vypracovávaná pravidla koexistence pro Českou republiku určitě vyvarovat.
Diskuze:
