Megalodon na lovu kytovců. Kredit: Karen Carr / Wikimedia Commons.

Pokud se vědci nepletou, tak asi před 2,6 miliony let pozemskou oblohu osvítila zvláštní záře, která rozjasňovala prehistorické noci týdny, možná měsíce. Byla to supernova, která se odpálila ve vzdálenosti asi 150 světelných let od Země. Během pár set let po ultimátní kosmické explozi a přízračně jasných nocích k Zemi dorazila tsunami energie této exploze, která se zakousla do atmosféry planety. Došlo k dramatickým událostem, které vyústily ve vymírání velkých živočichů v oceánu, včetně obrovitých žraloků megalodonů, jejichž jméno budí hrůzu dodnes.

To je scénář, s nímž nedávno přišli Adrian Melott z Kansaské univerzity a jeho spolupracovníci. Zaměřili se na to, jaké důsledky by mohla mít takto blízká exploze pro pozemský život. Vycházejí přitom z nedávných objevů prehistorických vrstev uloženin na dně oceánu, které obsahují velké množství železa-60.

Na tomto místě je nutné poznamenat, že jde samozřejmě o nepřímé důkazy explozí blízkých supernov. Pokud je známo, tak astronomové nenašli žádné přesvědčivé doklady takové události, či více událostí v okolním vesmíru. Celé je to založené na úvaze, že neumíme nijak jinak vysvětlit přítomnost železa-60 na mořském dně. Je to radioaktivní izotop s poločasem přeměny zhruba 2,6 milionů let. Z toho podle badatelů vyplývá, že tohle železo-60 nemůže pocházet z příliš dávných časů. Je v tom ale problém. Autor komentáře sice rozhodně miluje supernovy a jejich působení na planety rovněž, ale v minulosti se již mnohokrát ukázalo, že argument „neumíme si představit jinou možnost“ je poněkud nebezpečný a svědčí spíše o našem nedostatku představivosti než o nějakých podivuhodných jevech.

Adrian L. Melott. Kredit: University of Kansas.

Ale budiž. Nápadný pík železa-60 ve vrstvách usazenin z doby před 2,6 miliony let by mohl být stopou exploze blízké supernovy. A železo-60 je i ve starších vrstvách, takže Melott věří, že klidně mohlo jít o více explozí blízkých supernov. Astronomickým dokladem pro tyto supernovy je podle Melotta i dalších odborníků takzvaná Lokální bublina (Local Bubble), oblak horkého a řídkého plynu o průměru cca 300 světelných let, v němž se nachází i Sluneční soustava. Nejlepším vysvětlením podle nich je, že Lokální bublinu nafoukly zmíněné supernovy. Kvůli nim by pak Lokální bublina měla být plná kosmického záření, které praží planetární systémy uvnitř Lokální bubliny po miliony let.

Lokální bublina, verze z roku 2003. Kredit: NASA.

Melott a spol. provedli výpočty a jsou přesvědčeni, že energetické záření supernov, které by mělo být zodpovědné za železo-60 v mořských usazeninách z té doby, rovněž po nárazu na pozemskou atmosféru spouštělo sprchy mionů. A tyto miony prý vyvolávaly rakoviny a mutace, především pak u velkých živočichů.

Miony jsou leptony a je možné si je představit jako hodně těžké elektrony. Miony velmi dobře pronikají běžnou hmotou a dělají to neustále. V současné době představují asi pětinu záření, které přirozeně dostáváme z okolí, jsou ale pro nás prakticky neškodné. Melott tvrdí, že záření supernovy či supernov na konci pliocénu mohlo zesílit množství procházejících mionů několiksetkrát. V důsledku toho měly pozemské organismy trpět rakovinou, čím větší těla, tím by na tom byly hůře.

Je pravda, že konci pliocénu vymíralo asi třikrát více živočichů z mořské megafauny, čili hlavně savců, ptáků, želv a žraloků, než bylo předtím běžné během třetihor. Největší ztráty přitom postihly pobřežní ekosystémy, což Melott a spol. vysvětlují tím, že hlubší vody oceánů fungovaly jako štít před zlými miony. Háček je v tom, že paleontologové vědí o tom, jak byl závěr pliocénu obdobím velmi rozkolísaného klimatu, s čímž souvisely časté a podstatné změny hladiny oceánu. Takové kolísání samozřejmě brutálně zasáhne především pobřežní ekosystémy. Mohly tohle ale způsobit supernovy? Těžko říct, ale fungovalo by to i bez nich. Proto k vysvětlení vymření oblíbených megalodonů a dalších potvor nejsou supernovy tak úplně nutné.

Přesvědčivým důkazem zhoubného působení supernov na pozemskou přírodu by se pochopitelně mohly stát nálezy fosilních pozůstatků z té doby, které budou alespoň v některých případech poznamenané rakovinným bujením. A nejde jenom o mořské živočichy. Miony by v takovém případě měly škodit především na souši a hlavně našim předkům, protože lidé, jak známo, jsou výjimečně citliví na záření. Takové doklady ale nejsou známé. Jak se zdá, hypotéza o vražedných supernovách na konci pliocénu, které měly zabít megalodony a další podivuhodné mořské tvory, byť je sama o sobě sympatická, stojí poněkud na vodě. 

Video: Terrstrian Effects of Nearby Supernaovae


Cosmic Explosions and Terrestrial Fires


Literatura
University of Kansas 11. 12. 2018, Astrobiology online 27. 11. 2018.