Zmíněné legislativní opatření je součástí balíku opatření reagujících na rozvoj poznatků z oblasti genetického inženýrství a nutnosti stanovení právních norem pro používání nových technik, metod a lékařských postupů. Veřejnost tentokrát nevzrušilo  rozšiřování geneticky modifikovaných organismů, nýbrž poznámka o tom, která se týká možnosti uplatnění genetických testů u uchazečů o povolání.

Professor Spiros Simitis, vedoucí Národní komise pro etiku: „ Zákonné opatření může vést k diskriminaci v práci, nemožnosti získat pojištění,...

 Jednou z prvních institucí, která se kriticky  proti zmíněné předloze vyjádřila, je Německá rada pro etiku. Její představitel  Spiros Simitis  Němce varuje, že je to vrhá na nebezpečně nakloněnou plošinu vedoucí k mnohem širšímu uplatnění genetických testů u žadatelů o práci. A že to  může vést k něčemu jinému, než jak to vládní garnitura nyní presentuje. Podle Simitise to může vést k diskriminaci v práci, k nemožnosti získat pojištění a k dalšímu omezování  pracovních výhod.

Vláda ústy svého mluvčího oponuje, že toto opatření nemá za cíl  otevřít stavidla pro rutinní genetické testování, ale že opatření se bude týkat jen osob, jejichž genetická predispozice je činí rizikovými pro vykonávání specifických prací. A že opatření je směrováno snahou chránit společnost před nebezpečím, kterému jsme schopni čelit.

Veřejnost v Německu je na „genetické testování“ dost citlivá. Je to proto, že má v paměti nedávný případ, při kterém se již střetly zájmy jednotlivce s uplatňováním zájmů státní instituce, a kdy se problém týkal genetiky.  Bylo to v  roce 2003, tehdy bylo odmítnuto přijetí do trvalého pracovního poměru německé učitelce poté, co u ní  její zaměstnavatel zjistil, že je ohrožena Huntigtonovou chorobou.

Volker Beck, mluvčí strany zelených: „Vláda dělá málo pro ochranu osobních genetických informací“.

Stačilo k tomu tehdy podezření učiněné na základě toho, že její nejbližší touto chorobu trpí.  Její zaměstnavatel tehdy argumentoval tím, že jí nemůže přijmout, protože je u ní předpoklad, že by mohla mít vysokou míru absencí doložených zdravotními potvrzeními, pokud by u ní choroba propukla, a že by potom nemohla práci trvale vykonávat. Učitelka se po zamítnutí její  žádosti obrátila na soud.  Hesenský státní zástupce na něm argumentoval slovy, že odmítnutí uchazečky o trvalé místo a požadavek aby předložila výsledky genetických testů, bylo motivováno ekonomickou snahou zaměstnavatele, kterému vláda ukládá disponovat svěřenými prostředky co nejšetrněji a zároveň mu ukládá zajistit co nejkvalitnější výuku. U uchazečky však podle něj existovalo riziko, že nebude, kvůli častým absencím, moci tuto práci zodpovědně vykonávat.
Soud dal zapravdu učitelce a odůvodnil to tak, že stávající legislativa zakazuje diskriminaci na základě rasy, vyznání, pohlaví a genetického založení.

Nově připravovaná vládní předloha by stávající legislativní stav, který neumožňuje provádět takové testy u žádného z povolání, změnil. Hovoří se o prolomení stávajícího stavu.  V podstatě se jedná o to, že předloha nového zákona umožňuje vyžadovat genetické vyšetření jako vyjádření fenotypu.

Klaus Vater, tiskový mluvčí vlády: „Opatření rozhodně nedává rutinnímu genetickému testování zelenou. Bude se týkat jen omezených případů“.

Provedení takových testů by mělo být přípustné jen tehdy, když k tomu zaměstnavatel dostane (od uchazeče o místo o práci) povolení, že takové testy může provést. Navíc by se takové testování mělo týkat jen určitých povolání.
Už nyní se ukazuje, že navržené opatření vyvolá velkou diskusi. Zatímco každý by chtěl letět v letadle, které pilotuje člověk, kterému nehrozí kolaps a chtěl by být operován lékařem, kterému se netřesou ruce, když se právní opatření má týkat i nás, souhlas k takové legislativě se dát zdráháme.  Výše uvedený případ pilota je logický a málo kdo k němu něco namítne,  problémy se vynoří, když se má dát dohromady seznam povolání, kterých by se to mělo týkat. Piloti mají v kabině většinou za sebe náhradu, měla by se tedy taková povinnost vztahovat spíše na řidiče autobusů? A co řidiči tahačů vozících hořlaviny? A nebo se má opatření vztahovat i na kuchařky ve veřejných stravovacích zařízeních. A co pracovníci pedagogického dohledu? Cožpak není málo případů sexuálního zneužívání mladistvých? A co nositelé střelných zbraní?...

I když je otázek více než dost, odmítnout využití znalostí genetiků, kteří již mohou některá rizika eliminovat, by bylo hloupostí. Rychlý rozvoj nových možností genetiky, zasahující mnohdy až do ovlivňování samé podstaty života, veřejnost do značné míry rozdělil a legislativa není připravena řešit případné spory. Chybí ji k tomu zákonné normy. I  taková „prkotina“ jako je nalezení konsensu v tom, kterých povolání by se předkládání  genetických testů mělo týkat a případně  kdo do nich bude moci nahlížet, se začíná  stávat u našich sousedů předmětem stranických půtek.
Počínající problémy jsou určitou předzvěstí toho, že „genetická karta“ se stane tématem střetů v soupeření o voliče.  Nám zbývá jen doufat, že s handrkováním o podružnosti se „nevylije vanička“ i s možnostmi, které genetika nabízí. Bylo by škoda, kdyby se ledy nezačaly hýbat a kdybychom  i u nás dál museli například svěřovat děti jedoucí na zájezd, řidičovi s vysokou náchylností k infarktu jenom proto, že legislativa zakazuje zaměstnavateli takový test po něm vyžadovat.